Herečka skvělá, jako kuchařka nepřekonatelná. A svoji baculatost měla dokonce ve smlouvě. Tajnosti slavných
08.04.2022
Foto: Se svolením: Národní filmový archiv
Popisek: Antonie Nedošinská jako matka Haulová ve válečném dramatu z roku 1936 Vojnarka
VIDEO Maminka jí prý říkávala, že není pro jeviště dost hezká. Svoji první filmovou matinku hrála už ve třiceti a kvůli rolím v ,pokleslých komediích‘ nad ní v Národním ohrnovali nos. Prý ale za tím byla jen obyčejná závist.
Proslavily ji postavy žen z chudých poměrů, s dobrým srdcem a jazykem jako břitva. Její hodné a laskavé, ale i rázné a výřečné manželky, matinky, hospodyně, domovnice, hokynářky a bytné diváci doslova zbožňovali. Důležité přitom nebyly jen herecké schopnosti, ale i kyprá postava, takže jí producenti přímo ve smlouvě nařizovali, že v žádném případě nesmí zhubnout. Členkou souboru činohry Národního divadla se Antonie Nedošinská stala už v roce 1928 a na jeho jevišti ztvárnila řadu krásných charakterních rolí. Kromě toho ale hostovala na řadě dalších scén, od Dělnického divadla na Kladně přes pražské Intimní divadlo a Divadlo na Vinohradech až po plzeňskou a pardubickou scénu. Nedělala to ale jen z lásky k herectví, a už vůbec ne z workoholismu. Už v osmatřiceti letech totiž ovdověla, takže se měla co ohánět, aby uživila sebe i dceru Jiřinku.
Dům na předměstí:
Maminka rozhodla
Narodila se 26. června 1885 na pražském Smíchově do rodiny vyučeného truhláře, který pracoval jako domovník v nakladatelství V. Neuberta a zpíval v souboru Hlahol pražský. Rodina bydlela ve služebním bytě v objektu tiskárny v Grafické ulici, Tonička měla tři sourozence, bratry Ferdinanda a Jindřicha a sestru Anastázii. Odmalička jí učarovalo divadlo, jenže racionální maminka byla jiného názoru. „Nejsi dost hezká, abys mohla být herečkou. Herečky musí být vzrostlé ženy oslňující krásy. Nauč se dobře šít a budeš šťastnější, než kdyby z tebe měla být nespokojená herečka,“ prohlásila, když rozhodla, že se dcera vyučí švadlenou. Antonie sice poslechla, současně ale chodila tajně na hodiny herectví ke Karlovi Želenskému. A nakonec stejně k divadlu utekla.
Falešná kočička:
Svedený bankovní úředník
Prošla několika kočovnými společnostmi a na jedné štaci se seznámila s budoucím manželem Jiřím Nedošinským. „Slečno, když si mě vezmete, nebudete muset hrát divadlo,“ nabídl jí náruživý ochotník se solidním místem v bance. Jenže ona mu odpověděla: „Ale já musím hrát.“ A tak se Jiří z lásky k ní vzdal jistoty takzvaně pod penzí a upsal se také divadlu. Nekonečné putování a strádání kočujících herců manželé časem vyměnili za stálé angažmá v smíchovském Švandově divadle, a dokonce se jim podařilo pronajmout byt hned naproti, aby to neměli do práce daleko. Díky řediteli Antonínu Fenclovi se Antonie dostala v roce 1916 poprvé před filmovou kameru. Zahrála si matinku v komedii Zlaté srdéčko, kterou její divadelní šéf režíroval. Natáčeli na dvoře divadla, kam zřízenci vynesli kulisy měšťanského pokoje, a z okolních pavlačí jejich počínání přihlíželi zvědaví nájemníci. Jiří si zahrál o rok později plavčíka Maňase ve filmu Pražští adamité, více než jako herec byl ale známý jako manžel paní Nedošinské. Objevil se pak ve vedlejších rolích ještě v několika filmech, v roce však v pouhých 43 letech zemřel.
Její lékař:
Ani kilo dolů!
