Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O pubertálním průšvihu, po němž mě bratr nazval pitomcem. Album Ondřeje Suchého

09.04.2022
O pubertálním průšvihu, po němž mě bratr nazval pitomcem. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Né, pozor, takhle to tenkrát nebylo! Mohlo to být spíš naopak, ale můj bratr je celoživotním odpůrcem jakéhokoliv násilí, takže mě potrestal jen jedním slovem. Tuto fotografii jsme naaranžovali na přání fotografa, kterým byl televizní režisér a písničkář Jiří Vondrák.

Možná, že si toho někdo všiml, jak jsem na počátku těchto svých vzpomínek sliboval, že budu brát popořádku, jak naše rodina putovala ze Spořilova do Nuslí, až doputovala do Starého města Pražského, kde jsme na rohu Pařížské a Široké žili bezmála půl století. Žel, právě na přelomu padesátých a šedesátých let zacloumalo se mnou období, zvané Puberta (což nejspíš většině rodičů není pojem neznámý - netřeba vysvětlovat, jakých kotrmelců svých ratolestí jsou někdy svědky).

Takže – právě jsem dopsal úvod jednoho svého velemaléru. Vlastně mě k jeho popsání inspiroval nedávný mailový dotaz od Karla Šípa.

Z Karlova dopisu vyjímám podstatné:
„Ahoj, Ondro, obracím se na tebe s takovým dotazem: Rád se různě hrabu v minulosti, často si věci, které mám v hlavě, jen mlhavě snažím vygooglit a dávat si to do souvislostí. No a když jsi byl ve svých začátcích v slavných Crazy Boys, tak jste tam měli bubeníka Láďu Lébra. Když jsem někdy v roce 1964 začal hrát s amatérskou kapelou na baskytaru, kdosi tehdy přivedl jako bubeníka právě Láďu. Ta věc netrvala dlouho, vlastně jsme furt jenom zkoušeli, a pak jsem šel na vojnu. No a ten Láďa Lébr byl pozoruhodnej člověk a mě by zajímalo, co s ním je, případně co s ním bylo. Když jsem ho naposled před mnoha lety potkal na ulici, tak mi řekl, že se živí jako fotograf. Tak bych rád věděl víc, pokud víš i ty. O nic jiného nejde, jen stařecká zvědavost, která mi skládá v hlavě mozaiku vzpomínek, a tenhle kamínek mi tam nějak chybí…“

 

Ondřej SuchýTak tohle je část skupin y Crazy boys Mikiho Volka: Zády otočený hraje na klavír Mirek Berka, u bicích nástrojů prožívá rytmus Láďa Lébr, nu a ten poslední, zabraný do hry na basu, to jsem já. Psal se rok 1961.

Co se to se mnou tenkrát dělo, to jsem vypsal Karlovi (s tím, že vše nepodstatné zde necituji): „Milý Karle, musím přeskočit odbobí, kdy nám (Lébrovi i mně) bylo něco přes patnáct let a hráli jsme v seskupení, nazvaném divadélko Meteor. Ten název někoho napadl, a tak jsem byl členy této sešlosti jmenován uměleckým vedoucím. Proč? Inu, to je jasné, hráli jsme převážně semaforské písničky a jen pár vlastních. Vystupovali jsme leckde a také při nějakých Hrátkách mládeže v Pařížské ulici, kde se střídaly podobné kapely, z nichž jedna dosud nepojmenovaná byla ta, které vévodili Miki Volek a Jiří ‚Bíbr‘ Šimák. Ti se záhy dohodli na názvu Crazy boys  a ‚hodili lano‘ Lébrovi a mně. Lébrovi, protože hrál skvěle na bicí, mně proto, protože  jsem  měl  vlastní kontrabas, který mi po odchodu  z pražské Reduty zapůjčil můj sourozenec.

Léta uběhla a Česká televize začala natáčet dokumentární seriál BIGBÍT. Do jednoho z prvních dílů se hledali pamětníci-členové prvních rokenrolových kapel. Kromě ještě několika dalších nikdo nevěděl, kde hledat Láďu Lébra. Byl to opravdu zajímavý človíček. Ještě když hrál v Meteoru, tak u svého  bubínku  a  činelu  sedával,  teprve po příchodu do Crazy boys usoudil, že u svého nástroje nemusí sedět, a tak hrál později vestoje. To mu umožňovalo neuvěřitelně rozkmitávat do rytmu nohy, až nakonec už jen při  hraní ‚twistoval‘. Lébr  nebyl typem krasavců, jako byli například Berka, Miki nebo Láďa Štaidl, ovšem jeho originální styl  hraní  rozechvíval srdéčka poblázněných posluchaček tak, že pokaždé měl dokonce i možnost výběru, kterou z nich klofnout. Já nikdy žádnou  neklofnul,  protože  jsem  měl  basu  a  musel  jsem  se s ní často dopravovat tramvají domů.

Láďa Lébr se učil malířem pokojů. A měl maminku, která byla uklízečkou v OÚNZ (pro nepamětníky – Okresní ústav národního zdraví) v Revoluční třídě. A tehdy mi Láďa nabídl, že není problém, kdybych chtěl jít za školu, zajít časně ráno za jeho maminkou a orazítkovat si v přístupové hale s okénky (kde ležela razítka oddělení, do kterého který z pacientů toho dne zrovna šel) žákovskou knížku. Nabídku jsem s radostí přivítal a asi třikrát ji využil. Láďa šel pokaždé pod nějakou záminkou za maminkou, zatímco já na konci místnosti čekal a v příhodném okamžiku jsem si do žákajdy vrazil razítko, čímž jsem byl tím pádem ve škole omluven a mohl jsem jít třeba do kina  Čas, kde jsem pokaždé viděl nějakou grotesku s Frigem, Lupinem, Chaplinem. Za tuto nezištnou pomoc jsem  byl  milému  Láďovi, pokaždé se spokojeně usmívajícímu, nesmírně vděčen.

Stalo se však něco, s čím jsem nepočítal: Do školy přišli příslušníci SNB a byl jsem vyzván, abych se onoho dne dostavil v tu a tu hodinu v doprovodu některého z rodičů do Bartolomějské ulice k výslechu. Rodiče byli zděšení, a tak se jejich zástupcem stal Jiří. Šel jsem vedle něj jako spráskaný pes, byli jsme odvedeni do velké místnosti, kde u několika psacích stolů sedělo několik příslušníků, u jednoho stolu bylo místo pro nás.

„Víš proč tady jseš?" zaburácel na mě příslušník. Zakňoural  jsem: „Ano. Dával jsem si potajmu do žákovské knížky razítka v OUNZ, když  mě nikdo neviděl. Abych se ulil ze školy."
Příslušník zaburácel ještě víc: „A víš  jaké  sis dával do žákovské knížky razítko?!"
„Lékařské."
„Ano, ale jaké, to sis asi neuvědomoval, co? Tak já ti to povím: To razítko bylo na PROTETICKÉ ODDĚLENÍ! Na toto razítko si mohl kdokoliv vybírat  protetické  pomůcky  – umělé zuby, umělé končetiny! A víš, jaká mnohatisícová škoda by vznikla státu, kdyby se toho ujali podvodníci a vydělávali na tom?!“  Už jsem sklonil hlavu a mlčel.

 

Ondřej SuchýNedávno jsem v jednom starém časopise objevil tento obrázek, který mi připadl jako příhodná ilustrace k tomuto odsouzeníhodnému příběhu

Co bude se mnou dál, honilo se mi hlavou? Jiří, coby zástupce mých rodičů, se zvedl, aby podepsal zápis z výslechu, když tu se odehrála pro mě ještě hrozivější scéna: Otevřely se dveře a do místnosti razantně vrazil nějaký vysoce postavený esenbák, vysoká šarže podle toho, ža za ním pochodovalo poslušně pár jeho podřízených. Tu šarže zahlédl Jiřího a na chvilku se zastavil; ukázal na něj prstem a zařval: „A tohleto? To je taky známá firma!“ Pak teprve pokračoval v odchodu. Jiří  byl  pobledlý  a mlčel, já rudý a mlčel a byli jsme propuštěni.

Když  jsme  vyšli  na  ulici, otočil se na mě Jiří a pravil na mou adresu ono jediné správné slovo: „Pitomče!“ Pak se otočil a pěchal do Lucerny, kde měl v živém přenosu pořadu Písničky na zítra zpívat s orchestrem Karla Vlacha píseň Starodávné brýle.  Já zdrcený hanbou jsem se přišoural domů, kde už měla maminka puštěné rádio, z něhož se během hodinky ozval Jiřího zpěv:

‚Zdědil jsem starodávné brýle
Po pradědově pratetě
Skrze ty brýle z dlouhé chvíle
Dívám se občas po světě
Je tu však něco v nepořádku
Když dioptrie stoleté
Točí mé oči od počátku
Na nohy mého děvčete.‘

Ta  písnička  tenkrát  nevyhrála. Dokonce si myslím, že se umístila až na čtvrtém nebo pátém místě. Dodnes se ovšem budu bránit – to už fakt nebylo mojí a Lébrovou vinou!

 

Jiří SuchýJen se na něj podívejte! To už byla taky ta ‚známá firma‘!

P.S. Padly dotazy, jak to vlastně dopadlo s Lébrem: nijak, dodnes jsme ho nenašli. Kdyby někdo něco věděl, ozvěte se na redakční mail. Díky.

 

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý