Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Příchod svobody, jak si ho pravdoláskaři za rámeček nedají, a odmítač ,sametu' jako ztělesněný hlas lidu. Svět Tomáše Koloce

komentář 19.02.2022
Příchod svobody, jak si ho pravdoláskaři za rámeček nedají, a odmítač ,sametu' jako ztělesněný hlas lidu. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Fenomén seriálu České televize zasáhl snad celou společnost

Recenzní úvaha, vycházející z aktuálního seriálu ČT Devadesátky, který pojednává o českých 90. letech 20. století, období, jež hrdina seriálu poručík Tomáš Kozák v Devadesátkách charakterizuje takto: „Lidi se střílej na potkání, svazujou se do kozelce a nechávaj se uškrtit vlastní vahou, a pak se dávaj prasatům, rozřezávaj se do sudů a pálej louhem. Každej den se probouzím s pocitem, že prohráváme.“

Českou televizí (která pro dobrou polovinu národa už delší čas představuje totéž, co v 70. letech: hlásnou troubu režimu) i českou společností jako kometa proletěl seriál Devadesátky. Přestože mu předcházela řada dalších děl, které už od počátku nového tisíciletí tu a tam (vedle myriád chvalozpěvů na příchod svobody) reflektují úpadek morálky i zákonnosti posametového režimu (například Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Gangster Ka, Hranaři, Metanol, Pustina, Rána z milosti, Vysoká hra), a přestože se zabývá stejnou tematikou jako osm let starý seriál Případy 1. oddělení, vybuchl jako bomba, soudě alespoň podle reakcí na sociálních sítích.

S případy 1. oddělení ho spojuje policista-scenárista Josef Mareš a hlavní postavy vyšetřovatelů Kozáka (což je Marešova autobiografická postava, kterou v Případech 1. oddělení hraje Ondřej Vetchý a v Devadesátkách Kryštof Bartoš), Plíška (P: Bolek Polívka, D: Martin Finger), Korejse (P: Miroslav Hanuš, D: Josef Korejs), Jeřábka (P: Igor Bareš, D: Tomáš Kobr) a dalších. Jiný výběr herců je dán jednak jiným realizačním týmem, ale i tím, že Příběhy 1. oddělení se odehrávají již v novém miléniu, zatímco Devadesátky, jak sám název napovídá, pojednávají o začátku 90. let 20. století, kdy hrdinové byli mladší.

Vročení tehdejší doby divákovi připomene vždy znělka jednotlivých dílů Devadesátek, která je podložena koláží v tehdejší době zcela nových, jí předtím neznámých aktuálních jevů a osobností, které v té době vtrhly do naší společnosti se sebevědomím prvků, které se s osmotickou rychlostí přelévají do nově otevřeného prostoru, co byl před nimi po dlouhá léta hermeticky uzavřen. S časovým odstupem si ti, co stříhali znělky Devadesátek, dovolili dělat satirickou legraci i z osobností, z nichž si tehdy, v 90. letech, a to ještě umírněně, utahovala jen Česká soda. Ve společnosti hvězdiček, jako je Tereza Pergnerová, David Rath nebo Ivan Jonák zde Václav Havel hlásá, že „vše nezákonné bude po zásluze potrestáno“, což Václav Klaus (proti přesné statistice, již seriál přináší na konci některých dílů) doplňuje: „Já nemám žádný signál o viditelném zvýšení zločinnosti“, po čemž následují úryvky z reportáží o bílém otroctví nezletilých a vraždách taxikářů, doplněné společenským žvatláním Haliny Pawlovské V žitě a unaveným žvatláním Jana Pavla II. z papamobilu, což vše je ukončeno výsostně kontextuálně-symbolickou větou zpěváka Kamila Střihavky: „Kvůli tomu, že hraju Ježíše Krista, nezměním svůj názor na víru…“

To vše předchází šesti příběhům, které se zabývají nejkřiklavějšími skutečnými osobnostmi a gangy českých 90. let: diskotékovým gangsterem Ivanem Jonákem, Františkem Mrázkem a Antonínem Bělou, gangem orlických vrahů, což je doplněno případem dvou fiktivních přestřelek mezi čínským, arménským a albánským gangem v Praze, které mají symbolizovat příchod mezinárodní zločinnosti do ČSFR (od roku 1993 ČR).

Autorovi této recenze (což ani nemůže být jinak…) přijde nezajímavější postava kapitána Václava Plíška, v 90. letech ostříleného padesátiletého policisty, který se nijak netají tím, že mu sametový převrat není vůbec vhod, a to nikoli protože by šlo o nějakého zarytého bolševika, ale protože mu nevyhovuje doba, v níž mafiáni jezdí v mercedesech a policie je stíhá ve formanech, kdy se (na rozdíl od idylických časů 80. let a jejich malých Pitavalů z velkého města) mnozí ,noví podnikatelé' domnívají, že nájemně zabíjet lidi je stejně férové podnikání, jako prodávat housky, a kdy se Praha stává operačním průsečíkem mafií z východu i západu.

Přestože mafie z bývalého SSSR Plíškovi (jako každému Čechovi po normalizaci) smrdí už jazykem, jímž se dorozumívá, což jejímu bossovi neopomene sdělit (na rozdíl jeho kolegy Tůmy, hraného Ondřejem Sokolem, který s kápem arménské mafie uzavře dohodu o vzájemné pomoci, což by policajt starého střihu Plíšek nikdy neudělal), stejně esenbácky jedná i s ,havlovskou rychlokvaškou' (jsa naučený na desetiletí zažitý systém povyšování, který nikdy nebyl přeskakován), velitelem Útvaru rychlého nasazení Zelňákem (Pavel Batěk) i s českým arogantním mafiánem Jonákem (Michal Novotný).

Zatímco Plíškovi mladí polistopadoví kolegové, zejména Kozák, kteří jsou v nové době zvyklí nechat si schvalovat vše od prokurátora, občas rádi využívají jeho selského rozumu a starosvětského policajtského sebevědomí, on se od nich zase nakonec naučí, že dohodnout se s mafiánem může být pro dobro věci, ale (jak poučí své mladší kolegy) „jen v situaci, kdy nad ním máte kontrolu“. Nerudný policajt starého střihu, který byl proti zrušení trestu smrti, pro něhož je každý zločinec ,drban', i kdyby třeba vlastnil potravinářské nebo uhelné impérium, se ukazuje být jedinou oporou týmu v době, kdy je všechno relativní, uplacení vyšetřujícího vysvětlitelné a každý vlivný ospravedlnitelný. Je to nakonec Plíšek, který svým každodenním vlivem donutí mírně ustrašené oddělení (v případě, který sám ani neřídí!), aby souhlasilo s vydáním zatykače na oligarchu první generace Jonáka.

Posun v diskurzu je v tom, že zatímco před několika málo lety by taková postava v seriálu, produkovaném ČT, byla (respektive musela by být) vyloženě záporná, nyní je Plíšek vylíčen jako jeden z mála policistů bez špatných osobních vlastností, ba by se dalo říct, že je napsán tak, aby si ho divák zamiloval nejvíc ze všech a aby s ním souhlasil (!). Recenzent přiznaně váhá, zda je to nějakou jemu zatím neviditelnou liberalizací dramaturgie ČT, či genialitou autorů Devadesátek, kteří podobně jako Jaroslav Dietl v seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře, napsaném ještě za Brežněva, udělal potichu nejsympatičtějším hrdinou hoteliéra Pepu Cirkla, tedy příslušníka buržoazní třídy, o němž by podle všech pravidel tehdejšího ultralevicového režimu měl vlastně psát jen špatně…

Každopádně v Devadesátkách je to opět tak. V seriálu, natočeném v režimu, jehož posvátnými hesly (i během nekonečných lockdownů neboli uzavírek) jsou otevřenost a západní hodnoty, je nejsympatičtější postavou zpochybňovač jednoznačné pozitivity otevření hranic všem a prosazovač východních způsobů řešení násilné kriminality, kapitán Václav Plíšek.

Tomuto neoddiskutovatelnému faktu ve scénáři Devadesátek jdou ovšem naproti divácké emoce. V počátku této recenze jsem psal o reflexivní bouři, který seriál vzbudil a kterou média mainstreamu, a dokonce i ta mírně nalevo od něj, měla potřebu korigovat v duchu myšlenky zachování numinózní reflexe let příchodu svobody: „V devadesátých letech přece nebylo všechno tak špatné…“

Co jim na to říká autor této recenze? Moji kolegové z mainstreamu, to máte těžké, když po třiceti letech systematického kanonického podkuřování současnému režimu jednou něco protrhne voskovou stěnu po celou tu dobu propagandou zuby nehty udržovaného dogmatu, co čekáte, že se vyhrne ven, než frustrace? Však i já si dobře pamatuji, jak si moji tetičku v 90. letech vzal pán, jehož syn se stal pražským taxikářem, a toho syna jednoho krásného dne našli v jeho taxíku s dírou v hlavě. Dál jsem neměl potenciál se po případu pídit. Byl jsem tehdy na gymnáziu, a s otcem, který byl předtím ctěným zdravotnickým oficiálem perestrojkového režimu, jsme na ubytovně pro potřebné den po dni zápasili o to, abychom měli co jíst.

To až po letech, v rozhovorech s přítelem, režisérem Igorem Chaunem, jsem si uvědomil, kolik bylo v 90. letech taky příležitostí, kupříkladu v tehdy relativně svodných médiích. Tak vznikly například svobodné satirické projekty jako Česká soda, Alles gute a Gumáci, talkshow Milana Markoviče či show dvojice Šimek-Bubílková, které by se už zase nemohly natočit dnes, v době, kdy krvavé Mrázky sice nahradili ,státotvorní' Babišové a Bakalové, ale zároveň se v médiích rozmohla rakovina politické korektnosti a našimi oficiálními vzory jsou bývalé demokracie a současné progresivní fašismy, jako je Austrálie, Rakousko, Kanada či Francie.

Takže, tvůrci Devadesátek, shrnuji – za mě jednička. S hvězdičkou není proto, že jste nevychytali některé zbytečné chyby, jako je hrubkový nápis ODBOR ANALITIKY na policejním ředitelství, a také protože by dnes už možná šlo ty politiky, co stáli za veksláckými kreaturami 90. let, dát nejen do znělky, ale přímo do seriálu. Dílům, jako Kosmo či Hranaři, se to povedlo, a to v obou zmíněných případech dokonce s jednou velikou hvězdičkou. O politických obrmafiánech z USA, kteří kryli první z těch gangsterů, v nich není žádné morální plus, které by vyznívalo v neprospěch těch z Ruska, kteří v téže době kryli ty druhé gangstery. Jak by řekl kapitán Plíšek: „Drban je vždycky jenom drban. Vo tom kriminalistika je.“ Recenzent dodává: A demokracie taky. Respektive – měla by být...

Devadesátky. Česká televize 2022, scénář: Josef Mareš, Matěj Podzimek, režie: Peter Bebjak, 425 minut

 

Vložil: Tomáš Koloc