Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Moje krátká cesta na prkna Národního divadla a následný návrat z výšin zpátky na zem. Album Ondřeje Suchého

26.03.2022
Moje krátká cesta na prkna Národního divadla a následný návrat z výšin zpátky na zem. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřeje Suchého (stejně jako snímky v článku)

Popisek: S mým sourozencem máme mnoho společného – jsou to zájmy všeho druhu, stejný smysl pro humor, jenom v jednom se občas lišíme: v pohledu na svět.

Bylo mi necelých šestnáct. Divadlo Semafor tehdy mělo stále ještě na repertoáru Člověka z půdy, objevila se Taková ztráta krve, Papírové blues a Zuzana je sama doma. A já se zbláznil. Zbláznil jsem se do Pavlíny Filipovské. V zákulisí Semaforu jsem začal být pečený vařený, jihl jsem v kabině zvukaře Bohouše Palečka a osvětlovače Tondy Plannera, to, když Pavlína na jevišti vedla zamilované řeči s Karlem Brožkem a když se posléze zlomocí záporného „člověka z půdy“ Miroslava Horníčka ocitla její duše na Měsíci.

Myslím, že v tomto období ze mě bratr neměl největší radost. Dneska ho naprosto chápu, byl jsem tam tenkrát opravdu na obtíž. (Jo a jak to dopadlo s Pavlínou? Prostě jsme si to časem všechno vyříkali, zasmáli jsme se a dodnes jsme dobří přátelé.)

 

Písničku Nevěrní bicyklisté jsme s Pavlínou Filipovskou nazpívali před dvaceti léty na přání skladatele a textaře Václava Bárty. Václav Bárta (mimochodem otec dnes slavného Noida Bárty) byl v šedesátých létech zakladatelem divadla malých forem s názvem INKLEMO, které uvádělo jeho pořad „Jak se chodí za holkama“. (Jeho texty vyšly tehdy pod stejným názvem i knižně).

„Hele, Ondro, nechtěl bys hrát v Národním?“ 

Vracím se do vzpomínek na Semafor a jeho první hru Člověk z půdy. V hlavní roli se střídali Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a František Filipovský. Pan Filipovský mě znal, snad si i všiml, že jsem zakoukaný do Pavlíny, byl jsem přibližně stejně starý jako jeho syn Honza, a tak mi jednou povídá: „Hele, Ondro, nechtěl bys hrát v Národním?“ Zatočila se mi hlava. „Tam je totiž takovej pomocnej hereckej sbor, většinou to dělají všichni při zaměstnání, střídají se, jak má kdo čas, a tak o jednoho víc nebo míň...“ Tohle mi ovšem bylo už fuk. Stačilo mi, že se budu moci pohybovat v blízkosti hereckých legend a k tomu ještě v zákulisí, ba dokonce i na jevišti naší Zlaté kapličky! Pamatuji se, jak jsem toho dne hrdě vstoupil doma do dveří a významně pronesl: „Budu hrát v Národním! Pan Filipovský mi to slíbil!“ Nikdo nic neříkal, jen maminka u sporáku zašeptala: „Ježíšmarjá...“ 

I stalo se, že jsem coby uhrovatý mladíček nastoupil do pomocného hereckého sboru Národního divadla a tam vzápětí hned do několika „rolí“. Zmíním se jen o jedné, té, která mi byla přiřčena v představení hry Bertolta Brechta „Kavkazský křídový kruh“. Stal jsem se jedním z nosičů paní Dany Medřické, hrající Natelu, ženu guvernéra Georgiho Abašviliho (toho hrál Miloš Nedbal). Paní Medřická seděla v křesle opatřeném dvěma tyčemi, které tvořily držadla pro čtveřici nosičů. Hra měla velice zajímavé kostýmy; většina účinkujících měla na obličejích nepohodlné masky, na hlavách podivné kukly, někteří navíc cinkali spoustou zvonivých ozdob a na rukou měli dlouhatánské nehty. Vzhledem k tomu, že šat byl plandavý až na zem, nebylo jednoduché se v tom pohybovat. To mi však nevadilo. Předváděl jsem se pyšně v zákulisí, ba i v klubu Národního divadla a připadal si nesmírně důležitý. Tak důležitý, že jsem posledním zkouškám této nové hry nevěnoval příliš pozornosti.

Vyklopení paní Medřické 

Pak přišla chvíle premiéry v Tylově divadle. Přeplněné hlediště (mezi diváky pochopitelně i moje maminka a děvče jménem Jana Vokurková, která mi přinesla kytici se stuhami) pak najednou tma, představení začalo. Někdy v polovině přišla řada na obraz, ve kterém vstupuje na scénu dlouhý průvod, v jehož čele je mimo jiné nesena také paní Medřická. Ten průvod se formoval v zákulisí, na velmi těsném prostoru. Všichni jsme už byli v maskách, vráželi jsme tam do sebe v naprosté tmě, sbor, balet, herci, prostě - zmatek nad zmatek. Paní Medřická přicházela velmi opatrně. Na hlavě totiž měla něco, co připomínalo vánoční stromeček. Měla na „tom“ přiděláno asi milion malých zvonečků; na sobě dlouhou róbu, stříbrné nehty na čtvrt metru. Usedla opatrně do křesílka-nosítek a my čtyři v černém a v ďábelských maskách se připravili k cestě na prkna, která znamenají svět. Jako jediný jsem stál na jakémsi schůdku a zpoza kulisy pozoroval, co se právě děje na scéně. Tam končil zrovna předchozí obraz a - ejhle! - stupínek pode mnou cukl a dal se do pohybu! Ujížděl jsem směrem na jeviště a nechápal, co se to se mnou děje. 

Teprve když jsem se vzdálil od nosítek Dany Medřické na pár metrů, pochopil jsem, že se nalézám na točně, která mění i celou scénu. To už ale bylo pozdě. Moji tři kolegové v maskách, kteří v té tmě nepostřehli, že chybím, se shýbli a - zvedli nosítka. Slyšel jsem jen tlumený výkřik a uviděl jsem paní Medřickou, kterak se kácí dozadu, k jedné straně nosítek. Skokem jsem byl u nich. Trhl jsem svým držadlem a slyším druhý tlumený výkřik. Paní Medřická, jak jsem ji prudce nadzvedl, se pro změnu kácela zase dopředu, ven z nosítek. Vánoční stromeček se rozcinkal. Rychle jsem vyrovnal balanc a vykročil se sklopenou hlavou, v mírné úkloně, jak to předepisovala role toho nejpoddanějšího ze všech poddaných, na rozzářenou scénu Národního divadla. Reflektory pražily do štěrbin, které byly v maskách určené pro oči. Teď jsem zase pro změnu neviděl díky přívalu světla. Šel jsem tam, kam mě nosítka táhla.

Odmaskovaný 

Nevím, kolik poddaných krůčků jsem učinil, zato přesně vím, jak se stalo, že jsem šel pojednou k zemi. Přišlápl jsem si přední kus hábitu. To už mě zalil studený pot a klepal jsem se hrůzou. Zvedl jsem opatrně hlavu ze země a snažil se vypozorovat skrz štěrbiny, co se děje kolem. A ejhle! Ono se nedělo nic! Spolu se mnou totiž padlo na kolena několik dalších těl - tak, jak to vyžadovala režie. Donesli jsme totiž nosítka na místo. I klečel jsem s hlavou na prknech jeviště Národního divadla a snažil se zahnat chmurné myšlenky nad tím, co se bude dít, až sundáme v zákulisí masky. Když náš výstup skončil a ocitli jsme se před šatnami, uslyšel jsem paní Medřickou, jak se velmi zlobí. Přišla k nám, nosičům, a dožadovala se odpovědi na otázku: „Proboha, kterej... (teď nevím přesně to označení)... z vás to byl?!“ Statečnost není mou silnou stránkou a proto, když jsem si sundal svou masku, měl jsem pod ní výraz, vyjadřující značné znechucení. Otočil jsem se ke kolegům a povídám něco jako: „Promiňte, pánové, ale tohle, to tedy opravdu...takhle snad příště ne, že ano...“ 

Pak jsem si vzpomněl na to, že už jsem něco podobného viděl v jednom filmu s Frigem Busterem Keatonem. Frigo však bohužel neměl masku (vyjma té své) a tak, postrádaje anonymity, končil tragičtěji - byl z jeviště stažen dlouhým bidlem zakončeným hákem, kterým byl uchopen přímo pod krkem, a saltem pak vyletěl zadními dveřmi z divadla ven. Taková pohroma mě tedy nepotkala, nicméně o něco menší na mě přece jen číhala.

Mluvená role v Prodance 

Začala se připravovat Prodaná nevěsta. A pro mne se našla první mluvená role (co na tom, že v opeře). Výkřik. Vlastně dva výkřiky! V tom obraze jsem vbíhal dokonce jako první na scénu a měl jsem při tom volat: „Turecký med! Turecký med!“ Jó, to už bylo jiný kafe! Žádný němý nosič! Začalo se zkoušet a poprvé jsem byl také vyslán do kostymérny. Tam mi něco vyzkoušeli, že prý to trochu zaberou, rukávek že založí, u krčku trochu povolí...

A teď pozor! Stalo se něco, co se stát nemělo: Já totálně zpychnul! Dvakrát jsem se dostavil na zkoušku do pomocné budovy Národního divadla. Stále dokola zkoušel jen sbor a balet, i povídám si jednou, což si takhle jít raději sednout naproti do kavárny Slavie, mezi umělce? Jistě tam nějací budou a tady nejsem zapotřebí. Svůj text umím, už jsem to i jednou předvedl, námitek nebylo, kostým se mi šije... A tak místo na zkoušku, začal jsem docházet do Slavie.

„Suchý Antonín?“ - „Ne! Suchý Ondřej!" 

Blížilo se datum hlavních zkoušek a generálek. Safra, to už bude v kostýmech, povídám si, tam už bych asi měl být. Na první, hlavní, na tu jsem ještě nešel, nejsem přece zbabělec, ale na druhou, na tu už jsem se vypravil. Přišel jsem do kostymérny, jako že si jdu vyzvednout svůj obleček do Prodanky. „A vaše jméno?“ zeptala se jedna z dam, které tu pracovaly. Trochu se mě ta otázka dotkla, ale - budiž. Vždyť v Národním nehraju zase tak dlouho, že?

„Suchý,“ povídám. - „Suchý Antonín?“ - „Ne! Suchý Ondřej!" odsekl jsem a najednou vidím - támhle visí můj kostýmek! Ukázal jsem na něj, kostymérka ho sundala, podívala se pod límec a zakroutila hlavou. „Tady je napsaný někdo jiný... Ale víte, že tu původně opravdu bylo jméno vaše?“ rozzářila se. Pak trochu zrozpačitěla a začala chlácholivým tónem: „To bude určitě nějaký omyl. Jděte za panem režisérem, uvidíte, že se to vysvětlí.“ Jo, vysvětlí... Zbledl jsem, poděkoval a odešel. Toho dne jsem odešel z Národního divadla nadobro, mumlaje si cestou v duchu: „Tak tohle jste mi rejžo dělat neměl, to ne! Toho budete jednou litovat!“

 

Foto ze zkoušky pořadu Walk Over

S panem Filipovským ve Viole 

V roce 1969 jsem se ocitl na malém jevišťátku poetické vinárny Viola, v pořadu Walk Over aneb Zpověď V + W. Hlavní roli tu hrál František Filipovský, z magnetofonového záznamu promlouval k divákům Jan Werich, „družinu“ pana Filipovského jsme tvořili tři: dcera Pavlína (tehdy již provdaná), já (tehdy již poprvé ženatý) a malá Magda Křížková, zpívající dětská hvězdička ze Semaforu. Při zpěvu nás doprovázela skupina s názvem Jojo-trio, v níž - jak jsem se před nedávnem dozvěděl - párkrát na basu zaskakoval i Karel Vágner. Bylo to kouzelné představení a velmi úspěšné, neboť vydrželo na repertoáru Violy až do roku 1971 (kdy se pak díky přituhující „normalizaci“ stalo nežádoucím). Já si ovšem na tyto chvíle prožité ve Viole vzpomněl z trochu jiného důvodu. Když jsem se tam s Františkem Filipovským sešel, zjistil jsem neuvěřitelné: Představte si, že si toho ani nevšiml, že v té době už celých sedm let Národnímu divadlu chybím!

 

Ještě jedna fotografie z Violy – František Filipovský, Pavlína, malá Magda (dnes známá jako Magda Šebestová) a moje maličkost. A nahoře pak věnování od pana Filipovského, kterým se dodnes pyšním!

 

 

Vložil: Ondřej Suchý