Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Herec na tobogánu života. Mluví pomalu, i když má rád rychlé střihy. Horká židle Vladimíra Javorského

23.04.2022
Herec na tobogánu života. Mluví pomalu, i když má rád rychlé střihy. Horká židle Vladimíra Javorského

Foto: Se svolením Národní divadlo - Patrik Borecký

Popisek: Vladimír Javorský jako Alcest v Molierově veršované klasicistní komedii z roku 1666 Misantrop

Patří k hercům, jejichž tvář i projev máte zadřený pod diváckou kůží, ale jinak o nich nevíte nic. Klidný, přemýšlivý muž slovy o sobě velice šetří. Mluví o rolích, o hudbě, o setkáních s lidmi, o tom, co mu život přinesl a odnesl, ale stále máte pocit, že se trochu ostýchá a také vás trochu vodí za nos, protože když sledujete rozhovor s ním, je jasné, že on je v tu chvíli na scéně pánem.

Sama jsem bohužel neměla tu čest se s tímto skvělým herecem osobně potkat. Kdysi jsem ho žádala o rozhovor u příležitosti premiéry jednoho z filmů České televize, v němž hrál. Do telefonu byl nesmírně příjemný, zdvořilý a napovídali jsme toho hodně, semleli páté přes deváté. Začátek i konec toho hovoru byl ale stejný: „Promiňte, já si myslím, že někteří jiní kolegové vám rozhovor pro časopis poskytnou lépe.“ Neřekl ochotněji, ale lépe. On prý to tak neumí...

Není to pravda, v poslední době se párkrát rozhovořil v rozhlasu i v televizi a povídání to byla krásná, plná plnokrevných životních prožitků, jemně naznačující, že to, co si o jeho práci i koníčcích myslí jiní, je pro něj málo podstatné, protože to je jeho práce a jsou to jeho záliby a on je má vnitřně zhodnocené, některé s velkou vážností, jiné s lehkým nadhledem a úsměvem věčného klauna. 

 

Javorský Betlémské světlo

S Jitkou Čvančarovou a Zdeňkem Svěrákem v komedii Jana Svěráka Betlémské světlo; foto se svolením Biograf Jan Svěrák

Jedna premiéra za druhou

V 7 pádech Honzy Dědka se nejdřív mluvilo o množství filmů, v kterých Vladimír Javorský zrovna hraje – Betlémské světlo, Stínohra, Poslední závod... „To máte jako v ruletě,“ okomentoval to herec. „Sedmička nepadne osmdesát kol, a pak najednou třikrát za sebou. Tak padla třikrát sedmička, ale ono se to stalo hlavně příčinou covidu. Projekty, které byly rozhozeny v čase, se pořád posouvaly a posouvaly, až se naposouvaly na sebe. Pak se stane, že máte premiéru co čtrnáct dnů...“

Honza Dědek si pochvaluje, že když jde teď do , vidí Vladimíra Javorského, ale je to rozhodně ku prospěchu věci. Ani v jednom filmu nemá herec hlavní roli, ani v jednom ho ale rozhodně nepřehlédnete. Ostatně tak to s jeho rolemi bývá často, nemá roli hlavní, jeho figura je ale klíčová pro osud hlavních postav, v jistou chvíli hýbe dějem. Takové postavy nám divákům z paměti nevymizí, zvlášť když jsou zahrány s velkou citlivostí a hloubkou, což je právě případ Vladimíra Javorského. A tak si spolu s Honzou Dědkem určitě říkáme, že je lepší, že se stal hercem, než kdyby byl geologem a hledal diamanty...

 

Poslední závod:

Nestal se zlatníkem ani geologem

„Já jsem skutečně chtěl být zlatníkem,“ vzpomíná Javorský. „A protože s tím se pojí všelijaké ty kamínky, začala mě bavit geologie. Říkal jsem si, že je pojedu hledat někam na Ural, tenkrát nikam jinam člověk nemohl, než hledat někde po Uralu, po Mongolsku, po Kubě... Tak jsem si myslel, že nastoupím na univerzitu – co tam je, v Ostravě... Báňská, že? No a nakonec se to všechno takhle zvrtlo. Já mám ty zvrty docela rád... Tak jsem šel studovat JAMU do Brna.“ Potom hrál pět let v Divadle Husa na provázku, kde se výrazně podílel na řadě inscenací.

