Jiřího aforismus: Sen je kino chudých. Moje vzpomínka z dětství: Snem chudých bylo mít jednou vlastní televizor. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Jeden ze série Nepraktových kreslených vtipů, věnovaných televizi a jejím prvním divákům

Probíhal školní rok 1955-56 a já chodil do 4. třídy. Tenkrát se mě spolužák Zdeněk zeptal, jestli bych chtěl vidět televizi, že prý mu rodiče dovolili, aby si pozval na dětský program pár kamarádů. Pochopitelně, že jsem souhlasil. Sešlo se nás několik doma u Zdeňka, přezuli se v předsíni a vešli do pokoje, kde byl ten zázrak: Televize! Sesedli jsme se na koberci a Zdeňkova maminka televizi zapnula.

Po chvíli se objevil obrázek – byl to kruh, něco mezi volantem a ventilátorem. Říkalo se tomu (asi později) monitor, ale to jsme nevěděli a bylo by nám to, upřímně řečeno, stejně jedno. Obrázek se nehýbal, ale my stejně žasli: Tak tohle je ten opravdový televizor! Když se obrázek stále nehýbal, znejistěli jsme. „Počkejte ještě chvíli a uvidíte,“ pravil Zdeněk. Počkali jsme chvíli a pak opravdu uviděli: Televize dětem!

Na obrazovce se objevili herci Štěpánka Haničincová a Josef Pehr s maňásky (které vodili skrytí loutkoherci). Štěpánka měla Kuťáska a Kutilku, Josef Pehr Emánka se zajíčkem. Časem k nim přibyl herec a skvělý kreslíř Miloš Nesvadba, který bavil děti svými obrázky. Byli jsme tenkrát jako u vytržení. Program trval myslím hodinu a vysílal se jednou týdně, ve čtvrtek odpoledne.

O tom všem, co se v historii Československé televize dělo, podrobně pojednávají dvě knížky. Autorem té první byl František Janura (1914-1986), televizní redaktor a dramaturg, autor soudniček a her pro dospělé i pro děti, a doplňuje ji nejen zajímavá fotopříloha, ale i řada vtipných ilustrací Miloše Nesvadby a Neprakty. Autorem druhé knížky (která navíc ještě v obsáhlé příloze velmi podrobně precizně odkazuje na množství dobových dokumentů, článků a knih) je Martin Štoll.

Knížku Františka Janury vydal Orbis-Praha v roce 1956, knížku Martina Štolly vydalo s podporou Nadace Českého literárního fondu nakladatelství Havran v roce 2011

Letopočet 1956 je třeba mít na paměti při čtení tehdejšího pravopisu. Tady jsem vybral dva úryvky z dopisů. týkajících se dětských diváků:

„My mládež, pionýři, všichni, kteří navštěvujeme vaše čtvrteční vysílání, vás srdečně pozdravujeme a přejeme vám hodně a hodně zdaru a úspěchů. Vaše vysílání sledujeme s velmi dobrými výsledky v závodním klubu Kovohutě ve Velvarech. Schází se nás na vysílání vždy 80 až 100. Moc se nám to líbí.“

Dopis jednoho z dospělých diváků pak koresponduje s mojí úvodní vzpomínkou:

„Zakoupil jsem si televisor, se kterým jsem opravdu spokojen. Jak obraz, tak i zvuk jsou velmi dokonalé a je znát dobrá práce všech u vás. Pořad věnovaný těm malým: moje dcerka si pozvala celou třídu, t. j. 23 dětí. Byla jich plná světnice. Děti zářily radostí a já věřím, že i vy, kdybyste to spatřili, byste měli velkou radost.“

Dále pak František Janura pokračuje vlastními vzpomínkami:

„…Byla vyvolána i anketa pro český název televise. Sešlo se skoro 700 návrhů. Z tohoto počtu 179 navrhovalo název „Rozhled“, 77 bylo pro „Obrazor“, 35 pro „Zvukobraz“, 29 pro „Dálnozor“, 18 pro „Rozvid“ a 17 pro „Dálkohled“. Do ankety však přišly názvy, po jejichž přečtení se až dech zastavil. Posuďte sami: Zvukozír, rozhlasoobraz, rozzorka, dálkyjas, hlasátor, viděton, viděna, dějonos, zrakonos, činojev, obrazovidec, lidobraz, světdoma, kmitohra, roznes, živobraz, promětka, vlnobrazohled, jasnovědec, fotodiv, divátor, divohra, vševidom, zřetník, hledík, zírač, diva, podivín, rozkuk, bystrofon, oko vševidoucí, domůjas, bavidlo, jevič, skřínkobraz, tradio, vidimvas.“ (…) Zprávy o televisním vysílání začaly pronikat po celé republice a okruh přátel televise se den ze dne rozrůstal. Dokonce byli mnozí, kteří nelitovali žádné námahy, jen aby spatřili tento ,div' dnešní techniky:

