Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Idol dívčích srdcí zažil opravdovou bídu a češtinu ve francouzském sirotčinci málem zapomněl. Tajnosti slavných

27.04.2022
Idol dívčích srdcí zažil opravdovou bídu a češtinu ve francouzském sirotčinci málem zapomněl. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov - Alena Červená

Popisek: Jaroslav Mareš jako dělník Mrázek, přezdívaný Dědek, v dramatu Miloše Zábranského z roku 1982 Dům pro dva

VIDEO Francouzsky se zprvu domluvil snadněji než česky, mohla za to Velká hospodářská krize. Chtěl se stát malířem, místo toho se vyučil zámečníkem. A nakonec se přes divadlo přece jen probojoval až k vytouženému filmu.

„Jardo Marais mi říkal Karel Effa. Dětství jsem totiž prožil ve Francii,“ zavzpomínal kdysi dlouholetý protagonista Národního divadla, který se francouzsky v dětství domluvil lépe než mateřštinou. Jaroslav Mareš patřil v mládí k nejžádanějším milovníkům a představitelům kladných hrdinů poválečné kinematografie, nejspíš si ho vybavíte jako syna Mirka v nestárnoucí komedii s Jaroslavem Marvanem Anděl na horách. S přibývajícími lety se pak zařadil k nejvýznamnějším osobnostem naší divadelní scény. „Patřil k těm, kteří když vešli do studia, okamžitě jsme úctou ztichli,“ říkával o něm král rozhlasových pohádek Karel Weinlich.

 

Anděl na horách:

První honorář

Narodil se 24. dubna 1921 v jihočeském Husinci v rodině písmomalíře a lakýrníka, na přelomu dvacátých a třicátých let ale tamní lokalita tak trpěla nedostatkem práce, že se otec rozhodl odejít na nábor do francouzského Verdonu. Za půl roku našetřil tolik, aby za ním mohla přijet i rodina. Otec pracoval v Rouenu ve velkých loděnicích, kde Jaroslav chodil do školky a kde také poprvé poznal biograf. „Já s nadšenýma, rozzářenýma očima zbožňoval Chaplina. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem též tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář,“ prozradil ve vzpomínkách, které později publikoval server Pozitivní noviny. Matka začala pracovat v továrně a k tomu ještě po večerech pletla oblečení pro francouzské dámy. Brzy ale zemřela na tuberkulózu. Na rok pak Jaroslav skončil v sirotčinci, než se otci podařilo umístit ho v jedné rodině. V roce 1931 ale přišel kvůli ekonomické krizi o pracovní povolení, a tak se stěhovali zpátky do Husince.

Nebylo ani na jídlo

Češtinu ve Francii pozapomněl, takže měl doma najednou problémy ve škole, i když vědomostně měl proti spolužákům náskok. Otci se podařilo najít práci reklamního malíře v Českém Brodě, pak ale zůstal rok bez práce a doma zavládla opravdová bída. „Poznal jsem tak záhy, jak chutná obecní polévka,“ přiznal Mareš. Pak otec dostal práci v továrně Ogar v pražských Strašnicích, pozdějším vývojovém oddělení Javy, a Jaroslav se tam vyučil zámečníkem. Chtěl se sice stát malířem nebo lakýrníkem, nakonec skončil u rýsovacího prkna a přiznával, že ho řemeslo nikdy nebavilo. Byl plný energie, kterou vybíjel sportem v místní Dělnické tělovýchovné jednotě. Přes ni se dostal k sociální demokracii a v roce 1937 se stal nejmladším předsedou místní odbočky Sociálně-demokratické mládeže.

 

Poslední mohykán:

syn Jaroslav v komedii Vladimíra Slavínského z roku 1947

Kluk s válečnými zkušenostmi

Součástí Lidového domu bylo i divadlo a biograf, kde spatřil první zvukový film a hrál v něm i svoji první roli v dětské opeře, kterou děti nastudovaly s třídním profesorem. Za války ho touha po uplatnění ve filmu přivedla do strašnického ochotnického souboru Aragon. Po osvobození se začal konečně věnovat divadlu profesionálně, nejprve v Divadle 5. května, z nějž přešel v roce 1948 do Divadla státního filmu Praha. Od roku 1952 pak byl až do odchodu do penze v roce 1988 členem činohry Národního divadla. Zpočátku hrál hlavně chlapecké role, v nichž se vedle mladistvého bezprostředního projevu odrážely i jeho životní zkušenosti, získané za války. Stal se typickým představitelem mladé dělnické generace, a to zejména ve filmu, který na počátku jeho umělecké dráhy převažoval nad tvorbou divadelní. Natočil jich téměř stovku, hlavní roli ale získával jen výjimečně.

Od učedníka po šejdíře

Před kamerou debutoval v roce 1946 jako jeden z žáků v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář. Dlouho pak hrál činorodé syny a energické mladíky nejrůznějšího postavení a profese, od učedníků a studentů před praktikanty, dělníky a řemeslníky až po vojáky různých armád a hodností, floutky, šejdíře a darebáky. V roce 1951 se dočkal prvního ocenění, za roli valcíře Jana Žíbka, mladého bojovníka za dělnická práva v sociálním dramatu režiséra Martina Friče Zocelení, byl vyznamenán Státní cenou. Vrcholný výkon předvedl v roce 1958 jako příslušník francouzské cizinecké legie Václav Malý ve válečném dramatu režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor. Na televizní obrazovce se poprvé mihl již v roce 1954 v inscenaci Příběhy láskyplné podle námětu Jaroslava Dietla, která byla tehdy ještě vysílána v přímém přenosu. Od počátku šedesátých let se pak objevoval v televizních projektech stále častěji a neminuly ho ani seriály, od Tří chlapů v chalupě přes Třicet případů majora Zemana a Plechovou kavalerii až po pohádkovou Arabelu, Návštěvníky či Dobrodružství kriminalistiky.

 

Černý prapor:

legionář Václav Malý ve válečném dramatu z roku 1958

Odcházení v soukromí

V roce 1965 se podílel na námětu a scénáři ke krátkometrážnímu hudebnímu snímku Slunečnice, který vznikl sestřihem úryvků absolventského filmu studia FAMU. Často spolupracoval s rozhlasem a v roce 1982 se stal nositelem titulu Zasloužilý člen Národního divadla. Po oficiálním odchodu do divadelního důchodu se už na veřejnosti neukázal, dál ale ještě nějaký čas spolupracoval s filmem a televizí. Filmovým divákům se naposledy představil v roce 1989 jako starý Juz v dramatu režiséra Zdeňka Tyce z poválečného jihočeského pohraničí Vojtěch, řečený sirotek. Na obrazovce jsme ho mohli vidět naposledy v témže roce jako Lojzu v psychologickém dramatu režisérky Pavlíny Moskalykové Šance. V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix. Zemřel po dlouhé nemoci 29. října 2003 v Praze.

(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český film, Národní divadlo, Česká televize, FDB, Pozitivní noviny, Český rozhlas)

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská