Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Blokováním webů k lepší budoucnosti? Možná ano, možná ne. Komentář Štěpána Chába

komentář 04.03.2022
Blokováním webů k lepší budoucnosti? Možná ano, možná ne. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Umělecké ztvárnění cenzury

Za poslední týden s posvěcením vlády zmizelo z českého internetu 14 webů, které byly prý naplněné dezinformacemi. Chápu konání vlády a její obavy. Hybridní hrozba dezinformací, těch skutečných, je velká. Může teoreticky převracet veřejné mínění. Může některé jedince dovést do stavu jakési bludné pomatenosti a vyhrocenosti, kdy přestávají vnímat realitu takovou, jaká skutečně je. Stoupnou si na barikádu svého přesvědčení a budou křičet při pohledu na bombardovanou Ukrajinu, že Rusko je zachránce. Je obhajitelné nechat vypnout Sputnik, který byl prokazatelně i přiznaně financovaný Ruskem a skutečně nejspíš křičel, že Rusko právě zachraňuje Ukrajinu. Ale celá ta akce má svá úskalí, která bychom měli vzít na zřetel.

Na věc musíme nutně hledět přes všechny zablokované weby. Nikoliv jen přes ruský Sputnik, ale i přes ostatní. Například web Protiproud Petra Hájka. Tam je vyloženě potřeba, aby vláda přišla s rozhodnutím soudu, kde by bylo dokázáno, že web byl placen nebo instruován z Ruska. Je to potřeba, aby bylo vidět, že vláda bojuje se skutečnou hybridní hrozbou, nikoliv s opozičním nebo jiným názorem. A takový pocit po vypnutí Protiproudu nutně u mnoha lidí propukl. A vláda by měla i ve vlastním zájmu smést ze sebe to podezření, že se chce s opozičními názory vyrovnat jejich blokováním a mazáním z veřejné diskuze, na které naše společnost stojí.

Týká se to velmi křiklavě i webu Nová republika, jehož vlastníkem byl europoslanec za SPD Ivan David. Tam už se vláda dostává za hranu únosného, protože zablokování tohoto webu si lze vyložit jako zablokování opozičního hlasu. Vím, je to blbost, včerejší interpelace ovládli poslanci za SPD. Ale v mediálním prostoru je to krok do známého neznáma, kdy se utišuje hlas, který s vládou nesouhlasí a jehož zablokování vyvolává pocit, že vláda chce opoziční hlas na mediální scéně utišit. A zase, chybí soudní rozhodnutí, které by potvrdilo, že web publikoval dezinformace podle ruských notiček. Že byl web skutečně hybridním nástrojem nepřátelského Ruska. Ale takové rozhodnutí je nesmírně důležité, protože pak lidé nezačnou ztrácet důvěru ve stát a v to, že žijí v právním státě, kde platí spravedlnost pro všechny stejně.

U obou výše zmíněných webů pak platí, že to nebyly zpravodajské portály, které by informovaly. Byly to weby názorové, které předkládaly čtenářům svůj pohled na svět. Ovšem právě to dělá svobodný svět svobodným. To dělá naši zem lepší k žití než zemi autoritářskou. Nebo se chceme v obraně proti Rusku stát jakousi obdobou Ruska, kde se nevhodné názory umlčují a jejich nositelé se uvězňují? Vždyť tam, přesně tam nikdo z nás nechce. Proti tomu se všichni bráníme a na Rusko jsme dlouho volali – povol svým lidem uzdu, dovol jim dýchat, pochybovat, dovol jim mít názor, za který teď zavíráš, trestáš. To je naše síla – dokážeme neumlčovat. Dáváme prostor. Rosteme debatou a hledáním cest, i slepých, ale cest. Neomezujeme se na jeden názor, jeden pohled na svět, protože víme, že to nám zajistí prosperitu a budoucnost. Budeme se přetahovat, bude to často bolet, ale o tom to je. Když bublá diskuze, tříbí se myšlenky, leští se, ostří se. Když bublá společenská diskuze, tříbí se stát, ostří se jeho schopnost jít do budoucnosti setsakra sebevědomě.

Máme tu příklad státu, který šel jinou cestou. Rusko se nevydalo cestou svobodné diskuze, začalo umlčovat, trestat, věznit… a změnilo se na stát, který nahnal Evropu do války. Rusko se vinou nuceného mlčení stalo autoritářským. A nemusíme jít ani do Ruska, stačí se vrátit o třicet let v naší historii. Jaká byla normalizace? Všichni povinně mlčeli, lidé si mysleli své, ale veřejná diskuze neexistovala. A stát neprosperoval, nevyvíjel se, chřadnul. Já vím, bojovat proti hybridním hrozbám je potřeba. Určitě. Ruskem placené a diktované zpravodajství tady skutečně nepotřebujeme (ač si myslím, že něco takového bychom v pohodě ustáli, když se jednalo o pár webů, které přežívaly na periferii zájmu). Ale nemůžeme nepřímo označit za hybridní hrozbu názorové bujení ve společnosti.

Nemůžeme jen tak ukázat na web a říct – tohle je součást hybridní války, kterou proti nám vede nepřítel – a nedokázat to. Protože pak se ztratí důvěra občanů ve stát. Možná ne teď, teď je válka a veřejnost zatleská. Ale za rok? Za dva? Za deset? A co za dvacet? Bude na nás svět hledět s pozvednutým obočím, protože naše zřízení bude autoritářské? Protože u nás bude povolená jen jedna pravda, jedno médium? Jako v Rusku, kde se pluralita názorů jen předstírá?

Trochu mě udivuje, jaká se dezinformačním webům přikládá váha. Volby rozhodně nevypovídají o tom, že by v naší společnosti veřejné mínění narušovala dezinformační scéna. Volný Blok, který lze s přimhouřením oka zařadit do ranku trochu divočejších stran, při posledních volbách propadl velmi okatě. Kdyby společnost byla ve vleku dezinformací, Volný Blok by teď okupoval lavice ve Sněmovně. Jenže neokupuje. Skončil na periferii zájmu. Jsme zcela očividně společnost zdravá, která nemá tendenci tíhnout k extrémům.

Členění politické moci se má ve svobodné demokracii naplňovat tím, že politik není vládce, nýbrž správce. A správce se stará o silnice, o zdravotnictví, buduje prostředí pro to, aby společnost mohla sama zařídit, že se celek propracuje k prosperitě a štěstí. Pokud si správce začne hrát na vládce, vrací celou společnost do minulosti a vyvolá třeba válku, která nevede ani k prosperitě, ani ke štěstí. Putin se vecpal do role vládce, a měl by tedy padnout. Naši politici, mám ten pocit, se rozhodli spravovat právo společnosti na diskuzi. A tím ukazují jisté tendence nacpat se také do role vládce. A tam je pro společnost nebezpečno. Tam může začít mizet svoboda, diskuze, budoucí prosperita.

Tam může začít převládat pocit strachu z toho něco si myslet. Spoutání není řešením. Spoutat se má šílenec, ne společnost, která nejeví ani minimální příznaky šílenství. Pokud se spoutá společnost, z dlouhodobého hlediska známky šílenství vykazovat začne. Jak nám právě předvádí Rusko. Nechci další normalizaci. Nechci, aby v naší společnosti zavládl strach říct to, co si člověk myslí. Nechci se vracet do společnosti vládců, kde pro svobodného člověka nebylo místo.

 

Vložil: Štěpán Cháb