Antonie se stala v pouhých osmatřiceti letech vdovou a musela se o sebe a tehdy teprve třináctiletou Jiřinku postarat. Jediné lásce svého života zůstala věrná a manžela přežila o sedmadvacet let. Jako herečka byla skvělá, coby hospodyně a kuchařka ale přímo nepřekonatelná. Dcera ještě po letech nostalgicky vzpomínala na jejího zajíce na smetaně nebo karbanátky z trojího masa a speciálního koření. Nutily ji k tomu ale okolnosti. Divadlo totiž vždy na konci sezony herce propustilo, aby je nemuselo během prázdnin platit, takže manželé vždycky sbalili dcerku, kostýmy a vyrazili na štaci. Během roku zase Antonie kmitala mezi domovem a divadlem, a když se prosadila jako nepostradatelný typ do filmu, vařila ještě víc než dřív. Pro režiséry totiž byla důležitá i její kyprá postava, a tak mívala ve smlouvě, že nesmí v žádném případě zhubnout.
Jedna z milionu:
Divadelní máma
Jediný přepych, který si kdy Antonie s dcerou dopřály, byla dřevěná chatička na břehu Berounky, kam se jezdily opalovat a večer se vracely vlakem nebo taxíkem do Prahy. Hodně peněz utratila za kostýmy, které si vzhledem ke své kypré postavě musela nechávat šít na míru, a pěkně oblékala i dceru. Navíc pilně háčkovala a vyšívala ubrusy, dečky, polštáře a gobelíny. Říkávala, že ji ruční práce uklidňují, a tak háčkování nebo pletení vytáhla z kabely během sebemenší pauzy v natáčení. Když dostala větší honorář, většinou investovala do nákupu obrazů současných malířů, porcelánu, šperků a starožitností. Zatímco velké osobnosti Národního divadla jí zpravidla nemohly přijít na jméno a kritizovaly ji za účinkování v ,pokleslých komediích‘, mladí kolegové ji milovali a nedali na svou divadelní mámu dopustit. Přesto postupně dostávala stále méně rolí.
Studentská máma:
Zhlédl se v ní říšský protektor
Její odchod z Národního divadla v roce 1940 byl oficiálně zdůvodněn zdravotními problémy a ukončení angažmá nesla prý velmi těžce. Skutečný důvod byl ale jiný, navíc nebezpečný. Antoniina kyprost totiž přímo okouzlila Karla Hermanna Franka, který působil od vzniku protektorátu jako velitel policie a říšský sekretář. V roce 1941 ukončila i spolupráci s filmovými produkcemi, protože měla strach z nátlaku německých producentů. Chtěli totiž, aby hrála ve filmech říšskoněmecké společnosti Pragfilm, dokonce prý Frank toto přání jasně vyslovil. To pro ni bylo dostatečným varováním, s nacisty si prostě zadat nechtěla. Své odmítnutí zdůvodnila problémy se srdcem, a aby nevzbudila podezření, pravidelně se pak jezdila léčit do Poděbrad.
Matka Kráčmerka:
Filmový manžel
Nejeden divák si myslel, že tvoří pár s Theodorem Pištěkem, protože se často objevovala před kamerou po jeho boku, většinou jako manželka. Jejich prvním společným filmem byla v roce 1921 komedie Děvčata, vdávejte se!, posledním v roce 1947 Čapkovy povídky. Ve skutečnosti si ale Pištěk vzal už v roce 1930 o čtrnáct let mladší Máňu Ženíškovou, která se kvůli němu vzdala kariéry. S Nedošinskou byli jen skvěle sehraní partneři, a dokonce později zvítězili v anketě České televize o nejoblíbenější filmový pár století. Na veřejnosti se Antonie znovu objevila až v roce 1946 opět po boku Theodora Pištěka a tehdejší ministr informací Václav Kopecký jim u příležitosti výstavy 50 let kinematografie předal pamětní diplomy. Celkem si Antonie Nedošinská zahrála v téměř devadesáti filmech, naposledy stanula před kamerou v roce 1947 jako služebná Máry v komedii režiséra Martina Friče Čapkovy povídky. Zemřela 17. července 1950 v Poděbradech.
(zdroje: Wikipedie, Český film, Encyklopedie českého divadla, Blesk, ČSFD, Národní divadlo, Pavel Taussig: O věrném filmování Antonie Nedošínské a Theodora Pištěka, FDB)
Vložil: Adina Janovská