Netlačte Putina ke zdi, začne tlačit také. A má jaderné zbraně. Komentář Štěpána Chába
komentář
01.03.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Putin a spol.
Vladimir Putin se pustil do války, která se nám nutně nemůže líbit. A ani nelíbí. Ale mnohým se nelíbí natolik, že chtějí dělat Putinovi hloupé naschvály, které ho dotlačí ke zdi. Teď veřejným prostorem nejčastěji zní - přijměme Ukrajinu do Evropské unie. A já si řekl - výborně, tak jo, zažeňme Putina do toho nejhoršího koutu, strouhejme mu mrkvičku a vyplazujme na něj jazyk a dovedeme ho do stavu, kdy konflikt rozšíří i na území Evropské unie.
S válkou na Ukrajině se u nás ke kormidlu dostaly podivné aktivistické sněhové vločky, které politiku neumí, protože místo ní často a rádi používají právě aktivismus. Už včera takoví politici začali křičet, že by se měla Ukrajina přijmout do Evropské unie. Dát jí status jako Norsku. Začlenit ji pod naše ochranitelská křídla. To je tak komický a zároveň strašlivý požadavek. Evropská unie, která je vojensky vyschlá podobně jako hnutí obstarožních pacifistů na nudapláži někde u Baltu, vezme pod křídla stát ve válce, na který právě útočí stát s druhou největší armádou světa a vypadá dost odhodlaně válku dovést do úspěšného konce.
Co by se stalo, kdyby se nechala unie přesvědčit o udělení zvláštního statutu Ukrajině? No, najednou by Rusko neútočilo na samostatný stát, ale na celou unii. Máme na to? Počkat, dobře, NATO máme, ale na co nám NATO je, když už teď provozuje politiku pštrosa, který strká hlavu ne tak do písku, jako spíš do sudu výkalů a čeká, až se to přežene? Chraň bůh se pustit do střetu s jadernou velmocí. Ještě že tak. Přímý střet Ruska a NATO by byl konečným řešením těch našich opičích povah. Zbylo by jen pár ozářených, ale nikoliv rozzářených trosek člověka na troskách lidské civilizace. Proto NATO nerozjíždí válečnou rétoriku a válku řeší přes twitterové účty a mnoho bojovně nebojovných komentářů. Proto skutečný politik v takovou dobu není schopen vyslovit takovou pitomost jako přijímat Ukrajinu do EU, když je ve válce. A součástí Lisabonské smlouvy je i to, že pokud členský stát někdo napadne vojensky, ostatní členské státy mají povinnost jej bránit. Povinnost, nikoliv možnost.
Ne tak naši Peksové, Němcové, Kolajové, Rakušanové, Fischerové a jim podobní. Ti nevidí politicky dál, než do brožurky nějaké dostatečně ukřičené neziskovky. Hasit? To se nenosí. Hezky pod požárem zatápět a zatápět. Dělat Putinovi naschvály, aby se sopka jeho nynějšího konání rozpumpovala a vybuchla v celé své obludnosti. Je to politické? Není to spíš aktivistické? Takové – přilepím se vteřinovým lepidlem k silnici a myslím si, že tím změním svět? I ve válce se vede diplomacie, sice daleko obtížněji, ale diplomacie. Přijetí Ukrajiny do unie, to by byla politická sebevražda, to by uvrhlo celý kontinent do vln, které nedokážeme ani odhadnout, natož předvídat. Ve válce se na přiblbý aktivismus nehraje, může se stát vražedným. Nebo spíš reakce na něj.
Teď jsou na místě tvrdá rozhodnutí, politické velmistrovství, protože naším cílem by mělo vždy být – zachovat mír, dojednat se k míru, zastavit válku. Přijetí Ukrajiny by válku učinilo naprosto, ale naprosto nepředvídatelnou, což nedopustí jediný příčetný politik (ale kolik jich máme? A máme vůbec nějaké?). Protože s takovou aktivistickou politikou už nám tady může z nebe začít padat všelicos. I váš atomovou bombou na popílek rozprášený soused. A vy s ním. Uvědomují si ti hlupáci, kteří křičí, že řešením války je její rozdmýchávání, že jejich křik se může obrátit proti nám všem? Zbláznili se? Zešíleli? Dlouho jsme v té Evropě všichni kolektivně nekrváceli v obhajobě nějaké tuposti, že? Nebo jsme zapomněli, že válka je zlo a nic než zlo? A že se při ní umírá? Zbytečně? Tak hloupě zbytečně?
A co víc, přesně takové sněhové vločky z brožurek se vinou Putinovy expanze staly (doufám, že jen dočasně) jedinou správnou politickou silou. Strany z opačného spektra, které vyznávají konzervatismus, se začaly vyhraňovat, že Putina nikdy nehájily, že s ním nesouhlasily, a odstřelují veřejný prostor jedním (omluvným) odsudkem ruské expanze za druhým. Nepochopitelně se kajou, jako kdyby ten konflikt vyvolaly. Teď platí pravidlo – nesouhlasíš s naší politikou, naší rétorikou, tak střílíš na Ukrajině děti (nebo to aspoň schvaluješ). A to je přesně ve stylu aktivistů – nepolitiků. Obvinit, vyždímat, vyšťavit, vyvolat pocit, že člověk, když s nimi nesouhlasí, skutečně drží prst na spoušti. Houbeles a hovnajs. Tam se konzervativní část naší politiky (ať z levice nebo pravice) neměla nechat zahnat. A doufám, že z této polohy brzy vybředne a začne poukazovat na hysterii, která do politiky nepatří.
Vysvětlení pojmu sněhová vločka. Sněhová vločka je označení pro dnešní mládež (jakéhokoliv věku), která propadla novodobé politice aktivismu. Je slabá na nervy a ihned vybuchne ve spravedlivém hněvu a je s problémem hned hotova, přičemž z jejích řešení problémů lze ukázat na umlčování a kriminalizování jiného názoru, těžkou emoční manipulaci a ochotu propadnout kdejaké nejapnosti progresivního šílenství. Ale zároveň je znakem jejich politiky hysterie a rychlé, strašně rychlé řešení, které má často zničující důsledky. To není politika do války, to je politika na dýchánky zasněných intelektuálů v dobách blahobytu.
Nejsem cynik, kterému jsou oběti války ukradené. Vnitřně nad nimi pláču, prchající lidi lituju a je mi na blití z toho, že jim velmocenská debilita bere domovy, rodiny i životy. Ale právě v takové situaci je důležité, abychom si právě my zachovali příčetnost, protože pokud si ji nezachováme, lidé, kteří k nám před válkou utekli a utečou, utečou do války, která vypukne i tady. Ti naši Peksové, Němcové, Kolajové, Rakušanové nebo Fischerové jsou schopni ji sem dotáhnout. Kriste pane, jak strašně teď potřebujeme státníka, který stojí oběma nohama na zemi a netluče svojí kebulí o nebeskou klenbu při potřebě všem ukázat, že on, on předběhne všechny ostatní ve své inkluzivně přitroublé představivosti.
Vložil: Štěpán Cháb