Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Byl jsem dítě odkojené jazzem – kojil mě jím můj bratr. Album Ondřeje Suchého

12.02.2022
Byl jsem dítě odkojené jazzem – kojil mě jím můj bratr.  Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: S Jiřím oba v baloňácích, držíme se za ruce

Tahle neostrá fotografie byla pořízena z šestnáctimilimetrového filmu, na který nás nafilmoval náš tatínek. Určitě jsme s Jiřím nešli jen tak na procházku, ale nejspíš na odpolední promítání do některého z nuselských kin.

Ještě než se stal můj sourozenec tím, čím je v Semaforu dodnes, býval často doma, kde jsem ho viděl buď něco kreslit, nebo něco psát. Pracoval tenkrát jako výtvarník v podniku Propagační tvorba, a když jednou maloval temperami jakýsi budovatelský plakát a na něm pole lán, povídá mi: „Pojď sem, Ondro, vezmi si šťětec a vyber si nějaké místo v té zelené trávě, kam namaluj pár tahů. To místo si zapamatuj, a já ti ho pak ukážu, až bude plakát vytištěný.“ Po nějakém čase opravdu přinesl domů srolovaný plakát a ukázal mi, že i ty moje šmouhy jsou na něm skutečně vytištěné!

Ale abych neodbíhal od jazzu. Pokud byl Jiří doma, přehrával si na gramafonu své desky. Mně se líbily ty, na kterých hrál australský dixieland Graeme Bella. Samozřejmě že jsem nevěděl, kdo Bell je a odkud přijel, teprve když jsem rozum bral, zjistil jsem, že onen jeho do té doby ve světě neznámý Dixieland Jazz Band slavil své první velké zahraniční úspěchy právě u nás, kde také ve studiu Supraphonu nahrál celkem dvanáct skladeb ze svého repertoáru. Do Prahy přijel v roce 1947 na první Mezinárodní festival mládeže a studentstva a mimo Prahu koncertoval ještě v dalších našich městech. Tak jako Jiří, který měl už tenkrát slušně velkou diskotéku, měl jsem i já pár desek v albu, jenomže byly jen s mluveným slovem. Měl jsem Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy (ty jsem miloval), Ferdu Mravence (toho na desce mluvil i zpíval filmový herec R. A. Strejka, mj. známý septimán Holous a Peterka ze študáckých filmů Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše, kterého jsem v osmdesátých létech měl jako hosta v televizní Kavárničce), pak pohádky Jana Wericha a ještě také Karafiátovy Broučky (které jsem si ale moc nepřehrával, nejspíš proto, že tam nebyla žádná legrace).

 

(foto australské kapely)

Kdysi jsem dostal tuto fotografii orchestru Graema Bella, hrajícího právě v Praze. Vedoucí Graeme Bell hraje na piáno a jeho bratr Roger Bell (pokud zrovna nezpíval) hraje na kornet.  

Jednou, ještě když jsme bydleli na Spořilově, mě Jiří, který už tenkrát vlastnil jednoduché ukulelové banjo, posadil do křesla, sedl si na stoličku naproti mně a povídá: „Já budu zpívat, a až zazpívám Hey Ba Ba Re Bop, ty mi pokaždé odpovíš Hey Ba Ba Re Bop, ano?“ Musím předeslat, že mně byly asi čtyři roky a starší bratr mě odjakživa fascinoval. Byl jsem proto šťastný, že si s ním mohu i zazpívat. A tak, poté co mi předzpíval své Hey Ba Ba Re Bop, odpovídal jsem mu svým vysokým hláskem: „Hej bába rýbab!“, což Jiřího ohromně bavilo a mě zas bavilo, že ho naopak bavím já. Spoluautorem té skladby byl jistý Lionel Hampton, černošský jazzman, vibrafonista, bubeník, pianista, zpěvák a v encyklopediích uváděný též jako showman, jinde jako herec (hrál ovšem vždy jen sám sebe, obvykle se svým orchestrem, celkem v deseti filmech). Hamptonovo jméno jsem v dětství slyšel jen jednou v rádiu, asi v silvestrovském programu, kde nějaký komik komolil jeho jméno a říkal, že bude hrát „Linoleum“ Hampton. Jazz se v našem rádiu tehdy moc neprezentoval, přesto jsem věděl, o jakou hudbu jde, a kreslil jsem si jazzmany dle své fantazie, neboť jsem je do té doby nikdy živě neviděl: Televize u nás dosud nebyla, do tanečních kaváren, ve kterých tito hudebníci mohli hrát, jsem pochopitelně nechodil, nu a v rádiu je nebylo vidět.

