Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Skutečný Foglarův obraz se stále víc zamlžuje, říká jeden z nejznámějších ‚foglarovců‘ Josef ‚Řešetlák‘ Bláha

10.03.2022
Skutečný Foglarův obraz se stále víc zamlžuje, říká jeden z nejznámějších ‚foglarovců‘ Josef ‚Řešetlák‘ Bláha

Foto: Se svolením Aleš Deutsch (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Loni v říjnu se Josef Řešetlák Bláha účastnil odhalení další pražské foglarovské lavičky nazvané podle knihy Tajemná Řásnovka

ROZHOVORY NA OKRAJI Letos oslaví Josef ‚Řešetlák‘ Bláha sedmdesátiny. Nejen při té příležitosti chystá vydání takřečených ZLÝCH veršů a povídek z let 1970 - 1980, děl psaných přibližně mezi jeho osmnáctým a osmadvacátým rokem. Prvým vážně míněným literárním počinem v jeho případě byla přitom ‚klukovská‘ tetralogie Věrní přátelé. Z dalších jeho děl zmiňme Tři sešity reflexí (1997), Míjející obrazy a Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně), který vytvořil s Tomášem Studenovským (*1973). Jeho rozšířené, upravené druhé vydání (472 stran) se objevilo v roce 2021, první je z roku 2000.

Celoživotní Pražan Josef Bláha se živil jako geodet, ale přímo na katastrálním úřadě pracoval jen posledních deset let před odchodem do důchodu. Jinak byl a je skaut a autor - tiskem zveřejňovaných – her. Je i textař a písničkář (napsal na sto songů), je fotograf a básník, je povídkář; a jak se kdesi vznosně uvádí, taky ‚ekumenický woodcrafter‘.

Jaroslavu Foglarovi roky pomáhal vést oddíl Hochů od Bobří řeky (1983-1989), ale jako vedoucí se – již od roku 1980 - uplatnil i v jiných dětských sdruženích; přičemž se mu v té souvislosti vždycky nejvíce zamlouvalo „přátelství rozrůzněných“.

 

Řešetlák v létě 2020 v místě známém jako PROUDY

Pracoval opakovaně i jako lektor, přednášel o svých zkušenostech s oddílovou prací a není bez zajímavosti, nakolik do té práce rád vetkával Indiány. Již méně se tomu ale podivíme, když srovnáme rok Řešetlákova narození 1952 s nejslavnější érou filmování mayovek. Jejich příchod do kin ho zkrátka v šedesátých letech zasáhl.

Je taky zakládajícím členem hudební skupiny Cestáři, s níž se celkem třikrát zúčastnil finále Porty, a snad ani dnes nevynechává Festival trampských písní. Deset let (1976 - 1985) vydával literární sborníky Totem.   

Kdy ses prvně setkal s dílem Jaroslava Foglara?

V roce 1964 mně bylo dvanáct let, když se mi dostaly do ruky - přes kamaráda a z knihovny jeho tatínka - některé Foglarovy knížky a svázané časopisy Vpřed s Rychlými šípy. Myslím, že to bylo přesně v tom správném věku.

Kdy ses poprvé potkal s Foglarem osobně?

V roce 1983, kdy se mi od jednoho z členů oddílu Hoši od Bobří řeky dostal do rukou letáček (mám ho ještě ve sbírkách schovaný; na snímku dole) s informací o tom, že Jestřábovi bude sedmdesát pět let. Znal jsem jeho adresu už dřív, ale on ve svých Hromadných dopisech psal, jak ho připravují o čas ty spousty návštěv; bál jsem se ho tedy navštívit.

 

Letáček to přesto změnil?

Na onom lístku byla adresa uvedená, a tak jsem si řekl, že mě snad nevyhodí, když mu přijdu poblahopřát a přinesu knížky k podpisu: a vyvinul se z toho příjemný, přátelský vztah, který trval až do konce Jestřábova života.

Kdy ses s ‚Jestřábem‘ potkal naposled?

V Thomayerově nemocnici, kam jsem za ním pravidelně zajížděl. Má žena Zdenka mu většinou posílala po mně bábovku nebo nějaký kompot, ty měl ke sklonku života Jestřáb opravdu rád.

Kterých knih z bohaté literatury o Jaroslavu Foglarovi (zvanému Jestřáb) si vážíš méně, případně si jich nevážíš vůbec, nebo jim zcela nerozumíš?

Knihy o Jestřábovi jsou podle mého názoru velice variabilní, ale neodsuzoval bych asi žádnou. Ani jednu. Nejméně blízká pravdě je asi ta od Lubomíra Kubíka nazvaná Jestřábův let (2009), ale to je spíš román na motivy jeho života než dokument.

