Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Miláček Čechů Honza Masaryk: Zabil ho Rus, Brit, maniodepresivita, heroin, nebo charakter, který dnes politici už dávno nemají? Svět Tomáše Koloce

komentář 12.03.2022
Miláček Čechů Honza Masaryk: Zabil ho Rus, Brit, maniodepresivita, heroin, nebo charakter, který dnes politici už dávno nemají? Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Jan Masaryk

Už několik let obchází sociální sítě virální videa či grafiky s názvem Lekce svobody. Pochází z pořadu, v němž na jaře 1968 Jan Werich citoval z knihy, jejíž autory se i přes zrušení cenzury v červnu 1968 zdráhal jmenovat, a tak (přestože v pořadu zůstala rozkódovatelná narážka na autorova otce prezidenta) jsou oblíbené věty o svobodě a rovnosti většinou mylně připisovány Werichovi. Jejich skutečný autor, ten méně pevný, ale zato lidem oblíbenější z Masaryků-politiků, československý ministr zahraničí Jan Masaryk zemřel před 74 lety, 10. března 1948. Jaký byl příběh jeho života a důvod jeho smrti?

Werich v pořadu z řady rozhovorů s Vladimírem Škutinou Co tomu říkáte, pane Werich? citoval z knihy rozhovorů Hovory s Janem Masarykem, kterou během exilu v Londýně napsal jeho tehdejší osobní tajemník, spisovatel a diplomat Viktor Fischl, který v době vysílání pořadu pobýval v Jugoslávii jako tamní velvyslanec Izraele, země, která i přes obrodný proces Pražského jara 1968 stále patřila do okruhu našich největších státních nepřátel.

 

 

Jan Masaryk (1886-1948), syn moravského Slováka pravděpodobně židovského původu a Američanky francouzsko-dánského původu, narozený v pražské vile se symbolickým názvem Osvěta, nedostudovaný, depresivní, s těžce řešeným vztahem s matkou, která během jeho dětství ze všech mateřství nejhůř trpěla svou chorobou, laktační psychózou (chorobou, při níž se kojící matka v depresi odtáhne od dítěte). Nesmírně talentovaný hráč na klavír, ovšem neschopný řadu hodin denně cvičit, aby se mohl stát virtuosem.

Tento komplex méněcennosti v rodině, kde otec univerzitní profesor byl buditel národa-polobůh, starší sestra doktorka filozofie a bratr slavný malíř, si kompenzoval tím, že byl bouřlivák. Kradl lidem z recese na ulici cylindry a se spolužákem Karlem V. Schwarzenbergem (1886–1914, dědečkem svého nástupce ve funkci ministra zahraničí Karla VII. Schwarzenberga, nar. 1937) plival z oken akademického gymnázia lidem na hlavu. Vyloučili ho za to později ze školy a za trest jel pracovat do amerických továren Charlese Crana (1858–1939), budovatele chicagské kanalizační sítě, který se postupně stal mimo jiné hlavním sponzorem vzniku Muchovy Slovanské epopeje, ale především volební kampaně prezidenta Wilsona a Masarykovy kampaně za rozbití Rakousko-Uherska, čímž se obě panslovanské aktivity jaksi spojily. Toto a fakt, že si Masarykův syn Jan vzal Cranovu dceru Frances a Cranův syn Richard byl prvním americkým velvyslancem v ČSR, kupodivu nebylo nikterak v konfliktu s Cranovým celoživotním antisemitismem a sponzorstvím začínajícího Adolfa Hitlera (!).

,Výchovná metoda' ani manželství Masaryka mladšího však neuspěly a po ročním pobytu v sanatoriu Vineland v New Jersey (kde mu byla zřejmě chybně diagnostikována schizofrenie namísto bipolární maniodepresivní poruchy, která tehdy ještě nebyla plně popsána) se musel vrátit domů. Za druhé světové války pak na vlnách vysílání Volá Londýn! dojemně vzpomínal na tento potupný návrat, který mu ulehčila jedna dívka, s níž se miloval ve východočeských lesích… Atentát v Sarajevu a první světová válka byly pro něj (stejně jako například pro jeho vrstevníka Jaroslava Haška) vysvobozením. Dostal pevný řád a stal se vynikajícím rakousko-uherským vojákem, který se ovšem jako poručík jízdy staral výhradně o koně a za celou válku ani jedinkrát nevystřelil.

