Babičku pokousal jelen, pravil Rudolf Deyl ml. a velký sál Lucerny zabouřil salvou smíchu. Stalo se na veřejné rozhlasové nahrávce Silvestra 1956. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Snímek z filmu Dva z onoho světa (1962). Sedím na kraji v první lavici a za mnou stojí Rudolf Deyl ml. coby ředitel školy, který sleduje na klavír hrajícího našeho učitele Oldřicha Nového, zády otočeného ke kameře. To bylo bohužel jediné mé letmé setkání s panem Deylem; měl jsem oči jen pro pana Nového, u jehož hlavy si povšimněte smějícího se blonďáka: Byl to jistý Ivo Pešák, který, když mu narostly vousy, se stal členem Banjo bandu Ivana Mládka, a proslavil se neskutečným tanečním třasem v písni Jožin z bažin.

„Silvestrovskému monologu Rudolfa Deyla ml. jsem se u rádia tenkrát moc nesmál, mnohé jsem nechápal. Dnes si to u kompaktů, vydaných Radioservisem, vynahrazuji,“ napsal pan Ondřej Suchý počátkem týdne, neboť jako zasloužilý autor vše odevzdává včas, ba s předstihem. Poté ale napadl Putin Ukrajinu a pan Suchý dopsal redakci ještě P. S., které najdete na konci článku. Cítí povinnost se v tak tragické chvíli omluvit „za své veselé vzpomínky“... A nyní již k jeho vzpomínání.

Stručný děj: Český turista jede do bulharské Sofie s různými konverzačními slovníky v kapse. Zalíbí se mu tamní děvče, s nímž chce navázat známost. Věty, které skládá, jsou absurdní a tvoří jediný děj skeče. Pár příkladů: „Madam, pastojtě moment na fleku!“ – „Nevíte, kam se poděla moje jalovice?“ – „Má váš manžel často kurděje, nebo štítnou žlázu?“ – „Vy asi nevíte, že jsem veselý chlapík?“ Zmatená dívka turistovi nabízí prášek na bolest hlavy. „Děkuji, již jsem jedl.“ Když se u dívky na ulici zastaví její kamarád, pak turista-Deyl vytáhne další konverzační slovník: „Ta dívka je vaše manželka, nebo již zemřela?“ „Neplač, zítra ti v zoo koupím malou opičku.“ „Dám vašemu bratrovi na biograf a my půjdeme se klouzat do parku…“ V tomto duchu pokračuje vyznání lásky, které končí u milostného esperanta: „Ťuťu, ťuťuťuťu… Ňu, ňu, ňu!“ Když rande skončí a dívka odjíždí tramvají, volá za ní zamilovaný poslední větu: „Má milá, nezapomeňte dát kanárům semenec!“

Rudolf Deyl ml. byl vytížený herec, Kromě divadla a estrád si jenom v letech 1955-56 zahrál v patnácti filmech! Dalo by se říci, že jakoby tušil, jak nedlouhý čas mu bude na světě osudem vyměřen. Zemřel náhle ve věku 55 let při natáčení filmu Šíleně smutná princezna, v kterém ztělesňoval krále Dobroděje. Všechny jeho scény se pak musely přetáčet s narychlo obsazeným Bohušem Záhorským.

Uvědomuji si, že v žádném z filmů, pohlednic i časopisů jsem nikdy neviděl tvář Rudolfa Deyla ml. (1912-1967) rozesmátou. Ani v téhle komedii, kterou jsem mohl vidět, neb byla mládeži přístupná. V roce 1955 ji natočil režisér Miloš Makovec a měla název Návštěva z oblak.

Končím vzpomínání na období svých deseti let života a na chvíle u rozhlasových Silvestrů. Těch skvělých umělců, co v nich vystupovalo, bylo mnoho, já si zavzpomínám ještě na jednoho z nich. Byl to Brňák, který přicházel k mikrofonu s kytarou, zazpíval: „Ane...ane…anekdoty, ty má každý rád, ane...ane…anekdoty dovedou rozesmát!“ A spustil ,kanonádu' originálních anekdot – Ruda Stolař. Vybral jsem aspoň tři, kterým jsem sice také jako dítě zrovna moc nerozuměl, zato dnes jim rozumím dost dobře:

Do lékárny v Kyjově přijde muž a žádá něco radikálního proti škytání. Lékárník se nerozmýšlí..., a pic mladého pána po hubě. Ten se zarazí a povídá: „No ja, ale tu škytavku má naše stařenka!!"

---

„Je možné poslat tchýni do kosmu?"
„Je, a nakonec je to mnohem slušnější."

---

Jde jeden po hřbitově, prohlíží si ty nádherné hrobky a závistivě si vzdychne: „Žijó si ti lidi!"

