Nejpohlednější prezident světa měl talent veksláka: Che Guevarovi sehnal chalupu, císaři Etiopie štolbu, králi Kambodže školu pro syna, vůdci Indonésie ženu. Svět Tomáše Koloce
01.05.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Šestý československý a třetí komunistický prezident Antonín Novotný
Před 65 lety byl zvolen prezidentem šestý československý a třetí komunistický prezident Antonín Novotný, který během svého života opsal podivuhodnou politickou křivku, od vězně koncentračního tábora Mauthausen přes hlavu stalinských politických procesů 50. let až po liberála, který byl v roce 1960 zvolen západními novináři nejelegantnější hlavou státu na světě a svou zemi bez úhony provedl kulturním zázrakem 60. let až téměř k Pražskému jaru 1968, aby nakonec zemřel v zapomnění. Co všechno o Antonínu Novotném nevíme?
Stejně jako Zápotocký, i druhý Antonín, Antonín Novotný (1904-1975), pocházel ze socialistické oblasti i rodiny. Jeho otec, také Antonín Novotný (1874-1935, mimochodem už druhý Antonín v rodině, budoucí prezident byl až Antonín III.) byl zedník, který brzy ovdověl. Rod Novotných stejně jako rod Zápotockých pocházel z Kladenska, ale prezidentův prapradědeček se v době napoleonských válek oženil do Letňan na sever od Prahy. Matka budoucího prezidenta Barbora Hlaváčová (1882-1908) zemřela, když jí bylo 26, a zanechala Novotnému-otci v péči tři děti. Otec se už neoženil, děti vychovávala teta.
Novotného prezidentský předchůdce, kameník Antonín Zápotocký, se dostal do politiky přes odbory, strojní zámečník Novotný stejně jako Gottwald přes Dělnickou tělovýchovnou jednotu, v níž byl od patnácti let, a v sedmnácti už byl jejím náčelníkem a také spoluzakladatelem zbrusu nové komunistické strany. Seznámil se tam s manželkou Boženou, rozenou Fridrichovou (1910-1980). I ona stejně jako manželka jeho předchůdce Zápotockého Marie musela být zplnoletněna, když se (stejně jako Zápotočtí) museli brát. Důvodem byl syn Antonín, toho jména IV. (1930-1982), který se o svém otci později vyjádřil, že svého syna vůbec neznal. (Jedno je ale spojovalo, jako otec, tak i syn Novotní byli po celý život funkcionáři fotbalové Sparty. Zda to byla protiváha k Edvardu Benešovi, který v mládí hrával za Slavii, není zjištěno.)
Stejně jako Zápotocký i Novotný se totiž už v mladém věku dostal k funkcím; už před druhou světovou válkou byl krajským tajemníkem v Hodoníně a po válce (kterou strávil v rakouském koncentráku Mauthausen) v Praze. Na rozdíl od Zápotockého, který měl nemanželskou dceru, měl ale Novotný naprosto jasnou morálku, s níž nepřipouštěl nevěru u sebe ani u jiných. Stranickým protivníkem, který postupně získal jak jeho místo jihomoravského, tak i pražského lídra strany, byl jeho protiklad (syn židovského obchodníka z německy mluvících Sudet) Otto Šling, první ze zatčených v procesu se Slánským a spol.
Je tedy logické, že Novotný po Šlingovi získal místo i v ústředním výboru strany i v politickém sekretariátu ÚV KSČ, orgánu, který měl sovětským poradcům Makarovovi a Lichačovovi a politickému šéfovi akce Anastázi Mikojanovi (mimochodem bratrovi Arťoma Mikojana, půlky slavného letecko-vývojářského ateliéru MiG, jehož druhou polovinou byl židovský technik českého původu Michail Gurjevič) odpovídat za správný vývoj stalinských procesů v Československu.