Český Honza

Druhý život Jana Masaryka nastal, když se jeho otec stal prezidentem. Tehdy se ukázala jeho nezaměnitelná hodnota mezi sourozenci-akademiky, zvyklými pobývat jen ve studovnách. On, který býval armádním štolbou na Ukrajině, v Maďarsku a Itálii, stejně jako hasičem v Chicagu a domluvil se s každým z každého národa, získal navíc otcovo charisma a z jeho pražského salonu uhlazené způsoby a uměl dokonale anglicky a francouzsky, byl s velkým příjmením svého otce vyslán jako československý diplomat a později vyslanec do Británie (klíčové země, která zajistila naši samostatnost).

Rozpustilí Britové, jako byl G. B. Shaw (který o jeho otci řekl, že pokud by Evropa měla být sjednocena, jediným myslitelným prezidentem pro ni by byl Masaryk-otec), ho milovali, a ti suší ho zase obdivovali za to, že dokázal do rána pít jako jeho katolický dědeček z Moravského Slovácka (jeho dědeček ovšem neměl k probuzení k dispozici vzkřišovadla jako heroin) a vzápětí při čaji anglosasky rokovat jako jeho dánsko-americká puritánská maminka.

Synovu pravou povahu samozřejmě vycítil i český národ; zatímco k jeho otci cítil posvátnou bázeň a úctu, syna si přivlastnil a zamiloval jako archetyp, vyjadřující vlastní národní dobromyslnost a sociální inteligenci, jako ,našeho Honzu'. Pohádka o Českém Honzovi ale končí tak, že se Honza vyhraného království vzdává a na oplátku získá šťastný život. To Jan Masaryk udělat nemohl. Vše, co v životě vyhrál, patřilo jeho otci a doktoru Benešovi, potažmo Československé republice. Jemu zůstalo jen to, co prohrál…

 

Masaryk mladší, Beneš a ,spojenci'

Masaryk jako kouzelník-milovník byl geniální diplomat-lobbista a fundraiser. Jenže diplomat musí být také politik, a politika je i věcí hrubé síly a špíny a pro tento temný les byl Masaryk spíš ztracené jehně. (Typické bylo, že když za druhé světové války potkal v USA vůdce rakouského odboje proti fašismu, syna posledního rakousko-uherského císaře Ottu von Habsburga, proti všem zásadám československého politika mu podal ruku a řekl mu: „Chtěl bych, abyste věděl, že já osobně jsem vašemu otci zůstal věrný až do konce.“) Vše dělal ve fatální důvěře v prezidenta Beneše, který se staral o politické pokračování jeho profese a o němž mu otec na smrtelné posteli řekl, že mu má věřit a sloužit mu do posledního dechu (což pro něj byl úvazek, který splnil doslova a nepodal demisi ani po odchodu ministrů ze zkomunizované vlády 15. února 1948).

Film Masaryk z roku 2016 pojednává o tom, že zatímco Edvard Beneš už v Praze plánoval mnichovskou kapitulaci, naivní Masaryk, který se v Londýně do posledního dechu rval, aby k ní nedošlo, skončil opět v sanatoriu Vineland, odkud si ho Beneš vyzvedl až na začátku své válečné kampaně za znovuuznání Československa, během níž jako novopečený ministr zahraničí schvaloval všechny kroky prezidenta Beneše, zatímco ,Honza Masaryk' v něm trpěl vraždami Čechů za heydrichiády stejně jako vraždami Němců za divokého odsunu, seč mohl, pomáhal po válce Vlastovi Burianovi (ačkoli to jediné, co proti němu jeho soudci měli, byl skeč, který mu nacisti napsali, aby zesměšnil právě Jana Masaryka), ale jeho perzekuci zabránit nedokázal. Schválil ji Beneš.

