Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Svatopluk Beneš: Nejlepší období českého filmu bylo za Němců. Ti jediní dali potřebné peníze. Svět Tomáše Koloce

30.04.2022
Svatopluk Beneš: Nejlepší období českého filmu bylo za Němců. Ti jediní dali potřebné peníze. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Svatopluk Beneš

Ve středu 27. dubna 2007, před patnácti lety, zemřel Svatopluk Beneš. Ríša z Mrštíkovy a Vávrovy Pohádky máje (1940) nebo mladý hoteliér Tomáš z Poláčkova-Grussova Hostince U kamenného stolu (1949), kterého znají i ti nejmladší jako nadporučíka Lukáše z každovánočně opakovaných filmů Dobrý voják Švejk (1957) a Poslušně hlásím (1958). Od roku 1953 do své smrti to ale byl i domácí rodiny Kolocovy a na sklonku svého života udělal s posledním výhonkem rodu svých nájemníků, Tomášem Kolocem, bilanční rozhovor.

Vzpomínka Tomáše Koloce (nejen) na Svatopluka Beneše aneb Náš dům

Už jsem o něm vyprávěl několikrát, poprvé v dokumentárním filmu Plachý milovník (2009) a úplně naposled v tuto (výroční) středu v rozhlasovém pořadu Radia Proglas. Ten činžovní dům stál na Královských Vinohradech, v Šrobárově ulici (pojmenované po slovenském lékaři, který byl činný v politice od časů pozdního c. a k. Rakousko-Uherska až do roku 1950) už od 30. let 20. století. Tehdy byl pro dva sirotky, kteří zbyli po řediteli cementárny v Královém Dvoře panu Truhlářovi (kteří měli vyrůstat z výtěžku nájemného v tamních bytech), postaven dům se dvěma vchody (úředně domy Šrobárova 1 a 3), který měl zajímavé dějiny. V obou domech bydleli bohatí, často židovští nájemníci, kteří za druhé světové války museli odejít a postihl je holocaust (někteří ho ale přežili, z ,naší' jedničky si pamatuji poláčkovského fotbalového fanouška pana Kohnstreichera). Pak je vystřídali němečtí činovníci, jako byl bratranec nacistického expremiéra Rakouska a válečného místodržitele pro Nizozemsko Arthura Seyss-Inquarta nebo německý velitel Smíchovského nádraží, přitom tam ale bydlela i vdova po nakladateli spisů Julia Fučíka, komunistovi Prokopovi (která se po válce postarala o velitelova syna, jehož otce za povstání zabili a matka uprchla s ustupujícím wehrmachtem). Po válce byl tento dům zabydlen umělci. Dědičku domu č. p. 1 Boženu Truhlářovou (1923-2011) si vzal Svatopluk Beneš, známou herečkou se stala i zdejší nájemnice Marie Drahokoupilová (1941), kterou miloval dramatik Pavel Kohout (1928) a přímo v onom domě s ní natočil film Svatba s podmínkou (1965), jímž debutoval jako režisér.

Kromě těchto slavných jmen v domě ovšem bydleli Božena a Vladislav Kolocovi (oba nar. 1923), moji prarodiče, kterým se do něj v roce 1953, kdy se tam přistěhovali, narodil syn Petr, kterému jsem se v roce 1977 narodil já. Vyrůstal jsem ve vyprávění o tom, kdo všechno bydlel v sousedství: bratři Jiří a Ladislav Štaidlové, textař a skladatel, herec Miroslav Homola s dcerou Danou, herec Jiří Plachý, který v roce 1952 spáchal po nátlaku StB sebevraždu, se stejnojmenným synem, také hercem (1946-2022), scenárista Ivan Osvald (autor filmů Rodinné trampoty oficiála Tříšky nebo Cirkus bude!) s dcerami Gabrielou, později herečkou a dnes textařkou, a Barborou, novinářkou. Jako nájemník ,jedničky' jsem se o vedlejší ,trojce', která rovněž patřila rodině Truhlářově, dozvěděl, jednak že se do ní dá projít sklepem, což za druhé světové války využíval odboj (což mě jako milovníka historie silně magnetizovalo) a že v ní bydlel spisovatel Ladislav Grosman (1921–1981), autor literární předlohy k prvnímu československému oscarovému filmu Obchod na korze, kterou jako první, ještě v rukopiue, četl můj děda, a jehož syn Ladislav byl spolužákem a kamarádem mého táty Petra Koloce (1953–2016). Ti dva, syn spisovatele a syn ekonoma, se zařadili do silné uličnické party hereckých dětí, kterým 5. prosince každoročně nadíleli pánové Bek (Mikuláš), Záhorský (anděl) a Kemr (čert). S Jiřím (Georgem) Grosmanem jsme i o tom později udělali rozhovor, který nedávno vyšel i v Krajských listech.

