Životní láska ho opustila kvůli ,zajíčkovi‘. Na pohřeb šel legendárnímu bardovi i prezident Masaryk. Tajnosti slavných
25.04.2022
Foto: Se svolením Národní divadlo (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Legendární Eduard Vojan na civilním snímku z divadelního archivu
FOTO Dlouho narážel na nezájem, publikum totiž mělo raději operetu. Zabralo až ,kafe od Žida‘. Novou vlnu herectví odstartoval král českého divadla až díky Vilému Mrštíkovi.
Jak to s tím kafem v Maryše, kterou napsali bratří Mrštíkové v roce 1894, vlastně je? To ,od Žida‘ bylo tehdy opravdová arabská káva, zatímco ,ve spolku‘ se prodávala melta, tedy směs praženého kořene čekanky, cukrové řepy, drcených obilek ječmene a žita. A právě toto představení odstartovalo slávu legendárního barda Národního divadla Eduarda Vojana, zakladatele moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožitku. Jen videí, na které jste zvyklí, se nedočkáte, protože zemřel už před více než sto lety. Před kameru se dostal pouze jedinkrát, navíc jen zprostředkovaně. V roce 1954 na něj zavzpomínali v patnáctiminutovém dokumentu, doplněném divadelními fotografiemi, mladší kolegové Leopolda Dostalová a Zdeněk Štěpánek. Je však otázkou, zda ho vůbec ještě někdy budeme moci zhlédnout.
Markus Antonius v toce 1895, v klasickém dramatu Williama Shajespeara Julius Caesar
Do učení za trest
Narodil se 5. května 1853 v barokním domě U bílého beránka, který dodnes zdobí Míšeňskou ulici na pražské Malé Straně. Otec František byl úředníkem zemské pokladny, matka Anna, dcera mistra krejčího, pocházela z Volar. Kromě něj měli manželé ještě čtyři dcery, takže není ani divu, že si otec přál, aby se jeho jediný syn vydal na důstojnickou dráhu v rakousko-uherské armádě. Jenže Eduard měl také svůj sen. Učarovalo mu herectví a od dvanácti let začal tajně hrát s malostranským ochotnickým spolkem Thalia. Když to prasklo, byl doma oheň na střeše. Rozlícený otec za trest předčasně ukončil jeho studium na reálce a nechal ho vyučit litografem. S ochotníky ale Eduard hrál dál, neshody doma se stupňovaly a vyvrcholily, když mu bylo šestnáct. A syn, který byl stejně tvrdohlavý jako otec, místo pokory utekl z domova.
Válka tvrdohlavců
Přidal se k divadelní společnosti Jiljí Krämera, během prvního představení ale právě nezářil. „Mladíku, tady máte zlatku. Ale něco vám povím. Pro divadlo se rozhodně nehodíte!“ připomněl první hodnocení budoucího nejlepšího českého herce přelomu 19. a 20. století při vyplácení honoráře ve svém díle spisovatel a publicista Otakar Brůna. Nakonec byl Eduard přece jen přijat jako hrdinský milovník za dvanáct zlatých měsíčně a časem si začal přivydělávat i vystupováním v pražských šantánech. Když v roce 1869 zemřela jeho matka, Eduard doufal, že se s otcem konečně usmíří, jenže marně. „Byly to první Vánoce bez matky, jež počátkem roku zemřela, a Vojan se domníval, že štědrovečerní nálada i vzpomínka na nebožku obměkčí otce, dosud nesmířeného se synovým rozhodnutím,“ prozradil literární historik Vladimír Müller s divadelním kritikem Josefem Trägerem v knize Eduard Vojan. „Místo očekávaného vlídného přijetí se však navrátilci dostalo tvrdého odmítnutí. Vojan byl vyhoštěn, bloudil večerem a pohled na řeku v něm budil sebevražedné myšlenky.“
Cyrano de Bergerac v roce 1904, v stejnojmenné divadelní hře francouzského dramatika Edmonda Rostanda
Utajené zásnuby
A tak dál putoval po Čechách s venkovskými divadelními společnostmi a postupně dostával stále významnější role. V putování pokračoval i po vojenské službě, kterou si odsloužil v letech 1873-6. Zakotvil až v roce 1881 v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, který získal k provozování městské divadlo, a během tří sezón ztvárnil sedm desítek postav. Díky úspěchu byl už v roce 1883 dokonce pozván ke zkouškám do pražského Národního divadla, nakonec ale nebyl přijat. Od roku 1886 hrával v létě u Pavla Švandy v Praze, v zimě v Brně. V té době přijali do souboru i nadějnou malostranskou ochotnici Hanu Kubešovou (později provdanou Kvapilovou), do níž se Eduard zamiloval a počátkem roku 1887 se tajně zasnoubili.
