Jeho šlágry si zpívala celá zem. Ze strachu před trestem pak ale raději vzal nohy na ramena. Tajnosti slavných
06.04.2022
Foto: Wikipedie
Popisek: Kapelník a hudební skladatel Jára Beneš se stal za první republiky jedním z nejúspěšnějších skladatelů filmové hudby a populárním autorem i interpretem řady nesmrtelných šlágrů
VIDEO Jeho melodie kdysi Prahou doslova hýbaly, později si vysloužil nálepku autora, jehož hudba „hověla úpadkové měšťácké společnosti první republiky“. Přesto jeho šlágry a operety dodnes zůstávají zárukou zájmu publika. Vsaďme se, že je určitě také znáte.
Tvořil především pro operetu, kterou nadevše miloval především pro její rozvernost a nenáročnost děje, takže si jeho dílo o zfilmování přímo říkalo. A film přispěl k tomu, že se řada jeho operetních árií proměnila v šlágry, dnes bychom spíš řekli hity, které znají všechny generace, aniž vůbec tuší, kdo před sto lety významně přispěl k úspěchu takzvané lidové operety. Nejpopulárnější se stala Na tý louce zelený, jejíž ústřední píseň nemůže chybět v repertoáru žádné dechovky, mezi těmi filmovými vede Uličnice režiséra Karla Lamače. Už méně je známo, že o dílo hudebního skladatele Járy Beneše projevily vážný zájem i operetní scény z Vídně, Paříže či Berlína. Většině velkolepých plánů ale učinila rázný konec blížící se druhá světová válka.
C. a k. polní maršálek:
Technik kapelníkem
Zpěvák, kapelník, hudební skladatel a úspěšný autor filmové hudby Jaroslav Beneš se narodil 5. června 1897 v Praze, v domě na Rašínově nábřeží č. 74. Jeho otec Bohuslav se později stal generálním konsulem Československé republiky v Mnichově a Splitu. Přestože s Járou hudba ,šila‘ odmalička, nejprve odmaturoval v roce 1915 na Akademickém gymnáziu v Štěpánské ulici. Pak se dobrovolně přihlásil do vojenské služby a během jediného roku sloužil v Polsku, Rumunsku, Albánii a Itálii. V roce 1919 odešel do civilu s hodností poručíka a na přání rodičů začal nejprve studovat na pražské technice. Současně se ale zapsal jako mimořádný posluchač na Státní konzervatoř k studiu skladby a instrumentace, kde byli jeho učiteli Vítězslav Novák a Josef Spilka. Po jediném roce dál studoval soukromě, protože nastoupil jako kapelník a dvorní skladatel v Bukurešti.
Růžové psaníčko:
Notoricky známá písnička Járy Beneše z filmu, který už upadl
v zapomnění. Anny Ondráková v komedii On a jeho sestra.
Úspěch díky Ondrákové
Ve dvacátých letech se uplatňoval především jako skvělý klavírista, živil se jako korepetitor a skladatel drobných skladeb pro řadu divadelní revuí a kabarety. V roce 1921 uvedlo Národní divadlo Brno jeho první operetu, nazvanou Příboj lásky, s níž se vzápětí představil coby autor i publiku pražské Vinohradské zpěvohry. O rok později uvedlo pražské Národní divadlo jeho baletní pantomimu Zlatý závoj, kterou ale kritika ztrhala jako inscenační kýč. Hodně cestoval, nějaký čas strávil v Berlíně i ve Vídni, která nejvíc ovlivnila jeho tvorbu. Stylem navázal na Oskara Nedbala a libretistu Ladislava Nováka a výrazněji se začal prosazovat v druhé polovině dvacátých let. k úspěchu mu ale dopomohl až vznik zvukového filmu. Začal spolupracovat s režisérem Karlem Lamačem a jeho prvním velkým úspěchem se stala hudba ke komedii z roku 1930 Anny řádí. Významně k tomu ale přispěla především jedinečná Anny Ondráková.