(Zajímavé je, že jak Šlinga, tak Slánského i na rozkaz Novotného zatýkal jejich pozdější ,vyšetřovatel' major Antonín Prchal, jeden z vedoucích akce Kámen, během nichž na falešných amerických úřadech na hranicích vytahovali příslušníci StB informace z naivních emigrantů. Jeho ,účinné metody' ho v letech 1953-1956 přivedly až do funkce náměstka ministra vnitra Rudolfa Baráka, ale poté byl jedním z kádrů, kteří byli odsouzeni za ,nezákonnosti' 50. let. Co je zajímavé: Prchal jako člověk, jehož koníčkem byla literatura, skončil v Československé televizi, kde pod svým krycím jménem z dob služby u StB Ivan Gariš napsal oblíbené normalizační kriminální seriály Ve znamení Merkura, Případy poručíka Haniky, Případ pro zvláštní skupinu a pětidílnou humornou sérii …, šéfe! v níž se v televizi, často poprvé, výrazně prosadili Jaromír Hanzlík, Vladimír Dlouhý, Tereza Brodská a Petr Nárožný.)
Když se po Gottwaldově smrti v březnu 1953 měl Novotný stát hlavou celé strany, pomáhala jeho žena Božena zrovna v letňanském JZD na řepné brigádě, kam si pro ni v době vrcholících antisemitských procesů s židovskými členy KSČ přišla kádrovací delegace se zeptat: „Není Toník Žid?“ Žid nebyl (jeho babičku Annu Löblovou v páté generaci soudruzi nepočítali), takže se stal faktickou hlavou státu. V mocenském souboji s o generaci starším, původně sociálnědemokratickým a lassalovským (prosazujícím mírový boj s kapitalismem pomocí reforem) politikem Zápotockým Novotnému pomohlo, že na rozdíl od Zápotockého (který se okamžitě po Stalinově smrti dal slyšet, že je třeba okamžitě zastavit násilné združstevňování a nesouhlasícím sedlákům vrátit půdu) odezřel přesnou (ani pomalejší, ani rychlejší) míru reforem, které v SSSR prosazoval Chruščov, a jí se držel stejně jako samotného Chruščova, který se dostal do vedení státu v stejné době, a tak mu radil, jak vládnout.
Když bylo potřeba, odjel Novotný do Moskvy na Zápotockého Chruščovovi zažalovat, což se stalo i v listopadu 1957, kdy Zápotocký v Praze umíral. Po jeho smrti Novotný po Gottwaldově vzoru přijal kromě faktické vůdčí funkce ve státě (první tajemník ÚV KSČ) i funkci symbolické hlavy státu, prezidenta, což po něm (po mezivládí prezidenta Ludvíka Svobody, kterému jako prvorepublikovému legionáři = bojovníkovi proti rudoarmějcům stejně jako Zápotockému nebylo dáno získat vysokou funkci v KSČ) zopakoval i jeho nástupce Gustáv Husák.
Chruščov i Novotný už měli oba dost prolité krve, a tak se rozhodli udržet si věrnost opačným způsobem: rozdáváním obálek (v Novotného Československu jich prý nejvíc dostal bývalý Benešův velvyslanec v Moskvě, lídr s komunistickou stranou sloučené ČSSD a dávný spolupracovník sovětské tajné služby, který na Novotného leccos věděl, Zdeněk Fierlinger), ale i povolováním mnoha věcí, které je dosavadní stranická praxe naučila tvrdě zakazovat.
Tímto způsobem byli na jaře 1960, současně s přejmenováním státu z lidově-demokratické Československé republiky na Československou socialistickou republiku (ČSSR), s výměnou státního znaku (novému českému lvovi zmizela korunka a místo ní se zaskvěla komunistická pěticípá hvězda a namísto kříže se v slovenském znaku na lvích prsou objevila povstalecká vatra) také propuštěni všichni českoslovenští političtí vězni s výjimkou těch, kteří měli v rozsudku nedovolenou manipulaci se zbraněmi, a také byly zrušeny zvláštní pracovní jednotky pro „podezřelé elementy, jimž stát nemohl do rukou svěřit zbraň“, PTP neboli černí baroni. (Všichni propuštění a podezřelí namísto toho přešli pod bdělé oko husté civilní sítě StB.)
Novotný veřejně prohlásil, že nová ČSSR už nemusí tvrdě bojovat ani se Západem (s nímž Chruščovova koncepce prosazovala sbližování a oteplení vztahů) ani s domácím ,třídním nepřítelem', protože dosáhla socialismu, což mu stejně jako Chruščovovi na Západě přineslo určitou popularitu, takže mu Západ i dokonce polichotil, když po jeho vystoupení na Valném shromáždění OSN v roce 1960 (na němž rok co rok mluví hlavy všech států světa) západoněmecký časopis Stern uveřejnil anketu, v níž byl Novotný zvolen nejpohlednější hlavou státu na celém světě.
Přes pád jeho protektora Nikity Chruščova, kterého neostalinisté v čele s Leonidem Brežněvem v roce 1964 odstranili z vedení SSSR a jeho reformy byly postupně zmrazeny či revokovány, Novotný doma pokračoval v reformách dál. V dalších letech se zrodil i zlatý věk československé kultury a československé nové filmové vlny.
Jak to bylo možné? Šťastnou náhodou. To když se Novotný (který zaměnil dva muže stejného příjmení, stalinistického scenáristu Jiřího Procházku, pozdějšího spoluautora seriálu o majoru Zemanovi, jehož vystoupení v rozhlase se mu líbilo, a liberálního scenáristu Jana Procházku) seznámil a spřátelil se spisovatelem a barrandovským dramaturgem Janem Procházkou, který pak po většinu 60. let u Novotného prosazoval projekty, jež by v předchozí době neměly nejmenší šanci proniknout na stříbrné plátno (ačkoli při jejich projekci v rekreačním středisku na Orlíku někdy Novotný, podle Procházkova svědectví , „doslova lezl vzteky po stropě“).
Naštěstí byl jejich svazek tak blízký, že si i tykali. I díky tomu měl Procházka možnost, jak jsme se nedávno dočetli v této rubrice, si během jeho návštěvy ČSSR na jeden celý den ,zprivatizovat' prvního člověka ve vesmíru Jurije Gagarina. Novotného liberálnost měla v tomto směru souvislosti osobní (Novotnému, který proslul výrokem „Nebudeme padat na kolena před fakty“ a na veřejnosti obhajoval dokola myšlenku, že „maso bude“, lichotilo stát se protektorem, k němuž se umělecká smetánka obrací jako k arbitru svých děl) i rodinné (jeho syn, Antonín Novotný mladší, se stal ředitelem Filmexportu, podniku, který na obrovské popularitě tehdejších československých filmů vydělával, a syn pak mohl mimo tučné prémie jezdit přejímat filmové ceny do celého světa).
I proto Novotný povolil i vznik FITES (Svazu československých filmových a televizních umělců), který se roku 1965 odštěpil od Svazu československých divadelních umělců a od té chvíle byl spolu se Svazem československých spisovatelů jednoznačně vůdčí proreformní silou ve společnosti. Novotný šel tak daleko, že povolil i Němcův film O slavnosti a hostech (1966), který vycházel z totalitního charakteru Novotného slavností v rekreačním objektu ÚV KSČ na Orlíku, protože popisoval věci, o kterých nebylo obecnému lidu nic známo (a díky tomu film získal cenu FITES Zlatého trilobita a Cenu mezinárodní filmové kritiky).
Když ale Jaroslav Dietl, který tehdy byl jedním z nejdrzejších satirických autorů, napsal pro Vinohradské divadlo hru Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi, která zřetelně vycházela z historky o návštěvě indonéského fašistického vůdce Sukarna, který byl pro Novotného tak důležitým exportním partnerem, že mu po dobu návštěvy nařídil sehnat i vhodnou dívku do postele (postava byla dokonce vybavena i Novotného proslulými primitivismy při čtení dvou cizích slov, které vyslovoval „zemEdělství“ a „demoGracie“), hra byla okamžitě zakázána, přestože se, jak bylo pro Dietla typické, pojistil tím, že se držela marxistické poučky, že k představitelům nepřátelských systémů, jako je kapitalismus nebo fašismus, nesmí být socialistický vůdce vstřícný nad určitou míru. V tom byl ale vysokoškolsky vzdělaný spisovatel Dietl naivnější než vyučený zámečník Novotný, který dobře věděl, že po Stalinově smrti je více než ideologická čistota důležitější národohospodářský přínos jednání.
