Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Tatínku, jestlipak víš, kolik je zubní pasty v jedné tubě? Tři metry šedesát!“ Album Ondřeje Suchého

02.04.2022
„Tatínku, jestlipak víš, kolik je zubní pasty v jedné tubě? Tři metry šedesát!“ Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Od 1. ledna 1962 se začalo platit novými stokorunami. Platily až do začátku let devadesátých, vypadaly skoro jako takhle, akorát že za tuhle stovku byste si sotva někde něco koupili. Ani kdybyste byli Davidem Copperfieldem.

Tento týden mně zavolal ráno pan Václav Žmolík, že by si chtěl se mnou po telefonu na stanici Českého rozhlasu Pohoda pár minut povídat v rubrice Pohodáři. Souhlasil jsem, protože právě na této stanici vysílají každé pondělí reprízy mých Nostalgických muzeí zábavy, zatímco skoro denně se v televizi ČT 3 reprízují Kavárničky dříve narozených. V obou těchto pořadech nejspíš působím víceméně pohodářsky, a tak si o pohodě mohu povídat.

Navíc mě těší, když se prostřednictvím dnešních sdělovacích prostředků mohu posluchačům a divákům objevovat po letech tak, jak se objevuji: Mladý a přitom slušný, vděčný za to, že se mohu setkávat tváří v tvář s legendárními umělci a s nimi si zavzpomínat i zasmát. Tím se vám teď nechlubím, jen konstatuji, že jsem byl tehdy takový, jak to bylo v oné době běžné! Dneska je to jiné: V hlavě se mi vzpomínky melou jako v kafemlejnku a ráno se ,hodit do pohody' dá chvíli práci.

Pokaždé když vstanu, nedá mi to a podívám se na Internet, co se od včerejška u nás i ve světě přihodilo. Pak teprve se jdu na verandu uklidnit poslechem cvrlikání ptáčků a nad kávou si opakuji: Vytěsni ve své palici co nejdál všechny negativní informace, stejně se ti jich tam během dne vpašuje víc než dost. A tak vytěsňuji, nu a právě teď se konečně dostávám k tomu, co slibuji v titulku: Opět se proberu ve svém archívku tím, co je nadčasové v každé době – humorem, chvilkami smíchu, anekdotami. Ovšem ještě předtím navážu na úvodní obrázek falešné bankovky: Dva ,návrhy', jak by také mohly nové bankovky vypadat, se objevily na žvýkačkách počátkem devadesátých let…

 

album

Když se 1. ledna 1993 rozdělilo Československo na dvě republiky, zareagovali vzápětí Slováci i Češi humorem nám společně vlastním. Komentáře netřeba.

O některých našich mistrech umění anekdotářského jsem tu už před časem psal, a tak se vracím do ,zásobníků' některých z nich. Mezi nimi (alespoň podle mého osobního vkusu) kraloval na přelomu let padesátých a šedesátých neodolatelný konferenciér Jiří Štuchal. Tak se pobavte!

„Podívej, Karle, je ti dnes čtrnáct let,“ začíná vážně otec, „a proto bych si rád s tebou promluvil o některých sexuálních otázkách.“
„Ale, tati, to nemusíš, já chci jít na stavební průmyslovku.“

Říká anglický chlapec vychovatelce: „Promiňte, lady, že mluvím s plnými ústy, ale před chvílí spadl můj bratříček do řeky…“

Tříletý Jiříček přiběhne domů a radostně volá: „Maminko, maminko, mě jedna paní pochválila.“
„A copak ti řekla?“
„Ty čuně, vyplivni ten písek!“

 Dopis otci, jenž se ptá, proč jeho syn neudělal zkoušku: „Váš syn dostal devatenáct bodů ze sta. Zajímá-li vás to, mohu ještě dodat, že šimpanz, podrobený stejnému testu, dosáhl čtyřiadvacíti bodů.“

„Žáci, sublimací nazýváme přeměnu látky tuhé přímo na plyn. Co chceš, Petříku?“
„Prosím, Revický sublimuje!“

Děti přinesly ze školy domů dotazník, ve kterém měly být uvedeny rodinné poměry. František napsal: „Je nás dvanáct sourozenců. Tatínek ale taky umí spravit vodovod a trochu truhlaří.“

„Tatínku,“ říká syn opatrně otci, „zítra bude v naší škole malá, ale výjimečná schůzka. Pan učitel tě prosí, abys na ni určitě přišel. Bude na ní přítomen ještě pan ředitel a já…“

Příklad dítek pravících bez ostychu pravdu, tedy ještě necvičených v přetvářce. Zazvoní doručovatelka, která přichází pro poplatky. Za dveřmi se ozve: „Tatínek není doma, on pracuje.“ – „A maminka?“ – „Ta taky není doma, ona pracuje.“ – „Hrome a je někdo dospělý doma? Třeba babička?“ – „Ta se taky schovala.“

 

Štuchal

Takhle jsem v roce 1972 nakreslil Jiřího Štuchala do Dikobrazu k jeho šedesátinám. Tehdy jsem ještě netušil, že jeho sobotní rozhlasový pořad Šťastnou cestu bude záhy zrušen a Jiří Štuchal poslán do penze.

