I když druhé učil, zapamatovat text si nedokázal. Procházelo mu to ale u filmu i na jevišti. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením: Filmové studio Barrandov

Popisek: Josef Chvalina jako Joska Nejtr v hořké komedii o manželství, nevěře a podivné lásce Soukromá vichřice, natočené podle stejnojmenné novely Vladimíra Párala s podtitulem Laboratorní zpráva ze života hmyzu

FOTO / VIDEO Mistr tragikomických figurek bral život s humorem a nadhledem, a když zapomněl text, odskočil si na cigárko. Svou přímostí a zásadovostí si ale dokázal pořádně zavařit.

Když kolegové z pražského Divadla na Vinohradech žádali veřejně trest nejtvrdší pro Jiřinu Štěpničkovou za pokus o nezákonné opuštění republiky, v celém souboru se našli pouze čtyři lidé, kteří se odmítli připojit. Byli mezi nimi Ludmila Vostrčilová a její manžel Josef Chvalina, kteří si tím vysloužili nevoli mocných. V divadle sice hráli dál, před kamerou ale měli na několik let utrum. O Josefovi se ale tradovalo, že má problém zapamatovat si text. „On byl vyhlášený recesista. Zapomněl text, tak během představení odešel do šatny, tam si zapálil cigáro a nalistoval příslušnou pasáž ve scénáři. A Karel Augusta, který hrál jeho sluhu, na jevišti celou dobu stál jako blbec s tím prázdným vozíčkem a opakoval: ‚Kde ten můj páneček jenom je?‘ Chvalina si do toho vozíku konečně sedl, nadechl se a zjistil, že to zase zapomněl. Tak tu celou anabázi zopakoval. A pak se teprve nastartoval,“ připomněl jeho vyhlášenou slabost v časopisu Téma Pavel Zedníček.

Se Svatoplukem Benešem v komedii Hostinec U kamenného stolu; foto se svolením Československý státní film

Hercem kvůli válce

Narodil se 30. dubna 1920 v Praze a patřil ke generaci, jejíž celou budoucnost změnila druhá světová válka. Aby se vyhnul totálnímu nasazení v nacistickém Německu, přihlásil se k studiu herectví na pražské Státní konzervatoři. Ještě jako student stanul poprvé před filmovou kamerou, v roce 1939 si zahrál jednoho ze studentů v roztomilé komedii režiséra Miroslava Cikána Studujeme za školou. Na dramatickém oddělení úspěšně absolvoval v roce 1941 a dostal první stálé angažmá v činoherním souboru Zemského divadle v Brně, které ovšem v té době zápasilo s represemi okupačních úřadů. Už v listopadu bylo uzavřeno a na jaře následujícího roku byl soubor definitivně rozpuštěn. Josef se pak uchýlil do Horáckého divadla Jihlava, které bylo založeno v roce 1940 jako první oblastní scéna. V té době sídlilo v Třebíči a postupně se v něm sešla mimořádná sestava budoucích výrazných osobností, od Niny Popelíkové a Oty Sklenčky přes Jarmilu Balašovou až po Miloše Williga.

S Naďou Urbánkovou v roce 1966 v představení divadla Semafor Pokušitel; foto se svolením Státní divadelní studio Praha

Láska z kabaretu

Na rozdíl většiny od kolegů se mu už v roce 1943 podařilo vrátit do Prahy a získal angažmá v slavném zábavním podniku s tanečním a varietním programem Alhambra, kde se také seznámil se svou manželkou, budoucí oporou souboru Divadla na Vinohradech Ludmilou Vostrčilovou. Působení v rodné metropoli mu umožnilo i návrat před kameru, v roce 1943 dostal vedlejší roli zaměstnance obchodu v romantickém dramatu Josefa Alfreda Holmana Bláhový sen. Projekt nevalné úrovně měl především působit výchovně a poukázat, jak nebezpečná může být touha po slávě, nepodpořená skutečným talentem, a o jeho úspěšnost u publika se významně zasloužila svou svéráznou výřečností a půvabem především představitelka hlavní hrdinky Nataša Gollová.

Přehlídce velím já:

Levicový plán nevyšel

Mezitím se s Ludmilou oženil a v roce 1945 se oba stali členy souboru Divadla 5. května, které bylo založeno jen pár dnů po osvobození a působilo v budově dnešní Státní opery. Josefovi nejvíc ,seděly‘ postavy různých nenápadných mužíků, ustrašených úředníčků, zbabělých maloměšťáků či konformních a úslužných příslušníků inteligence, které ztvárňoval jednoduchými gesty a střídmou mimikou. Měl ale i mimořádný smysl pro humor, i když tragikomické rysy svých hrdinů nezvýrazňoval mimikou, ale spíš prací s hlasem. Navzdory velkolepým plánům nabízet především lidovou zábavu levicového zaměření ale zájem publika kolísal, scéna se brzy začala potýkat s finančními problémy, a nakonec byla v roce 1948 zrušena. Na jednu sezónu pak Josef získal angažmá v Realistickém divadle, poté následoval svoji manželku do Divadla státního filmu (dnešní Hudební divadlo Karlín) a teprve v roce 1951 zakotvil na delší dobu v Divadle na Vinohradech.

S Jiřinou Jiráskovou v komedii Petra Karvaše Diplomati; foto se svolením Divadlo na Vinohradech - Olga Housková

Od Kundery po detektivku

Spojení s Divadlem státního filmu mu vyneslo řadu filmových rolí, i když zpravidla jen vedlejších. Například si zahrál písaře Percyho v nadčasové veselohře Hostinec U kamenného stolu, starostova syna Slávka ve válečném dramatu Mordová rokle, Piskače v Plaveckém mariáši či tiskaře Novotného v satirické komedii Martina Friče Nechte to na mně. V roce 1964 odešel do Divadla Na zábradlí, kde ale zase působil jen jedinou sezónu. Poté několik let vystupoval jako host v legendárním Semaforu a mezitím rok hrál v Divadle S. K. Neumanna. V roce 1969 se vrátil do Divadla Na zábradlí, kde pak zůstal dalších deset let. Šedesátá léta mu ale vynesla dlouhou řadu vedlejších filmových rolí. Zahrál si mimo jiné Josefa Zátureckého v komedii Nikdo se nebude smát, kterou natočil Hynek Bočan podle povídky ze sbírky Milana Kundery Směšné lásky, či Josku Nejtra v Soukromé vichřici, zfilmovaném příběhu stejnojmenné knihy Vladimíra Párala. Publikum dobře zná jeho tvář především z populárních detektivek, které se dodnes pravidelně vracejí na televizní obrazovku, Poklad byzantského kupce, Znamení Raka či Na kolejích čeká vrah.

Magistr Bruno v historickém dramatu z doby vlády knížete Vladislava Kosmas a paní Božetěcha; foto se svolením Česká televize - Přiba Mrázová

Mistr recitace

V šedesátých letech odstartoval pravidelnou spolupráci s Československou televizí, objevil se v dlouhé řadě úspěšných inscenací a neminuly ho ani seriály, od Muže na radnici, v němž ztvárnil postavu ředitele školy Šebesty, přes Kazdu v Třiceti případech majora Zemana až po dalšího ředitele školy v Okrese na severu. Mezitím opět změnil domovskou divadelní scénu a vrátil se do Divadla na Vinohradech. Na pražské DAMU učil umělecký přednes, byl skvělý recitátor, takže mimo jiné vystupoval v poetické kavárně Viola, a často spolupracoval i s rozhlasem a dabingem. S přibývajícími lety se mu staly téměř souzenými postavy různých pedagogů, nepřehlédnutelný je například jako učitel matematiky v poetické hudební komedii Kopretiny pro zámeckou paní či profesor Doucha v povídkovém filmu Václava Vorlíčka Zelená vlna. V roce 1983 mělo premiéru historické drama Otakara Vávry Putování Jana Amose, v němž stanul před kamerou naposledy jako profesor Matyáš. Josef Chvalina se jí ale nedočkal. Zemřel náhle na srdeční infarkt 19. listopadu 1982 v Praze.

(zdroje: Téma, Český film, Wikipedie, ČSFD, FDB, Horácké divadlo Jihlava)

Vložil: Adina Janovská