Jak se Miloš Forman seznámil s autorovou babičkou a s pomocí domovníka natočil jeden z TOP 100 světových filmů všech dob. Svět Tomáše Koloce

V pátek 18. února by oslavil 90. narozeniny Miloš Forman (1932-2018), jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu v roce 1968 výrazně ovlivnil kromě americké filmové kultury i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.

Formanové a Kolocové

Miloš Forman vyrostl ve Starých Splavech u Máchova jezera, odkud pochází i rod Koloců, a jako šestnáctiletý se tam seznámil s mou o devět let starší babičkou Boženou Kolocovou (1923-2007), s níž navázal jednu z plachých prvních lásek, což dokládá ilustrační snímek z rodinného archivu, pořízený v roce 1947 na rodinné loďce Jola. Po jeho odchodu na studia do Poděbrad a Prahy naše rodina udržovala přátelství s jeho starším bratrem Pavlem, malířem, jehož obraz Máchova jezera v našem obývacím pokoji je jedním z prvních zážitků mého dětství.

Svůj první mezinárodně úspěšný film Lásky jedné plavovlásky (mj. zařazený UNESCO mezi 100 nejlepších neanglofonních filmů všech dob) natočil Miloš Forman ve Zruči nad Sázavou, městě, kde jsem v devadesátých letech vyrostl já a kde jsem potkal řadu pamětníků, kteří se natáčení zúčastnili, a to díky Formanově práci s neherci dokonce i v středně velkých rolích. (Po letech tam navíc jeho syn Petr působil jako jednatel firmy na výrobu umělých lezeckých stěn, kde byla po jistou dobu jeho kolegyní moje matka.)

 

Miloš Forman a Božena Kolocová v roce 1947 na Máchově jezeře na rodinné lodi Jola, foto z rodinného alba Tomáše Koloce

A konečně: Miloš Forman a jeho rodina pocházeli z Čáslavi, mého gymnaziálního města, kde jsem potkal jeho synovce Adama Formana, jemuž jsem jako středoškolák zahajoval výstavu fotografií jednou ze svých prvních básní. (Obdivovali jsme také další členku rodu, běžkyni Lídu Formanovou, kterou trénovala má sousedka, běžecká rekordmanka Jarmila Kratochvílová.) I pro to vše bych chtěl vyprávět příběh Miloše Formana, který z dálky připomíná hollywoodský film o tom, jak sirotek ke štěstí přišel. Připomíná, ale jen zdánlivě.

Borový háj a tajemná Rut

Už samotný původ života pozdějšího režiséra vyhlíží trochu biblicky. Do rodiny profesora a později ředitele Evangelického učitelského ústavu v Čáslavi (a také školního inspektora) Rudolfa Formana a jeho ženy Anny, kteří již měli dva starší syny, Blahoslava (1917–1960) a Pavla (1920–2008), se po dvanácti letech narodil syn Miloš. Až po druhé světové válce se dozvěděl tajemství svého původu. V letech československé ekonomické konjunktury, v roce 1927, se jeho otec, tak jako řada dalších vlastenců, rozhodl, že se na letní byt ,zakoupí' v pohraničí, a to na památném místě českého národa, v lázeňském městě Staré Splavy, kde Karel Hynek Mácha o sto let dříve napsal úhelnou báseň českého národního obrození, Máj.

V Máchových časech byla obě lázeňská města, jak Doksy, Hirschberg (kde Mácha ve výletním hostinci pana Kampeho zaslechl příběh otcovraha Ignaze Schiffnera z Dubé, nazývané tehdy německy Dauba), tak Staré Splavy, kde svou báseň zčásti napsal, německojazyčné. Za časů Rudolfa Formana už bylo jezero hraniční vodní plochou, Doksy byly české, vzdálenější Thammühl, Staré Splavy, německé, respektive z větší části německojazyčně židovské. I proto zde majetní Češi a česky mluvící Židé z vnitrozemí cíleně rozšiřovali svou komunitu. Rudolf Forman jako jejich mluvčí napsal v roce 1934 do místních českých novin článek „Máchovo jezero – perla České země“, v němž poprvé veřejně použil dnešní jméno vodní plochy, které se už od jejího založení před šesti sty lety říkalo Velký Dokeský rybník (k oficiálnímu přejmenování ale došlo až v roce 1961).

Rudolf Forman se rozhodl, že na zakoupeném pozemku uprostřed borového háje nad jezerem postaví penzion. Za tím účelem najal pražského architekta Otto Kohna, mj. žáka Josefa Gočára, z pražské česky mluvící židovské rodiny architektů. Zatímco však Rudolf Forman během školního roku plnil v Čáslavi své povinnosti, jeho žena Anna se do mladého architekta zamilovala a z jejich vztahu se v roce 1932 narodil syn, kterého Rudolf Forman přijal za svého. Symbolika příběhu malého novorozence, který byl v čáslavské Českobratrské evangelické církvi pokřtěn jako Miloš Tomáš Jan, byla zakleta i do vybraného názvu rodinného penzionu, v němž (jak zapsala maminka do penzionové kroniky): „… se Milošek stal prvním naším hostem“. Penzion byl totiž nazván Rut a Rut byla v bibli prababička krále Davida, cizinka, kterou si v daleké zemi Moab, kam odešel pracovat, vzal Davidův hebrejský praděd Boáz…

Biblické drama

Miloš Forman vzpomínal na první film, který viděl, takto: Jako čtyřletého či pětiletého ho rodiče vzali v Čáslavi do kina, kde se tehdy ještě čas od času promítaly němé filmy (první český zvukový film Tonka Šibenice byl natočen až v roce 1930). Na plátně před Milošem se objevila náves s vesničany, kteří začali otevírat němé pusy ke zpěvu, načež místo nich začali jednohlasně zpívat návštěvníci kina. Byla to filmová verze Prodané nevěsty a národ byl v roce 1937 dojat a naladěn. Během mnichovské krize a okupace přemlouvala Anna Formanová manžela (snad i po příkladu Otto Kohna, který tehdy se svým bratrem Karlem, též architektem, odešel do Ekvádoru) k emigraci. Rudolf tuto verzi ale energicky odmítl. Má prý své důvody. Logika běžného příběhu by napovídala, že díky viditelnému i administrativnímu rodičovství ,árijského' otce bude malý Miloš zachráněn od útrap druhé světové války. Jenomže logika biblického příběhu je jiná.

Na jaře 1940 zatklo gestapo Rudolfa Formana pro podezření z členství v odbojové organizaci Pribina a ve stejné době odešel do částečné ilegality i jeho syn Pavel, který se podílel na zakázaném vydání Máchova Máje a dostal od odboje zprávu, že se gestapo chystá zatknout i jeho. Maminka Anna, ve snaze zmizet z očí místních orgánů a též pod tlakem holé úživy, odešla se synem do Starých Splavů, které už tehdy ležely na území Velkoněmecké říše. Snažila se vzkřísit svůj penzion a Miloš nastoupil do místní německé školy. Německy ale neuměl, takže se brzy stal obětí šikany svých spolužáků.

Maminka se s ním tedy opět vrátila do Čáslavi, s tím, že mezi svými se už nějak uživí (penzion Rut poté zabrala německá armáda jako ubytovnu pro těhotné družky frontových vojáků). V srpnu 1942 však gestapo zatklo i Annu Formanovou. Vinilo ji z marginálního ,zločinu', který ale v probíhající heydrichiádě stačil. Za roletu místního hokynáře někdo zastrčil odbojové letáky. Majitel hokynářství to nehlásil, zato ale s touto novinou obeznámil dvanáct svých zákaznic. Třináctým zákazníkem bylo gestapo, které po mučení dostalo z hokynáře i jméno oněch dvanácti žen, které hokynářovu informaci nenahlásily. Jednou z nich byla paní Formanová.

,Zločin' ani jednoho z Formanových rodičů nemusel za jiných okolností vést k jejich smrti. Rudolf Forman prošel vězeními v Kolíně, České Lípě, Budyšíně, Zhořelci, Ulmu i pražskou Pankrácí, ale nikde neprozradil své kontakty, a když zjistil, že vyšetřující nemají k dispozici žádné přímé důkazy, sveřepě trval na verzi, že o ničem neví. Byl předán pražskému civilnímu soudu, který alibisticky prohlásil, že trest za prokázané zločiny si Rudolf Forman odpykal měsíci ve vyšetřovací vazbě. Ani Anna Formanová nebyla nikdy odsouzena. Život jich obou zpečetil muž německého původu, který kdysi pracoval na stavbě Rut a svou fyzickou účast na stavbě penzionu českého vlastence, řízené židovským architektem, vnímal jako smrtelnou potupu. Osud mu dopřál, aby svou ,potupu' krví skutečně smyl. Po obsazení protektorátu vstoupil do služeb gestapa, stal se úředníkem jeho kolínské pobočky, pod niž tehdy spadala i Čáslav, a osudovou shodou okolností mu rukama prošly i spisy manželů Formanových, které s pravomocí suveréna opatřil značkou R. U. (Rückkehr unerwünscht, Návrat nežádoucí).

Oba zemřeli na chorobu tehdejších německých koncentračních táborů, skvrnitý tyfus. Anna Formanová v Osvětimi 1. března 1943, předtím však ještě stačila sdělit své spoluvězenkyni tajemství zrodu svého syna. Rudolf zemřel 10. května 1944 v Buchenwaldu. (Přesné datum jeho úmrtí objevili až v roce 2016 čáslavští skauti, jejichž organizaci založil.) Miloš Forman tedy od svých deseti let vyrůstal jako sirotek. O tom, že má ještě jednoho žijícího otce, se dozvěděl až jako úspěšný režisér a toto tajemství si opět ponechal pro sebe. Fakt, že jeho biologický otec je židovský emigrant, žijící na americkém kontinentu, a že jeho bratrem je slavný americký matematik Joseph Kohn, by mu jeho počínající už tak trnitou tvůrčí cestu rozhodně neulehčil. (Na rozdíl od doby po jeho odchodu do Hollywoodu, kdy tento fakt způsobil v jeho kariéře jako pravý opak…)

Černý Petr

Osiřelého Miloše se nejprve ujala rodina otcova přítele, hospodáře z Ratenic u Kolína Josefa Hlaváče. Tam se poprvé seznámil s venkovem v jeho selské podobě, koňmi, senem, žněmi. Později ho přijal strýc Boleslav Šváb, matčin bratr a jeho křestní kmotr, obchodník a hospodář na předměstí východočeského Náchoda. Milošovou povinností bylo obcházet regály obchodu a hlídat, zda někdo nekrade, což vytvořilo základ námětu jeho pozdějšího filmu Černý Petr. Když si však pod slibem peněz a pohrůžkami v strýcově domě vynutili ubytování dva podezřelí němečtí mladíci, předal strýc Miloše diskrétně sestře jeho otce Anně Sládkové, která měla na náchodském náměstí lékárnu.

V ní se občas stavili i tři mladí muži, kteří zde v té době bydleli a jež se později měli stát Milošovými kolegy. Prvním z nich byl drogistický učeň Vratislav Blažek, pozdější autor filmů Starci na chmelu a Světáci. Druzí dva byli studenti náchodského a rychnovského gymnázia Josef Škvorecký a Jiří Šlitr. Kromě nich sem chodil i Škvoreckého spolužák ze třídy Luděk Pachman, pozdější mezinárodní šachový velmistr a výrazný představitel Pražského jara 1968 a následných protestů proti okupaci.

Ačkoli na rozdíl od bratra Blahoslava se bratr Pavel objevoval u Miloše návštěvou jen velmi zřídka, stačil si, coby talentovaný šachista, který před válkou při simultánce v Čáslavi remizoval i s mistrem světa Capablancou, s Pachmanem jednu partii zahrát. Tato partie mezi dvěma talentovanými dvacetiletými chlapci, z nichž jeden byl v ilegalitě, možná později inspirovala Formanův nápad na film o jiné, ostře sledované partii o titul mistra světa, sehrané dvěma židovskými mladíky v rozděleném světě, Sovětem Borisem Spasským a Američanem Bobby Fisherem, v roce 1972 v islandském Reykjavíku. Na Fisherovo přání ale později z natáčení sešlo.

Zbytek války strávil Miloš v Čáslavi v rodině ředitele místní plynárny Pavla Hluchého. Tehdy se u něj začal častěji objevovat bratr Pavel a bral ho na štace kočovné operetní společnosti, s níž v té době pod cizím jménem hrál (pro člověka v ilegalitě bylo toto zaměstnání ideální pro stálý pohyb spolku). To byl pro Miloše druhý kořenový zážitek. Později jako student začal také hrát v školním divadelním spolku, a to natolik dobře, že vždy dostal hlavní role; v Gogolově Ženitbě ztvárnil Ženicha, v Lakomci Harpagona, v Hadriánovi z Římsů Hadriána. To však ale bylo už v době, kdy válka skončila, Miloš dorostl do středoškolských let a nastoupil na nově zřízené elitní poděbradské gymnázium Chlapecké internátní školy krále Jiřího, které vláda takzvané druhé republiky (1945–1948) zřídila pro potomky obětí války.

V době onoho poválečného tříletí se mezi tamními studenty zajímavě sešly děti starých předválečných a nových komunistických elit. Spolužáky Miloše Formana (v té době dědice penzionu Rut v navrácených Sudetech, který opět připadl jemu a jeho bratrům) byli nejen potomek prvorepublikových židovských bankéřů a jeho pozdější nerozlučný spolutvůrce Ivan Passer, Václav Havel nebo bratři Josef a Ctirad Mašínové a Zbyněk Janata, kteří za pár let uskutečnili svůj slavný útěk do Západního Berlína, ale také pozdější polský a americký režisér a scenárista Jerzy Skolimowski, jehož matka byla poválečnou polskou komunistickou vládou vyslána do Prahy jako kulturní atašé.

Ačkoli Miloše podle jeho vlastních slov sirotkovství naučilo, že „bouřit se a dělat kravál je obrovský existenciální luxus“, a tak z něho „vyrostl spíš diplomat než cokoli jiného“, tato přítomnost nové elity v ústavu ho nakonec z prestižní školy (kde se kromě jiného naučil také dokonale francouzsky, což se mu v budoucnu mnohokrát velice hodilo) vyhnala. Účastnil se jedné klukovské hry, která vedla k zesměšnění spolužáka, z něhož si studenti dělali legraci, protože na studium neměl a byl na škole očividně jen kvůli protekci. Věc se však dostala až k jeho otci, členovi ÚV KSČ, byla vyšetřována a všichni zúčastnění museli nakonec podepsat, že ze školy odchází. Bylo to poslední rok před maturitou.

