Idol dívčích srdcí zažil opravdovou bídu a češtinu ve francouzském sirotčinci málem zapomněl. Tajnosti slavných
27.04.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov - Alena Červená
Popisek: Jaroslav Mareš jako dělník Mrázek, přezdívaný Dědek, v dramatu Miloše Zábranského z roku 1982 Dům pro dva
VIDEO Francouzsky se zprvu domluvil snadněji než česky, mohla za to Velká hospodářská krize. Chtěl se stát malířem, místo toho se vyučil zámečníkem. A nakonec se přes divadlo přece jen probojoval až k vytouženému filmu.
„Jardo Marais mi říkal Karel Effa. Dětství jsem totiž prožil ve Francii,“ zavzpomínal kdysi dlouholetý protagonista Národního divadla, který se francouzsky v dětství domluvil lépe než mateřštinou. Jaroslav Mareš patřil v mládí k nejžádanějším milovníkům a představitelům kladných hrdinů poválečné kinematografie, nejspíš si ho vybavíte jako syna Mirka v nestárnoucí komedii s Jaroslavem Marvanem Anděl na horách. S přibývajícími lety se pak zařadil k nejvýznamnějším osobnostem naší divadelní scény. „Patřil k těm, kteří když vešli do studia, okamžitě jsme úctou ztichli,“ říkával o něm král rozhlasových pohádek Karel Weinlich.
Anděl na horách:
První honorář
Narodil se 24. dubna 1921 v jihočeském Husinci v rodině písmomalíře a lakýrníka, na přelomu dvacátých a třicátých let ale tamní lokalita tak trpěla nedostatkem práce, že se otec rozhodl odejít na nábor do francouzského Verdonu. Za půl roku našetřil tolik, aby za ním mohla přijet i rodina. Otec pracoval v Rouenu ve velkých loděnicích, kde Jaroslav chodil do školky a kde také poprvé poznal biograf. „Já s nadšenýma, rozzářenýma očima zbožňoval Chaplina. Pamatuji se, jak předváděl v Evropě tehdy jen málo známý moderní tanec. Začal jsem též tančit a lidé mi házeli peníze. Bylo to mé první veřejné vystoupení a první honorář,“ prozradil ve vzpomínkách, které později publikoval server Pozitivní noviny. Matka začala pracovat v továrně a k tomu ještě po večerech pletla oblečení pro francouzské dámy. Brzy ale zemřela na tuberkulózu. Na rok pak Jaroslav skončil v sirotčinci, než se otci podařilo umístit ho v jedné rodině. V roce 1931 ale přišel kvůli ekonomické krizi o pracovní povolení, a tak se stěhovali zpátky do Husince.
Nebylo ani na jídlo
Češtinu ve Francii pozapomněl, takže měl doma najednou problémy ve škole, i když vědomostně měl proti spolužákům náskok. Otci se podařilo najít práci reklamního malíře v Českém Brodě, pak ale zůstal rok bez práce a doma zavládla opravdová bída. „Poznal jsem tak záhy, jak chutná obecní polévka,“ přiznal Mareš. Pak otec dostal práci v továrně Ogar v pražských Strašnicích, pozdějším vývojovém oddělení Javy, a Jaroslav se tam vyučil zámečníkem. Chtěl se sice stát malířem nebo lakýrníkem, nakonec skončil u rýsovacího prkna a přiznával, že ho řemeslo nikdy nebavilo. Byl plný energie, kterou vybíjel sportem v místní Dělnické tělovýchovné jednotě. Přes ni se dostal k sociální demokracii a v roce 1937 se stal nejmladším předsedou místní odbočky Sociálně-demokratické mládeže.
Poslední mohykán:
syn Jaroslav v komedii Vladimíra Slavínského z roku 1947
Kluk s válečnými zkušenostmi
Součástí Lidového domu bylo i divadlo a biograf, kde spatřil první zvukový film a hrál v něm i svoji první roli v dětské opeře, kterou děti nastudovaly s třídním profesorem. Za války ho touha po uplatnění ve filmu přivedla do strašnického ochotnického souboru Aragon. Po osvobození se začal konečně věnovat divadlu profesionálně, nejprve v Divadle 5. května, z nějž přešel v roce 1948 do Divadla státního filmu Praha. Od roku 1952 pak byl až do odchodu do penze v roce 1988 členem činohry Národního divadla. Zpočátku hrál hlavně chlapecké role, v nichž se vedle mladistvého bezprostředního projevu odrážely i jeho životní zkušenosti, získané za války. Stal se typickým představitelem mladé dělnické generace, a to zejména ve filmu, který na počátku jeho umělecké dráhy převažoval nad tvorbou divadelní. Natočil jich téměř stovku, hlavní roli ale získával jen výjimečně.
Od učedníka po šejdíře
Před kamerou debutoval v roce 1946 jako jeden z žáků v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář. Dlouho pak hrál činorodé syny a energické mladíky nejrůznějšího postavení a profese, od učedníků a studentů před praktikanty, dělníky a řemeslníky až po vojáky různých armád a hodností, floutky, šejdíře a darebáky. V roce 1951 se dočkal prvního ocenění, za roli valcíře Jana Žíbka, mladého bojovníka za dělnická práva v sociálním dramatu režiséra Martina Friče Zocelení, byl vyznamenán Státní cenou. Vrcholný výkon předvedl v roce 1958 jako příslušník francouzské cizinecké legie Václav Malý ve válečném dramatu režiséra Vladimíra Čecha Černý prapor. Na televizní obrazovce se poprvé mihl již v roce 1954 v inscenaci Příběhy láskyplné podle námětu Jaroslava Dietla, která byla tehdy ještě vysílána v přímém přenosu. Od počátku šedesátých let se pak objevoval v televizních projektech stále častěji a neminuly ho ani seriály, od Tří chlapů v chalupě přes Třicet případů majora Zemana a Plechovou kavalerii až po pohádkovou Arabelu, Návštěvníky či Dobrodružství kriminalistiky.
Černý prapor:
legionář Václav Malý ve válečném dramatu z roku 1958
Odcházení v soukromí
V roce 1965 se podílel na námětu a scénáři ke krátkometrážnímu hudebnímu snímku Slunečnice, který vznikl sestřihem úryvků absolventského filmu studia FAMU. Často spolupracoval s rozhlasem a v roce 1982 se stal nositelem titulu Zasloužilý člen Národního divadla. Po oficiálním odchodu do divadelního důchodu se už na veřejnosti neukázal, dál ale ještě nějaký čas spolupracoval s filmem a televizí. Filmovým divákům se naposledy představil v roce 1989 jako starý Juz v dramatu režiséra Zdeňka Tyce z poválečného jihočeského pohraničí Vojtěch, řečený sirotek. Na obrazovce jsme ho mohli vidět naposledy v témže roce jako Lojzu v psychologickém dramatu režisérky Pavlíny Moskalykové Šance. V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix. Zemřel po dlouhé nemoci 29. října 2003 v Praze.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Český film, Národní divadlo, Česká televize, FDB, Pozitivní noviny, Český rozhlas)
Vložil: Adina Janovská