 

Vladimír Javorský v talk show 7 pádů Honzy Dědka, foto FTV Prima

Tobogán života

Nepochází z divadlnické ani umělecké rodiny. Jak se tedy dostal k herectví? „Já nevím, tak nějak řízením osudu. To tak nasednete na ten tobogán života, pak frčíte... Tak to mám aspoň já,“ rozloží ruce jakoby v omluvném gestu. „Někdo ten svůj život řídí, ale já se nestačím divit, co se děje.“ V Brně hrál rád, ale tobogán se znovu zatočil v prudké zatáčce. „To si pamatuju. Seděl jsem v šatně, líčili mě a najednou se tam objevil pan režisér Menzel a nabídl mi angažmá v Činoherním klubu. Bylo to... no, uffff... ale následoval jsem tobogán...“

 

Javorský Vetchý Figarova svatba

S Ondřejem Vetchým ve hře francouzského dramatika Pierre-Augustina Caron de Beaumarchaise Figarova svatba. Úpravy se v druhé polovině 90. let ujal v pražském Činoherním klubu Jiří Menzel; foto se svolením Činoherní klub - Martin Poš

Když nevíš, nedělej nic

Kus svého života spojil s japonským divadlem. „To byla zas jiná kapitola, hodně jiná. Tehdy přijel do Prahy Min Tanaka (slavný japonský tanečník a herec) a měl hrát představení, z kterého mu vypadl jeden účinkující. Tak udělal takový konkurz a mě na něj pozvali, protože jsem měl zkušenosti s pohybovým divadlem. Přišel jsem tam a Min Tanaka mi řekl, že mám přejít jeviště pozpátku a že na to mám deset patnáct minut. Tak jsem se rozešel... A to tak jako čekáte, co se bude dít, začal jsem si trošičku tvořit... a čekáte a najednou je to i víc než patnáct minut. A to je prostor, který vám objeví jen ten kumštýř z Japonska, protože kouká na ten svět úplně jinýma očima. A to je krásný...“

Vladimír poté odjel do Japonska na farmu Mina Tanaky. Vzpomíná, jak se tam žilo. Po východu slunce se šlo pracovat na záhonky. Protože Min Tanaka provozuje tanec skrz prožitky v přírodě, při práci na zahradě. „Takže děláte brambory, sklízíte a tak všechno možné, pak je snídaně, pak je trénink... ale to už je hodně horko...“ Do vyprávění vpadla Lucie Výborná, která byla hostem Honzy Dědka v stejném pořadu. Chtěla vědět, co se to člověku děje v hlavě, když jde po jevišti patnáct minut pozpátku. „Lucie, to jsou zkušenosti, které se nedají předat, to si musíte prožít,“ s úsměvem ji odbyl Vladimír.

„Na Minovi bylo úžasné také třeba to, jaké dával rady. Jednou na mě koukal při zkoušce, co to tam vyvádím, a já jsem mu říkal, že moc nevím. A on mi na to řekl, že když nevím, nemám dělat nic. Zajímavé, že? Možná, že by se nám kolikrát ulevilo, kdybychom nevěděli, takže bychom nedělali nic. Lidé se pořád snaží, aby si nikdo nevšiml, že nevědí. A možná by fakt stačilo prostě říct: Nevím.“ Východní moudra... Vladimír je buď převzal, nebo je prostě takové povahy, že se je jen naučil zviditelňovat. I proto je jeho povídání zároveň vtipné i plné pokory.

 

Min Tanaka & Frank van de Ven – Praha 1988:

Hollywood je jiný zážitek

Málokdo ví, že Vladimír Javorský byl nominován na Oscara za vedlejší roli ve filmu Most, a na základě toho byl pozván na slavnostní předávání Oscarů. „Jo, letěl jsem do Ameriky. Byla tam zrovna Aňa Geislerová s nějakým filmem, a tak jsme se tam potkali, to bylo pěkný, najednou tam dva Češi...“ Honza Dědek si ho ale neuměl představit v tom hotelu, červený koberec, limuzíny, lesk. To to jako zahrál? „To vůbec nemusíte, tam toho hrajou všichni okolo vás tolik, že vy nemusíte. To je neuvěřitelný divadlo, tam všichni hrajou pro vás... Tam pro vás přijede to auto a to hraje víc než vy. To má šestnáct metrů! Jak chcete přehrát šestnáctimetrové auto? To nejde. Vy jste rád, že se trefíte do těch dveří. Pak vám říkají otoč se doleva, otoč se doprava... Fakt jen spíš plníte ty příkazy. Ne, bylo to krásný. Jak nejsem úplně tvor, který miluje nějaký ty velepředávačky a show akce, tak tahle show mě naprosto dostala, protože byla dokonalá.“ A Honza Dědek si to dokonce představoval – limuzína, červený koberec, světla... pak letíte domů a jdete na metro... „Jo, to je na tom to nejkrásnější. Co já mám rád, jsou tyhlety rychlý střihy. Dostanete kytku, a ještě se s vámi všichni mohutně loučí, pak sednete do letadla, vystoupíte na Ruzyni, sednete na stojedničku, pak do metra a jedete domu... A všechno je to takhle rychle dneska. Bylo tu, není tu a jedeme dál, to je krásný.“

 

Most:

Máte půlhodinku? Tak si ho určitě pusťte.Třicetiminutový film natočil v roce 2003 americký scenárista a režisér Bobby Garabedian s českými herci, v češtině a byl mu ponechán i český název. Světovou premiéru si odbyl na Sundance festivalu a celý další rok sbíral hlavní ceny na světových festivalech.

Drzý na hodně nástrojů

Kromě toho, že hraje v řadě představení v Národním divadle, kde je už od roku 1999 v angažmá (po přestávce v letech 2009-2016, kdy zde pouze hostoval, se zase vrátil) a každý rok se objeví v několika filmech či televizních seriálech, pohádkách i dramatech, je také výborný muzikant. Hraje v kapele s Miroslavem Kemelem, skládá i píše písničky. Ovládá hru na několik nástrojů, mimo jiné na saxofon. Ten nejvíc zajímal Adélu Gondíkovou v rozhovoru na Dvojce Českého rozhlasu, protože je velmi obtížné na něm vyloudit tón. „Do představení Romance pro křídlovku jsem si vymyslel, že chci hrát na saxofon. Tak jsem si ho koupil a tak dlouho jsem s ním seděl, až se mě saxofonu zželelo a vyloudil tón,“ vyprávěl s nadsázkou. „Já jsem takhle drzý na několik nástrojů,“ jako obvykle Vladimír lehce shodil to, co dělá s bravurou.

 

Karavana:

Co není jako život

Mluví pěti jazyky, aniž by si toho bulvár stihl všimnout, vychoval dva syny, miluje čaje a občas se pokouší o ideální čajový obřad, s nadšením hraje golf, protože můžete přesně promyslet úder, a pak do toho vstoupí další faktory, a když nestihnete ten správný okamžik, kdy míček napálit, je to v háji. „Pro mě je golf taková lukostřelba západní kultury, stojí na principech, které jsou pro nás obecně platné. Musíte trefit míček a nesmíte o to usilovat moc ani málo. Musíte při tom být patřičně uvolněný, ale ne moc. Musíte být patřičně koncentrovaný, ale ne moc. Musíte mít trošku natrénováno, ale možná ne moc. A pak přijde ten rozhodující okamžik, kdy to nějak napálíte. A v tu chvíli rozhoduje o výsledku ještě několik dalších věcí – vítr, tráva, vlhkost a teplota vzduchu. Je to komplexní věc,“ rozpovídal se na téma svého oblíbeného sportu v rozhovoru pro Novinky.

Takže je to úplně jako život? „A co není úplně přesně jako v životě?“ zakončil Vladimír Javorský dalším lehce ironickým filozofickým bonmotem. Jeho rozhovory jsou jako jeho role v divadle i ve filmech. Cítíte jeho vnitřní napětí, cítíte, že jste mu blízko, a najednou vám unikne sám k sobě a vám nezbývá než popadnout dech a zkoušet navázat tu přetrženou nit, protože nechat si utéct tu příležitost naslouchat tak kouzelnému člověku se vám nechce, i když si, ruku na srdce, chvílemi vedle něj připadáte jako úplný trouba... :-)

 

Ela Nováková

Vložil: Ela Nováková