Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Dědečka pokousal zajíc? Utrpěl jsem zdrcující porážku a žena má zase jednou pravdu. Album Ondřeje Suchého.

19.03.2022
Dědečka pokousal zajíc? Utrpěl jsem zdrcující porážku a žena má zase jednou pravdu. Album Ondřeje Suchého.

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Sbíral jsem ledacos (a ještě dnes mě čas od času sběratelství zláká). Například staré legrační pohlednice. Tahle pitomoučká je jednou z nich. Pochází z roku 1914 a na její zadní straně stojí psáno: HRA NA KONÍČKY, PROVEDENO POPRVÉ V SOKOLE ŽIŽKOVSKÉM.

Přišel jsem za manželkou a povídám: „Dědečka pokousal zajíc." Podívala se na mě nechápavě: „A co jako?" Mírně uražen vysvětluji: „Titulek pokračování mého Alba! Můžu k němu ještě přidat třeba: Jen počkej, zajíci!" Nic. Pokračoval jsem: „No, když mi vyšlo Album nazvané Babičku pokousal jelen, hned si ho přečetlo o deset tisíc čtenářů víc." Náš rozhovor manželka ukončila: „Jenomže to bylo o silvestrovském monologu Rudolfa Deyla a byla to sranda s pointou! Jakou máš pointu po tom, co zajíc pokousal dědečka?“ Nevěděl jsem, momentálně mě žádná nenapadla. A tak jsem utrpěl zdrcující porážku. Zamumlal jsem, že pointu nemám, a žena, že má zase jednou pravdu.

Odešel jsem do pracovny a probíral se tam tím, co kde a od koho jsem v posledních dnech četl o humoru a smíchu. A našel jsem. Tak například názor Zdeňka Svěráka: „Humor je kvalita, kterou tenhle národ má, a tím řeší své komplexy, svá neštěstí, svou bezmocnost. Mnohokrát ho zachránil, a proto bychom si jej měli vážit.“ V jiném rozhovoru pak pan Svěrák říká: „Humor je jedinou důstojnou obranou předem ztracených pozic.“

Pak jsem se začetl do úvah psychiatra, publicisty a pedagoga, MUDr. Radkina Honzáka. Co on nám v těchto dnech radí? Cituji: „Smích je exploze emoce radosti a je pro náš organismus velice zdravý, protože přináší prospěch tělesný (snížení stresu, zlepšení imunity, relaxace, zklidnění organismu, protibolestivý účinek) i psychosociální: společný smích lidi sbližuje, otupuje hrany agresivity, činí společenství pevnější a odolnější. (…) Humor se nerodí z klidu a dobrého rozpoložení, ale z nouze a bolesti, které pomáhá překonávat.“

A tak jsem se rozhodl, že nejen dnes, ale i v Albech nejbližších dám prostor více humoru, který pomůže nám všem alespoň na chvíli překonávat chaos a strasti v duši.

 

Dikobraz

Toto je jeden z prvních kreslených vtipů, který mi vyšel v Dikobrazu 30. března roku 1966

Naposled jsem si zavzpomínal na humor skladatele, textaře a zpěváka Jaroslava Wykrenta, který nejednou zpíval i v televizní Kavárničce dříve narozených a který nás tento měsíc nečekaně opustil. Jednou přišel na nahrávku rozesmátý a vyprávěl nám, co se mu cestou do studia přihodilo. Měl ještě dost času, a tak se zastavil v prodejně DÍLO, aby se podíval, jaké tam zrovna prodávají nové obrazy. Po chvíli přišel zákazník, který zrovna nepůsobil jako nějaký velký obdivovatel výtvarného umění. Což se záhy ukázalo jako pravdivé. Chlap si zběžně prohlédl vystavená díla, a pak zamířil k prodavačce s následujícím dotazem: „Vy posluchajtě, matě nahú babu na oleju?“ Odpověď prodavačky Jarda neslyšel, tou dobou už kuckal smíchy venku na chodníku…

 

Suchý Wykrent Janěková

V Kavárničce jsme na závěr pokaždé zpívali nějakou písničkovou směs. V prvních pořadech jsem se s Jardou Wykrentem často setkal u mikrofonu i já. Na snímku je tehdejší naší společnicí zpívající herečka Jana Janěková..

