Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Katolík nešel soudruhům pod nos. Proč český Mastroianni utopil mimořádný talent a nakonec i život ve víně? Tajnosti slavných

28.03.2022
Katolík nešel soudruhům pod nos. Proč český Mastroianni utopil mimořádný talent a nakonec i život ve víně? Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov - Jitka Bylinská

Popisek: Václav Voska jako JUDr. Smolík v hořké komedii Odvážná slečna, kterou natočil v roce 1969 podle původního scénáře Vratislava Blažka režisér František Filip

VIDEO Neodolatelného charismatického krasavce publikum zbožňovalo, což mu bylo nakonec přičteno k tíži. Především ale doplatil na pevný charakter, kvůli své víře a zásadám byl odsunut na vedlejší kolej. Když mu pak konečně dovolili pracovat, jeho srdce to nevydrželo.

Stoprocentní profesionál a mimořádně citlivý člověk, z nějž vyzařovalo obrovské charizma. Říkávalo se, že kamkoli vstoupil, jako by ostatní svět úplně přestal existovat. Václav Voska na sebe dokázal strhnout veškerou pozornost ještě dřív, než stačil promluvit jediné slovo. Velký charakterní herec zářil především na jevišti, film a televize k němu byly skoupé. A nejen ony. Dokonce v Národním divadle hrál pouze pět let hned po skončení druhé světové války a rozhodně nebylo jeho vinou, že musel odejít. Později se stal v Městských divadlech pražských tím, čím byl b Národním divadle Karel Höger. Voskův umělecký vzor, s nímž ho spojoval nejen obdobný pohled na život a umění, ale nakonec také podobný životní osud.

 

Roztržka:

inženýr Petr Černý v psychologickém dramatu Jaroslava Hubáčka z roku 1956

Navždy zahozený sen

Narodil krátce po vzniku samostatného Československa, 21. října 1918, na pražských Vinohradech a byl pokřtěn Václav Vratislav. Druhorozený potomek středoškolského profesora, který učil na gymnáziu matematiku a přírodopis, vyrůstal v uměleckém prostředí a samozřejmě se mu dostalo skvělého vzdělání. Od dětství se věnoval hudbě, hru na klavír vystudoval v soukromé hudební škole Edvarda Šafránka. Brzy také začal hrát, či alespoň statovat na celé řadě pražských scén, od loutkového divadla a školního dramatického kroužku ředitele Aloise Kulhánka přes Uměleckou a Měšťanskou besedu až po Dramatické studio Čin. Od roku 1937 statoval ve Vinohradském divadle, a právě v tomto roce úspěšně odmaturoval na reálném gymnáziu v Slovenské ulici. Přesto měl namířeno do mnohem důstojnějšího oboru, na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Jenže už po pěti semestrech jeho studia násilně ukončilo uzavření českých vysokých škol nacisty, takže se začal věnovat naplno divadlu.

 

Benátská vdovička:

s Irenou Kačírkovou v roce 1962 v pražském Divadle Komedie

První srážka s režimem

V roce 1939 oficiálně nastoupil jako elév do Divadla na Vinohradech a po čtyřech sezónách se stal členem hereckého soboru. Tam se také seznámil s herečkou Evou Kavanovou, s níž se v roce 1946 oženil a měli spolu dcery Evu a Markétu. Po osvobození zamířil přímo do Národního divadla, jenže byl hluboce věřící katolík a komunismus mu byl naprosto cizí. A někdo takový byl po převratu v únoru 1948 na naší první scéně nežádoucí. Proto musel už v roce 1951 změnit působiště a začal hrát v souboru Městských divadel pražských, v němž setrval až do své předčasné smrti. Zpočátku získával role, které využívaly především jeho sympatického zjevu, a přestože ztvárňoval i postavy komické, nejlépe se uplatnil v charakterních. Díky konverzačnímu umění, intelektuálskému typu, propracovanému jevištnímu dialogu a střídmosti v civilních, skvěle odstíněných výrazových prostředcích se bohatě uplatnil v celé řadě úspěšných mistrných kreací a her.

 

Rozhovor s Janem Werichem:

Velkolepý rozjezd

S filmem to u něj bylo podobné jako s divadlem, do ateliérů poprvé vstoupil na počátku okupace. V roce 1940 si zahrál studenta Jetelíka v melodramatickém příběhu ze středoškolského prostředí Prosím, pane profesore! Různých charakterů ztvárnil pak před kamerou na sto třicet, s opravdu velkou filmovou rolí, která by se dokázala vyrovnat těm divadelním, ale na něj žádný z režisérů nikdy nevzpomněl. Televizním divákům se poprvé představil v roce 1959 v adaptaci pohádkového poetického dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Pod režisérskou taktovkou Františka Filipa tehdy ztvárnil hlavní mužskou roli, jeho partnerkou byla tehdy Jiřina Švorcová. V šedesátých letech se mu dařilo a rozjel se na plný plyn. V roce 1965 se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda, o rok později mu byl udělen titul Zasloužilého umělce. Když ale za ním přišli před rokem 1968 z Národního divadla, aby se vrátil, odmítl. V Městských divadlech pražských byl ,pan někdo‘, jejich komornost mu vyhovovala. Byl skvělý herec a krásný muž, dívat se na něj zblízka byla radost.

