Jeden bez druhého nedali ani ránu. Prostořeká mamina obětovala celý život i kariéru úspěšnému muži. Tajnosti slavných
29.04.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda
Popisek: Milada Smolíková v roce 1955, jako kuchařka v humorné kritice lidské povrchnosti a hlouposti L. N. Tolstého Není nad vzdělanost
VIDEO Vzorná úřednice začínala hrát na zapřenou a na lekce herectví chodila tajně. Navzdory přísnému tatínkovi ale nakonec přece jen šla za svým snem. A když jejího muže chtěli v Národním, dal si podmínku, že půjde jedině s ní.
Historie bývá leckdy nespravedlivá a o hereckém světě to platí dvojnásob. Zatímco její životní lásku si určitě vybavíte, od otce Školastyka v ladovské pohádkové komedii Hrátky s čertem až po krále v Princezně se zlatou hvězdou, jméno jeho životní družky kamsi zapadlo, přestože hrála ve více než šedesáti filmech. Oč byla Milada Smolíková menší a drobnější, o to více byla slyšet. Vlídná, moudrá a dobrosrdečná, s obrovským smyslem pro humor a energie z ní vždy přímo sršela. Filmoví režiséři na ni sice pamatovali zpravidla jen s vedlejší rolí, přesto byla vždy nepřehlédnutelná.
Hrdinný kapitán Korkorán:
Domácí vzpoura
Narodila se 18. října 1891 v pražských Holešovicích do rodiny truhláře Jana Orta, maminka Františka, která byla dcerou kováře z Vysokého Chlumce, ale velmi brzy zemřela na tuberkulózu. Otec se znovu oženil, takže se Milady ujala babička a do obecné školy chodila ve Vysokém Chlumci. Teprve pak se vrátila k otci do Prahy, kde absolvovala měšťanku (dnešní druhý stupeň základní školy), a poté ještě roční kurz v soukromé obchodní škole. V necelých šestnácti letech začala pracovat jako úřednice a už tehdy začala hrát s ochotníky v restauraci U Štorkánů a v roce 1919 začala tajně chodit na hodiny herectví do soukromé dramatické školy české divadelní herečky, režisérky, pedagožky a dlouholeté členky činohry Národního divadla Ludmily Danzerové. V jednadvaceti letech si ale postavila hlavu a vykročila za svým snem, přestože v té době jí do zletilosti zbývaly podle tehdejších zákonů ještě tři roky.
Pán a sluha:
Osudová láska
V roce 1912 začala hrát s divadelní společností v Moravské Ostravě, kterému se ale příliš nedařilo. Po dvou sezónách přešla k Janu Hodrovi, ani tentokrát ale neměla štěstí, protože ředitel Hodr na počátku první světové války soubor rozpustil. V roce 1915 se konečně vrátila do Prahy a získala první angažmá v Intimním divadle na Smíchově (dnešní Švandovo divadlo) a už o rok později se poprvé mihla i před filmovou kamerou. Tenkrát ale pouze jako silueta ženy na Kampě v romantické komedii Antonína Fencla Zlaté srdéčko, natočené podle scénáře dramatika, populárního kabaretiéra a písničkáře Josefa Švába-Malostranského, který byl historicky prvním českým filmovým hercem. V divadle se také seznámila se svou životní láskou, hercem Františkem Smolíkem, a v roce 1920 se vzali. Společně prošli několika pražskými divadly, po vzniku republiky hráli nejprve v Uranii, poté na Revoluční scéně, v roce 1924 přešli do souboru Divadla Vlasty Buriana a o čtyři roky později do Vinohradského divadla.