Velké zklamání
Ve Švandově divadle získal popularitu jako herec, který dokáže citlivě rozlišovat charaktery svých postav a vystihnout jejich vnitřní svět. Švanda ho tudíž stále častěji obsazoval do psychologických rolí a s Hanou začal vytvářet nový herecký styl, psychologický realismus. A v polovině roku 1888 se mu konečně splnil sen, získal angažmá v Národním divadle. Vzápětí ale přišlo rozčarování. V činohře převládala strojená deklamace, publikum se nejvíc hrnulo na operetu a o realistické drama nestálo. Zlom nastal až v roce 1894, kdy si ho Vilém Mrštík prosadil do role Francka v Maryše a Eduard se mu odměnil mistrovským výkonem. Tím odstartovala jeho sláva a během svého působení na naší přední scéně ztvárnil neuvěřitelných 309 postav v 278 divadelních hrách. „Jistota, s níž pronášel text, prozrazovala jeho naprosté předběžné zvládnutí. Rozvrhl si, kam položit důraz, jak větu rozčlenit a vyhrotit. Měl-li v moci myšlenky tvořené postavy a osvojil-li si způsob jejich vyjadřování, nebylo k dovršení díla daleko,“ napsal o něm Rudolf Deyl ve své knize Vojan zblízka.
Mlynář v Jiráskově Lucerně v roce 1905
Nenahraditelné ztráty
Koncem roku 1890 mu uštědřila velkou ránu milovaná Hana. Při repríze hry Sedm havranů se seznámila s novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem a zamilovala se. O osm let mladšího světáka si v květnu 1894 vzala, čímž definitivně zahubila Eduardovy tajné naděje na návrat. O necelý rok později se konečně oženil s dcerou zámožného pražského krupaře Růženou Štěpánkovou. V únoru 1896 se jim narodila dcera Olga, která ale v pouhých šestadvaceti letech tragicky zahynula v Berlíně, kde studovala herectví u Maxe Reinhardta. A mladší Milada se dožila pouze dvou a půl roku.
Přišel i Masaryk
Velkého barda přijala Praha za svého a stal se jejím čestným občanem, ódy na něj pěli kritici i v zahraničí. „Německý tisk ho prohlašoval nejen za největšího českého herce, ale za jednoho z nejvýznačnějších dramatických umělců v Evropě,“ napsal o něm Müller s Trägerem. Na jevišti stanul Eduard Vojan naposledy 2. května 1920 a 31. května zemřel. Dne 3. června se konal pohřeb, který vypravilo město Praha a zúčastnily se ho davy fanoušků v čele s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Pochován byl v rodinné hrobce na pražských Olšanských hřbitovech. Jeho manželka Růžena ho přežila o dvacet šest let. V roce 1954 se Eduardu Vojanovi dostalo ještě další posmrtné pocty, byla po něm pojmenována jedna z nejkrásnějších malostranských zahrad. Vojanovy sady bývaly kdysi součástí bývalého arcibiskupského dvora a jeho rodný dům v Míšeňské ulici s nimi sousedí.
(zdroje: Wikipedie, Vladimír Müller, Josef Träger: Eduard Vojan, Národní divadlo, Český rozhlas, Jindřich Vodák: Eduard Vojan, Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Otakar Brůna: Než se zvedne opona)
Vložil: Adina Janovská