Ruda Stolař (1912-1990) byl kabaretiér a estrádní umělec, jehož doménou bylo vyprávění anekdot. Brněnský novinář Tonda Hančl, milovník cirkusů, varieté a kabaretů, o něm psal při každé sebemenší příležitosti…

Když mi bylo dvanáct, měl jsem už za sebou několik ,literárních' pokusů. V jednom z nich figurovala myš. Ta básnička nestála za nic, nicméně jeden fórek v ní asi přece jen nebyl špatný - vystupovala v ní totiž myš mužského rodu, kterou jsem však nenazýval myšákem, nýbrž „tím myšem“. A právě „ten myš“ se sourozenci Jiřímu zalíbil natolik, že mě požádal, abych mu ho dovolil použít v jedné své písničce. Dovolil jsem, samozřejmě. A byl jsem pyšný na to, že písnička opravdu spatřila světlo světa a Ljuba Hermanová ji začala tehdy zpívat v Divadle Na zábradlí, pak v rádiu, pak na gramofonových deskách, pak v televizi - všude: „Docela dole ve sklepě žil jednou jeden myš, kdekdo mu kladl za vinu, že z hladu kradl slaninu a že měl v domě skrýš..." Jmenovala se Píseň o myši a jedu a končila vlezlým donekonečna opakovaným sloganem: „Jak je ta láááska krásnááá..."

Dvanáct let je věk, kdy už dítě rozum bere, i napadlo mě, že by se měl „ten myš" asi také nějak ohodnotit, když už se všude tolik hraje. Zeptal jsem se na to bratra, který uznal, že mám pravdu, a tudíž také nárok na určitý honorář. Když pak dostal na konci roku vyúčtování za veřejné provozování téhle písničky, ohodnotil můj myší nápad na 40 Kčs. Byl to můj první skutečný honorář a musím uznat, že pro mě v té době nemalý. Když pak uplynul další rok, hlásil jsem se opět o zaslouženou odměnu. Dostal jsem však už jen 20 Kčs; písničky stárnou, a přestávají se tudíž tak často hrát. Ta o myši a jedu začala patřit minulosti a překryly ji desítky Jiřího písniček nových, semaforských, já však měl tu svou každoroční dvacku u sourozence jistou ještě dalších pár let. Málem už bych si na ni zvykl, kdyby tomu plátce neučinil jednoho dne přítrž. Neměl jsem mu to za zlé, písničku o „tom myši“ už opravdu odvál čas.

Jestlipak si na tu písničku z roku 1959 ještě někdo vzpomene?  

Upřímně řečeno – myši jsem nikdy rád neměl. Hlavně se mi protivil ten jejich dlouhý ocásek, kterým mrskaly. Miloval jsem proto křečky a morčata, neb žádné ocásky neměli. Avšak život tropí hlouposti. Koncem šedesátých let minulého století, jako novinář a začínající karikaturista, jsem nakreslil do silvestrovského čísla časopisu Dikobraz první myší vtip (byl prostinký: spící česká myš sní a zdá se jí o Mikymauzovi). Pak mě napadlo několik dalších vtipů, kde se mi nabízel i prostor na slovní hříčky (Myššiššippi, ty řeko starááá… - zuřivý reportér Egon Ervín Myš – herečka Romyšnajdrová – Myš Dobré Naděje atd.). A tak se stalo, že jsem přes dvacet let kreslil vtipy o myších do různých novin i časopisů, a časem jsem k nim přidal ty své oblíbené křečky a morčata. Záhy jsem získal příznivce z laboratoří výzkumného ústavu i z řad zvěrolékařů. Jedním z nich byl host mého rozhlasového Nostalgického muzea zábavy. Samozřejmě, že jsem s ním zavedl řeč i na hlodavce, a pan MVDr. Jaromír Svobodník, mimochodem dlouholetý veterinář v pražské zoologické zahradě, si hned vybavil jeden kuriózní ,případ', pro něho prý nezapomenutelný:

„Volal mi kdysi jistý profesor Polák, ředitel Státní veterinární správy, a ten mi energicky, poměrně strohým hlasem řekl, že má známou a ta potřebuje vyšetřit křečka, který je údajně nemocný. Tak jsem si domluvil s tou paní schůzku, ona přinesla křečka, ale ten křeček Roborovského byl v podstatě zdravý. Jenom jedno oko mu vystupovalo z důlku a už nebylo k zachránění. Já jsem té paní řekl: ‚Podívejte se, já nevím, jestli je to tlakem nějakého nádoru, ale řešení je jediné - chirurgickou cestou. Křeček je malinké zvířátko, já nejsem schopen mu doplňovat tekutiny, nejsem schopen mu zajistit transfuze. Možnosti ošetření jsou velice redukované, ale já se to přece jenom pokusím odoperovat, nechte mi křečka tady.‘ Ta paní to tehdy odmítla, že prý na to není připravená a že ho přinese až další den. Druhý den přijela autem a z toho auta vyndala neuvěřitelnou klec - Disneyland byl proti ní hadr. Ten křeček tam měl všechno: postel s nebesy, skluzavku, kolotoč, několik bubínků, ve kterých mohl běhat stále dokola, bazén (přičemž křečci se moc nekoupou), ten byl ale vypuštěný, aby se v něm neutopil. Paní mi tedy klec s celým tím vybavením a křečkem předala, já vzal křečka do operačního programu, nachystal jsem si ho a odoperoval….“

Co to asi ukazuji panu doktoru Svobodníkovi na téhle fotografii ze Šemanovic? Kdo ví. Třeba, že takhle velkého křečka jsem nikdy v životě neviděl.