Nesedlo mi ani Evangelium podle Jaroslava Foglara (2017) od Pavla Hoška, které jsem buďto nepochopil, nebo tam jsou, aspoň podle mého, opravdové nesmysly.

Jak přišel ke své přezdívce Foglar, je známo. Přestoupil kdysi z oddílu Jestřábů. Ale jak přišel k přezdívce Řešetlák?

V roce 1974 jsme byli s mou trampskou partou na ‚velkém‘ vandru na Šumavě. Vandru, mimochodem, velmi dobrodružném i díky pohraniční stráži; díky dávám do uvozovek.

Panovalo zrovna vedro a na obzoru se už rýsovala malá vesnička s hospůdkou. U vsi se rozkládala velká, krásná louka, na níž poletovali motýli, a já se už tehdy velmi zajímal o přírodu, takže jsem kamarádům začal nadšeně vykládat o pohlavním dimorfizmu žluťáska řešetlákového. Ty to ale vůbec nezajímalo a pobízeli mě k další chůzi slovy: „Ale tak už pojď, ty Řešetláku jeden.“

Tak dlouho jsem se proti tomu pojmenování ohrazoval, až mi zůstalo.

Letos vyjde mapa ‚foglarovských‘ míst, i když zatím asi jen pražských. Která máš nejradši?

Ta místa jsem nejspíš zažil skoro všechna, vždyť jsem v Jestřábově oddílu šest let působil, ale protože mám velmi špatný orientační smysl, natrefím jenom na některá. Rád mám třeba „Skalní hřišťátko“, „Lavór“, „Modřany“ anebo „Rohožník“. Na dvou posledně jmenovaných se dalo i koupat, nevím ovšem, jak to tam vypadá teď. Ale musím dodat, že prozrazování polohy těch míst široké veřejnosti se mi moc nelíbí.

A máš v oblibě i některá mimopražská místa s Foglarem svázaná? Z mimopražských mám asi nejradši „Království vod“ neboli Častoboř na Sedlčansku. Nejvíc lidí by, řekl bych, uvedlo Sluneční zátoku.

Do Sluneční zátoky jezdím pravidelně na velká setkání jednou ročně, ale je to u mne spíš o setkávání s lidmi stejné krevní skupiny.

Co, mimochodem, říkáš tomu, jak se změnila?

I kvůli stavbám na druhém břehu stejně dávno nevypadá jako za Jestřábových časů. Kvůli kůrovci vykácené lesy to jen završily.

I mezi foglarovci, k nimž patříš, došlo na rozbroje, pnutí a neshody.

To je ale podle mě stejné jako v celém českém národě, kde ostatně rezonují daleko závažnější témata, a nejvíc se musím usmívat nad lidmi, kteří Jestřába viděli jen z vlaku, a vykládají, jak to či ono myslel, jak uvažoval a podobně. Právě takových bohužel dost veřejně vystupuje, takže se Jestřábův skutečný obraz stále víc zamlžuje.

Dařilo se ti vést děti?

S dětmi jsem úspěšně pracoval, a to nejen v Jestřábově oddíle, přibližně čtvrt století a rád si vzpomenu hlavně na klukovské kmeny s indiánským zaměřením.

Čím se asi liší vůdcovství oddílu roku 2022 od toho - dejme tomu – v roce 1962?

Dnes bych asi byl opatrnější, ale to je dané taky mým věkem: letos mi bude sedmdesát.

Co si myslíš o nových dílech Rychlých šípů, které se letos vynoří v druhé části sebraných pokračování? Vznikly pouze na podkladě Foglarových poznámek! Připočítáš je - za sebe - k dosavadním, nebo je za pravé neuznáš? A je třeba správné počítat mezi tradiční díly Rychlých šípů i onu část - kdysi zveřejněnou v denním tisku -, která je ve skutečnosti adaptací začátku Foglarova románu Tajemství Velkého Vonta?

Důležité je, zda to budou číst děti, zda to nebude jen pro hrstku pamětníků. Není to podle mě o pravosti či nepravosti. Špatně spíš přijímám různé přisprostlé parodie. I ty jsou ovšem důkazem fenoménu Rychlých šípů.

Je vůbec správné, že vznikly ty nové díly perem nového kreslíře, i když žije Marko Čermák, dosavadní poslední kreslíř seriálu? Zdalipak vůbec byl dotázán, zda by je nechtěl kreslit sám?        

Podobné dotazy byly vzneseny, když v roce - tuším - 1968 začal nové Rychlé šípy kreslit. Tehdy ještě žil třeba malíř Miloš Novák, který taky pár kreseb RŠ nakreslil, ale nikdo se nepozastavil nad novým kreslířem, zvlášť když si ho sám Jestřáb vybral. Žili i kreslíři Bohumír Čermák a Václav Junek. Dnes už není Jaroslav Foglar mezi námi a Marko je „přešípovaný“, jak se sám několikrát vyjádřil; ani jeho věk není zanedbatelný, 14. února mu bylo dvaaosmdesát!