Britský král Jiří VI. (otec dnešní britské královny Alžběty II., kterého známe z filmu Králova řeč) za války omezil vstup do Buckinghamského paláce všem ostatním diplomatům a trávil hodiny jen s Masarykem a jeho osvěžujícím drzým smyslem pro humor. Jedna příhoda za všechny: V dvorském žargonu bylo zvykem říkat odskočení si na malou „mýt si ruce“. Když se ho komorník jednou před králem zeptal, zda nemá potřebu umýt si ruce, řekl nahlas, že „už si je umyl“ támhle za tím keřem, a Jiří VI. se zhroutil záchvatem smíchu. Jindy jim stačilo domlouvat se očima. Koktavec na trůnu a maniodepresivní ministr si nemuseli říkat, o co v životě jde…

Tímto způsobem získal prezident Edvard Beneš za druhé světové války ,mimo pořadí' řadu nutných podpisů (počínaje uznáním prozatímní československé exilové vlády za vládu oficiální) i peněz, neboť charismatický Masaryk uspořádal turné po USA, v němž hrál na klavír za zpěvu Jarmily Novotné, a šeky místních průmyslníků se jen hrnuly. Zredukujeme-li základní mužské archetypy na známou čtveřici král, rytíř, kouzelník a milovník, společenský kouzelník-milovník Masaryk mladší byl za druhé světové války pro krále Beneše tímtéž, čím byl za války první pro krále Masaryka staršího kouzelník-milovník Štefánik. A je možná znakem kouzelníků, že nikdy nezemřou přirozenou smrtí…

 

Masaryk levičák

Přes svou bolest z jakéhokoli utrpení, která ho sbližovala s vůdcem indického národního probuzení M. K. Gándhím, ministr Masaryk věřil, že vítězní spojenci jak na západě, tak na východě vědí, co dělají, a mají věci pod kontrolou. Za války se (alespoň u těch, kdo v sobě měli špetku idealismu) zrodil pocit spojení všech, kdo byli proti nacistům, pod společnou správnou vlajkou, pod niž patřili i předváleční úhlavní nepřátelé, jako například agrárníci a komunisti. Uchovat si tento pocit i po válce bylo skoro nebezpečné.

Bývalý hasič a štolba Masaryk byl jedním z mála demokratických politiků, kteří levicové směřování třetí republiky let 1945-48 nejen trpně přijali, ale i pochopili, že demokracie bez výrazného sociálního programu není demokracie, ale žumpa. Tykal si s československými komunistickými politiky, které lidsky poznal v Londýně, a věřil, že v lidech, v nichž našel tolik dobrého, že se s nimi dokázal spřátelit, bude i dost dobrého na to, aby nedělali revoluci, při níž budou umírat lidé. Došlo mu pozdě, že exilové válečné přátelství je míň než mladistvá léta komunistů, prožitá v proletářském třídním traumatu, a hlavně že jeho přátelé v onom vnitřním boji o svou duši nejsou sami, protože i o jejich duších už rozhoduje Stalin. A se Stalinem se přátelit nešlo.

Dvakrát v životě na křehké schránce Masaryka-diplomata leželo závaží, jaké nebylo možné udržet bez katastrofy, a pokaždé je na jeho bedra vložil doktor Beneš. Poprvé v roce 1938, kdy měl přesvědčit britské politiky, aby nepodepisovali Mnichovskou dohodu, což byla do jisté míry zastírací hra Beneše, který je už předtím přesvědčil o opaku. Podruhé v roce 1948, kdy měl být dle ,demokratů' třináctým odstoupivším ministrem z šestadvacetičlenné vlády, tím, kdo rozhodne o pádu Gottwaldovy vlády, a tím (jak s Benešem věděli) i o neodvratném počátku možné občanské války. Tu se jemu a Benešovi podařilo odvrátit. Další katastrofu ale už ne. Žádná ze zúčastněných stran si totiž nepřála, aby Beneš a Masaryk po únoru emigrovali a aby skrze jejich stále slavný hlas zazněla do světa pravda o plodech špinavé dohody mezi východem a západem, týkající se Československa. (Možná ani oni sami ne…) Beneš byl v únoru 1948 už muž nad hrobem, kterému zbývaly měsíce (odstoupil v červnu, zemřel v září). Masaryk byl ale stále zdráv.