„Abychom spatřili televisi, podnikli jsme namáhavou cestu sněhem z Vrchlabí do vesničky Zalý, kde bydlí s. Víšek, dělník z Tesly, který je majitelem televisoru. Sešlo se nás asi 20 lidí z okolí. Skutečnost daleko předčila naše představy. Zvukový i obrazový příjem je dokonalý. Obrazy byly jasné a mnohokrát krásnější než filmové snímky v biografu. A zvuk? Měli jsme dojem, že herci jsou s námi v místnosti..“

Přišel další dopis, který potvrzoval technickou vyspělost vysilače i přijímacího aparátu. Dopis byl odeslán z meteorologické observatoře na Milešovce:

„Dvanáctého ledna nám vichřice s nárazy větru přes 100 km v hodině utrhla svod antény, takže jsme vlastně chytali bez antény. Přesto však byl příjem možný. Jinak televise je pro nás nejlepší spojení se světem a je to krásné, když kultura může přijít za námi až sem na vysoký kopec, kde, jak tvrdí i ve vesnicích pod námi, dávají lišky dobrou noc – a lišek je tu skutečně dost. Stali jsme se s tou televisi také tak trochu populární a máme hlášeno plno návštěv, a to i lidí, které by sem ani krásy naší hory nevytáhly."

I v dalších dopisech jsou doklady toho, že práce našich dělníků a techniků je dokonalá. Píše J. P. z Prahy 16: „„Myslím, že je třeba vyslovit uznání našim technikům a dělníkům za to, že vytvořili dílo velmi se blížící dokonalé sovětské televisi a v mnoha ohledech lepší, než jsou televisní zařízení na západě. Tak na př. ve Švýcarsku začínali s vysíláním téměř současně s námi a přesvědčil jsem se na podzim, že technicky i obsahově je curyšské vysílání za námi.“

Na konci padesátých let minulého století se v kterémsi programu objevil i můj bratr. Tato fotografie z televizního studia ho zachycuje ve chvíli, kdy šel nahlédnout do jedné z kamer, na co se posléze budou diváci asi dívat. Událost to byla pro naši rodinu natolik významná, že jsme se šli zeptat sousedů, jestli se můžeme k nim přijít na mého sourozence podívat. Televizor jsme ještě neměli a sousedé byli vstřícní.

Pětapadesát let po vydání knížky Vesele i vážně od rozhlasu k televizi vyšla knížka s názvem 1. 5. 1953 - Zahájení televizního vysílání, zrození televizního národa. A zde je z ní pár úryvků, které přinášejí díky autorovi Martinu Štollovi něco z toho, o čem jsme v minulosti neměli ani tušení. No – počtěte si:

„…Počet televizorů šlo spočítat celkem hravě. Do konce roku 1953 jich sice bylo vyrobeno 12 300 kusů, prodal se však pouhý zlomek. (Při průměrném platu 1800 Kčs si přístroj stojící asi 4000 Kčs mohl koupit málokdo, zvláště po úderu měnové reformy.) Zato je jisté, že když už se vysílalo cokoliv, byly všechny přístroje zapnuty. Samotné sledování bylo společenskou událostí. Lidé se scházeli u sousedů, kteří televizi měli (resp. mohli si ji dovolit) a kolektivní vnímání, obdobné tomu v kině, se považovalo za typický původní jev…

Tvorba programu byla opravdovým hledáním. Jak naplnit všechna očekávání diváků i politických zadavatelů, jak udržet pestrost a celkově to neroztříštit? Je televize pouhým šiřitelem, roznašečem, nebo má svoji vlastní estetiku, uměleckou hodnotu? Některé dny vysílání byly vyloženým pelmelem, jindy bylo zase zjevné, že se autoři prvního televizního programu snaží nesourodé směsi vtisknout nějaký logický řád, pocit celku. Za příklad neuvěřitelné, až estrádní změti poslouží program na 20. června 1953:

Moderuje Jiří Štuchal nebo Eman Fiala
Úvod
Orchestr a zpěvačka - Zdeněk Barták
Duo Alexonas - taneční akrobacie (orchestr)
Úsek z filmu Ve světlech manéže
Vypravěč v ostravském nářečí - Štuchal
Orchestr z filmu, event. ukázka z filmu Opona se zvedá
Mimická loutka - kratičká přednáška Nesvadba
Kapela - snímek divadélka Spejbla a Hurvínka (dechovka)
Harmonyton - píseň souboru na foukací harmoniky
Ruda Stolař - Ane-ane-anekdoty (orchestr malé složení)
Kouzelník Lev Bláha
Kučerova instrumentální skupina - písničky Režie večera L. Lipský

K tomuto vysílání nakonec pravděpodobně nedošlo, neboť na tentýž den nalézám v programu také následující plán: Hudební jaro a 10 min. film z divadelního představení Tři mušketýři, pořad o komicích Janu Werichovi, Vlastu Burianovi a Jiřím Štuchalovi. Podobně na tom zákonitě musel být i první Silvestr v historii naší televize:

20:00 Pohyblivé obrázky! Živé drbny na Václavském náměstí, Noční děs a ještě k tomu Chaplin, Frigo, Lupino a všichni, jimž jste se tak rádi smáli při prvních krůčcích filmové techniky.
21:00 Půlhodinka slavných operetních melodií.
21:30 Pouť noci silvestrovské. Veselá silvestrovská setkání s pražskými veseloherními herci - J. Werichem, J. Marešem, S. Neumannem, O. Novým, F. Filipovským, J. Štuchalem, R. Princem, J. Kemrem, M. Horníčkem, B. Bezouškou, M. Sedláčkovou a B. Obrovou.
22:30 Půlhodinka taneční a estrádní hudby.
23:00-0:15 Na stínítku pařížské televize. V pořadu plném silvestrovských překvapení uvidíte a uslyšíte satirické pásmo, které pro vás připravil Fučíkův soubor za spolupráce Karla Macourka…

Počet diváků rostl, ačkoliv se zpočátku zdálo, že se vyrobené přístroje vůbec neprodají. Ještě ve zkušebním období, na konci roku 1953, se členové základní organizace KSČ podniku Velkoobchod potřebami pro domácnost obrátili v zoufalství na úřad předsednictva vlády, aby zastavil výrobu přijímačů, které nikdo nekupuje. Tvrdili, že pokud se budou prodávat tak jako dosud (tj. asi 500 za rok), mají na skladech zásobu na deset let. Jedním z hlavních důvodů byla jejich vysoká cena, kterou muselo v zimě 1954 ministerstvo vnitřního obchodu uměle snížit ze 4000 na 2000 Kčs. Poté, jen v prvních třech týdnech po úpravě ceny, se přístrojů rázem prodalo na tři tisíce…“

V roce 1977 vznikl z nápadu Štěpánky Haničincové, která jeho realizaci také tenkrát ve Vysílání pro děti a mládež prosadila, mnohaletý zábavný seriál pro děti – Malý televizní kabaret. Prvními protagonisty byli Štěpánka, Jitka Molavcová a Josef Dvořák.

Štěpánce Haničincové jsem vděčný jak za přátelství, tak i za dlouholetou spolupráci, a proto vzpomínkou na ní budu končit i to své dnešní Album. Štěpánka nadevše milovala všechna zvířata a její tehdejší manžel Jan Přeučil zase miloval Štěpánku. Například jednou, když večer našla na Vinohradské třídě zraněného holuba, musel ho, vzdor tomu, že už byl doma v pyžamu, okamžitě odvézt na veterinární pohotovost, přestože předem věděl, že holubovi nebude pomoci. Jindy, když jsem byl u nich zrovna na návštěvě, stal jsem se při společném odchodu z bytu svědkem následujícího rozhovoru Honzy s jejich milovanou Lízou, stařičkou fenkou-voříškem: „Tak, Lízinko, my jdeme a vrátíme se z divadla o půl desáté…“ Přál bych vám v tu chvíli vidět pohoršený výraz Štěpánčina obličeje. Otočila se na manžela a pravila přísně: „Ale Honzo! Vždyť to končí až ve tři čtvrtě na deset!!“ Honza, který už stál ve dveřích, se zarazil, obrátil se na vyčítavě vyhlížející Lízu v předsíni a povídá jí: „Jéžiš, odpusť Lízinko! Tak až po desáté, rozumíš?“ A teprve pak zaklapl a zamkl dveře. Poučen touto epizodou dodnes vím, že omluvit se za svůj omyl i psovi není sice nutnost, ale je to slušnost!

Tohle je jediná fotografie, na které jsem ve společnosti Štěpánky Haničincové. Podle jejího úsměvu bych řekl, že jsem ji zrovna seznamoval s některým svým nápadem do Malého televizního kabaretu.

Vložil: Ondřej Suchý