Miloš naštěstí mohl dostudovat na pražském gymnáziu v Bílé ulici, kde se jeho spolužáky a přáteli stali dnešní šéfdirigent českého národního symfonického orchestru Libor Pešek a také jistý Tomáš Frejka, jehož otcem byl další člen ÚV KSČ ve Formanově životě Ludvík Frejka. Ten však Formana už nijak neohrozil. O rok později, kdy byl v procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského odsouzen k smrti a jeho syn z gymnázia vyloučen, byl už Miloš studentem katedry scenáristiky a dramaturgie na nové, pět let staré vysoké škole, Filmové akademii múzických umění…

Škola života

Miloš Forman původně film dělat nechtěl, jeho láskou bylo divadlo. Před maturitou dal dohromady skupinu studentů, s nimiž nacvičil hru Voskovce a Wericha Balada z hadrů, v níž zároveň ztvárnil roli pařížského radního. Talentové zkoušky oboru divadelní režie, během nichž měl na počkání zdramatizovat boj za mír (kterýžto oxymóron podle mého později skvěle vystihl ve filmu Goyovy přízraky), mu ale nevyšly, takže se na poslední chvíli přihlásil na obor scenáristika a dramaturgie na FAMU a byl přijat.

Jeho vedoucím na katedře scenáristiky a dramaturgie byl historický romanopisec Miloš V. Kratochvíl, režii přednášel Otakar Vávra, profesorem filmových dějin byl jeden z otců-prodejců pozdějšího mezinárodního úspěchu československých filmů, tehdejší rektor A. M. Brousil, dějiny výtvarného umění učil František Dvořák, dějiny literatury čerstvý absolvent FAMU, asistent Milan Kundera, a praktické předměty Formana vyučovali takoví režiséři, jako Jiří Weiss (Romeo, Julie a tma), první československý nositel Oscara Elmar Klos (za svůj film Obchod na korze, který natočil s Jánem Kadárem) nebo Václav Wassermann (scénář například k filmu Přednosta stanice, režie: Plavecký mariáš).

Ani jména spolužáků z kruhu nebyla průměrná: Jaroslav Dietl, písňový textař Zdeněk Borovec či pozdější manželé, scenáristé a dramaturgové Ondřej Vogeltanz (například autor seriálu Bylo nás pět) a Věra Kalábová (mj. autorka filmu Soukromá vichřice). Režii v té době paralelně studoval Formanův spolužák ze střední školy v Poděbradech Ivan Passer, který byl ale záhy ze školy vyloučen a poslán do praxe na Barrandov. Vyloučení hrozilo i Formanovi a Borovcovi, neboť je kdosi udal, že čtou zakázanou francouzskou dekadentní poezii. (Naštěstí nevěděli, že Forman šestnáct let před jejím prvním českým vydáním jako oko v hlavě ochraňuje vzácný samizdatový výtisk Pasternakovy knihy, Doktora Živaga, který se mu dostal do ruky). Nakonec svá studia ze třídy nedokončil jen Jaroslav Dietl, protože na protest proti vyloučení vyučujícího Milana Kundery odmítl složit závěrečnou státní zkoušku. V té době byl ale už zaměstnán ve vznikající Československé televizi, kde původně s Formanem začínal jako hlasatel, takže to jeho kariéru neohrozilo.

Začátky u mistrů a Laterna magika

Ačkoli v roce 1954, kdy školu ukončoval, se v jejím názvu za filmová objevilo i televizní, Forman se na rozdíl od svého spolužáka Dietla s televizí příliš nepotkal. Podle svých slov se ale jako absolvent scenáristiky, který se za celé studium nepotkal s kamerou, chtěl seznámit i s druhou stranou filmové mince, s režií. Přivydělával si jako herec malých rolí ve filmech, na nichž asistoval (objevil se i v legendárním Krškově Stříbrném větru, 1954) a jako scenárista debutoval už ve svých třiadvaceti letech satirickým filmem Nechte to na mně (1955) o už tehdy hrozícím fenoménu workoholismu, na jehož tvorbě se seznámil s průkopníkem českého filmu (už od jeho rakousko-uherských němých dob!) Martinem Fričem a s představitelem hlavní role, legendárním Oldřichem Novým, jehož dcera Jana se stala jeho celoživotní přítelkyní.

 

 

Pro další produkci byl Forman vybrán snad i kvůli svým jazykovým schopnostem. Jednalo se o česko-francouzský film podle knižní předlohy Adolfa Branalda Dědeček automobil (1955), který v poetice obrazů Kamila Lhotáka, charakterizující technický ruch počátku dvacátého století, natáčel režisér Alfréd Radok. Tomu Miloš pomáhal se scénářem, za což byl odměněn malou rolí mechanika a funkcí asistenta režie, který si díky Radokově důvěře mohl natočit vlastní scénu závodu historických velocipedů (na jejíž památku později do svého amerického snímku Ragtime vložil podobnou).

Dědeček automobil však v jeho životě znamenal ještě víc. Geniální Alfréd Radok si své asistenty z filmu, Miloše Formana a Vladimíra Svitáčka, vyžádal pro Laternu magiku, první multimediální projekt na světě, který vycházel z předválečného projektu theatergraphu E. F. Buriana, propojení divadla a filmu (před plátnem, na něž se promítal druhý plán, probíhalo divadelní představení), a doplnil je ještě stejně starým absolventem filmové režie na FAMU Jánem Roháčem. (Roháč se Svitáčkem spolu posléze natočili první čs. muzikál Kdyby tisíc klarinetů.) Laterna magika byla vytvořena pro světovou výstavu Expo '58 v Bruselu a byla to zejména ona, která Československu (k nevůli Sovětského svazu) na výstavě získala první cenu, což muselo být po zásluze potrestáno.

 

 

Radok byl jako šéf Laterny magiky odvolán samotnými třemi krály marxistické ideologie 50. let Kopecký-Hendrych-Štoll (formálně protože v programu použil jako námět Otvírání studánek emigrantského hudebního skladatele Bohuslava Martinů) a jeho místo časem zaujal Sovět Boris Michajlov Brin (ten, jehož dcera později zemřela s Jiřím Šlitrem). Alfréd Radok očekával, že jeho asistenti odejdou s ním, ale na to v tehdejší atmosféře nikdo z nich neměl odvahu. Miloš Forman to později komentoval slovy: „Mně na Radokovi záleželo mnohem víc než na jeho představení, ale na takové romantické gesto jsem prostě neměl. Navěky bych pak dostal nálepku nebezpečného buřiče a na to jsme neměli dost odvahy ani já ani Roháč se Svitáčkem.“

Laterna magika ale kromě toho přinesla Formanovi několik důležitých setkání. Prostřednictvím jejího hostování v Bruselu, a později i jinde, se poprvé seznámil se západním světem. Po letech se na jejím vzniku setkal se svým známým z náchodského dětství Jiřím Šlitrem (který se stal hvězdou jednoho z jejích programů, při němž seděl na pódiu u piana, zatímco na plátně coby kapela hrál na šest dalších hudebních nástrojů). A došlo také na seznámení s anglistou, dramaturgem a scenáristou Zdeňkem Mahlerem, kterého později udělal dramaturgem svého nejúspěšnějšího amerického filmu Amadeus.