Mám rád ostravský humor stejně jako mám rád brněnský ,hantec'. Teď se mi zrovna vybavila jedna krásná věta. Víte, jak se v Brně řekne: Poslyš, chlape, byl bys tak laskav a připálil mi cigaretu? Takhle: „Ty, borče, byl bys tak benevolentní a oplodnil mi róru?“

 

Ferdinand Petr

Další stará fotografie: Jazz byl za protektorátu zakázán. Členové orchestru Ferdinanda Petra proto předstírali pro fotografa na střeše budovy ,vodvaz' v pozicích, v jakých by sotva mohli v luhačovické kavárně hotelu Jalta vystupovat (samozřejmě s povoleným repertoárem). Pídit se po tom, co všechno dělal Ferdinand Petr (1911-1968) po válce, až do zbytku svého nedlouhého života, není lehké. Proslavil se písní Jásavá, která je známější pod názvem Mělnická polka. Poprvé ji v roce 1955 nahrál na desky orchestr Karla Vlacha, záhy se pak stala trvalkou v repertoáru mnoha českých orchestrů a zpěváků. Pokud vím, hraje se a zpívá dodnes.

Policie nedávno zatkla podvodníka prodávajícího pilulky, které měly zajistit zákazníkům věčné mládí. Při prohlídce trestního rejstříku vyšlo najevo, že se jedná o recidivistu, který byl za tentýž přestupek trestán už v letech 1794, 1856, 1928 a 2010… Anekdoty potěší v každé době. K mistrům, kteří anekdoty uměli nejen vyprávět, ale i vymýšlet (Štuchal, Stolař, Štercl, Menšík) patřil bohužel dnes neprávem pozapomenutý Bedřich Zelenka. Obávám se, že si v loňském prosinci, u příležitosti 100. výročí Zelenkova narození, na něj ani v televizi ani v rozhlase důstojně nevzpomněli (prosím, rád bych se mýlil!). Na Bedřicha (nebo Bédu, jak jsem ho směl oslovovat) vzpomínám jako na velkého dobráka, vždy vstřícného a upřímného kamaráda, jehož humorem jsem se bavil už v šedesátých létech, kdy jsem slyšel jeho rozhlasové silvestrovské monology poprvé. Bedřich Zelenka (1921-2011) byl komik, scenárista, autor příběhů vrátného Hlustvisiháka, ztvárněného Lubomírem Lipským. Z knížek anekdot, které mu v roce 1970 vyšly, vybírám pro dnešek několik věnovaných pánům Hlustvisihákovi a Kohnovi:

PAN HLUSTVISIHÁK PŘIJDE k Vltavě a dívá se nechápavě na muže, kteří krouží v loďkách po hladině a píchají bidly do vody. „Copak to děláte?“ křikne na nejbližšího. - „Hledáme utopence!“ - „Utopence? A na co ho potřebujete?“

„ŘÍKÁM JIM, pane Kohn, nevěsta je krásná, bohatá, vzdělaná, z dobré rodiny, hraje na klavír, mluví francouzsky a anglicky, je znamenitá plavkyně, hraje golf a tenis…“ - „To je báječné! A to nemá vůbec žádnou vadu?“ - „No… jenom docela malinkou, pane Kohn: těžko rodí.“

HLUSTVISIHÁKOVI SE CHYSTALI na maškarní merendu a paní Růžena si dělala veliké starosti, jaké masky zvolit. Pan choť jí poradil: „To je jednoduchý, půjdeme voba společně za nákladní vlak.“ - „Jak to?“ - „No, já budu hodně kouřit a ty budeš stát a vykládat.“

PAN HLUSTVISIHÁK má psa. Vzal ho jednou s sebou i do muzea. Najednou přiběhne kustod a povídá: „Pane, ten pes tu nemá co dělat!“ - „Račte vodpustit,“ brání se pan Hlustvisihák, „ale já pro něj momentálně žádnou práci nemám!“

„JÉJE, BERTIČKO, ona má krásný nový kožich! Ten musel stát pěkné peníze.“ - „Ba ne, já ho dostala od starého Wassermanna.“ - „Od toho lakomce? A zadarmo? Propána – co s ním musela dělat?“ - „Dohromady nic. Akorát zkrátit rukávy.“

 

Bedřich Zelenka

S Bedřichem Zelenkou po veřejné rozhlasové nahrávce v Šemanovicích, v roce 1997

Když jsem přemýšlel nad tím, jak bych mohl to dnešní vzpomínání zakončit, napadlo, že bych tak mohl učinit příhodnou básničkou, kterou jsem kdysi napsal.

SV. HUMOR
Kamaráde, zapomeň na špatnosti světa
A povol si nervy jak uzel u kravaty
Pak učiň, co radí poslední má věta:
Pomodli se smíchem neboť Humor – je svatý!

 

pohlednice

Tato německá pohlednice s ,rozvernými' muzikanty je stará už sto let. Není sice k popukání, ale aspoň je z ní cítit radost.

 

Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý