A nakonec všechno skončí na úřadě. I naše příčetnost. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Zoo Praha

Popisek: Dokumentace nutná k vybudování gorilího pavilonu

Zoo Praha má nový gorilí pavilon. Návštěvníci i gorily si tak užijí lepší prostředí a Zoo Praha může smést další problém ze stolu. Ovšem až bude mést problém ze stolu, pozor ať u toho neprobourá podlahu někam do sklepa. Proč? Podívejte na fotografii. Právě tolik dokumentace úřady vyžadovaly, aby se Zoo ke gorilímu pavilonu mohla propracovat a mohlo dojít ke konečné kolaudaci. Ne pár papírů s razítkem, ale tisíce a tisíce papírů a tisíce razítek. Takhle my si tu žijeme. Zabetonovaní byrokracií až do naprosté paralýzy.

Není pak na místě se ptát, proč nám to tu všechno pořád tak drhne a nefunguje? Jak to, že jsme za těch třicet porevolučních let nebyli svědky rozkvětu naší země, našeho průmyslu, našeho reálného bohatství? Jak bychom také mohli, když na každý pšouk potřebuje člověk potvrzení a štempl od příslušné úřadovny?

Třeba takové stavební řízení, které se teď blokováním projednávalo ve Sněmovně. Jak jsme na tom? Ve světovém žebříčku jsme skončili na 157. místě ze 190 zemí. A jak jsou na tom sousedé? Posuďte: Německo má 30. pozici, Polsko 39., Rakousko 49., Slovensko 146. Slováci ovšem oproti nám potřebují jen třetinu dokumentace. Žít v naší republice, to je jako žít v moři medu. Líznout si medu je fajn, topit se v něm už méně. Proč naši zákonodárci nepřeklopí německou legislativu stran stavebního řízení, když nás za třicet let vlády dokázali jen zabetonovat v kategorii nejhorších z nejhorších?

Před šesti lety jsme se s rodinou stěhovali do toho našeho milého domečku. Jel jsem se stěhovákem a ten mi říkal: „Proboha, hlavně nic nikam nehlaste. Jakékoliv stavební úpravy, nic. Já doma upravoval koupelnu, potřeboval jsem zbořit stěnu, jinde postavit jinou, a jako blbec jsem to šel poctivě nahlásit na příslušný úřad. Rok mě šikanovali, rok jsem na to nesměl sáhnout. A co peněz to stálo. Nikomu nic nehlásit a udělat si to prostě načerno.“ To není normální. Stát má být přece vstřícný a nápomocný. A ne se stát často nepřekonatelnou překážkou. Pak to není stát, ale dráb.

Pak tu máme neskutečné množství zákonů, které pamatují skutečně na každý pšouk. Všechno musí být pohlídané zákonem, na všechno máme regulace a normy a vyhlášky a trestně právní dopady a bůhví co dalšího. Zákonů je tolik, že není v republice jediný právník nebo soudce, který by sem tam nějaký nevědomky neporušil. Všichni je porušujeme, protože jich je tolik, že to začíná být jedno. Zahlcení, přehlcení, zaškrcení celé společnosti. V takové apokalypse pak postrádá smysl lpět na poučce – neznalost zákona neomlouvá – protože jsme ve fázi rukojmích, na které jde vždy něco vytáhnout, jelikož nikdo neví, zda právě v tuto chvíli neporušuje nějaký paragraf. Je to normální?

Pamatujete předloňské trojí zdanění piva? Pokud zákazník chce pivo jen v kelímku na stojáka, platí jinou výši daní, než ten, kdo si dá pivo u stolu, nebo ten, který si koupí pivo na benzínce v plechovce. A přišly dohady, jak je to s člověkem, který pije pivo v kelímku vykloněný z okna restaurace. A nebyla to jen humorně trefná otázka, ale věc k vážnému zamyšlení. Jak to s těmi daněmi u piva tedy bylo? Vykloním se z okna, platím méně? Nebo více? Čert aby to spral. Uvažování státu, veškerý život zavalit normami a pravidly.

Psali jsme

Konečně vláda pomůže podnikatelům s energiemi. A pomůže? Ale kdeže. Komentář Štěpána Chába

Abychom se prolenošili k prosperitě, je nutné začít s radikálním osekáváním byrokracie. Začít můžeme s ministerstvy. Ministerstvo pro životní prostředí může ale úplně bez uzardění skončit a jeho agenda se přesunout pod Ministerstvo zemědělství. Nemůže? Ale může. Ministerstvo kultury to může také zabalit a stát se jen oddělením na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Nemůže? Ale může. Kroužek šikovných pionýrů ministryně Heleny Langšádlové, nyní ministryně pro vědu, výzkum a inovace, ne že se má zrušit, ten neměl ani vzniknout. Ministerstvo pro místní rozvoj? Dejte pokoj, ať si jeho agendu rozhází zemědělství, školství a sociální věci. Ministerstvo zahraničí se v klidu může sloučit s obranou. Angažmá Karla Havlíčka na Ministerstvu dopravy i Ministerstvu průmyslu a obchodu nám ukázalo, že obě ministerstva se mohou sloučit a polovina tamního byrokratického aparátu vyházet. Proč se to neděje? Švýcarsko má vládu sedmi ministerstev a sedmi ministrů, vše sídlí v jedné budově. A my? Sedmnáct ministrů a jednoho jejich předsedu. Takže osmnáct členů vlády. Vládní budovy neradno počítat. Tím se chceme prolenošit k prosperitě? Posledních třicet let ukazuje, že to není to pravé ořechové. Tak co, milá vládo, před volbami jsi tvrdila, že zeštíhlíš stát? Byly to jen kecy, nebo se konečně přejde k činům? Obrázek ze Zoo Praha je děsivý. Jde na něm vidět, že stát je šílený a stav neudržitelný.

Vložil: Štěpán Cháb