V té době se také po letech setkal s dalším náchodským známým, Josefem Škvoreckým, a také s dopisem od své matky z Osvětimi, v němž mu odhalila jeho původ. Přes nebezpečí, které mu to v kariéře skýtalo (Alfréd Radok ve filmu zcela skončil především pro svůj film Daleká cesta, v němž tematizoval holocaust, což se neslučovalo s propagandou panzersocialistického Československa, smrtelně uraženého, že židovský stát Izrael nezůstal v témže bloku jako on), se rozhodl adaptovat Škvoreckého povídku o holocaustu Eine kleine Jazzmusik. Projekt byl nepožehnaný. Jednak kvůli židovskému námětu a za druhé kvůli Škvoreckému, který na sebe v roce 1958 seslal hněv mocných vydáním románu Zbabělci. Ten Škvorecký deset let (už od Vítězného února 1948) schovával v zásuvce svého psacího stolu, protože krutě demaskoval květnové povstání v roce 1945. Projekt společného filmu dvojice Š + F byl tedy ukončen, a vědělo se proč. Došlo k tomu dokonce na osobní intervenci prezidenta Novotného…

Konkurz v Semaforu – přišla nová vlna

Přes střídavou nepřízeň doby asistent režie Forman cítil, že přišel čas natočit první vlastní film. Bylo mu už jednatřicet let, ale barrandovské studio mu stále nechtělo žádný přidělit. V té době si za astronomickou cenu zakoupil zbrusu novou východoněmeckou osobní kameru na film 16 mm od firmy Carl Zeiss Jena. Prvním problémem bylo, na co točit, materiál do nové kamery byl tehdy pro soukromníka nedostupný. Nakonec našel spojence, který pro něj v Československé televizi kradl materiál, i spolupracovníky. Miroslava Ondříčka, jehož mu doporučil Martin Frič, a dvojnásobného spolužáka (z poděbradské střední školy i z FAMU) Ivana Passera. Zbývala už jen otázka, co točit.

V té době pražské divadlo Semafor, tehdejší senzace prvního řádu, které spoluzaložil Formanův známý Jiří Šlitr, vyhlásilo konkurz na novou zpěvačku. Námět byl tedy jasný, i když technicky poněkud těžší. Formanova kamera byla přece jen pro amatéry a nesnímala zvuk, který se musel natáčet zvlášť na magnetofon. O synchronizaci obrazu a zvuku se postaral střihač Miroslav Hájek, který, ačkoli se pokusil o nemožné, nemohl technicky provést dokonalý synchron, takže je u filmu Konkurs zvuk oproti obrazu mírně posunut. To ale většinou nikomu nevadí, protože jde především o unikátní záznam doby, a to jak obsahově (z konkurzu, jenž je ve filmu zachycen, vzešly kupříkladu zpěvačky Yvonne Přenosilová a Věra Křesadlová, která se stala manželkou Miloše Formana a matkou jeho synů Petra a Matěje), tak především formálně. 

Během natáčení Konkurzu pro něj barrandovští patroni Šebor a Bor konečně vymohli samostatný film, i když jen krátkometrážní. Miloš Forman natočil v Kolíně film Kdyby ty muziky nebyly o konfliktu mezi starými mazáky dechovky a mladými muzikanty, kteří by namísto koncertu raději na závody motorek. Obsadil do něj (až na Vladimíra Pucholta, který ovšem dokázal hrát jako neherec) výhradně neherce, z nichž nejvýraznější byl Jan Vostrčil, skutečný kapelník Kmochovy kapely, kterého objevil Formanův nerozlučný spolutvůrce Ivan Passer. Oba filmy pak byly distribuovány jako jeden pod společným názvem Konkurz.

Byl rok 1963, kdy knižně debutoval Bohumil Hrabal, a ještě týž rok se k nakažlivé civilní poetice jeho díla přihlásili mladí režiséři Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš, kteří ztvárnili povídky z jeho první vydané knihy v povídkovém filmu pod názvem Perličky na dně (další dvě povídky podle knihy, Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které se do filmu nedostaly, natočili Ivan Passer a Juraj Herz).

Formanův Konkurz byl naladěn na stejnou civilní poetiku. Ta se zrodila jako kontrast posledních desetiletí neúnosných ideologických schémat, projevujících se v umění Východu i Západu. Polodokumentární formát ,kina pravda', který se potkával s tehdy souběžně se rodící francouzskou novou filmovou vlnou, odvrhoval nerealistické obrazy světa včerně figur studiových herců, kteří novým režisérům přišli natolik odtržení od skutečného života, že se je rozhodli nahradit ,naturščiky', neherci. (Mělo to i jednu praktickou výhodu. Zhýčkaní herečtí profesionálové na začínající filmaře tu měli, tu neměli čas, postsychronní party běžně dabovali jiní herci, než kteří byli na obraze... Tyto nesnáze u vděčných neherců odpadly.) První neherecký objev mezi českými herci, Jan Vostrčil, který debutoval v jeho Konkurzu, se mezi Formanovými kolegy režiséry stal hitem, jejž okamžitě začali obsazovat. Vznikla československá nová filmová vlna.

Snad ještě dodatek ad Miloš Forman a Semafor. Do filmu Konkurz byl Semafor bombou, ale spíš pražského dosahu. Po něm se stal fenoménem celostátním i mezinárodním, což Semafor a Miloše Formana umělecky silně spojilo. (Mimo jiné i tím, že se pak stal členem jeho dramaturgické rady. Jedním ze Suchého SEdmi MAlých FORem měl totiž být i film, a ten měl v jeho radě představovat Miloš Forman.). V roce 1966 zadaptoval s někdejším kolegou z Laterny magiky Jánem Roháčem, který byl režisérem divadelního představení, pro televizi (jako svou jedinou televizní režii) semaforskou jazzovou operu Suchého a Šlitra Dobře placená procházka. Po více než čtyřiceti letech, v roce 2007, se k tomuto tématu vrátil při své jediné české profesionální divadelní režii, když Dobře placenou procházku uváděl na prkna Národního divadla. Jak sám prohlásil, mohl za to jeho profesor z FAMU František Dvořák, který se přimluvil za svého syna, tehdejšího ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka. Miloš Forman si pak postavil tým historie svého života. Spolurežisérem byl ostřílený divadelní režisér, jeho syn Petr, scénografem syn Matěj, dirigentem spolužák z gymnázia Libor Pešek a obě inscenace spojoval představitel hlavní role Pošťáka a autor textu opery, otec Semaforu Jiří Suchý.

 

Vzpomínka na dětství

Sochař Jaroslav Papoušek napsal pro Barrandov námět o dospívání chlapce, který se živí tím, že v malém hokynářství hlídá, aby se nekradlo. Nikomu z režisérů ale nepřišel zajímavý. Miloš Forman si při jeho čtení vzpomněl na vlastní náchodské dětství a rozhodl se ho ujmout. Pro natáčení exteriérů padla volba na Kolín, který tvůrci znali už z natáčení filmu Kdyby ty muziky nebyly, který se v distribuci stal druhou částí Konkurzu. Stejně tak byli znovu obsazeni Jan Vostrčil, Vladimír Pucholt i představitel titulní role Ladislav Jakim, jeden z těch, kteří se účastnili konkurzu v Semaforu. Představitelka maminky, filmové manželky Jan Vostrčila, Božena Matušková, byla objevena při hledání domku, který měl představovat Petrův domov. U ní Miloš Forman poprvé použil techniku, že jí vždy jen vysvětlil situaci scény, na niž ona při natáčení reagovala vlastními slovy.