Zvoní zvonek. Otvírá paní domu. U dveří stojí dívka a ptá se: „Je, prosím, pan Žebždich doma?“ – „Ne, manžel není doma!“ – „Já jsem mu prosím chtěla vrátit kapesník. On mě jednou svezl autostopem a půjčil mi ho.“ – Vy jste měla rýmu?“ – „Ne, já jsem potom trochu plakala.“

„Včera jsem se, člověče, bavil čtyři hodiny s jednou překrásnou ženou!“
„Jo? A co ti řekla?“
„Řekla, že ne.“

K manželovi: „Miláčku, musím ti říci něco nepříjemného, ale počkám s tím do zítřka, ty bys nemohl usnout.“

Baví se dva majitelé psů: „Můj pes, Azor, je strašně inteligentní. Každý den mi kupuje noviny.“
„Já vím, náš Maxík mi to říkal.“

Kolega představuje kamarádovi ženu, se kterou se nedávno oženil: „My jsme se vlastně poznali v kině, při představení.“ Přítel ji přejel zrakem a povídá: „No, jen se neomlouvej, kamaráde!“

Muž se vrátil z práce a žena mu říká: „Dnes ti telefonovala jedna kachna, kterou jsi byl střílet minulou neděli.“

Zapýřila se a řekla: „Ale, vy to nemyslíte vážně!“
„Ano, madam, na mou duši!“
„Víte, že to bude poprvé, co podvedu svého manžela?“
„Oh, madam, já také podvedu vašeho manžela poprvé!“

 

vtip

Četl jsem: Smích dodává náladu a chuť k životu. Optimisté žijí déle než ostatní; obnovují neustále energetickou zásobárnu své duše. Humor a smích léčí i občasnou depresi a melancholii. A tak se teď podívejte na tento starý obrázek a řekněte si: Ono to nakonec jistě nějak dobře dopadne.

A navrch ještě pár anekdot z jiných pramenů.

Ptá se syn tatínka: „Tati, co je to skleróza?“
„Na co ses ptal?“
„Kdy?“

Jde beruška po louce, potká tam brouka hovnivála a povídá mu:
„Ty teda válíš!

Pán přijde do restaurace, sedne ke stolu, objedná si jídelní lístek, ostře pohlédne na číšníka a začne si objednávat: „Rozhodl jsem se objednat pečené vepřové. Chtěl bych, aby na něm bylo jen trochu tučného, jen tak po okraji. Nechci však, aby bylo moc staré, ale zase ne bez chuti, ne aby bylo moc vypečené a naopak ne nedopečené…“
„Rozumím, pane,“ praví číšník, „a jaká krevní skupina má být toho vepříka?“

Jedna žena porodí dítě za devět měsíců. Za jak dlouho je porodí dvě ženy?

Přiběhne ke kapitánovi vystrašený cestující a ptá se: „Pane kapitáne, my se potápíme?“
Kapitán: „Bohužel ano, máme díru na levoboku.“
Cestující: „A jak daleko je nejbližší pevnina?“
Kapitán: „Asi 500 metrů.“
„Uf,“ oddychne si cestující, „a kterým směrem?“
Kapitán: „Svislým.“

Muž volá na záchranku:
„Moje žena bude rodit, co mám dělat?“
„Je tohle její první dítě?“
„Ne, tohle je její manžel.“

„Pane doktore, mně silně padají vlasy.“
„To proto, že jste nervózní.“
„To je možné. Ale já jsem nervózní proto, že mně padají vlasy!“

Byl to tak velký smolař, že jednou, když měl poprvé v životě štěstí, tak se radostí zadusil.

Na závěr tohoto poněkud neobvyklého Alba bych rád přidal ještě jednu anekdotu, která není ani z padesátých ani z šedesátých ani ze sedmdesátých let, ale naopak, která je z nedávné současnosti: Dříve když někdo přišel do banky s maskou na obličeji, čepicí a rukavicemi, volala se policie. A teď?
Teď se mu řekne: „Dobrý den, pane. S čím vám mohu pomoci?“

 

Suchý Konvalinková

Herečka s nejkrásnějším smíchem, kterou jsem poznal, je Naďa Konvalinková. Vezměme si z ní všichni občas příklad.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý