Nohavica a ti druzí. Komentář Štěpána Chába
komentář
27.03.2022
Foto: Se svolením Jaromír Nohavica
Popisek: Jaromír Nohavica na koncertě 3. 9. 2020 v rámci festivalu Hvězdné léto pod Žižkovskou věží.
Máme takový zvláštní přístup k lidem, k umění, ke kultuře. Jakmile se nám někdo přestane hodit do naší aktivistické brožurky plné „spravedlivého“ rozhořčení, vyhrneme si rukávy a vrhneme se na jeho dílo. A máme potřebu ho kárat (přinejmenším) a zakazovat (když by bylo zcela po našem). A děje se to napříč glóbem a napříč tématy. U nás uhodila kosa aktivismu na Jaromíra Nohavicu. To je ten, co odmítl mrštit Putinovi medaili do jeho opuchlé ruské tváře, ne ten, co má za sebou stovky písniček, které pozvedly český národ na duchu, až z toho chvilkami poletoval mezi oblaky.
Jednoznačně a úplně stojím za Jaromírem Nohavicou. Klidně si hoďte kamenem i mým směrem. Jaromír Nohavica zanechal českému národu takové kulturní poklady, že nemáme vůbec nárok zpochybňovat kvality jeho osoby. Nemáme nárok v té naší chvilkové hysterii, která námi smýkne tu o jednu, tu o druhou zeď, posuzovat jeho pohled na svět. Dává nám své básně, své texty, svou hudbu, svůj talent, který pánbu nasypal do jeho života. Kdo jsme, abychom se vzpěčovali božským úmyslům?
Stejně tak vím, že člověk Nohavicova formátu nikdy, nikdy nebude stát na straně jakékoliv války. Což dokazuje svými texty i rozhovory. Je to člověk uvážlivý, moudrý a měli bychom na směny chodit a zatápět mu po ránu v kamnech a nosit snídani do postele. Protože to právě Nohavica drží ty základní kameny našeho národa. Národ je jeho kultura, jeho společné, hra se slovy, s city, s emocemi, které patří jen jemu a jen on je dokáže pochopit a prožít. Kopáním do Nohavici kopeme do vlastní duše. Ne, Nohavica není mohykán, i on může proložit den pořádným uprdnutím a úsměvem nad tím, jak ten spodní ventilační systém člověka tak báječně funguje.
Ale takovou chvilku my v jeho textech neslyšíme. A ani není třeba. Nohavica jako hlas české básně a hudby. Bylo mu dáno shůry pro pozvednutí těch našich věčně kalkulujících duší, které ve vnitřním sporu neustále handlují a převažují, kterou názorovou stranu teď bude lepší podporovat. A oplzlá ohavnost duševního mrzáctví se pak sesype na národního barda, který umí a šlehne po pazouře vždy, když se národ ubírá na máry vlastní zbabělosti, nechat mluvit duši a srdce. Kádrováním a vylučováním k lepší budoucnosti. Už zase.
To samé se vlastně děje s knihami spisovatele Sergeje Lukjaněnka. Nakladatelství Argo se vrhlo na spisovatele, který podle jejich uvážení špatně smýšlí. Mám doma osm knih Sergeje Lukjaněnka. Ne, promiňte, nevyhodím ani jednu. Ani je nespálím. Jeho série Hlídky je výborná. O Putinovi tam nenapsal ani slovo. Nesepsal novodobý Mein Kampf, za který by měl být na hranici. Sepsal čtivé městské fantasy. Ale pozor, jako Rus souhlasí s válkou na Ukrajině. A tam je potřeba ho převychovat. Ale nesměšujeme tu dvě naprosto rozdílné věci? Dílo autora. A autora samotného? Nezpychli jsme tak trochu, když by nám mělo dojít, že když dílo dalece přesahuje samotného autora, lze z toho rozpačitě konstatovat, že autor je jen anténa, která přijímá signál tam někde shora?
Já měl pocit, že my ctíme kulturu a rozhodně ji nikdy nesmícháme s politikou, která je tak těkavá, tak málo v ní je hodnoty a skutečné možnosti cokoliv pochopit. Vždyť kultura je to, co nám pomáhá chápat, prožívat, co nás učí, ukazuje nám, modlí se za nás, když kupčíme s budoucností světa. Měl jsem pocit, že jsme národem Jaroslava Haška, Bohumila Hrabala, jejichž slova nikdy nesklouzla k tupému lynči, ale vždy vykouzlila i při největších tragédiích úsměv na tváři a pocit, že s moudrostí překonáme cokoliv.
Ale my jsme podlehli mámení hysterie. Tomu opojnému řevu, kterým můžeme umlčovat a vyrovnávat si účty tam, kde nám nikdo nic nedluží, ale my jako vymahač tlučeme na jeho dveře a nejradši bychom pálili jeho knihy, jeho alba, jeho myšlenky. Aby to nakonec nedošlo tak daleko, že budeme chtít pálit i jeho. Tohle není národ Haška a Hrabala (a Nohavici). Kde jsme se ztratili? To nás ten svět tak pokroutil? Poničil? A proč jsme se nechali? Někde u příkopu jsme odkopli Švejka a místo něho si dali na pomník Julia Fučíka? Nebo Gretu Thunbergovou? Nebo koho tam teď máme? Kdysi jsme křičeli – nechte zpívat Mišíka. Teď křičíme – umlčte Nohavicu.
A ne, kdyby si v Rusku stoupl před Kreml bard s kytarou a začal ukazovat na zvěrstva Ruska, jde kopat uran. Stejně jako v Rusku zavírají svou politickou opozici nebo jehovisty. To náš Nohavica si může kvákat, stejně ho kopat uran nepošleme? To je ale podivná logika. Budeme stejně hloupí, že začneme umlčovat naši kulturu? Pak vítejme v totalitě, kterou si tady svou hysterií opět budujeme. Nechte zpívat Nohavicu!
Vložil: Štěpán Cháb