Pro scénu tancovačky nebylo u nízkonákladového filmu možné zaplatit početný kompars, a tak tvůrci najali prostory zimního stadionu a rokenrolovou kapelu a postarali se, aby všichni Kolíňané věděli, že vstup je volný. Tam se zrodila legendární (nestyděl bych se dokonce říct archetypální) scéna, v níž opilý zednický učeň Čenda (Vladimír Pucholt), který má v životě ,navrch', poučuje submisivního hokynářského učně Petra (Ladislav Jakim), jak má při náhodném setkání říci „Ahoj!“

 

 

Film měl premiéru ještě před Konkurzem (jehož postprodukce, a především prosazení titulní amatérské části do oficiální distribuce se protáhly). Obecná srozumitelnost příběhu se projevila, když film Černý Petr vzápětí získal Zlatého leoparda na Mezinárodním filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu, a to v konkurenci takových snímků, jako byly Karabiníci Jeana-Luca Godarda a Zatmění Michelangela Antonioniho. Barrandov byl touto jednou z prvních cen pozdější mezinárodní zlaté sprchy pro československou novou filmovou vlnu tak unesen, že Černého Petra okamžitě poslal i na filmový festival do New Yorku. Tam ale tento výrazně evropský film cenu nezískal.

JUDr. Miroslav Polreich, tehdejší tajemník čs. stálé mise při OSN a veliký příznivec kinematografie, který byl účastníkem newyorské tiskové konference, spojené s promítáním Černého Petra, nám po minulé části našeho vyprávění napsal: „…film byl v každém případě jiný, než jsou Američané zvyklí. Tiskovka se nepovedla, protože hned na začátku vystoupil jeden z asi patnácti amerických novinářů, kteří byli přítomni, a tvrdě napadl Formana. Nikoli kvůli filmu, ale nejen sprostě, ale i negramotně argumentoval, co taková zemička může produkovat, nemá-li žádnou tradici, a že taková produkce do takové filmové mocnosti, jako jsou USA, ani nepatří…“ Zaražený Miloš Forman tehdy neprotestoval a raději tiskovku předčasně ukončil. Je ale docela dobře možné, že právě v tu chvíli se zrodil impulz dobýt až příliš sebevědomou filmovou mocnost svým uměním. O dvanáct let později, když Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem získal pět Oscarů, se možná onen novinář zastyděl…

Černý Petr nepředstavoval jen první mezinárodní úspěch pro Formanův film. Na něm se především vytvořil jeho tým, který pak fungoval během zbytku celé jeho československé tvorby. V týmu, který tvořil scénář, byl kromě Formana Ivan Passer (jenž měl také pravomoci druhého režiséra) a Jaroslav Papoušek, kteří byli usměrňováni dramaturgem Václavem Šaškem (což se týkalo i filmu Intimní osvětlení, 1965, pod nímž je podepsán Ivan Passer).

Ivan Passer společnou tvorbu (o níž je z jiných pramenů známo, že ji tvůrci navíc prokládali hraním kulečníku a Miloš Forman s oblibou spaním) popisoval takto: „…nám bylo takhle dohromady dobře, protože jsme zjistili, že to působí jako přirozený filtr. Když jsme se o něčem rozhodovali a bylo to 2:1, tak se to bralo jako pravidlo, že ty dva mají pravdu. My jsme si scény přehrávali a dolaďovali jsme charaktery. Asi dvakrát jsme zkoušeli psát ve čtyřech, ale nefungovalo to. Lidé se začali ptát, co kdo napsal, a my jsme měli skoro jako zákon, že je jedno, co kdo napsal. Proto i dnes studentům radím, ať si k psaní vezmou někoho, komu věří, respektují, nebo s kým jim je dobře, protože jde práce líp od ruky a prosadí se lépe, než kdyby byli sami. Při psaní hrál Miloš často pasiáns. Protože byl pověrčivý, věřil tomu, že když poslední tři karty budou esa, že umře. Tak jednou, když šel na záchod, jsme karty narafičili tak, aby opravdu obrátil tři esa jako poslední. Málem dostal infarkt, a tak jsme se začali smát a on pochopil, že to byla legrace.“

Film pak ve své barrandovské tvůrčí skupině vyráběli Vladimír Šebor a Jan Bor. Miloš Forman se těchto osvědčených jistot snažil držet i na západní polokouli, která je charakteristická svou fluktuací, jeho dvorním producentem se jen namísto Šebora a Bora stal hollywoodský producent Saul Zaentz. Miroslav Ondříček pak kameru jeho filmů držel až do filmu Valmont z roku 1989, a to pouze s výjimkou filmů, kdy měl už předem smlouvu na jinou práci, což byl americký Přelet nad kukaččím hnízdem, 1975, a právě český Černý Petr (kde ho za kamerou zastoupil Jan Němeček).

Lásky jedné plavovlásky

O Láskách jedné plavovlásky (1965) se dá říct, že to byl film silně společenskokritický. Formana jeho námět napadl, když jednou v centru Prahy potkal mladou dívku s omláceným kufrem, která mu vyprávěla svůj příběh dělnice, jež se z feminizovaného města dělnic (předlohou byl příhraniční Varnsdorf) vydala za svým princem. Příběh filmu byl prostý. Dívka z podobného maloměsta se zamiluje do chlapce, za nímž přijede do Prahy, ale zjistí, že on zdaleka není sám. Druhý plán tvoří bezradnost systému, který díky továrně, v níž pracují téměř výhradně ženské ruce, vytvořil město frustrovaných Amazonek, což se snaží vylepšit tím, že dohodne, aby do města byla přeložena vojenská posádka. Problém je jen v tom, že armáda do města pošle útvar ženatých záložáků…

Paradoxní (ale v té době normální) bylo, že svůj ,paličský' film napsali Forman, Passer a Papoušek na Dobříši, v zámku Svazu spisovatelů, jehož oficióznosti se v té době vysmál Ivan Klíma ve svém dramatickém debutu Zámek (1964). Unikátní konstelace tehdejší doby pod záštitou spisovatelských funkcionářů Jaroslava Seiferta, Františka Hrubína, Josefa Kainara a Jana Drdy (který trojici FPP na Dobříš pozval) a ,otce filmařů' Jana Procházky, jenž díky osobnímu přátelství s prezidentem Novotným cíleně vymohl československý filmový zázrak, tehdy umožňovala se systému vysmívat a zároveň ho využívat.

Své o tom věděli také spisovatelští uprchlíci z fašistických zemí, kteří v době, kdy na Dobříši vznikaly Lásky jedné plavovlásky, na zámku také žili a pracovali. Byl to třeba Brazilec Jorge Amado (jemuž se na Dobříši dokonce narodila dcera), pozdější nositel Nobelovy ceny z Chile Pablo Neruda nebo Španěl Jorge Semprún, scenárista a někdejší člen ilegálního ústředního výboru exilové Komunistické strany Španělska z doby, kdy v jeho vlasti vládl diktátor Franco (jeden čas na Dobříši sídlilo celé ,úvé' KSŠ). Semprún byl však za kritiku stalinistických praktik ze své strany vyloučen a později ve Francii napsal pro režiséra řeckého původu Costu-Gavrase scénář filmu Doznání (1970) podle románu, v němž Artur London, jeden ze tří přeživších obviněných z procesu se Slánským, popsal svůj případ. (Autor eseje si neodpustí komentář: Všichni tři tvůrci filmu, London, Semprún i Costa-Gavras, byli komunisti a všechny tři ze svého středu vyloučila nejdřív jejich ,rodná strana', a později i naše ,demokratická společnost'. Ta první za to, že byli přílišní demokrati, ta druhá za to, že bývali komunisti…)

 

 

Lásky jedné plavovlásky byly natáčeny ve Zruči nad Sázavou, což bylo ještě za první republiky zapadlé venkovské městečko, z něhož Tomáš Baťa ve třicátých letech udělal jednu z kopií svého Zlína (další kopie v pozdějších letech vystavěl po celém světě), rozsáhlou tovární čtvrť z červených cihel z železnaté hlíny, obehnanou dvojdomky pro dělníky, a uprostřed toho všeho konstruktivistický kulturní dům, zvaný Hotel. V něm se točila většina scén Lásek.

Kromě neherců (mezi něž patřil i pozdější zručský domovník činžáku, v němž na přelomu milénia bydlela Kolocova rodina, Jindřich Riemer, který ve filmu sehrál sám sebe, kapelníka podnikové kapely, vítající na nádraží vojenskou posádku) byli do hlavních rolí obsazeni osvědčený herec Vladimír Pucholt (muzikant Milda, který se na taneční zábavě seznámí s ševcovskou dělnicí Andulou) a jako vůdce nadržených záložáků zkušený Vladimír Menšík. Pro roli Anduly objevil Miloš Forman sestru své bývalé manželky Jany Brejchové, tehdy devatenáctiletou Hanu Brejchovou, která se od tohoto filmu z neherečky stala herečkou stejně jako představitelka Mildovy maminky Milada Ježková, již Jaroslav Papoušek a Ivan Passer potkali v tramvaji a v důchodovém věku tím určili zbytek jejího života (její nejslavnější rolí je nejspíš role paní Jechové z filmu Zdeňka Podskalského a Ladislava Smoljaka Kulový blesk, 1978). Totéž se stalo Josefu Šebánkovi, který ve filmu ztvárnil otce. Byl strýcem manželky Formanova kameramana Miroslava Ondříčka a ten jeho skvělé historky od táborových ohňů (Šebánek byl celoživotní vášnivý tramp) nevydržel poslouchat, aniž by se o ně nepodělil s celým národem. Ten dnes Šebánka zná především jako starého Homolku z filmové trilogie Jaroslava Papouška (stejně jako Petra a Matěje Formanovy coby Homolkovy vnuky Péťu a Máťu).

Lásky jedné plavovlásky si v době, kdy se československý film stal takovým pojmem, že jím dokonce v italském filmu Maléry pana účetního hrozil šéf pana Fantozziho („Musíme jít ihned zhlédnout československý film!“) vysloužily celkem jedenáct zahraničních ocenění a navrch nominaci na Oscara za nejlepší film v cizím jazyce. Získal ho sice Claude Lelouch za Muže a ženu, rok předtím a rok poté ho ale obdržely československé filmy Obchod na korze a Ostře sledované vlaky a v roce 1968 byl na cenu opět nominován Miloš Forman za svůj poslední domácí film Hoří, má panenko. Ten sice natočil v českém jazyce, ale tentokrát už v zahraniční produkci, již mu také vynesl úspěch Lásek jedné plavovlásky.

 

Hoří!

Léto 1966. Československý kulturní zázrak 60. let byl na svém vrcholu. Úspěch filmu Lásky jedné plavovlásky v době, kdy československá kinematografie sklízela mezinárodní pole plná cen, udělal z Miloše Formana pro západní Evropu jednoho z nejžádanějších režisérů z Evropy východní. Italský podnikatel z renesančního hraběcího rodu a manžel Sophie Lorenové Carlo Ponti (který se proslavil jako producent amerického filmu podle adaptace Formanovy oblíbené a v SSSR stále ještě zakázané knihy Borise Pasternaka Doktor Živago, ten, který koupil mezinárodní práva na Menzelovy Ostře sledované vlaky a cílevědomě dovedl mezinárodní slávu filmu až k získání Oscara) projevil o Miloše Formana zájem a slíbil, že bude produkovat jeho nový film. Námět k němu mu dal sám. Skupina amerických turistů sleduje v Tatrách medvěda, který přejde přes hranice do Polska. Trojice Forman, Passer, Papoušek pracovala na scénáři v Římě, ale z námětu nic nevzniklo především proto, že jim Ponti přidělil anglického scenáristu, který nebyl ani v nejmenším naladěn na jejich styl tvorby. Trojice se tedy vrátila domů a odjela do Krkonoš pracovat na jiném námětu, příběhu vojenského dezertéra, který se ukrývá v sklepení pražské Lucerny.

Přitom tvůrci jeden večer navštívili ve Vrchlabí hasičský ples, jehož atmosféra je uchvátila. Objevili hospodu, kde se požárníci scházeli a chodili do ní s hasiči konzultovat, „co by se stalo kdyby se ještě…“. Scénář byl hotov za šest týdnů, šéfovi barrandovské tvůrčí skupiny Šeborovi se líbil a hlavní producent Ponti Formanovi důvěřoval, což filmu mimo jiné přineslo možnost točit na tehdy vzácný barevný materiál, a to nikoli na pastelové východoněmecké ORWO, ale na ostrý americký Kodak. Hoří, má panenko byl první a také poslední Formanův film, ve kterém nebyl použit jediný profesionální herec. Vše stálo na ,čtyřech mušketýrech' z Formanových předchozích filmů: Janu Vostrčilovi, Josefu Šebánkovi, Miladě Ježkové a Josefu Kolbovi (tom, který má na starosti tombolu, a ve chvíli, kdy vrací na stůl tlačenku, kterou ukradla jeho manželka, se rozsvítí a on omdlí), které doplnili místní požárníci, mezi nimiž utkvěli zejména Josef Valnoha (s hitlerovskou štětkou pod nosem) a lysý František Debelka.

Z nehereček se ve filmu objevila Vlastimila Vlková, pozdější Cecilka ze série Slunce, seno…, kterou prvně objevil Ivan Passer pro své Intimní osvětlení. Mezi kandidátkami na hasičskou miss (což byl v ČSSR fenomén dne, nově povolený po takřka dvaceti letech zákazu) se pak mimo jiné mihla amatérská zpěvačka Olga Blechová, dnes Matušková. Problém byl, že film byl dokončen v roce 1967 právě v době, kdy vládnoucí konzervativní křídlo režimu uznalo, že se nejen ve vztahu k umělcům otevřelo až příliš, a bylo připraveno umělcům křídla opět přistřihnout. V případě Formanova filmu k tomu měla posloužit předpremiéra ve Vrchlabí, kde se ale místní stali spolutvůrci filmu, takže za ní stáli. Establishment si ovšem našel oporu v jiných městech a film byl zakázán. To by nebyl takový problém, pokud by mohl do zahraniční distribuce (což by přislíbené dolary už zařídily), film se ale nelíbil producentovi Pontimu (jiná verze spekuluje, že šlo o formu dohody mezi Pontim a československým establishmentem). Prohlásil, že on je taky levičák a nevidí nic vtipného na zesměšňování pracující třídy. Jeho právníci hbitě našli kličku ve smlouvě („film je oproti požadavku kratší o dvě minuty“) a Carlo Ponti žádal vrácení investovaných peněz. Nad Milošem Formanem se vznášela hrozba vězení.

