Léta učil druhé, sám ale ani nevystudoval. Šoupli ho totiž rovnou na jeviště. Tajnosti slavných
22.04.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Ota Sklenčka v televizním zpracování povídky Paní Bohdana z knihy Jaromíra Johna Dořini milenci a jiné kratochvíle. Příběh nenaplněné lásky a bilancování stáří natočil v roce 1969 Jaroslav Novotný.
AUDIO / VIDEO Láska pro něj nebyla jen slovo, svěřoval se ale jen velmi neochotně. Nejšťastnější byl totiž ve svém malebném světě a v rázného chlapa ho dokázala proměnit jedině role.
Robustní chlap s výraznou tváří, drsným hlasem a jedinečnou mimikou dokázal stejně skvěle ztvárnit zlé, až nechutně nesnášenlivé postavy i pozitivní staré pány, nabité citem, moudrostí, jemným vtipem, uvážlivostí a laskavostí. V dominantní osobnosti se Ota Sklenčka měnil jenom na jevišti či před kamerou. Vlídný, vnímavý a pozorný muž žil ve svém světě a v životě měl karty jasně rozdány. Zatímco nejraději maloval nebo seděl na rybách, řád dávala jeho životu rázná a praktická partnerka. Kdyby nacisté nezavřeli vysoké školy, nejspíš by se stal výborným lékařem, a přestože pak chtěl nejprve poctivě vystudovat, legendární Zdeněk Štěpánek ho poslal rovnou na jeviště.
Botostroj:
ředitel Ort
Na školu nezbyl čas
Narodil se 19. prosince 1919 v Hradci Králové do rodiny bankovního úředníka a od dětství snil o studiu medicíny. Současně ale rád hrával se sestrou loutkové divadlo pro kamarády a pár loutek a kulis neustále doplňoval díky výtvarnému talentu o další kousky. Na gymnáziu založil se spolužáky recitační kroužek a ochotnické divadlo, kde současně i režíroval, a po maturitě zamířil v roce 1939 na vytouženou medicínu. Na Karlově univerzitě ale nepobyl ani jeden semestr, protože už 17. listopadu Němci na základě vyhlášky říšského protektora Konstantina von Neuratha české vysoké školy zavřeli. Aby se vyhnul totálnímu nasazení v říši, začal pracovat ve strýcově tiskárně. V roce 1942 se přihlásil k přijímacím zkouškám na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře, legendární Zdeněk Štěpánek mu ale doporučil, aby začal rovnou hrát.
Petrolejové lampy:
otec Štěpy (Iva Janžurová) v dramatu Juraje Herze z roku 1971
První a jediná
První angažmá dostal v Horáckém divadle v Třebíči, na jehož jevišti setrval až do konce války. V jeho souboru také poznal životní lásku, o rok mladší Ninu Popelíkovou, která se zapsala do paměti diváků především jako protivná vrchní sestra Jáchymová v seriálu Nemocnice na kraji města. Ráznost měla se svou postavou společnou, nerudnost a podezřívavost jí ale předepsal scénář. Ve skutečnosti byla vstřícná, vlídná, společenská a mimořádně praktická, což v herecké branži nebývá běžné. Byla bezkonkurenční domácí kutil, pečovala o zahradu a stejně jako Ota milovala i výtvarné umění. Měli jedinou dceru Milicu a prožili spolu celý život. Rozdělila je až zákeřná rakovina, která Ninu připravila o život. Ota ji přežil o jedenáct let a její ztrátu velmi těžce nesl.
Kabaret u dobré pohody:
s Květou Fialovou a Milošem Kopeckým v roce 1973
Divadlu vždy dával přednost
Jeho doménou zůstalo po celý život divadlo. Zjev, drsný hlas, melancholie i vnitřní tragika ho předurčily k charakternímu herectví, své hrdiny vytvářel v psychologicko-realistickém stylu, s pestrým a bohatým výrazovým rejstříkem. Velkou pozornost kladl na celkové vyznění, skvěle dokázal i s pomocí svých úzkých očí stvořit velkou výbušnou cholerickou kreaci stejně jako tichého člověka se zahořklou, pošramocenou duší. Na prvních štacích zajišťoval i výpravu a občas i režii. Po válce strávil první čtyři sezóny v Teplicích, po dalších dvou letech zakotvil na desetiletí v pražském Divadle na Vinohradech. Od roku 1961 byl členem souboru Městských divadel pražských, po roce 1968 se ale zařadil mezi nepohodlné a bojoval několik let s existenčními problémy. Další angažmá získal teprve v roce 1975 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého na Smíchově (dnešní Švandovo divadlo), kde dál hostoval i po oficiálním odchodu do důchodu. Jako penzista se pak ještě nakrátko vrátil i na vinohradskou scénu.
