Úkol rozprášit legendu splnit nedokázal. Navenek dobrácký srandista trpěl celý život panickou hrůzou. Tajnosti slavných
16.02.2022
Foto: Se svolením Česká televize - Pavel Štecha
Popisek: Václav Štekl jako velitel v televizní komedii z roku 1972 Z nových pověstí českých: Dívčí válka
VIDEO Spolupráci s ním si pochvalovali i režiséři slavných jmen, byl veselá kopa, skvělý konferenciér, imitátor i dobrý herec. Jenže se pokusil zničit populární divadlo, a pak už ho v žádném divadle nechtěli.
Kulaťoučký, s akurátním vystupováním, z nějž jako by zpoza rohu vykukoval výbušný temperament a číhal na svoji příležitost. Ať Václav Štekl hrál učitele v populárním seriálu Pan Tau, nebo třeba hoteliéra v nestárnoucí komedii režiséra Václava Vorlíčka Což takhle dát si špenát, vždycky měl úspěch. Koneckonců takových vedlejších postav, které byly vždy v ději nepřehlédnutelné, ztvárnil několik desítek. Dnes už jen málokdo ví, že kdysi býval ve stálém divadelním angažmá. Jenže zaútočil na slavnou dvojici, která si jen tak nenechala něco líbit. A pak už ho nikdy v žádném dalším divadle nezaměstnali.
Dítě školou povinné:
v představení divadla Semafor Člověk z půdy
Start díky armádě
Narodil se 23. září 1929 v Plzni, takže není divu, že se šel po základní škole učit do tamních závodů slévačem šedé litiny. Odmalička ale miloval divadlo, léta hrál s ochotníky, takže využil příležitosti a přihlásil se k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU. Byl přijat a už během studia hostoval dokonce i v Národním divadle. Absolvoval v roce 1953 a padesátá léta pak prožil v armádních hereckých souborech. Nejprve dvě sezóny v Ústředním vojenském souboru Vítězná křídla, od roku 1957 pak přešel do Ústředního souboru ministerstva vnitra. A pak to přišlo. Přesunul se do legendárního Semaforu, kde údajně měl na pokyn vyšších míst udělat pořádek. Nejprve vystřídal na postu uměleckého šéfa Jiřího Suchého, vzápětí přišel pokyn, že se má divadlo zbavit i Jiřího Šlitra.
Kočka na okně:
v představení divadla Semafor Zuzana je zase sama doma
Z ostudy kabát
Štekl sice říkával, že mu to bylo proti srsti, nicméně uposlechl a začal Šlitrovi házet klacky pod nohy. Vidina skvělé kariéry mu zřejmě poněkud zastřela zrak, pozice velkého šéfa, který rozhoduje, co a kdy se bude na populární scéně hrát, byla více než lákavá. Dlouho si jí ale neužil. Jenže Suchý se Šlitrem také nebyli bez přátel, a tak to ,hnali vejš‘. Spor se dostal až na pražský městský výbor KSČ a nakonec se potázal se zlou Štekl. Jiří Suchý dostal svoji funkci zpět a Václav se musel poroučet. Z ostudy měl kabát, takže najít další angažmá nebylo snadné. Jednu sezónu strávil v Hudebním divadle Karlín, v roce 1965 přivítal nabídku Jiřího Štaidla do jeho Divadla Apollo, kde měl s Lubomírem Kostelkou pantomimicko-klaunskými výstupy sjednocovat písňové bloky populárních hvězd. Projekt ale nenašel své publikum.
Pojistka:
scénka z televizního pořadu Kabaret u dobré pohody
Komik na volné noze
Pro fanoušky zpěváků byly jevištní a dramatické prvky čímsi zbytečným, pro obecenstvo malých scén zase byly pořady málo nápadité. Soubor se sice mohl chlubit, že je hvězdami přímo nabitý, přesto začal brzy mít problémy s návštěvností. A to se stalo jedním z hlavních důvodů jeho zániku už ke konci července 1968. Po zániku Apolla už Václav hledání dalšího angažmá definitivně vzdal a stal hercem ve svobodném povolání. Pořádal estrádní a zájezdová představení a stal se vyhledávaným konferenciérem. Jeho populárním majstrštykem bylo perfektní imitování Vladimíra Menšíka, občas se výjimečně mihl i jako host na dalších pražských scénách, například v Divadle Na zábradlí, hrával ale v mimopražských divadlech, mimo jiné v Mladé Boleslavi. O práci prý nouzi neměl, tím spíš, že si ho pomalu začali všímat i filmoví režiséři.
Já už budu hodný, dědečku!:
Svůj, jenže stále stejný
Před kamerou stanul poprvé v roce 1961 jako pan Fousek v komedii režiséra Zbyňka Brynycha Každá koruna dobrá. Menší a hodně zavalitá postava, ostře řezaný, až drastický zjev, perfektní mimika, temperament, výbušnost, bodrost a lehká sebeironie ho předurčovaly pro typy vyloženě komické, veselé a nespoutané. Všelijakých postav a postaviček ztvárnil ve filmu a televizních inscenacích více než sto dvacet, většina z nich ale byla opravdu malá. Výraznějších bylo jen pár, například muž s motýlkem v hororové tragikomedii Spalovač mrtvol, kterou natočil v roce 1968 podle stejnojmenného románu Ladislava Fukse režisér Juraj Herz, otec v hudební komedii téhož režiséra Kulhavý ďábel či Vintíř v historické komedii Karla Steklého Pan Vok odchází. „On byl veselá kopa, vždycky vyprávěl vtipy. Byl naladěný na stejný způsob humoru. Rád jsem s ním točil, ale použitelný byl jen do určitých rolí,“ prozradil o něm deníku Blesk režisér Václav Vorlíček, který ho obsadil například v seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek. Jinými slovy byl svůj, jenže stále stejný, protože hrál v podstatě sám sebe. V rolích, které dostával, to ale nikomu nevadilo.
Bakaláři – Kačenka:
Měl se čeho bát?
Měl pověst velkého požitkáře a milovníka života, který si užíval opravdu naplno. Vyhlášený labužník sám sebe nikdy neošidil a také se rád napil. Jednu dobu dokonce mnohem víc, než je zdrávo. Jen nejbližší přátelé věděli, že má také svoji Achillovu patu, trpěl přímo panickou hrůzou ze smrti. „Hodně často o tom mluvil. Bál se jí jako čert kříže. Přitom na životosprávu naprosto kašlal,“ práskl na něj scenárista Miloš Macourek. Nezřízený životní styl si postupně začal vybírat svoji daň a více než korpulentní herec začal trpět snad všemi nemocemi, které existují. Nakonec k němu byl osud milosrdný a ukončil jeho životní pouť relativně rychle, zabil ho srdeční infarkt. Václav Štekl zemřel 5. února 1994, bylo mu šedesát čtyři let.
(zdroje: Wikipedie, Divadlo Semafor, ČSFD, Supraphon, FDB, Lidová akademie techniky, vědy a umění, Filmový přehled, Český film, Česká televize)
Vložil: Adina Janovská