Když se v roce 1953 Benešům narodila mladší dcera Saša a Kolocům můj otec Petr, následovalo takřka šedesát let společného života obou rodin, v nichž se především dvě dcery z ,lepších rodin' první republiky, Boženy Benešová a Kolocová (moje babička), několikrát denně sešly a sdílely spolu kromě toho, co uvařily a upekly (od všeho musela ta druhá ochutnat!), dobré i zlé poryvy malých i velkých dějin. Byla to paní Benešová, která přišla v srpnu 1968 říct našim, že po Vinohradské třídě jedou polské a sovětské tanky, a byla to moje babička, která v listopadu 1989 přišla říct Benešům, že se něco stalo na Národní třídě a že dům (který jim v té době už dávno nepatřil) jim už asi bude brzy opět patřit…

Když jsem v téže době začal brát rozum já, třetí generace rodu v domě, prožíval jsem vlastně proti většině svých vrstevníků obrácený příběh. Přes týden jsem byl venkovský kluk z normalizační střediskové vesničky na Mělnicku a o sobotách a nedělích, přesazen do kouzelného domu v Praze, jsem u babičky a Benešových prožíval čas, který se zastavil někde mezi první republikou a šedesátými léty. Protože jsem sám dědečka už neměl, stal se jím tak trochu Svatopluk Beneš, první herec, kterého jsem znal. K pětašedesátinám jsem mu nakreslil velký obrázek Národního divadla (které pro mě bylo synonymem divadla jako takového) a dostal jsem za to od něj (v době, kdy ještě nebyla DVD ani videokazety) gramodesku s rozhlasovou inscenací Cooperova románu Poslední Mohykán, v níž ztvárnil druhou hlavní postavu. Jak jinak než Angličana, velitele britského vojska v anglicko-francouzské válce, plukovníka Munroa.

 

 

Protože mezi oběma rodinami a poštovní doručovatelkou byla dohoda, že nebude-li jedna partaj doma, dopis bude doručen té druhé, ocitl se tu a tam v naší schránce exotický pohled s podpisem Adina Mandlová, Lída Baarová anebo Ota Ornest (o němž jsem v té době už věděl, že jde o bratra Jiřího Ortena, legendárního režiséra, ředitele Městských divadel pražských z let 1950-1972 a překladatele, z jehož pera pochází mimo jiné nesmrtelné verše z českého překladu adaptace Shawova Pygmalionu, My fair lady: „Já se dnes dopoledne žením“ či „Máš-li kapičku štěstí, nikdy to na tebe nepraskne...“, v jehož původní divadelní verzi v roli Higginse v Ornestově režii v 60. letech v Komorním divadle zářil právě Svatopluk Beneš). Někdy jsem pohledy zatajil a schoval si je tak dlouho, jak to šlo. Jednou to na mě prasklo, a tak si Svatopluk Beneš všiml, že mám zájem o kulturu. Začal číst mé první básně a zvát mě do svého bytu, v němž jsme, obklopeni originály obrazů od Josefa Lady, Jiřího Trnky, Oty Janečka a Františka Tichého, rozmlouvali o divadle a filmu. Tehdy, někdy okolo přelomu letopočtu, mi Svatopluk Beneš poprvé řekl, že bych měl dělat rozhovory. Ještě předtím, než mě za tímto účelem poslal za svými přáteli Vlastimilem Brodským, Miroslavem Horníčkem a Lubomírem Lipským, jsme ale vydali ten náš, vůbec první, ,pilotní'. Předkládám ho jako vzpomínku na Svatopluka Beneše k 15. výročí jeho odchodu:

Rozhovor

Kdy jste začal profesionálně hrát divadlo?

V šestnácti na konzervatoři ve Vinohradském. Statoval jsem v premiéře Bílé nemoci a autor Čapek nás chodil na zkoušky sledovat. Nikdy jsem nepoznal v umění takovou poctivost. Počkejte, ano, Vančura. Ten chodil ze studijních důvodů i na zkoušky her cizích autorů. Jednou jsem v pauze před divadlem pokuřoval a Čapek se se mnou pustil do řeči o hře, čehož jsem si velice cenil. Čapek, to byl kulturní šlechtic. Svou nejoblíbenější roli jsem pak hrál ve filmu o něm, Masaryka v Člověku proti zkáze.

 

 

Jako člověk, který první republiku už nezažil, musím říct, že hodně z ní jste mi předal vy. Jak je mým zvykem, poprosil jsem svého přítele genealoga, aby mi vytvořil váš rodokmen, a zjistil jsem, že váš rod od vašeho praprapradědečka Martina Beneše (nar. 1767) až po dědečka Jana Beneše (nar. 1844, který byl mimochodem topičem v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde moje sestra byla po letech lékárnicí) pocházel z obce Kucíny u Přeštic, která leží jen deset kilometrů od Šlovic u Plzně, odkud pochází rod prezidenta Edvarda Beneše, který má s vaším rodem kromě příjmení i jiné shodné rysy (například častější používání křestního jména Vojtěch), takže se dá s velkou pravděpodobností říct, že jste s prezidentem budovatelem příbuzní. A s Masarykem jste zase příbuzný tím, že jste ho v roce 1989 ve filmu Člověk proti zkáze hrál.

Tak s tím Benešem a Benešem jste mi vyrazil dech… A s tím Masarykem? Mělo to i svoje mouchy. Já mám velký frňák a Masaryk měl ušlechtilý nos. Nevěděli jsme, co s tím udělat. Chtěli jsme, abych měl na sobě něco, co skutečně patřilo TGM. Sháněli jsme všude jeho brýle; nebyly. Až přišla Masarykova vnučka Herberta, že má dědečkův cvikr doma. Nasadil jsem si ho na nos a maska byla hotová. Nechal jsem si udělat fotku v kostýmu Masaryka a moje kolegyně Sylva Langová, která v roce 1948 emigrovala, ji v Anglii ukazovala exulantům. Z deseti lidí, kterým ji ukázala, si jich deset myslelo, že jsem Masaryk.

Přestože jste celý život hrál divadlo, proslul jste jako filmový herec, kinoherec, jak se říkalo v době, kdy jste začínal. Která historická etapa byla podle vás pro český film nejpříznivější?

Budete se divit, ale německá okupace. On totiž tehdy Hitler přišel na rafinovaný tah, že z nás kromě zbrojnice říše udělá takový kulturní Moulin Rouge Evropy. Že k nám, do zázemí, si budou říšští občané jezdit pro odreagování, a při té příležitosti uvolnili i rozpočet na odreagovávání občanů protektorátu. Když dal před válkou podnikatel dohromady peníze na vznik filmu, to už byla událost, ale za války jsme kromě heydrichiády hráli devět až deset představení za týden a ročně se financovalo pětadvacet filmů. Ale zato nám samozřejmě vzali svobodu tvorby. V Praze byly tehdy paralelně štáby německých filmařů, jejichž práci jsme mohli pozorovat, a to byli skuteční odborníci. Ta obrovská kultura, Lubitsch, Murnau, von Stroheim, Riefenstahlová. Nikdy jsem to nemohl pochopit, jak se do téhle míry kulturně vyspělý národ mohl nechat dát tak strhnout…

To jste mě překvapil. My sice dneska už nevidíme Němce jako čerty, tak jak se tomu dělo po válce, zato období války je stále zobrazováno jako „peklo bez přívlastků“.

Jistěže to bylo i peklo. Sekery padaly těsně kolem nás. Po natáčení filmu Přijdu hned, kde jsme hráli dvojici s Vlastou Matulovou, byla například zatčena skvělá komička Anna Letenská, která hrála domovnici. Sama nic neprovedla, ale její manžel u sebe nechal přespat doktora, který ošetřil atentátníky na Heydricha. Nechali ji film dokončit a s její rolí ho potom úspěšně promítali. To by se za komunismu nemohlo stát, ten film by kvůli ,nepřítelkyni státu' zakázali. My jsme o premiéře stáli pod plátnem a nikdo z nás netušil, že Anička je už dva měsíce mrtvá. V Mauthausenu ji esesáci dokázali umučit za pár dní. Já potom viděl v novinách ty jejich protokoly; kdy na minutu přesně přestal vězeň dýchat, kdy se pomočil. I v tom byla dokonalost. Dokonalost v řemesle, dokonalost v mučení. K perfekcionismu dovedený rozum, ale srdce nikde žádné. Tak vidím Němce dodnes. Proto mám radši Francouze. Němci mají skvělé malířství, divadlo, a dokonce i ženy, které jsou možná v průměru hezčí než Francouzky, ale všechno je to bez srdce. Šarm, hravost, vynalézavost, srdce, to, co dělá lidi lidmi, mají Francouzi…

Vy sám jste s odbojem nikdy nepřišel do styku?

Přišel. Za heydrichiády jsem byl na zájezdu na Moravě: Olomouc, Kroměříž, Brodek, Přerov, Prostějov. Na Olomoucku totiž tenkrát neplatil výjimečný stav, který byl v celém zbytku protektorátu. Bydlel jsem u kamaráda Jardy, byl na nás strašně milý a pořád měl s sebou druhého, velice bodrého organizátora. Jarda to před mým odjezdem nevydržel a ve slabé chvíli se mi svěřil, že jeho rozesmátý parťák je důstojník britské tajné služby, který se má spojit s ohroženým výsadkem parašutistů v Beskydech. Říkal pořád, že jsem strašně hubený a že mi musí poslat nějaký balíček. Já se pak vrátil domů a na všechno jsem zapomněl. Po nějaké době v mém pražském bytě někdo zazvonil. V pět hodin ráno. Nedivil jsem se tomu, protože jsem bydlel v blízkosti několika vináren a kamarádi mně po ránu chodili sdělovat zážitky z flámu. Klidně jsem otevřel a přede dveřmi stál gestapák s průkazem v ruce, že se jde podívat na mou korespondenci. Moraváci mezi sebou měli zřejmě konfidenta. Naštěstí slíbený balíček z Moravy, podle kterého by se k Jardovu příteli dostali, nikdy nepřišel. O tom, že i já vím, o koho šlo, nevěděli. To by mě stálo krk. Ale udělali si ze mě volavku. Gestapák mi pak za týden volal, že se potkáme na Václaváku. Pak kolem mne prošel, ani se neohlédl a mezi zuby šeptl: „Ještě je nemáme.“ Nakonec to všechno nějak utichlo. Ani nevím, jestli se z toho dostali.

To by mě taky zajímalo. Každopádně vím, že se z toho naštěstí dostali vaši kolegové Jindřich Plachta a Martin Růžek, kteří byli na rozdíl od Anny Letenské s atentátníky ve spojení naprosto přímém.

Vy se mě ale vyptáváte na doby strašně dávné. Mě by naopak zajímalo, co z toho, v čem jsem hrál, se vašim dnešním vrstevníkům ještě může líbit…

 

 

Já mám moc rád film Hostinec U kamenného stolu. Počínaje už předlohovým románem, který Karel Poláček napsal za války a jako neárijce ho musel pokrýt ilustrátor Vlastimil Rada. Jednou prý za ním přijel nějaký nadšený čtenář a sděloval mu: „Člověče, to je tak chytrý, že jsem si říkal, jestli jste to napsal vy! Vždyť to musel napsat nějaký Žid!“ Film, který jste podle něj natočili, dnes navíc získal na zajímavosti tím, že roli blazeovaného tenisty Gastona tam sehrál herec a režisér Václav Špidla, jehož syn Vladimír je dnes premiérem České republiky.

Rád vzpomínám na filmy, které jsem dělal s Rudolfem Hrušínským, se kterým jsem jeden čas tvořil dvojici. Jen ve filmu jsme si dělali partnery celkem dvanáctkrát. Co se týká Kamenného stolu, herec a textař Gruss (napsal například text k známému evergreenu Chlupatý kaktus – pozn. autora) tehdy poprvé v životě režíroval. Ale bohužel taky naposled... Povedlo se mu to skvěle, navíc byl velký komunista, dobrý kádr, ale ministr kultury Václav Kopecký řekl, že Kamenný stůl je obdivování měšťáctví, a tím byl s Grussem konec a s námi taky. Rudolf Hrušínský i já jsme potom dostali dištanc na mnoho let. Ironií osudu se ale moje poloha v tom filmu tak vžila, že jsem potom dostával role samých měšťáků.

Dostal jste charakterový šuplík…

Ano, dostal jsem šuplík a z něj se postupně vyvinuli i ti moji slavní Briti. Přitom já neumím ani anglicky, začal jsem se učit až před koncem války, a než jsem se ohlédl, byli tu Rusové a angličtina byla k ničemu. Platná mi za celý život byla jen francouzština mé ženy. Myslím, že na ty Brity měl vliv úspěch mé role Higginse v Shawově Pygmalionu v překladu a režii Oty Ornesta, které jsem poznal už před válkou a který se za války v Anglii naučil britský model divadla, a na něm pak postavil náš divadelní domov, Městská divadla pražská, která jako ředitel držel víc než dvacet let, i v těch nejhorších dobách. My byli v Komorním divadle (které s Rokokem a ABC tvořily MDP), kam jsme odešli s Rudolfem a dalšími z Vinohradského, protože jsme nechtěli salutovat (Vinohradské divadlo tehdy bylo armádním divadlem – pozn. autora) od konce 50. let prvním malým divadlem, znovuobnovenou opozicí k tehdy monopolním realistickým divadlům. I proto nám kolegové z velkých kamenných divadel říkali žumpička. Teprve pak se k nám přidala malá divadla, jako Zábradlí, Semafor, Činoherák…

Dalším velkým režisérem Městských divadel pražských (shodou okolností zahnaný z filmu do divadla také ministrem Václavem Kopeckým) byl zakladatel Laterny magiky Alfréd Radok.

Radokovy inscenace, to byl vždy státní svátek divadla a vždycky taky politický průser. Povolili nám oficiální překlad Molièrova Misantropa, ale náš přítel J. Z. Novák, zvaný Jézét(dé), ho přeložil s použitím stranické hantýrky, a my to pak v tom překladu nastudovali. Byl to průšvih na zavření divadla.

A to jste ještě měli štěstí, že Radokův tehdejší asistent se politicky vyprofiloval až daleko později.

Naštěstí. Václav Havel nastoupil do divadla ABC ještě v době, kdy tam řediteloval Jan Werich, který se hodně kamarádil s Havlovým strýčkem Milošem (ten jim s Voskovcem v 30. letech zaplatil studijní pobyt v Paříži, z čehož vzniklo jejich celoživotní přátelství). Tehdy Havel dělal v ABC formálně kulisáka, ale už začínal jako dramaturg, a když ABC po Werichově odchodu přešlo pod MDP, Ornest ho přeřadil jaksi poloilegálně k nám do Komorního coby člověka se schopnostmi, které je třeba využít, a tak, jak říkávám, divadelník Havel se vlastně zrodil u nás. Režisér Radok ho dosadil do funkce svého osobního dramaturga a byla to skvělá dvojice. Radok vždycky dokázal držkatýho herce utřít a Havel utěšit. Havel (stejně jako Čapek) je kulturní šlechtic a vždycky si stál za svým. Zdvořilý úsměv, jakási stydlivost, ale pevnost. On do té naší oázy, která si díky Ornestovým širokým zádům, které nás chránily od vnějších bouří, dokonale sednul. K té oáze patřilo například to, že jsme se o komunismu bavili tak, jako já teď s vámi, a nikdy nic neprosáklo ven.

Mohl byste zavzpomínat na další výrazné členy vaší oázy?