Někdejší zámečník (ačkoli např. Fidelu Castrovi poslal na Kubu Valtra Komárka a Františka Kriegela, kteří zde vybudovali národní ekonomiku a zdravotnictví, zatímco on dal v Jílovém u Prahy vybudovat dovolenkové sídlo pro Che Guevaru) byl daleko víc polichocen, když mohl namísto řady guerillových vůdců třetího světa stisknout ruku íránskému či etiopskému císaři, kterému dokonce udělal tu laskavost, že propustil z vězení majitele zámku Blatná, slavného chovatele koní barona Hildprandta z Ottenhausenu, aby se měl císaři kdo postarat o stádo lipicánů od jugoslávského prezidenta Tita. Kontrakty se totiž pak jen hrnuly.
Proto Novotný také vyhověl přání kambodžského exilového krále Norodoma Sihanuka, aby ve své zemi, která byla tehdy považována za kulturní jedničku nejen východního, ale pomalu i západního bloku, umožnil umělecké vzdělání jeho syna, a tak dnešní kambodžský monarcha Norodom Sihamoni v letech 1962-1975 k překvapení západních vůdců i kambodžského ultrakomunistického diktátora Pol Pota, jehož převrat vyhnal královskou rodinu ze země, trávil svůj exil v socialistickém Československu, kam přišel jako žák 2. třídy ZŠ a odkud odešel jako magistr oboru balet na Hudební akademii múzických umění. (Pro komunistickou Čínskou lidovou republiku, kde trávila exil jeho královská rodina, už to takové překvapení nebylo, a když v roce 1979 s vládou Rudých Khmérů skoncovala okupace sousedního umírněnějšího komunistického režimu Vietnamské socialistické republiky, která v důsledku dosadila královskou rodinu zpět na trůn, ČLR i ČSSR si konečně očekávaně přišly na své.)
V červnu 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů ale liberální umělci, podpořeni bouřemi studentů, kterým na vysokoškolských kolejích nefungovala elektřina, svými požadavky na radikální demokratizaci režimu „překročili únosnou míru“ a podle Novotného slov „všechno prohráli“, Ivan Klíma, A. J. Liehm a Ludvík Vaculík byli vyhozeni ze strany, Jan Procházka ,jen' z funkce svazového stranického předsedy, ale přišel o Novotného přízeň, a jejich časopis Literární noviny byl zakázán.
Boj Novotného proti reformnímu křídlu KSČ ale trval jen půl roku, do ledna 1968, kdy reformisté zvítězili. Za další třičtvrtirok ale Novotný „ideově zvítězil“. Ačkoli ultrareformní křídlo v KSČ nejprve vyhrálo a demise Novotného, kterého Brežněv nepodpořil, se stala zahájením euforie Pražského jara 1968, po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy bylo jasné, že Novotný, který se obával, že přílišné reformy podnítí neostalinistickou okupaci jediné země bloku, ve které od roku 1945 nebyla umístěna sovětská posádka, a do země se vrátí stalinské praktiky, měl v důsledku pravdu, což zreflektovali i českoslovenští hippíci, kteří dali rozmnožit placku s omluvným nápisem pro Novotného „SORRY, TONY!“, kterou za normalizace houfně nosili.
Novotný po svém nedobrovolném odchodu z politiky dožíval ve vile po prezidentském kandidátovi z roku 1938, bankéři Jaroslavu Preissovi, v níž se s manželkou, s níž byl 46 let, staral o své dva vnuky. Jediný z našich prezidentů, který z vlastního popudu dosáhl snížení prezidentské mzdy (!, z 240 na 180 tisíc korun měsíčně) a který na konci života, nejspíš i z radosti, že byl po vyloučení za Pražského jara znovu přijat do ,rodné strany', z radosti věnoval všechny své úspory do stranické pokladny (!), zemřel stejně, jak to určil svým ,propuštěncům', na každém kroku sledován Státní bezpečností, v lednu 1975, kdy už na Hrad směřoval muž, kterého se kdysi, na přelomu 50. a 60. letech, obával tak, že se ho zdráhal propustit z vězení: Gustáv Husák. Husák mu oplatil stejnou mincí. Nepovolil státní pohřeb a o jeho úmrtí povolil v novinách jen běžnou zprávičku rozsahu úmrtí běžného státního úředníka, čímž se Novotný svým koncem přiblížil Emilu Háchovi, a stejný model konce pak čekal samotného Husáka.