Film si dal naštěstí předvést francouzský režisér Claude Berri a práva od Pontiho s pomocí Françoise Truffauta a několika přátel (jedním z nich byl i italský režisér Luchino Visconti, který tím možná splácel dluh české zemi za to, že jeho předkové se před staletími v Pavii pokusili otrávit českého krále Karla IV.) zakoupil, a dokonce ho stačil ještě v termínu přihlásit jak do Cannes, tak do Los Angeles na Oscary. V L. A., jak jsme zmínili, se Hoří, má panenko umístilo v užším výběru nominací, ale zvítězil jiný francouzský film, Muž a žena, a výbor v Cannes se během festivalu na podporu protidegaullovských revolučních bouří rozhodl, že aktuální ročník zruší. Stalo se tak shodou okolností právě před promítáním Hoří, má panenko, což režisér promítaného filmu musel před kamerami schválit, čímž Forman vstoupil do povědomí francouzských médií.

Tvůrci z donedávna uzavřených zemí, jako byly státy východní Evropy (zúčastnili se i Jan Němec s filmem O slavnosti a hostech a Jiří Menzel s Rozmarným létem) či fašistické mocnosti Pyrenejského poloostrova (z frankistického Španělska přijel Carlos Saura promítat svůj film Peppermint Frappé), jež se poprvé těšili z pozvání do Cannes, byli zklamaní. Forman sám byl zklamaný dvakrát, protože Hoří, má panenko byla znemožněna i premiéra v Paříži (demonstrující studenti den předtím vypálili kino, ve kterém se měla konat. Náladu mu vylepšovala jen skutečnost, že v lednu 1968 se moci v Československu chopila liberální skupina, která spustila obrodný proces, domácí projekce filmu Hoří, má panenko byly okamžitě povoleny (domácí i mezinárodní distribuce byly ovšem povoleny až na osobní intervenci Alexandera Dubčeka, poté co konzervativní stranická klika argumentovala „45 tisíci výpověďmi dobrovolných hasičů“), a film se stal jedním z manifestů Pražského jara 1968.

V dětství i v dospělosti jsem pak od své babičky i od svého otce slýchal o legendárním zážitku z premiéry Hoří, má panenko v letním kině ve Starých Splavech, obci, kde Miloš Forman vyrostl. Na promítání tehdy s mými příbuznými šel Pavel Forman, hrdý na mezinárodní úspěch svého bratra, a po filmu následoval půlhodinový potlesk. Jako doprovodný program poté na protější pláži vystupovala skupina Matadors, jejíž sólista Radim Hladík předváděl svůj parádní kousek; hraní na kytaru zubama. Bylo léto 1968…

Carrière a Chelsea

Jedním z darů, které Miloši Formanovi dal mezinárodní úspěch jeho díla, bylo přátelství s Jeanem-Claudem Carrièrem, s nímž se seznámil v roce 1966 na festivalu v italském Sorrentu. Carrière (pozdější scenárista takových filmů, jako je Plechový bubínek, filmová verze Mahábháraty či adaptace Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, a autor kanonizované učebnice scenáristiky Vyprávět příběh) v té době působil jako dvorní scenárista legendárního Luise Buñuela, který se po dobu Frankova režimu ve Španělsku se svou produkcí přesunul do jiných zemí, především do Mexika. Carrière právě dokončil scénář Buñuelova filmu Mléčná dráha a Forman, kterému Pražské jaro skýtalo úplnou volnost a který se v Londýně zamiloval do zbrusu nového muzikálu Vlasy, Carrièra požádal, zda by ho mohl následovat do New Yorku, kde by se ponořili do ducha hippies a napsali spolu scénář filmové adaptace muzikálu. Nutné podrobnosti s držiteli práv projednal a počáteční kapitál sehnal Formanův přítel Claude Berri.

Hotel Chelsea v newyorské umělecké čtvrti Greenwich Village fungoval v dokonale tržní společnosti jako dokonale nekomerční inkubátor (ačkoli ve skutečnosti byl nekomerční jen na první pohled). Přijímal na byt umělce, a kdo z nich neměl na nájemné, neplatil, s tím, že zaplatí, až se proslaví. Hotelu se to vždy vyplatilo. Výčet bývalých nájemníků, kteří se stali slavnými, byl nekonečný, počínaje spisovatelem Jackem Keroucem, který tu napsal svou knihu Na cestě, přes hudebníky Jimiho Hendrixe a Leonarda Cohena po malíře Diega Riveru a fotografa Henriho Cartiera-Bressona. Andy Warhol o hotelu dokonce natočil film Chelsea Girls (1966). Forman a Carrière tu zůstali tři týdny, snažili se porozumět newyorskému slangu, absolvovali body-painting, ochutnávali sexuální revoluci a mezi tím vším je jejich soused z hotelu Chelsea Arthur C. Clarke, vynálezce telekomunikační družice a klasik sci-fi (autor legendárního filmu 2001: Vesmírná odysea), zval k sobě do pokoje na přímé televizní přenosy vypouštění raket z Mysu Canaveral, které jim erudovaně komentoval. Heslem dne byl verš What a piece of work is man! (Jak je člověk uhněten!), slavný citát ze Shakespearova Hamleta, který James Rado a Gerome Ragni, autoři textu muzikálu Vlasy, vtělili do svého díla (v němž v jeho inscenaci na Broadwayi oba vlasaté hipíky také hráli). Jednoho dne Forman a Carrière během svých toulek čtvrtí East Village ale potkali dívku ze středostavovské rodiny z Connecticutu, která přes týden žila životem hippies a o víkendu rodičům říkala, že v New Yorku studuje. Její vztah s rodinou, kterou považovala za pokryteckou (oba rodiče si byli nevěrní, ale doma a navenek předstírali, že o ničem nevědí), byl dán prakticky jen potřebou získání peněz na obživu a byl vlastně pokračováním desetiletí starého příběhu Holdena Caulfielda, hlavního hrdiny knihy J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. Jednoho dne se jejich přítelkyně sbalila a už se domů nevrátila. Oba evropští tvůrci se shodli, že její příběh volá po filmovém ztvárnění ještě víc než muzikálový manifest, který tak milovali.