Z ložnice do koupelny…

Jak už to tak v mém životě chodí, i v případě Jana Masaryka jsem měl štěstí na setkání s lidmi, kteří jeho příběhu byli blízko. V době gymnaziálních studií, kdy jsem bydlel v Golčově Jeníkově, to byl můj soused, prokurátor JUDr. Jaroslav Holý, který byl v roce 1968 členem týmu, vyšetřujícího Masarykovu smrt, a na přelomu tisíciletí můj spolužák Jan Vondrouš přivedl do našeho studentského spolku posledního poválečného Masarykova osobního tajemníka, JUDr. Antonína Suma (1919-2006), později i jednoho z pěti účastníků Masarykovy pitvy, toho, který když byla mrtvola JM vystavena, položil vedle ministrovy hlavy kytičku sněženek.

Doktor Sum, osobní tajemník, který byl v posledních letech JM nejblíž, celý život zastával teorii sebevraždy. Vyšetřovatel jeho smrti Doktor Holý sice upozorňoval na sérii ,náhodných' smrtí některých podezřelých či lidí, kteří se účastnili prvního vyšetřování v roce 1948, ale jako právník se i po pádu minulého režimu (který ho na počátku normalizace z případu odvolal a částečně i perzekuoval) držel oficiálního závěru: „pachatel neznámý“. Oba se svých názorů přidržovali ještě v době, kdy už bylo známo, že agent NKVD Michail Bělkin se v roce 1958 soukromě přiznal své kolegyni Jelizavetě Paršinové, že Masaryka zabil on.

Už tehdy byly známy i hrubé rysy opačné teorie, která byla shrnuta, když badatelka Václava Jandečková, která se zabývá historií našeho demokratického odboje a exilu po roce 1948, v roce 2015 vydala knihu Kauza Jan Masaryk (nový pohled), v níž dokládá, že Masaryka zabil agent britské služby CIC Jan Bydžovský. Masarykova smrt je jednou z mála záhad, které ještě po sedmdesáti letech dokážou uživit nejen český (vzpomeňme si například na zápletku legendárního dílu Studna ze seriálu Třicet případů majora Zemana, která na záhadě smrti JM stojí), ale často i evropský bulvár. Pro mě ale není důležité, jak zemřel, ale kdo to byl.

 

 

Dr. Antonín Sum se s námi, studenty filozofie královéhradecké univerzity, spřátelil natolik osobně, že mě pozval do Černínského paláce na setkání, které se, pokud vím, dokud dr. Sum žil, každoročně v den Masarykova úmrtí odehrávalo v tamním Masarykově bytě. Ten byl dlouho zapečetěn a nyní byl upraven jako v době, kdy v něm ministr žil. Hned vedle koupelny, pod jejímiž okny našel Jan Masaryk svou smrt, byla jeho ložnice v stejném stavu jako v osudný den. Na nočním stolku stála láhev piva a pod brýlemi ležely tři knihy, které JM četl stále dokola; Švejk, Vojna a mír a Bible, která byla otevřena na 5. kapitole listu Galatským a v ní zaškrtnuty verše 16–22:

„…Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost…“

Pro člověka jako já, který se narodil v 70. letech, vyrůstal v 90. letech 20. století a dožil se i dnešní doby, je skoro nemožné pochopit, že v této zemi někdy žil člověk jako Jan Masaryk, který byl celých třicet let jejím politikem.

 

Vložil: Tomáš Koloc