Cech panen kutnohorských:
Prostořeká mamina
V mládí začínala postavami temperamentních dívek a žen, překypujících životním elánem, od dvacátých let začala ztvárňovat komické postavy žen z lidu a s přibývajícími lety působila drobná, baculatější dáma s výraznou tváří a ráznou vyřídilkou na diváky především podmanivou vnitřní energií, rázností i něhou, moudrostí, skromností i výmluvným humorem. Stejným rejstříkem i velikostí rolí se prezentovala i filmovému publiku, byla nepřehlédnutelná díky jadrné srdečnosti a civilnímu projevu. Hrála obětavé, dobrotivé a často svérázné a hubaté maminy, které uměla díky smyslu pro detail velmi přesvědčivě vystihnout. V němé éře stanula Milada před kamerou šestkrát, z toho ve dvou filmech s manželem. V roce 1921 si zahrála v adaptaci Babičky Boženy Němcové, kterou natočila režisérka Thea Červenková, jako babička zamlada, kdy se setkala s císařem Josefem II. v Smolíkově podání, a o pět let později spolu hráli manžele v dramatu Román hloupého Honzy, který natočil s vinohradskými herci František Hlavatý. Její pravidelnou spolupráci ale odstartoval až vznik zvukového filmu.
Andula vyhrála:
Jedině spolu
Když dostal František Smolík v roce 1934 nabídku angažmá v činoherním souboru Národního divadla, postavil si hlavu, že bez své ženy nepůjde. Díky tomu putovali na další štaci opět společně. Současně se začala slibně rozjíždět i Miladina spolupráce s filmem, až do nacistické okupace si zahrála celkem v sedmnácti. K jejím nejznámějším postavám patří hospodyně Broniková v komedii s Vlastou Burianem Hrdinný kapitán Korkorán, manželka konšela Kaše, jedna z nejvýraznějších drben v Cechu panen kutnohorských či žena latináře Lejsala v komedii Škola základ života. A za její největší roli v tomto období je považována kuchařka Kristýna v komedii Andula vyhrála. Její postavy se nezměnily ani po osvobození, i když už jich postupně ubývalo. Před kamerou byla manželkou Saši Rašilova coby konšela Hrušky v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář, Františka Kováříka v hořké komedii Františka Čápa Muzikant, Františka Šlégra v zfilmování románu Antala Staška O ševci Matoušovi, které natočil v roce 1948 Miroslav Cikán, či Jaroslava Vojty coby pana nadlesního ve vesnickém dramatu podle románu Jarmily Glazarové Advent.
Hostinec U kamenného stolu:
Život ve stínu
Říká se, že to byla především Milada, kdo významně přispěl k hereckému růstu a úspěchu jejího manžela Františka. Celý život se mu všemožně snažila usnadňovat práci, odstraňovala mu z cesty překážky, láskyplně pečovala o jeho pohodlí a zdraví. Možná si uvědomovala, že mu osud přece jen nadělil větší talent, než jí, takže ustoupit do pozadí jí nečinilo žádné problémy. Navíc na rozdíl od svého muže, který byl uzavřený a zahleděný do sebe, byla velmi komunikativní a společenská. Byla doslovným souputníkem svého muže. Naposledy stanula před kamerou v roce 1958 jako prodavačka Helebrantová, matka hlavního hrdiny v podání Jiřího Valy, v dramatu režiséra Zdeňka Brynycha Žižkovská romance. V roce 1960 ji postihla vážná srdeční choroba, kvůli níž musela odejít do divadelního důchodu, v roce 1961 ale ještě obdržela titul Zasloužilá umělkyně. Ze všech sil se ale snažila dál pečovat o svého Františka, který sice odešel v roce 1961 také do penze, dál ale spolupracoval s filmem a od poloviny šedesátých let pak už jen s televizí. Když ale v lednu 1972 zemřel, ztratila smysl života. Už 1. listopadu ho následovala a odpočívají bok po boku na hřbitově v pražské Bubenči.
(zdroje: Wikipedie, Český film, ČSFD, Česká televize, FDB, Národní divadlo, Česká divadelní encyklopedie)
Vložil: Adina Janovská