Odcházím z bouře do bouře

V tvorbě na novém námětu se Carrière a Forman snažili pokračovat ve Francii, ale příliš jim to nešlo. Evropa, alespoň na začátku roku 1968, vypadala jinak než Amerika. Uprostřed dennodenních demonstrací, hořících převrácených aut a okupovaných kateder univerzit to ani moc nešlo. V práci na novém námětu se tedy pokračovalo v Praze, ale ani tam nebyl příliš velký klid. Každý den se dělo něco převratného, rušila se cenzura, připravovaly rehabilitace, Dubček (v očích Západu už tehdy nejméně tak slavný jako Miloš Forman) jednal s představiteli panzersocialistických zemí v Drážďanech, a poté v Čierné nad Tisou. V polovině srpna už byl v Paříži klid, takže se tvůrci přesunuli tam. Dne 21. srpna ráno se ale Miloš Forman, jenž spal v bytě Jeana-Pierra Rassama, producenta, který byl také uprchlík (z křesťanského Libanonu), od svého domácího telefonem dozvěděl, že bude ve Francii muset zůstat… Rassam a Formanův anděl strážný Claude Berri (jehož rodiče byli také uprchlíci, matka z Rumunska, otec z Polska) obratem zorganizovali záchrannou akci. Půjčili si od režiséra Françoise Truffauta prostorný citroën a s ním jeli do Prahy pro Formanovu manželku Věru se syny Petrem a Matějem. Na území ČSSR proti nim postupovaly kolony ,bratrských' vojsk, které byly plné nejistoty jak z nezvykle úzkých silnic, tak z reakcí ,kontrarevolučních' domorodců, o jejichž pohnutkách nevěděli absolutně nic (většina ze 108 obětí okupace byly právě oběti podobných silničních srážek). Berrimu se během jízdy, kdy v protisměru postupovala sovětská armádní kolona, chtělo na záchod, ale Rassam odmítl zastavit, a tak Berri v hrůze z reakce druhé největší armády světa močil za jízdy ven ze staženého okénka.

Sympatie pro československé uprchlíky, kteří zažívali stejné dějinné neštěstí, jaké západoevropské země se stejnou kulturou zažily v 20. století několikrát, byly obrovské. Pro Formana, i když byl bez prostředků, sehnali francouzští přátelé okamžitě byt, kde kromě jeho rodiny bydleli i další čeští uprchlíci Ivan Passer, Pavel Juráček, Jaromil Jireš, Jan Němec a Josef Škvorecký. Někteří z nich (jako Škvorecký a Němec) si po uklidnění situace ještě před definitivní emigrací „zajeli domů urovnat svoje věci“. K těm, kteří se vrátili navždy, kromě Jaromila Jireše a Pavla Juráčka patřila i Věra Křesadlová s Petrem a Matějem Formanovými. Jedním z pádných argumentů pro návrat rodiny pro ni byl fakt, že (stejně jako Jiří Suchý, který měl v té době azyl v Anglii) vyslyšela volání Jiřího Šlitra, jenž jediný zůstal v Praze a svolával svůj ansámbl k další sezoně v Divadle Semafor. Do USA tedy Forman odjížděl znovu s Carrièrem a Ivanem Passerem, který byl jeho nerozlučným druhem už od čtrnácti let. Jiří Voskovec této společnosti sehnal malý domeček v Greenwich Village, zastíněný okolními domy. Ten byl sice umělci velmi vyhledávaný (americký dramatik John Guare o něm prohlásil, že je to sídlo legendární Bohémie, v němž je nejdůležitější, co se právě čte a pije), ale Miloš Forman v něm prožil nejhorší měsíce svého života. Scénář filmu Taking off – Odcházím už byl dokončen, ale společnost Paramount, která si ho objednala, o něj nejevila zájem. To znamenalo, že Forman sice nebude korporaci muset nic vracet, ale nebude mít z čeho žít a scénář bude navěky uschován v archivech Paramountu bez možnosti realizace. V této situaci u něj vypukla exogenní deprese. Spal dvanáct, šestnáct a později i dvacet hodin denně.

V době, kdy se probouzel už jen na jídlo, navrhl mu Ivan Passer, zda nechce chodit k psychologovi, což Forman odmítl. Passer tedy vymyslel malou lest. Chodil k psychologovi sám, popisoval mu Formanovy stavy jako svoje, a Formanovi naopak od psychologa vyřizoval konkrétní rady. To přineslo své plody. Společnost Universal se ozvala, že do své řady nízkonákladových filmů (v rámci níž se zrodila například Easy Rider – Bezstarostná jízda Dennise Hoppera) potřebuje další titul. Film Odcházím vytvářel Miloš Forman opět svým typickým způsobem. Kameramanem byl Miroslav Ondříček, který svou prací na legendárním filmu britského režiséra Lindsayho Andersona If – Kdyby (1968) získal stejný mezinárodní věhlas jako Forman, což normalizačnímu československému státu přinášelo tolik deviz, že ač tehdy ještě neemigrant, mohl točit v zahraničí. (Ostatně ani Forman sám nebyl úředně emigrantem. Vzhledem k tomu, že režim se chtěl zbavit problému s „utajováním světoznámého Formana“, kterého podobně jako emigranta Voskovce dost dobře nešlo vynechat ani z filmových učebnic, přišel režim s verzí, že „Forman na Západě dlouhodobě vydělává na svůj dluh za Hoří, má panenko“. To se hodilo po letech, kdy se jako ideální místo pro natočení Amadea ukázala Praha. Kromě profesionálních herců angažoval Forman do filmu jako vždy i neherce, kteří ho svými výraznými typy oslovili v newyorských ulicích, a také neznámé divadelní herce, mezi něž patřil například protáhlý obličej Vincenta Schiavelliho, pro něhož bylo účinkování v Odcházím první filmovou rolí (později ho Forman obsadil do většiny svých dalších filmů). Ze známých jmen začínala v Odcházím zpěvačka Tina Turner a režisér nezapomněl ani na své krajany. Němého otce tří uprchlých dětí (které symbolizovaly tři podobenky na jeho saku) tu sehrál Jára Kohout, někdejší český lidový komik a pozdější spoluzakladatel českého vysílání Svobodné Evropy, jenž před 23 lety ,odešel' přesně ve svém stylu. Nechal se převést do americké okupační zóny Německa o přestávce vystoupení, které hrál v Aši pro místní pohraničníky…

 

 

Odborníci se shodují, že nejsilnější scéna filmu je ta, v níž Forman Davida Gittlera v roli rockového muzikanta, kterého jeho hippies-snoubenka představuje svým středostavovským rodičům, režíroval přesně stejně jako paní Matouškovou v roli maminky v Černém Petrovi. Ve scéně šlo o to, že se rodiče nápadníka ptají, kolik si tím brnkáním vydělá, a on má k jejich úžasu odpovědět, že dvě stě devadesát tisíc dolarů ročně. Davidu Gittlerovi ta slova nešla z pusy, a když se ho Forman ptal proč, řekl, že on je taky rockový hudebník a tolik rozhodně nevydělává. Forman mu jako režijní poznámku sdělil, že tolik určitě vydělává. Ať si spočítá, kolik dá agentům, administrativě, kolik zaplatí na daních… Při další klapce pronesl Gittler namísto suchého číselného údaje následující slova: „Dvě stě devadesát tisíc. Před zdaněním. Je to zvláštní, víte. Člověka štve spousta věcí, co vláda dělá, takže napíše písničku, aby o tom řek co nejvíc lidem. Jenomže nakonec sám vlastně financuje to, co ho štve. S takovejma paradoxama se holt musíte smířit.“

Spokojený Forman větu ve filmu nechal. Film Taking Off – Odcházím měl premiéru v roce 1971 a v Evropě měl (a dodnes má) veliký ohlas. Ve Spojených státech amerických ale totálně propadl…

Dokončení textu, pojednávající o Miloši Formanovi o jako slavném režisérovi amerických filmů, si v Krajských listech přečtete zítra, v pondělí 21. února.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Miloš Forman,