Klauni nejsou, ale šašků je! říkal Jan Werich už v roce 1957. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Mistrovská etuda v podání klaunsky nalíčených herců Miloše Kopeckého a Lubomíra Lipského rozesmávala v polovině padesátých let filmové diváky v komedii režiséra Oldřicha Lipského Cirkus bude!

Ve hře Voskovce a Wericha Balada z hadrů v jedné své předscéně takto rozhovořili Jan Werich a Miroslav Horníček (odehrávalo se v roce 1957 v Divadle ABC): HORNÍČEK: Jedno mi vysvětlete, že tenkrát byli klauni a byli šašci a už nejsou? WERICH: Já bych si nebyl tak jistej. Tedy klauni nejsou, ale šašků je! Jéje! Šaškem se totiž může stát leckdo a kdykoliv, aniž by chtěl a aniž by si to přál. Anebo aniž by o tom věděl. Kdežto klaun? To je řemeslo, to je metié!...

Bylo mi něco kolem deseti let, a tak šel na toto představení jako divák jen můj sourozenec. S uměním klaunů jsem se měl přesto možnost už tenkrát několikrát setkat. Musel to být pro mě asi silný zážitek, protože obdiv ke klaunskému řemeslu mě od té doby nikdy neopustil. Ta vůbec první setkání mi tenkrát kupodivu nezprostředkoval cirkus jako takový, ale biograf. Během jednoho roku přišly (1954-1955) do našich kin hned dva filmy z prostředí cirkusu – Cirkus bude! a francouzský Na shledanou, pane Grocku. V tom prvním jsem koukal na dvě bíle nalíčené tváře Miloše Kopeckého a Lubomíra Lipského jako na zjevení a chechtal jsem se jako blázen, co ti dva všechno provádějí nad talířem palačinek. Na druhý film, Na shledanou, pane Grocku, mě vzal s sebou Jiří; dodnes si pamatuji, že jsme na něm byli v nuselském kině Morava.

Švýcarský cirkusový klaun Grock (vlastním jménem Charles Adrien Wettach, 1880–1959) byl největším klaunem 20. století. Věnoval se akrobacii a hudební ekvilibristice, ovládal hru na patnáct nástrojů, plynně šest jazyků, milovalo jej dětské i dospělé publikum. Kdysi jsem si o něm povídal s komikem Felixem Holzmannem, který ho nesmírně obdivoval, ba co víc, dokonce viděl na vlastní oči jeho živé vystoupení. ‚To byl vrchol komiky!‘ okouzleně vzpomínal ještě na konci života.

O klaunu Grockovi se tradují různé historky. Já mám nejradši tuto: Kdysi prý dostal slavný Grock dopis, který přímo překypoval urážkami. Přátelé mu radili, aby jeho autora žaloval, jenomže to Grock odmítl. Měl totiž lepší nápad. Poslal dopis zpět odesílateli s douškou: ‚Včera mi byl doručen přiložený dopis. Zasílám Vám ho, abyste jako vážený občan věděl, že nějaký nestoudný darebák Vaším jménem posílá urážlivé dopisy. Se srdečným pozdravem, Grock.‘ Bratr mi zase vyprávěl: ‚Jeden můj přítel, propagační grafik, byl kdysi pověřenej, aby Grockovi udělal plakát. Tak šel za ním domů a uviděl Grocka, jak tam seděl a zašíval si ponožky... Taková osobnost, a zašívá si ponožky! A Grock tomu překvapenému grafikovi říká: ‚Já když dělám tyhlety domácí práce, tak mne napadá nejvíc volovinek, při nich mně vznikají nejlepší etudy!‘

Tuto fotografii přijměte jako pozvánku do Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích, Velké náměstí 43 (více ZDE). V roce 2015 jsem zde byl na zahájení výstavy, věnované právě cirkusovým klaunům.

Málokdo ví, jak vřelý vztah měla k cirkusu například Hana Hegerová, která krátce před odchodem ze Slovenska do Prahy zvažovala nabídku, kterou jako zpěvačka dostala od státního rumunského cirkusu. Do cirkusu se nedostala, zato o cirkusech nazpívala hned několik písniček. Nejznámější je ta s textem od Pavla Kopty - Dnes naposled.

Jednou se rozpovídal náš tehdy devadesátiletý tatínek o tom, jak se v Klatovech jako kluk zamiloval do malé krasojezdkyně, jezdící na malém poníkovi, a tak začal doma cvičit k cirkusovým kouskům kozu. Jeho maminka se po nějakém čase divila, co se to stalo, že prý když jde kozu podojit, tak ona si před ní pokaždé sedne. Náš tatínek si dokonce pamatoval, že cirkus, kde tu holčičku tenkrát viděl, se jmenoval Orient. Tak jsem s pomocí přátel z cirkusových kruhů zapátral a zjistil jsem, že mohlo jít nejspíš o dívenku jménem Hermínka, která je vyobrazena i na pohlednici…

Pozdrav z cirkusu Orient s Hermínkou uprostřed pochází z konce prvního desetiletí 20. století. Škoda, že už tuhle pohlednici s malou krasojezdkyní nemůžeme tatínkovi ukázat.

Jo, krasojezdkyně někdy umí pěkně zamotat hlavu. Taková Miss Ella Zoraya, která u nás excelovala v jízdě na koni v polovině 19. století, byla prý tak krásná, že se o ni nápadníci rvali! Všichni byli ale nakonec odmítnuti, vyklubal se z ní totiž Olmar Kingsley, který záhy po svém sňatku s cirkusovou artistkou zemřel na neštovice během turné cirkusu Stokes po Indii. Alespoň to tvrdí ‚první český cirkusový slovník‘ od uznávaného cirkusového znalce, kterým byl v Brně žijící novinář, kronikář a historik Antonín ‚Tonda‘ Hančl.

