Milovníkem na poslední chvíli. Čistokrevný Valach připravil s Krškou národu vánoční dárek. Tajnosti slavných
11.03.2022
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov -Jindřich Panáček
Popisek: František Hanus jako továrník Berger v krimikomedii Jiřího Sequense st. Smrt černého krále
FOTO / VIDEO Od flamendra přes klauniády po seriózní ředitele. Rád vyprávěl, zpíval, hrál na kytaru… Hlavně ale nikdy nedal dopustit na své rodné Valašsko.
Mimořádný vánoční dárek připravil v roce 1945 divákům režisér Václav Krška. Svůj první film sice začal natáčet pod křídly společnosti National ještě za německé okupace, pak ale byly dokončovací práce záměrně pozdrženy. A diváci v třiceti venkovských biografech díky tomu dostali nečekaný dárek, romantickou komedii Řeka čaruje, v níž ztvárnil hlavního hrdinu, stárnoucího pražského podnikatele a člena bezpočtu dozorčích rad Leopolda Koháka, tehdy teprve devětadvacetiletý hezoun. Oficiální pražskou premiéru měl film až v lednu 1946, rolí milovníků si ale zbožňovaný elegán František Hanus moc neužil.
Řeka čaruje:
Lákala ho tradice
Narodil se 12. května 1916 v Krásně u Valašského Meziříčí do učitelské rodiny, v níž se dělila po generace láska k lidové hudbě a tradicím. Studoval postupně na gymnáziu ve Valašském Meziříčí, Vsetíně a Skalici. O prázdninách si přivydělával jako dělník na pile a díky tomu začal uvažovat o tom, že by se mohl stát řezbářem. Současně ale rád zpíval, tančil a stepoval a vystupoval na jarmarcích. Po maturitě se chtěl studovat přírodní vědy nebo medicínu, nakonec se ale nechal inspirovat umělecky založenými rodiči, kteří byli známými a uznávanými zpěváky, nastoupil na pražskou dramatickou konzervatoř. Absolvoval v roce 1941 a herecký křest si odbyl v Divadle Anny Sedláčkové, která se snažila se snažila vytvořit protipól oficiálním činoherním scénám, Divadlu na Vinohradech a Národnímu divadlu. V jejím souboru prožil dva roky, kde hrál role mladých komiků. V roce 19432 přešel do pražské Uranie, kde pro změnu nasbíral cenné zkušenosti jako charakterní herec.
Pyšná princezna:
Neodolatelný flamendr
První příležitost před filmovou kamerou dostal už v roce 1941 v dramatu Pražský flamendr, které natočil Josef Špelina podle divadelní hry Josefa Kajetána Tyla a nabídl mu v něm hned hlavní postavu lehkomyslného malíře Jana Sýkory. Film vstoupil do kina právě v době, kdy v okupovanou zemi ovládl strach, vyvolaný nástupem říšského protektora Reinharda Heydricha, a měl posílit národní sebevědomí. Na další větší příležitost si František musel počkat tři roky, kdy mu Rudolf Hrušínský nabídl ve svém režijním debutu, romantickém dramatu Jarní píseň, roli akademického malíře Petra Domina. Jeho partnerkou byla Hana Vítová, s níž si zahrál vzápětí i v melodramatu Václava Wassermana Sobota. Hvězdu z něj ale udělal až v roce 1945 Václav Krška v poetické komedii Řeka čaruje, v němž se po koupeli v Sázavě stane zázrak a František coby stárnoucí, důstojný a unavený podnikatel Leopold Kohák začne mládnout a pomalu se opět mění v člověka, kterým kdysi byl, okouzlujícího mladíka Poldíka.
S Ivou Janžurovou v roce 1970, v komedii Vladislava Vančury Josefina; foto se svolením Divadlo na Vinohradech - Olga Housková
Konec milovníků
Krátce po osvobození působil v pražské Činohře 5. května, bezy ale odstartoval umělecké putování. V letech 1945 až 1952 působil jako herec, režisér i umělecký šéf na oblastních scénách v Teplicích, Karlových Varech a Přerově, vystupoval ale také s pražskými soubory Divadla města Žižkova, Nového veseloherního divadla a Divadla státního filmu. Přízně filmového publika si ale vinou svého putování po republice užíval jen minimálně. V roce 1947 si zahrál inženýra Bečváře v komedii s Jaroslavem Marvanem Poslední mohykán, která byla remakem filmu Martina Friče z roku 1937 Poslední muž, v němž ztvárnil hlavního hrdinu Hugo Haas. Jednu z hlavních postav mu svěřil i Václav Kubásek v historickém romantickém dramatu o strážcích moravsko-uherských hranic v osmnáctém století Portáši a v režii Františka Čápa se proměnil v harmonikáře Frantu Jirmana, lidového pošumavského muzikanta v adaptaci povídky Josefa Štefana Kubína Muzikant. Tím jeho éra romantických hrdinů skončila.
Klícka:
Se Stellou Zázvorkovou v komedii Antonína Moskalyka z roku 1971
Uhlíř z Pyšné princezny
Navzdory radikální změně společenské atmosféry mohl pokračovat bez problémů v kariéře i po únoru 1948. S politikou si totiž nikdy nezadal a jeho kultivovaný projev, rázné vystupování a zvučný hlas byl ideální pro postavy různých vedoucích pracovníků, intelektuálů a mužů v uniformách všeho druhu. S chutí si zahrál i v pohádkách, v roce 1952 ho Bořivoj Zeman obsadil jako poctivého uhlíře v nestárnoucí Pyšné princezně a o dva roky pozdějijako pláteníka v hudební pohádce s Janem Werichem v hlavní roli Byl jednou jeden král…, v němž postavu jedinečného krále Já I. ztvárnil Jan Werich. Naposledy dostal hlavní roli v roce 1952 v hudební komedii Písnička za groš, v níž ztvárnil skladatele Jana Bendu, kterému se podaří přiblížit vážnou hudbu širšímu okruhu posluchačů díky prostým písním. V té sobě se také stal členem souboru pražského Divadla na Vinohradech, v němž zůstal až do oficiálního odchodu do důchodu v roce 1984.
Se Slávkou Budínovou v televizní komedii Františka Filipa z roku 1972 Hříšníci; foto se svolením Česká televize - Přiba Mrázová
Před kamerou s Tomášem Holým
O další příležitosti nouzi rozhodně neměl, i když už šlo jen o vedlejší postavy. Hrál v budovatelských agitkách, postupně přešel od dělníků k postavám různých ředitelů, tajemníků či předsedů. Mimo jiné si zahrál ředitele dopravního podniku v legendární hudební komedii Dáma na kolejích. Výraznější příležitost mu nabídl v roce 1968 režisér Milan Vošmik v historickém dramatu Na Žižkově válečném voze, v němž ztvárnil postavu vůdce bratříků Víta Pracku. V dalších dvou desetiletích sice nabídek přibývalo, hodnotných rolí ale mezi nimi moc nebylo. Možná si ho ale vybavíte jako polesného v polesný úspěšných rodinných filmech režiséra Václava Gajera Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem, v nichž ztvárnil hlavního dětského hrdinu Tomáš Holý. Zahrál si i v řadě seriálů, od Hříšných lidí města pražského přes Třicet případů majora Zemana, Ženu za pultem a Arabelu až po Cirkus Humberto a Dobrodružství kriminalistiky a celkem ztvárnil během své kariéry zhruba sto osmdesát postav.
Směs valašských písní:
v roce 1983 v televizním pořadu Sejdeme se na Vlachovce
Navždy Valach
Jeho velkou láskou se stal rozhlasový mikrofon, rád spolupracoval s dabingem, natáčel komentáře k dokumentům a jeho hlas dodnes provází televizní pohádky. Mimo jiné namluvil oblíbený klasický Večerníček O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi. V roce 1984 připravil v ostravském televizním studiu pořad Úsměvy Valašského Slavína, věnovaný významným osobnostem Valašska, a rodnému kraji věnoval i řadu rozhlasových pásem. V roce 1972 mu byl udělen titul zasloužilý umělec a v rocec1978 převzal Cenu Svazu českých dramatických umělců. František Hanus byl dvakrát ženatý, s první manželkou Marií Měl syny Františka a Petra, s druhou ženou Danielou měl dceru Barboru a Janu, kterou jako maličkou přijal za vlastní. V roce 1982 stanul naposledy před filmovou kamerou jako štábní Novák v komedii Karla Steklého Příhody pana Příhody, jeho posledním televizní příležitostí byl v roce 1991 smírčí soudce Averil v seriálu Dobrodružství kriminalistiky. František Hanus zemřel 2. září 1991 v Praze a odpočívá na hřbitově v Dejvicích. Jeho druhý, symbolický hrob oddaného Valacha najdete ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.
(zdroje: Divadlo na Vinohradech, Wikipedie, ČSFD, Český film, Osobnosti Valašska, Divadelní ústav, FDB)
Vložil: Adina Janovská