O poštovních pohlednicích bez adresátů a známek. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Ivan Steiger je známý český karikaturista, ilustrátor a spisovatel, především pak velký milovník hraček a provozovatel muzeí, v kterých je vystavuje. Tato pohlednice, vydaná Steigrovým nakladatelstvím v Mnichově v osmdesátých letech, představuje medvídky, vyrobené v roce 1907

Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy jste vešli do trafiky, vybrali si tam pár pohlednic města nebo přání k svátkům, koupili a nalepili jste si na místě i patřičné známky a měli jste po starosti? Schránka bývala někde o kus dál. Časem se to změnilo: Koupili jste si pohlednice, ale pro známky jste už museli na poštu. Nástupem nové techniky jsme se naučili, samozřejmě až na výjimky, zjednodušit si kupování pohlednic rozesíláním gratulací a pozdravů prostřednictvím emailů, anebo ještě rychleji – posíláním esemesek.

V roce1987 jsme měli s kreslířem Oldřichem Dudkem výstavu vtipů a karikatur ve finském Tampere. Při procházce městem jsem na jednom stánku uviděl mezi jinými pohlednicemi vystavenou i tu, kterou jsem si musel koupit. Jak vidíte, mám ji dodnes.

Jako by už tenkrát Finové, kteří pohlednici vytiskli, věděli své

Kdysi jsem si přál mít jako hosta v rozhlasovém Nostalgickém muzeu zábavy obdivuhodného Libora Vojkůvku, naivního malíře, cestovatele, fotografa, lidového baviče, entomologa a písmáka. Tím vším byl Libor Vojkůvka, původním povoláním zahradník. Vojkůvka bydlel ve Šternberku, neměl telefon a spojení s ním bylo tehdy takřka nemožné. Volal jsem na čísla, kde by mohl být někdy k zastižení, nechával jsem vzkazy, až jsem se možnosti našeho setkání vzdal. Přesto mám od něho novoročenku PF 1995, na níž s monoklem a svázán do svěrací kazajky nešťastně přihlíží odcizení jednoho ze svých obrazů.

Když jsem si chtěl na Internetu ověřit, kolik je Vojkůvkovi let, zjistil jsem, že v roce 2018 opustil náš svět ve věku 71 let. Po roce 1990 prý procestoval přes stovku zemí. Přitom po něm zbylo ještě tak velké a úsměvné dílo! (Víte například, že do celovečerního filmu Trhala fialky dynamitem pomaloval celý autobus cestovní kanceláře Český ráj pro Helenu Růžičkovou a její filmovou rodinku?)

Náhoda tomu chtěla, že jsem v osmdesátých letech zjistil, že se můj kamarád, švédský nakladatel Pavel Gabriel, přátelí s Oscarem Reutersvärdem, autorem neuvěřitelných obrázků, které jsem znal z občasných výletů do ciziny. Chtěl jsem se o tomto ve světě už známém umělci dozvědět co nejvíc, a tak jsem se díky Pavlovi nejen mnohé dozvěděl, ale přes něj i navázal s Mistrem Reutersvärdem přátelský kontakt, který spočíval v tom, že jsem pak získal darem originály některých jeho kreseb, ale i knížky, ba i pohlednice. Oscar Reutersvärd (1915-2002), někdejší žák francouzské malířské legendy Fernanda Légera, se tehdy dokonce i nabídl, že by byl ochoten věnovat naší Národní galerii či Uměleckoprůmyslovému muzeu kolekci několika desítek svých litografií a kreseb, pokud by z nich mohl v Praze uspořádat výstavu.

Předesílám, že Reutersvärdova díla se dnes nalézají v sbírkách mnoha významných světových galerií včetně Centre Pompidou v Paříži či Národní galerii v Oslo a v muzeích moderního umění ve Stockholmu, Lodži, Kodani, Utrechtu a jinde. Nicméně ač jsem o této velkorysé Reutersvärdově nabídce Československu několikrát psal do novin a časopisů a zainteresoval jsem při té příležitosti i svého bratra (výstava mohla být třeba jen ve výstavní síňce, kterou mělo tenkrát divadlo Semafor na Václavském náměstí ve Stýblově pasáži), nikdo z oficiálních míst, pokud si dobře pamatuji, tak ani z ministerstva kultury, se o nabídku nezajímal. Inu, zvykli jsme si v naší zemi už na různé paradoxy...

Oscar Reutersvärd začal kreslit už v roce 1934 a od té doby podřídil další tvorbu svému novému, osobitému pohledu na svět. S nevídanou trpělivostí a pracovitostí se pustil do vymýšlení mnoha dalších podivných obrázků, v nichž dodnes předkládá divákům dvojí iluzi: Na první pohled vidíme na ploše obrazu tři rozměry, které chápeme, ovšem jen do té chvíle, než zjistíme, že obraz je prostorově nemožný, i když ve skutečnosti možný je, neboť právě ona nemožnost na něm zachycena je. (To je šílená věta, viďte?) A tak třeba můžeme žasnout nad tím, jak se čtyři komíny proměňují ve tři, aniž bychom přišli na to, jak a kde k této proměně dochází. Anebo se podivit nad touto pohlednicí, na níž vedou schody odněkud někam, aniž byste pochopili, jak je to možné, když jsou stále na jedné stejné ploše.

Pohlednice (na jejímž rubu jsem se prostřednictvím překladače dověděl, že jde o „nemožné číslo /v japonské perspektivě/ No.315“) vydalo nakladatelství G+W v švédském Lundu

V ,divokých' létech devadesátých minulého století se, zvláště v jejich počátcích, roztrhl se zábavnými pohlednicemi pytel. V některých případech byla vynalézavost jejich malých vydavatelů neuvěřitelná. Pohlednice se dvěma otvory pro prsty, které se na obrázku proměnily v pohyblivé nohy dívky, houpající se na houpačce, postavička jednoho z tehdy oblíbených Šmoulů, který měl místo nosu na pohlednici přidělaný řetízek, kterým jste si Šmoulův obličej mohli dle libosti proměňovat, pohlednice s kukátkem, které se dalo rozevřít, a prohlédnout si tak plasticky secesní fotografii jakési slečny v negližé… Takové pohlednice bych vám tu nemohl nabídnout k nahlédnutí, nikoliv že bych nechtěl, ale že by to technicky nebylo možné. A tak jsem z dalších podobných nevšedních pohlednic vybral takovou, na níž je z druhé strany napsáno, že jde o Monu Lisu No.1 – Václava Havla, a jejím autorem je A. Malý. (Vyšlo v edici Crazy Bird Edition, v nakladatelství House A.)

Jsem si jist, že rozesmála i samotného pana prezidenta

Čím končit? Rozhodl jsem se nakonec pro ,pohlednici', která existuje pouze v jediném exempláři. Jsem na ní já, vyfocený v Budapešti, v zrcadle hotelového pokoje, fotoaparátem značky Flexaret. Fotografie byla pořízena pro jednu mou dívku (opravdu už nevím, jak se jmenovala), která se ještě předtím, než jsem jí toto své ,dílko' mohl v Praze předat, se mnou rozešla. Byl bych blázen, kdybych jí to po tak náhlém rozchodu ještě poslal dodatečně poštou. A tak jsem si jedinou vlastnoručně vyrobenou pohlednici uložil mezi ty mnohé jiné, cizí ,veselé pohlednice', které sbírám dodnes.

Ano, to jsem opravdu já. Akorát si netroufnu hádat, kolik mi bylo tenkrát let.

Vložil: Ondřej Suchý