Několik perliček na konec:
- Prezidentova žena Božena Novotná se po okupaci v roce 1968 stala osnovatelkou schůzky, během níž tři bývalé československé první dámy bez ohledu na režim, který představovali jejich manželé (Hana Benešová, Marie Zápotocká a Božena Novotná), sepsaly své odmítavé stanovisko k okupaci, které poslaly příslušným státním orgánům…
- Bývalé schwarzenberské panství na hranicích středních a jižních Čech, Orlík nad Vltavou, které se od 20. let 19. století stalo centrem místní české vlastenecké větve původně bavorského rodu Schwarzenbergů, kteří byli v opozici vůči germanizaci i za 2. světové války (otec pozdějšího Topolánkova a Nečasova ministra zahraničí, Karel VI. Schwarzenberg, 1911-1986, byl prvním předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích, zatímco jeho bratr František bojoval v Praze na barikádách, a navrátivší se Edvard Beneš ho pak jmenoval svým velvyslancem ve Vatikánu) a které bylo později (na nátlak komunistů, kteří si na Benešovi vymohli vyvlastňovací zákon Lex Schwarzenberg a exil rodiny) místem Novotného víkendových radovánek, během nichž Jan Procházka fakticky prosadil československý kulturní zázrak 60. let, se stalo znovu symbolem nové doby v 90. letech, když tzv. orlický gang zabil a v zaletovaných kovových sudech do zdejší přehrady shodil šest těl svých obětí, což byla bestialita, jakou do té doby české dějiny nepoznaly…
- Přestože dvojice prezident a jeho spisovatel (Masaryk-Čapek) byla v české dramatické literatuře už zpracována (film Hovory s TGM, 2018), v případě dvojice Novotný-Procházka se tomu ještě nestalo a svrchovaně zajímavý dějinný příběh Antonína Novotného byl nakonec ztvárněn jen třikrát. Poprvé v zmíněném filmu scenáristky Ester Krumbachové a režiséra Jana Němce O slavnosti a hostech (1966), kde jeho roli ztvárnil nezapomenutelný autorský divadelník a pozdější aktér cara z filmu Král Ubu Dr. Ivan Vyskočil (a který přes záchvat vzteku povolil sám předobraz Novotný). Podruhé samotným Janem Procházkou, který se poté, co nad ním v červnu 1967 Novotný zlomil hůl, necítil být vázán žádnými ohledy, a tak postavu soudruha prezidenta v temném filmu Ucho (1970) napsal přesně podle Novotného včetně jeho osobní parole (řečových zvyků, s nimiž Novotný například místo „zrcátko“ říkal „špíglík“). Novotného v Uchu ztvárnil Gustav Opočenský, který mu byl i fyzicky podobný a který zkušenost se ztvárněním prezidenta využil ještě jednou, když v režimním seriálu Gottwald (1986) hrál T. G. Masaryka. V období normalizace nebyla Novotného postava žádaná z logického důvodu. Všichni tvůrci věděli, že Husák Novotného nesnášel a ze svého téměř desetiletého věznění vinil právě jeho. Herec Městského divadla Brno Zdeněk Bureš (fanouškům Četnických humoresek nejspíš známý jako farář v druhém dílu Volavka, pojednávajícím o složitém případu sériového znásilnění) si pak němou roli Antonína Novotného v Českém století (2013) zahrál víceméně do počtu. Byla napsána, aby ve scénách slavnostních shromáždění mezi prezidenty Zápotockým (Jaromír Dulava) a Svobodou (Emil Horváth mladší) seděl nějaký mezičlánek…
Vložil: Tomáš Koloc