Líbí se mi, jak při psaní takřka vždy držíš na opratích sentiment a nostalgii. Možná si to nemyslí všichni, ale… Zkusme to dokázat.

Zkusme.

 

 

Řešetlák: Když se nikdo nedívá

Tak jsi po dlouhých letech zase tady! Říkal sis – podívám se tam, zajdu si na místo, kde náš oddíl míval tábořiště.

Bál ses, že najdeš jinou krajinu, ale zdá se ti, že se změnilo jen málo. Ubylo motýlů, potok je kalnější, voda však zprůhledněla vzpomínkami. A tady je ta stráň s vůní, co pomalu slábne, jak přechází v cestu. Věkovitý les, stromy – mlčenliví svědci. Kdesi daleko slyšíš ozvěnu smíchu tvých kluků z oddílu. Právě tady jste si hráli na Vyzvědače a na Odvazování zajatců! V téhle úžlabině jsi tenkrát rozdělal oheň…

Překvapeně zíráš na pečlivě uklizené ohniště. Je úplně stejné jako před lety. Maně se ohlédneš – čekáš, že se z křovin ozve huronský řev a ty budeš o padesát let mladší. Šťastný náčelník klukovské smečky. Ale je ticho. Jen někde nad hlavou varuje sojka, že do jejího kraje opět zavítal člověk – vetřelec.

Je to silnější než důstojnost. Tiše našlapuješ a prohledáváš křoviny nad úžlabinou. Zalehneš na zem a pokoušíš se plížit. Už ti to nejde, ale ve svých představách jsi zase ten kluk, pomalovaný vodovými barvičkami a s pérem ve vlasech. Cítíš vůni země, na kterou jsi v ruchu všedních starostí už zapomněl. Zase jsou tady bolesti dospívání, zmatky, léta po vojně, kdy ti všechny problémy ležely na dlani, a říkal sis, že teď budeš vést oddíl až do konce života. Najednou ale přišla vážná známost, svatba, vlastní děti, rozpory se ženou a konec oddílového vedení. Bylo to stejné, jako když jsi oddíl přebíral, ale úlohy se obrátily. Proč to všechno muselo takhle skončit?

Vstáváš a oprašuješ se. Zvolna scházíš do úžlabiny a vzdaluješ se po cestě, která tě zavedla na okamžik mimo čas a přítomnost. Závidíš mladším a lituješ starší. Možná jsi zase něco pochopil, o kousek blíž ke smrti.

Jen malá krátká chvilka, ale stála za to. Vždyť každý z nás má někde v duši ty klukovské romantické chvíle, bolesti a lásky. Je krásné na chvilku zapomenout na dospělost.

Když se nikdo nedívá…

Řešetlák: Dny, plné slunce

Věžičky smrků, štíhlé hroty jedlí
nás křivolakou lesní cestou vedly.
Všechno se chvělo krásou světa čistou,
potom jsme došli na malebné místo,
vítali krásu, která brzy přijde…

Maliní sad, a na pasece - lidé,
kluci jak hory i úplně malí.
Tátové by je jen tak nepoznali!
Čelenka, rouška, oddílový totem…
Ta jejich cesta je prosáklá potem,
dřinou a stiskem, co se tak rád vrací.

Nad tábořištěm přelétají ptáci,
motýli krouží kolem čerstvých podsad.
Jen přímý člověk se sem může dostat
a stisknout ruce malých kamarádů…

Kráčel jsem tenkrát až úplně vzadu
a bál se trochu světa svého dětství…
Bál se i toužil, už bez pokrytectví
zášti, lži, klamu dospělosti světa…
Byl jsem zas motýl, který volně létá
v třinácti letech nemoudrého věku…

Potom jsem cítil plynout zpátky Řeku
v obřadním tanci indiánů lesa,
v svalnatých pažích, v tom, jak vlajka klesá,
by za úsvitu stoupala zas vzhůru,
v akordech kytar, v moll anebo v duru…
Ten krásný život přetékal mi z dlaní…

Moc rád bych věděl, kolik ještě daní
zaplatí svět, než se zas mladým stane?
A pak jen zdravím stany rozebrané
i vlajku, která naposled se snáší…

Můžem se těšit na tábory další,
vždyť v konci bývá nejen žal, i víra,
jak v slunci, které nad lesy teď zmírá,
a ráno se zas v plné kráse zjeví…
Kdyby tak člověk věděl to, co neví…                                                      

 

Vložil: Ivo Fencl