 

(dětská kresba tří muzikantů)

Přemýšlím, co mě inspirovalo k tomuto obrázku, a jediné, co mě napadá, je, že banjista uprostřed té trojice muzikantů je můj bratr Jiří, u kterého jsem si mohl jeho první banjo důkladně prohlédnout. Psal se rok 1954 a mně bylo devět let.

V životě se odehraje tolik nečekaných náhod, že člověk, když se později ohlíží za tím vším, co prožil, často nepřestává žasnout. Psal se rok 1977 a do Prahy přijel orchestr jazzové legendy Lionela Hamptona! „Mám do Lucerny dva lístky. Nechceš jít se mnou?“ zeptal se mě Jiří. Byl bych blázen, kdybych odmítl! A tak jsme oba zažili něco, o čem jsme si v mládí mohli jenom zdát. Korpulentní černý chlapík s neustále pootevřenou pusou do úsměvu, hrál, zpíval a střídavými tanečními krůčky přetančil několikrát celé pódium tam a zpět. Chvíli usedl k piánu, chvíli postál u vibrafonu, chvíli usedl k bicím nástrojům a nepřestával se při tom po celou dobu dívat do rozzářených očí v publiku a smát se. Koncert vrcholil přídavkem When the Saints Go Marchin In (neboli Svatí pochodují), kdy se Hampton a pár jeho muzikantů vydalo na cestu publikem. Podával si s některými lidmi z publika ruce, a když míjel jednoho plešatého pána, neodolal a políbil ho na pleš. Lucerna bouřila a na levém balkóně se mohli utleskat dva ochraptělí fanoušci, kteří si tu se svým idolem naživo předtím zahulákali ono slavné Hey Ba Ba Re Bop. Jmenovali se Jiří Suchý a Ondřej Suchý.

 

Na You Tube je možné zhlédnout záznam kompletního vystoupení orchestru Lionela Hamptona v pražské Lucerně v roce 1977. Koho by celý koncert nezajímal, může si najet na 1 hodinu a 17 minutu a pustit si jen to finále koncertu, o němž jsem se zde rozepsal a kde zazněla i ona slavná skladba. Pro zajímavost ještě dodám, že Hey Ba Ba Re Bop si zpívali v padesátých i šedesátých létech nejen pásci, ale i jazzoví zpěváci, jako byl například kontrabasista Luděk Hulan, anebo „nekorunovaný český král rock and rollu“ Miki Volek. Lionel Hampton zemřel v roce 2002 na srdeční selhání, ale dožil se krásného věku, 94 let.

Blízko k jazzu měl do jisté míry i náš tatínek, kterého jsme později na jeho přání oslovovali Jášo. V mládí hrál v rytmických skupinách na bicí nástroje, občas na piáno a také zpíval. Ve skutečnosti se celý život věnoval svému loutkovému divadlu, navzdory všem možným povoláním, kterými při tomhle svém koníčku postupně procházel. Teď ale k tomu Jášovu jazzu. Poslední historka, kterou jsem od něj slyšel, pocházela z období, kdy už mu bylo skoro devadesát let. Vedoucímu dechového orchestru kteréhosi závodního klubu chyběl hráč na velký buben. A blížil se 1. máj, kdy měla kapela hrát v průvodu do pochodu. Jáša s nabídkou, kterou dostal, okamžitě souhlasil. Když průvod vypochodoval, pan kapelník se občas zamračeně podíval dozadu na našeho tatínka, co to bubnuje. Po nějaké chvíli o pauze k Jášovi došel, vytrhl mu buben z rukou a z orchestru ho vyhodil. Jáša přišel domů, kde nám celou tu příhodu s pobavením vyprávěl. Končil pak svým hodnocením kapelníka: „Von ten vůl nepochopil, že hraju v synkopách!“

 

Jedno kavárenské trio, hrající k tanci - náš otec sedí uprostřed u piána. Psal se rok 1928.

Jedno kavárenské trio, hrající k tanci - náš otec sedí uprostřed u piána. Psal se rok 1928.

Pokračování příští sobotu

 

 
 Ondřej Suchý

Vložil: Ondřej Suchý