Mamzelle Nitouche:
s Marií Drahokoupilovou a Lubomírem Lipským v roce 1974
Mistr malých rolí
I když film a televizi vždy řadil až na druhou kolej, měl ve své filmografii téměř dvě stovky rolí a sotva bychom hledali seriál, v kterém si nezahrál. Před filmovou kamerou stanul poprvé v roce 1951, když mu režisér Jiří Slavíček svěřil postavu Ondry Bašuse ve válečném dramatu Mordová rokle. V roce 1957 se poprvé objevil na obrazovce v inscenaci Od noci k ránu, k níž napsal svůj první scénář začínající scenárista Jaroslav Dietl, a jeho první seriálovou postavou se stal v roce 1968 doktor Legát v legendárních Sňatcích z rozumu. Výrazné hlavní role se sice nikdy nedočkal, nejspíš ale o ni ani nestál. Dlouhé natáčení by mu totiž příliš komplikovalo práci v milovaném divadle. Od počátku šedesátých let působil současně jako pedagog na pražské DAMU, kde byl pro svůj laskavý a mimořádný přístup velmi oblíben. K jeho žákům patřily tak výrazné osobnosti, jako František Němec či Boris Rösner. V polovině sedmdesátých let byl ale z politických důvodů definitivně z fakulty ,odejit‘. Spolupracoval s rozhlasem a dabingem a s Vlastimilem Brodským převedl do audio podoby některé z Čapkových povídek.
Žena pro tři muže:
major ve výslužbě Karas a Filip Venclík jako Martin, syn sochaře Málka
O ryby vlastně nešlo
V podstatě byl velmi uzavřený a nerad se svěřoval. „Kdyby mi dal někdo na vybranou, jestli chci sedět tři hodiny u zubaře nebo dělat rozhovor, raději bych si vybral toho zubaře,“ prohlásil kdysi v jednom rozhovoru. Jeho velkou láskou bylo malování, věnoval se kresbě, grafice ex libris i olejomalbě. Na dovolenou jezdil se stojanem, protože nejraději maloval přírodu a krajiny. V jeho obrazech viděli přátelé velmi citlivé poděkování přírodě. Byly plané nálady, pocitů a úcty k motivům a vděčnosti za to, že dostal příležitost a dokázal je zachytit. Vyprávěl o tom ale jenom svým nejbližším. „Myslím, že tatínkovo malování je především o jeho vztahu k přírodě a k našemu světu, ke všem těm krásám, které se nabízejí a které neumíme vnímat, neumíme se zastavit. On to ve svých obrázcích uměl,“ prozradila jeho dcera Milica serveru rozhlas.cz. Stejně vášnivě také sbíral kameny a brouky a rybařil, právě pro ten pobyt a pocit v přírodě, u řeky, u vody, protože mohl odpočívat. Sám prý tomu říkal chytnout přírodu za pačesy a splynout s ní. A ryby k tomu vlastně ani nepotřeboval.
Nezralé maliny:
Bez Niny jako bez duše
Už v roce 1965 dostal Cenu Národního výboru hlavního města Prahy, v roce 1982 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a o šest let později Národní umělec. Na sklonku života, v roce 1992, převzal Křišťálovou růži, nejvyšší české ocenění za přednes poezie a prózy, jejímž předáváním každoročně vrcholí Poděbradské dny poezie. Nejvzácnější pro něj ale byly okamžiky, strávené s rodinou. Jeho Nina byla dominantním prvkem v manželství. Řídila auto, zvládala spoustu mužských řemesel, dokázala betonovat i postavit plot. Po její smrti se Ota Sklenčka ještě více se upnul k tichým chvílím při rybaření a malování, na hereckou profesi ale nezanevřel, natáčel takřka do poslední chvíle. Naposledy stanul před kamerou v roce 1993 v roli profesora v romantické komedii režiséra Jaromila Jireše Helimadoe, natočené podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. Jen o pár měsíců později, 10. října 1993, následoval milovanou Ninu do hereckého nebe. Zemřel na své chalupě u Prahy ve věku sedmdesáti tří let.
Na spánek:
ze sbírky Josefa Čapka Oheň a touha
(zdroje: Česká televize, Wikipedie, ČSFD, Blesk, Český rozhlas, Český film, Supraphon, Divadlo na Vinohradech, Moravská galerie Brno)
Vložil: Adina Janovská