Můj dobrý přítel z divadla byl Václav Voska, s nímž jsem alternoval roli Kljauzova v jedné z nejlepších Radokových inscenací, adaptaci Čechovovy povídky Švédská zápalka, kterou Radok sám zdramatizoval. Voska se mnou jezdil na chatu, učili jsme se tu roli spolu. Ale pak tu roli dali jen mně… a on mi časem odpustil. S Voskou jsme měli takovou domluvu, že když si nebudu s něčím vědět rady, sedne si do hlediště a poradí mi, jak by to hrál on. A obráceně. Tak jsme třeba během zkoušení jedné hry vstávali a chodili se do hlediště dívat jeden na druhého. Vašek byl herec od Pánaboha. V televizi jsme spolu pak jako dvojice lord-sluha úspěšně ztvárnili Wildeův Zločin lorda Savila.

 

 

Velká legrace byla taky s Mirkem Homolou a jeho pověstným smyslem pro humor. Radok s oblibou rozebíral hru od filozofických prazákladů jejího významu, citoval, chrlil fakta a souvislosti a Homola mu na to obyčejně odpověděl: „To mě nezajímá, pane režisére, mně stačí jen říct, odkud mám přijít a kudy odejít!“ O takového cholerika, jako byl Radok, se v tu chvíli pokoušely mdloby. „Homolo, vy jste strašný člověk!“ řval. A to byl právě čas, kdy přišel na řadu jeho asistent Václav Havel, diplomat a vyjednavač. Když potom odešel na Zábradlí, bylo nám krušno.

Mluvil jste o Městských divadlech pražských jako o předstupni divadelní avantgardy 60. let, mezi kterou pak patřil i Semafor. Vy jste ale nakonec v Semaforu taky hrál

Tenkrát mně volal Jiří Suchý a tím svým typickým hláskem říká: „Dobrý den, tady Suchý, já se vás chci zeptat, jestli byste si s námi nechtěl zahrát, já jsem totiž pro vás napsal roli.“ Tak říkám: „To mě moc potěšilo, pane Suchý, ale vy jste úplně jiný druh divadla, to si budu muset setsakra rozmyslet.“ A on na mě šel takticky: „My vás zveme k nám do Semaforu, můžeme si jen tak posedět u kávy, seznámíme se – a tu roli přece brát nemusíte. Ale když ji nevezmete, tak budu ztracenej.“ Tak jsem tu roli vzal. Strašně jsem se bál, že budu muset zpívat, ale ten strach byl zbytečný. V Semaforu musí zpívat každý a diváci jsou tam zvyklí, že ne každý to umí. Hrál (a zpíval) jsem Faustova Wagnera, který je v Suchého přepisu číšník. Jejich typ divadla je půvabný, miluju Suchého i Molavcovou a časem mezi námi vzniklo hluboké přátelství.

Sledujete mladší české herce? A koho považujete za nejlepšího českého herce vůbec?

Když na to tak myslím, mám asi společný vkus se svou manželkou: oběma se nám moc líbí Alois Švehlík. A co se týká toho největšího: Nesmíte zapomenout, že už jsem hodně starý, a i když teď točím film Želary s režisérem Ondřejem Trojanem, který se narodil v době, kdy jsem já hrál v Komorním stárnoucího Higginse, tak moji první režiséři (jako třeba Jaroslav Kvapil, který se stal celosvětově nesmrtelným tím, že pro Antonína Dvořáka na sklonku 19. století napsal text Rusalky) se narodili v předminulém století stejně jako moji učitelé z konzervatoře Zdeněk Štěpánek, Rudolf Deyl starší a Jiří Plachý. Ti ještě zažili staré deklamační divadlo a učili nás, že jestli byl někdo zakladatelem civilního divadla, tak to byl jejich učitel Eduard Vojan. Ten se bohužel už nepotkal s filmem, a tak si o jeho herectví můžeme jen vyprávět, a ačkoli ho nepamatuju už ani já, ta pověst, která ho přežila, byla tak silná, že ačkoli Vojan zemřel roku 1920, ještě v 60. a 70. letech se jeho pověst šířila hereckými šatnami a každý charakterní herec se s ním tehdy porovnával. Taková byla síla dobrého umění i bez jakékoli reklamy, která pramenila ze skutečnosti, že Vojan přinesl do divadla něco, o čem jsem mluvil na začátku tohoto rozhovoru: srdce.

 

Vložil: Tomáš Koloc