Příliš mladý pro utrpení i smrt. Mimořádný talent padl předčasně za oběť nacistickému řádění. Tajnosti slavných
28.02.2022
Foto: Se svolením Encyklopedie města Brna
Popisek: Herec, divadelní režisér, básník, hudební skladatel a dirigent Jaroslav Sadílek
VIDEO Neprávem zapomenutý, protože zmizel publiku z očí příliš brzy. Muž mnoha talentů stál na startu kariéry a nejspíš mohl dát naší kultuře velmi mnoho. Jenže se zapojil do odboje, a pak už dva roky prožíval jen nekonečné peklo.
Symbolem nacistického řádění v řadách našich herců během druhé světové války se stala Anna Letenská, kterou gestapo zatklo hned poté, co padla poslední klapka komedie Otakara Vávry Přijdu hned. Nadějných talentů ale zaplatilo životem lásku k vlasti a spolupráci se zahraničním odbojem víc. Mezi nimi i teprve sedmatřicetiletý Moravák Jaroslav Sadílek. Herec, režisér, básník, hudební skladatel, dirigent… Nenápadný elegán se stihl představit publiku na stříbrném plátně během pouhých šesti let v třiadvaceti vedlejších rolích a příležitostí dostával rok od roku víc. Pak ze dne na den zmizel, a protože se nestihl prosadit jako hvězda, byl prostě zapomenut. A to tak dokonale, že je dnes velmi obtížné sehnat i jeho fotografii. Kvůli mimořádné statečnosti si ale úctu a připomínku svého umění rozhodně zaslouží.
Kristian:
číšník se šampaňským
Nadějný režisér
Narodil se 25. února 1906 v Králově Poli, už během studia herectví na brněnské konzervatoři ale začal pohostinsky hrát v bratislavském Slovenském národním divadle. Po absolutoriu v roce 1927 získal v Bratislavě stálé angažmá, odkud přešel po třech letech do Prahy, kde začínal jako mladokomik ve Vinohradské operetě. V Malé operetě, která sídlila v sále dnešního Divadla U Hasičů v Římské ulici na Vinohradech, debutoval souběžně i jako režisér. Ke konci své násilím ukončené kariéry působil rovněž pohostinsky jako režisér i v divadle Unitaria, které založil v roce 1940 autor revuálních operet a dirigent Břetislav Diviš v modlitebním a koncertním sále domu unitářů v Karlově ulici (nyní v něm sídlí školní divadelní scéna divadelní fakulty DISK). Jeho posledním působištěm se stalo Nové divadlo, jehož koncesionářem byl legendární Oldřich Nový díky finanční podpoře svého tchána, bankovního ředitele Samuela Eduarda Wienera.
Nevydařený debut
První filmovou příležitost dostal v roce 1935 jako příručí Seňa v poněkud bezduchém melodramatu Výkřik do sibiřské noci. Film byl sice natočen podle divadelní hry A. N. Ostrovského, sladkobolná romance z ruského hostince druhé poloviny devatenáctého století se ale potýkala s celou řadou problémů. Sice se mohla pochlubit slušným obsazením včetně Hany Vítové či Fandy Mrázka, špatný střih i režie, mizerná produkce a nedostatek financí se ale na něm podepsaly. S natáčením režisér moldavského původu Vladimír Chinkulov spěchal, aby mohl jít do kin už o Velikonocích, nakonec ale měl film premiéru až v lednu následujícího roku. Zájem publika ho téměř minul a kritika strhala. S další nabídkou měl Jaroslav už víc štěstí. Ztvárnil postavu ceremoniáře v historickém dramatu Jánošík, natočeném pod ,taktovkou‘ Martina Friče, které ocenila na benátském Biennale mezinárodní filmová kritika a ještě v témže roce bylo prodáno do 32 států jako jediný československý film z celého období první republiky.
Poznej svého muže:
sluha Jaroslav
Od filmu po operetu
V roce 1936 si zahrál jen v romantickém dramatu Světlo jeho očí, natočeném podle úspěšného románu Maryny Radoměrské pro paní a dívky, pak už se ale začala jeho filmová kariéra rozjíždět. Sice dál dostával jen vedlejší role, v roce 1940 už si ale zahrál hned v sedmi projektech. Mimo jiné Koníčka v Přítelkyni pana ministra, lékaře v rodinném dramatu Prosím, pane profesore! či sluhu Jaroslava v úspěšné veselohře režiséra Vladimíra Slavínského Poznej svého muže. Jeho umělecký záběr byl ale mnohem širší, vedle herectví a režie psal básně, skládal hudbu, uplatnil se jako dirigent a v roce 1940 dokonce napsal libreto k operetě Čechy krásné, Čechy mé. Naposledy stanul před kamerou počátkem roku 1941 jako číšník v nestárnoucí romanci Rukavička, s Natašou Gollovou v hlavní roli. A pak publiku navždy zmizel z očí, přestože mu bylo teprve pětatřicet let.
Dva roky utrpení
Pak už prožíval Jaroslav Sadílek jen nekonečné utrpení. V březnu 1941 byl totiž zatčen gestapem pro údajnou špionáž proti německé říši. Podle výsledků pátrání, zveřejněných v knize Františka Zřídkaveselého a kol. Brněnští občané v boji proti fašismu, byl zřejmě zapojen do činnosti odbojové organizace PVVZ (Petiční výbor „Věrni zůstaneme“), která působila na území protektorátu v letech 1939-1942. Rozvíjela zpravodajskou činnost, zaměřenou na sběr informací pro spojenecké armády, zajišťovala ilegální přechody do zahraničí, distribuovala ilegální tiskoviny a mimo jiné organizovala i sabotážní činnost. Jaroslav Sadílek byl téměř celé dva roky vězněn, mučen a vyslýchán. Pak byl popraven v berlínské věznici Plötzensee, datum ale není přesně známo. Pravděpodobně nacisté ukončili jeho život v pouhých sedmatřiceti letech 16. března 1943. V roce 1947 se jeho strýc Vilém Petrželka zasloužil o vydání veršů, které napsal ve vězení, pod názvem Samotný poutník – básně z vězení.
(zdroje: Encyklopedie města Brna, ČSFD, F. Zřídkaveselý a kol.: Brněnští občané v boji proti fašismu, Český film, FDB)
Vložil: Adina Janovská