Poslušně hlásím:
písničku pro Švejka Sašu Rašilova otextoval Jaroslav Mottl
Jedinečný Burian
Rozhodujícím pro jeho kariéru se stal v roce 1933 první český, hraný, zvukový film, komedie C. a k. polní maršálek z roku 1933, který katapultoval na vrchol popularity Beneše jako autora filmové hudby a kabaretního baviče Vlastu Buriana coby herce a komika. Film měl takový úspěch, že byl upraven i pro jeviště jako opereta a Beneš se stal nejvyhledávanějším filmovým skladatelem. Stejně jako v třicátých letech byly natáčeny filmy neuvěřitelným tempem, chrlil k nim svoji hudbu i Beneš. V roce 1931 jich doprovodil rovnou deset, kromě Karla Lamače začal spolupracovat i s dalšími režiséry, od Svatopluka Innemana (Skalní ševci, Poslední bohém) přes Emila Artura Longena (Miláček pluku) až po Vladimíra Slavínského (Pokušení paní Antonie, Matka Kráčmerka). Velmi často také spolupracoval s Martinem Fričem (Dobrý voják Švejk, Kantor Ideál, Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa).
Jednou i ty se přesvědčíš:
Lída Baarová a Nora Stallich v komedii Pán na roztrhání
Čtyři v jednom
V té době často cestoval a navazoval nové kontakty, díky nimž pak byla jeho díla šířena do dalších zemí. Pravděpodobně v té době se oženil s Němkou Norou Herberger a přestěhovali se do Prahy. Jeho hudba postupně získávala díky své jednoduchosti, lehkosti a melodičnosti i přízeň kritiky a do světa operety vnesla nové hudební nástroje i tance. Významné bylo jeho seznámení s čtveřicí libretistů, Tobisem (ing. Karel Pavlík), Špilarem (Václav Milota), Mírovským (Václav Miškovský) a Rohanem (Vladimír Veselý), kteří působili pod společným pseudonymem Dr. Vladimír Tolarský. Spolupráci odstartovali 3. února 1933 v pražské Velké operetě operetou Pařížanka, a pak až do roku 1944 uváděli minimálně jednu další ročně. Jejich díla hrála kromě Velké operety i smíchovská Aréna, Tylovo divadlo v Nuslích, Divadlo u Nováků či karlínské Varieté. A právě z této spolupráce se kromě již uvedených dvou filmů dočkala filmové podoby už v roce 1932 lidová venkovská opereta U svatého Antoníčka a Pařížanku natočil v roce 1938 Vladimír Slavínský s názvem Slečna matinka.
Já zvedám víno ruměné na krásu hezkých dam:
písničku z komedie Uličnice zpívá František Krištof-Veselý
Nesmrtelná Uličnice
V roce 1936 mu největší slávu vynesly dvě komedie, filmové zpracování populární lidové divadelní hry Na tý louce zelený v režii Karla Lamače a Uličnice Vladimíra Slavínského s nepřekonatelnou Věrou Ferbasovou v hlavní roli. V té době bylo hodně filmů natáčeno v německé produkci, protože Němci byli ochotni do filmu víc investovat. Po okupaci ale začali trpět kvůli branné povinnosti nedostatkem lidí, což nahrávalo českým snahám pomáhat mladým talentům před totálním nasazením v říši. Dva Benešovy poslední filmy, pod nimiž je ale oficiálně podepsán pseudonymem Peter Brandt, byly natočeny v roce 1944 v studiu Prag-Film. Krimikomedii Černá ovce natočil Miroslav Cikán, další krimikomedii Sedm záhadných dopisů Vladimír Slavínský, obě s výhradně německým obsazením.
Píseň o krizi:
Ljuba Hermanová v komedii Pán na roztrhání
Útěk před trestem
Během okupace se Beneš netajil sympatiemi k nacistům, takže ani není divu, že krátce před osvobozením před raději uprchl do Vídně. Nejspíš měl strach z poválečného obvinění z kolaborace a tvrdého trestu a pravděpodobně i oprávněný. V rakouské metropoli se údajně živil jako pianista v nočním baru a měl v té době složit ještě i několik operet, bližší podrobnosti o nich ale nejsou známé. V rakouské metropoli také 10. dubna 1949 náhle zemřel. „Jeho hudba hověla úpadkové měšťácké společnosti první republiky,“ napsal o něm později Lubomír Čížek ve svém Českém hudebním slovníku osob a institucí. Benešovy šágry se ale na filmové plátno dál vracely, mimo jiné například v komedii Chlap jak hora či v Menzelově oscarové hořké komedii Ostře sledované vlaky. A samozřejmě v celé řadě zábavných pořadů, dokumentů a střihových pořadů pro pamětníky.
(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Nikola Holcová: Jára Beneš a jeho skladatelská činnost v českých zemích, Historie psaná šelakem, Lubomír Čížek: Český hudební slovník osob a institucí, Československá biografie 1, Jitka Ludvová: Biografický slovník českých zemí)
Vložil: Adina Janovská