Jedním z českých cirkusových klaunů, známých i v sousedním Německu, byl Klaun Ferdinand v podání herce Jiřího Vršťaly. V roli Ferdinanda hrál hlavně pro děti, v televizní Ztracené revui z roku 1961 udělal výjimku.

V roce 1953 vyšla knížka Za cirkusem, s podtitulem Noc a den mezi artisty a zvířaty. Protože byla především plná fotografií, pamatuji si, že jsem si ji jako kluk rád prohlížel. Obrázky se mi líbily, psanému slovu jsem nevěnoval pozornost, pochopitelně. Po dlouhých létech jsem si poprvé těch několik stránek doprovodného textu přečetl a došel jsem k názoru, že se s vámi o ně musím krátkou ukázkou podělit. Připomínám ještě jednou rok vydání 1953!

„…Končíme reportáž, ve které jsme se snažili obrazem i slovem zpodobnit dnešní manéž, která pro svou úroveň nabývá u pracujícího lidu stále větší a větší obliby. Svědčí o tom i tato statistická čísla:
Od dubna do října 1951 navštívilo 10 cirkusů n. p. Československé cirkusy, varieté a lunaparky celkem 421 míst v republice. Bylo uspořádáno 2334 představení za návštěvy 2 416 444 diváků. Tím byl plán počtu návštěvníků splněn na 128 %.

O nevšedním zájmu obecenstva svědčí i blesková akce n. p. Československé cirkusy, varieté a lunaparky, ve které bylo obecenstvo vyzváno k vyjádření, jakou by si přálo náplň programů. Odpovědí přišlo nečekané množství a zde je jejich pořadí: Nejvíce návštěvníků žádá více čísel se zvěří, dále pak komické scény, šašky a hudební clowny, následuje satira a dobové skeče, a nejmenší procento volá po oživení různých revuálních scén.

Hlas lidu rozhodl. Národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky se opravdu řídí těmito žádostmi a postupně, střídavě je zařazuje do svých programů. Konečně je zde nejradostnější přínos, a to budování stálých cirkusů, které postupně dostanou všechna krajská města. Minulý řád také postavil stálý cirkus, ale protože mu nepřinášel očekávané zisky, odsoudil jej k zahálce a konečně i k zániku. Dnešní cirkusy mají však plnou podporu státu i lidu. A jaké je jejich poslání, vidíme ze zahajovacího programu cirkusu Praga v Praze, který byl otevřen básní laureáta státní ceny Vítězslava Nezvala ‚Zpěv míru‘. Ano, vždyť i cirkusoví pracovníci přispívají k budování socialismu v naší vlasti a tím i k upevnění míru na celém světě!“

Vracím se do dnešní reality. Stále častěji mně vrtají hlavou otázky: Přežijí cirkusoví klauni? Čím? Jak? Nerad bych psal titulek SOUMRAK CIRKUSOVÝCH KLAUNŮ, a proto jsem se s otázkami obrátil přímo na odborníka, PhDr. Hanuše Jordana, kurátora cirkusového a varietního fondu divadelní sbírky Národního muzea v Praze.

Hanuš Jordan je pro mě nejen chodící encyklopedií, ale zároveň přítelem a vstřícným rádcem, pohybujícím se celým (nejen naším) obdivuhodným světem cirkusů a varieté

Zeptal jsem se a Hanuš Jordan odpověděl: ‚A nemáš pro mě lehčí otázku? Předně nikdo (ani u nás, ani v Evropě, o Americe Severní nemluvě) neví, zde se vrátí ve větší míře klasické cestovní cirkusy. Bude to záviset na jejich odhodlání (které má u nás Humberto, a hlavně Hynek Navrátil ml.) vydržet pár let v nuzných ekonomických podmínkách. Jsou bez dotací, s velkými náklady na zvířata a dopravu, a také na umělce v angažmá. A v takových programech by mohli mít šanci klauni. Zda dobří, neodvažuji se predikovat. Výborného školeného klauna měl do půlky roku 2019 Jiří Berousek v Originálu. Francouz z cirkusové školy Hadrian. Jenže ho postihla tragédie (sebevražda manželky) a on musel jet domů starat se o děti. Výborní, jemní mimové staré cirkusové školy Atelier Lefevre et André (také Francie) opakovaně vystupovali na Letní Letné. Určitě je lze najít na Youtube. Přiznám se ale, že můj šálek krásného čaje to není. Komik v pojetí La Putyky, herec Kohout, je poněkud drsnějšího kalibru, ale v Posledním představení Geogese Meliése velmi poetický…‘

Tolik malá úvaha odborníka a teď už nechť závěr mého dnešního Alba tvoří dávný text kupletu Josefa Švába-Malostranského:

JÁ MÁM HOLKU Z CIRKUSU

‚Život lidský překrásný je‘
musí říci každý dnes,
ještě hezčí je v něm láska,
kterou Amor vynalez.

Lásku v třídní loterii
ještě nikdo nevyhrál,
proto každý sám si musí
vynajít svůj ideál.

Já mám holku z cirkusu
není skoupá na pusu
jezdí jen na vraníku
rozená je v Braníku,
přede mnou ji v lásce měl
sám cirkusu ředitel.

Fotografie, kterou mi věnoval Miroslav Horníček. Je na ní zrovna ve chvíli, kdy si zahrál cirkusového klauna v recitálu Hany Hegerové.

Vložil: Ondřej Suchý