„…Operace křečka se podařila, pacient ji přežil. Umístil jsem pak křečka s klecí do karantény a zavolal ústřednímu řediteli, že ten výkon dopadl dobře, ať si paní, na kterou jsem neměl kontakt, pro něj přijde. Uplynul den, dva, týden, měsíc, a paní nikde. Až jednou jsem měl v neděli službu a náhodou se podívám z okna své kanceláře a vidím tuhle ženu, která byla zavěšena do nějakého mladého, pohledného muže, jak spolu jdou za mnou. Když přišli do kanceláře, tak jí povídám: ‚Jé, to je bezvadné, že jste tady, hned vám toho vašeho křečka dám, daří se mu velice dobře, umístil jsem ho zatím do naší nemocnice, aby se o něj staral někdo jiný než já, což naše ošetřovatelky poctivě dělají.‘ Posadil jsem hosty na koženkové kanape a šel jsem pro křečka. Proběhnu tou nemocnicí, najdu klec, ovšem prázdnou. To mě zarazilo, tak jsem hledal nějakou ošetřovatelku. Byla neděle, takže až po nějaké chvíli jsem rozhlasem jednu sehnal. Přišla Boženka Gottfriedová, a já jí říkám: ‚Boženko, kde je ten křeček?‘ Ona na to: ‚Jé, vy to nevíte, pane doktore? Já, když jsem se dívala, jak tam pořád leze po těch nesmyslných houpačkách, tak jsem si řekla, že mu udělám radost, a vyndala jsem ho z té klece ven, ať se trochu proběhne po stole, a on vám najednou z toho stolu skočil dolů a zabil se...‘

Mně bylo v tu chvíli hrozně - připadal jsem si jako nějaký dobyvatel hradu, kterého polejou olovem! Vůbec se mi nechtělo jít zpátky k té paní, kterou jsem předtím ujišťoval o křečkově dobrém zdravotním stavu, a oznámit, že z živého křečka je naráz mrtvý křeček. No, musel jsem se vrátit a ten smutný fakt jí říct. A ona - omdlela! Sesula se mi tam na to kanape, ale já ji nemohl křísit (což mi bylo líto, protože byla pohledná, ale byl tam ten pán, co ji doprovázel), nicméně za chvíli se sama dostala z té předstírané, anebo skutečné mdloby, a aniž slovo řekla, tak odešla. Bez jakéhokoliv komentáře. Za pár dní mi zatelefonovala a povídá: ‚Nezlobte se pane doktore, že jsem tak bez rozloučení odešla, mohl byste mi říct, co se vlastně přihodilo?‘ Já na to: ‚Podívejte se, té paní, co vašeho křečka po operaci ošetřovala, se zdálo, že běhání po těch labyrintech je pro něho příliš namáhavé, a tak chtěla, aby se proběhl po stole, na rovné ploše kde mu nic nepřekáží. A on se najednou rozběhl a skočil z toho stolu - ten křeček prostě spáchal sebevraždu, to byla čistá sebevražda.‘ A na to mi ta dáma řekla: ‚Víte, já vás na to chtěla upozornit, mě to nepřekvapuje. On se o to doma pokusil dvakrát.‘

Čím končit své dnešní vzpomínání? Zase jednou fotografií z rodinného alba, tentokrát pořízenou tatínkem v roce 1955, v pražské zoologické zahradě. Dalo by se zarýmovat: „Mama, já a lama“, jenomže mám lepší pointu. Ve stejném roce 1931, kdy se „narodila“ Zoologická zahrada, narodil se také můj bratřík Jiří!

P. S. V době, kdy jsem psal do Krajských listů.cz tuto veselou kapitolu svých vzpomínek, netušil jsem, že se za pár dní stane něco tak strašného, jako napadení Ukrajiny Ruskem. Jsem rozhozený, trpím za všechny ty chudáky lidi, nejsem momentálně schopen ničeho. To vám píšu proto, abych se ospravedlnil za to, co vám zde nabízím k pobavení. Pokud někoho při čtení následujících řádků přivedu alespoň na chvilku na jiné myšlenky, budu rád.

Pokračování příští sobotu

Vložil: Ondřej Suchý