Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O Stradonicích a 63 rozdaných velikonočních perníčcích Františka Nepila. Album Ondřeje Suchého

16.04.2022
O Stradonicích a 63 rozdaných velikonočních perníčcích Františka Nepila. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Abych upoutal vaší pozornost, vybral jsem na úvod dnešního Alba tuhle pohlednici, kterou doplňuji komentářem: O Velikonocích by si dívky něco takového určitě netroufly! Pohlednici jsem posílal z Londýna, kde jsme několik dní trávili s Františkem Nepilem. Napsal jsem na ni své ženě: „Zase jsi měla štěstí, Johanko, všechna děvčata takhle přede mnou utíkala!“ Pohlednici si pak převzal František a připsal: „P.S. Ale nebylo to těm děvčatům nic platné, rychlonohý Ondřej je prasnadno dohonil!“

Knížku, která vyšla v roce 1996 (a ve druhém, rozšířeném vydání pak v ještě v roce 2009 pod názvem Dobrý a ještě lepší František Nepil), jsem musel napsat. Dlužil jsem jí Františkovi za všechny ty chvíle laskavého přátelství, klukovské spřízněnosti, všechápající vstřícnosti a venkoncem i srandy (abych parafrázoval jeden z výroků Jana Wericha, kterého jsme oba ctili a milovali). František Nepil si schovával dopisy od Václava Čtvrtka, prý krátké jak telegramy, aby nad nimi čas od času žasl, co je v nich úsměvů a tepla. Bohužel, už se nedoví, že ze stej­ných důvodů mám uschovány všechny jeho vzkazy (krátké jak telegramy) a pozdravy (plné úsměvů a tepla nepilovského).

Více než péefek, pohlednic a několikavětých dopisů mám ovšem nezapomenutelných osobních prožitků. Dneska jsem v té knížce zalistoval, abych si mimo jiné připomněl i jedny Velikonoce, kterým jsem byl na chalupě u Nepilů přítomen.

 

Prožili jsme s Františkem řadu besed a autogramiád. Kdy a kde se konala zrovna tato, to už si nepamatuji.

„Tak jak už jste v těch Šemanovicích daleko, člověče?“ zní mi dodnes v uších obligátní Františkova věta, jasně for­mulovaná věta muže-kutila, muže-chalupáře, navíc autora bible všech chalupářů a chalupníků nesoucí název ‚ak se dělá chalupa‘. Její poslední kapitola, která pojednává o posledních věcech člověka-chalupáře, bere dodnes všechny, kdo Františka znali, za srdce. Má název Jak od­chází chalupář z tohoto světa, a autor si snaží takovou chvíli představit: ‚Chalupník odchází z tohoto světa s lítostí, protože od­chází vždycky předčasně. Vždy zanechává nedokončenou práci a nesplněné plány a k břehům onoho světa se vydává s hlavou plnou starostí, kdo to udělá za něho...‘

Otázku, jak už jsme v těch Šemanovicích daleko, jsem od Františka dostával v průběhu let stále častěji, kdykoliv jsme se setkali. V Šemanovicích u Kokořína jsem tehdy pobýval ještě jako příležitostný chalupář a František, chalupář ze Stradonic u Berouna nejspíš zkoušel, zda ze mě ‚nevypadne‘ nějaká legrácka, neboť jsem byl (a jsem dodnes) na rozdíl od něj vždycky manuálně ne­šikovný.

 

Tahle pohlednice Stradonic, věnovaná památce Františka Nepila, je důkazem, jak oblíbený je tam dodnes jejich milovaný chalupář a spisovatel. 

A co nového je u vás, v těch Stradonicích?, odpovídal jsem na otázku otázkou, což vyvolalo mávnutí ruky a typicky nepilovsky protažené slůvko - Ááále... Jednou mi řekl: „Já ti, člověče, závidím, že na chalupě můžeš být furt.“ A já se tehdy trochu zastyděl; on, typický chalupář, který své Stradonice miloval, se na chalupu dostá­val méně často než já, nechalupář, který se jednoho dne pouze rozhodl, že se stane z Pražáka venkovanem. Přitom - kde pak bych dokázal to, co on! Vždyť dokonce i tu sošku svatého Vojtěcha si do výklenku nad vstupními vraty či brá­nou vlastnoručně vyřezal! Obdivoval jsem naprosto oddaně jeho zručnost, kterou ovšem neustále shazoval a ironizoval. Podezříval jsem ho dokonce jeden čas, že si určitě něco nechává dělat profesionály, truhláři, tesaři, zahradníky, sadaři, zedníky, kameníky. Ne. Dokonce i velikonoční perníčky, které pekla sice jeho paní Zdenka, ale všemi těmi vlnkami, kolečky, srdíčky, puntíky, hvězdičkami a kuřátky vlastnoručně zdobil on! Taková zá­soba perníčků se musela samozřejmě vytvořit ve velkém množství, protože o Velikonocích se s koledníky netrhly dveře.

Byl jsem jednou u Nepilů o Velikonocích a viděl na vlastní oči, jak to u nich chodí. Přestože se jejich chaloupka nachází na jednom z nejvyšších míst ve Stradonicích, dostavovali se sem koledníci v hloučcích a v docela pravidelných intervalech. František jim vycházel slavnostně naproti s ošatkou plnou perníčků a já viděl, jak září, že perníčky mizí v dětských dlaních, a jak si po návratu do chalupy dělá čárky, kolik dětí tvořila ta která skupinka. „Šedesát tři!“ spokojeně prohlásil, když připočetl nové čárky. A hned po paměti konfrontoval, kolik dětí prošlo kolem jeho chalupy s koledami touto dobou loni.

 

Nezapomenutelným zážitkem pro mě zůstává vernisáž výstavy „Myšmaš Ondřeje Suchého“, která se konala v Domě dětské knihy Albatros 19.ledna roku 1981. Úvodní slovo si s pečlivostí sobě vlastní připravil František Nepil a skutečnost, že se na mé myší vtipy přišly podívat i tak významné osobnosti, jako byl malíř Ota Janeček a spisovatel Adolf Branald, mě přiváděla až do závratné pýchy. Důkazem je například tato fotografie, že vám nelžu!

Nevím, proč pro tak klidného, pohodového a zdánlivě po­malého člověka bylo nejednoduché urvat si v životě pořádný kus času a uzavřít se s ním ve svém milovaném mi­mopražském království. Jednou s ním týdeník vycházející v našem kraji otiskl obsáhlý rozhovor. Nebyl by to František Nepil, kdyby své odpovědi pokaždé neko­runoval humorem.

Třeba jen ty jeho plány do života! Přečtěte si Františkových osm bodů, které vyjmenoval, když byl tázán, co si do dalšího osobního života plánuje:

„Až budu mít trošku času, tak si jednou uklidím svůj pra­covní stůl. - Až budu mít pytel peněz, tak vystoupím na Mount Everest. - Nebo ho obletím v helikoptéře. - Nebo se na něj budu dívat alespoň z terasy hodně levného hotelu. - Udělám na zahradu ještě dvě lavice a ještě jeden stůl. - Napíšu ještě jednu pohádkovou knížku pro děti, ale překrásnou! - Koupím si kozu. - Hodně zbohatnu, abych nemusel do domova důchodců.“

Kdysi, když jsem byl externím redaktorem sobotní stránky humoru Kvítko, ve Svobodném Slově, vyhecoval jsem Františka, aby mi také někdy přispěl nějakým vlastním kresleným vtipem. Kupodivu přikývl a tohle byla jedna z těch prvních jeho kresbiček. 

Rozhovor s Františkem Nepilem s jeho osmi plány do budoucna vyšel v Týdeníku Měl­nicko 1. dubna 1993, a jak vím docela přesně, hned den na to — 2. dubna 1993 — si František koupil svůj první počítač v životě. Když to tak počítám, radoval se z něho v životě jenom pouhých šestadvacet měsíců...

Teď jsem na rozpacích; nechci, aby to moje dnešní vzpomínání končilo smutně. Protože je duben, o kterém je známo, že jde o měsíc, ve kterém panuje ‚aprílové počasí‘, dovolím si vám nabídnut jednu prastarou písničku o jaru. (Jen pro zajímavost – tehdy Jitka Molavcová ještě nebyla slečnou Melicharovou, starající se o stárnoucího kabaretiéra Jonáše.)

A přece jen mám jednu veselou vzpomínku na závěr! Jednou vyplňoval František jakýsi zábavný dotazník, kde byly předepsané otázky. Na dvě poslední odpověděl dvěma slovy - nepilovsky. A člověk se musel smát.

Sportujete?

- Ne.

Jak?

- Pravidelně.

 

Ta karikatura, kterou v nakladatelství rozhodli dát na obálku knížky, se Františkovi kdysi tak líbila, že si ji nechal vytisknout i na vizitky.

 

Vložil: Ondřej Suchý