 

Zločin lorda Savila:

v roce 1968 v televizním zpracování slavné novely Oscara Wilde

Sexy hlas

Václav Voska měl melodický, lyrický, lehce zastřený hlas, který si cílevědomě kultivoval. Jeho cit pro rytmus a kadenci řeči i smysl pro poezii ho předurčovaly k spolupráci s rozhlasem, interpretaci poezie i prozaických textů. Spolupracoval i s gramofonovými vydavatelstvími a dabingem, kde se kromě jiných hvězd stali jeho ,parketou‘ například Marcello Mastroianni či Peter Sellers. Často také působil jako průvodce v dokumentech. Nezapomenutelným se ale stala jeho role vypravěče v legendárním seriálu režiséra Františka Filipa Sňatky z rozumu. V šedesátých letech scenáristé podobnou roli poměrně často využívali k posunu děje, jako kontaktní osobu mezi obrazovkou a divákem, někdy i jako glosátora. Mělo to i vysloveně praktický důvod. Řešili tak problém, jak natočit starou Prahu druhé poloviny devatenáctého století bez drátů, televizních antén, tramvají, reklamy… Voska stál na současném chodníku, začal vyprávět příběh… a pak střih, třeba na dobové fotografie, a divák byl nenásilně vtažen do děje.

 

Vajíčko:

ve své životní roli v Divadle Komedie

Éra zákazů a trestů

Právě v té době už začaly ovlivňovat jeho osud bouřlivé události, aniž si toho vůbec mohl být vědom. Stal se poslancem České národní rady a zúčastnil se pohřbu Jana Palacha, což mu bylo vzápětí v době nastupující normalizace sečteno. Poměrně rychle byl odsunut do pozadí, nesměl se objevit v médiích a na veřejnosti a zákazů postupně přibývalo. Mladšímu kolegovi Rudolfu Pellarovi si prý často stěžoval, když už měl zakázáno působit v rozhlase, televizi i dabingu. Zbylo mu jen divadlo, takže si časem sám vytvořil filozofii, s jejíž pomocí se snažil žít, aniž si zadal s režimem. „Mám hezký byt, hodnou ženu, chytré děti, co mi vlastně schází?“ říkával. Jenže mu to bylo málo, nutně potřeboval neustále pracovat. Pokud nebyl plně vytížený, cítil se čím dál víc jako vyvrženec. A začal utíkat k alkoholu. Koneckonců víno mu chutnalo snad odjakživa a rád si po představení zašel na decinku, dvě... Časem jich ale bohužel bylo čím dál víc Alkohol a stres mu pravděpodobně později zkrátily život.

 

Noc klavíristy:

Loučení se Sokratem

Navzdory zákazům se tu a tam některý režisér přece jen odvážil ho obsadit. V roce 1976 si zahrál například v kriminálce Jindřicha Poláka Noc klavíristy, o dva roky později ho Štěpán Skalský obsadil v dramatu Čistá řeka a v roce 1980 na něj pamatoval Evžen Sokolovský při natáčení historického dramatu 1. máj 1890. Mnohem častěji ho obsazovala Československá televize, ztvárnil řadu vedlejších postav v inscenacích různých žánrů včetně pohádek. Pro jeho mimořádnou činorodost to ale stále bylo málo, navíc se právem cítil přehlížený a odstrčený. Utápěl se v depresích, které výrazně zkracovaly jeho život. Když mu po letech konečně povolili víc pracovat, chtěl všem dokázat, že je opravdu pan herec. Jenže jeho srdce to nevydrželo. Na obrazovce se objevil naposledy v roce 1982 v inscenaci Pavla Háši Hořká vůně léta, na jevišti v té době exceloval v Radzinského Rozhovorech se Sokratem. Odešel náhle 22. srpna 1982 ve Valašském Meziříčí, bylo mu teprve šedesát tři let. Představení pak bylo staženo z repertoáru, protože si nikdo nedokázal představit, že by Sokrata někdo dokázal zahrát tak jako Václav Voska.

(zdroje: Wikipedie, ČSFD, Česká televize Městská divadla pražská, FDB, Encyklopedie Prahy 2, Marie Boková: Václav Voska – Intelekt a srdce, Národní divadlo)

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská