Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Malíř, nebo herec? Zatímco první vystudoval, druhému propadl na celý život. Tajnosti slavných

09.02.2022
Malíř, nebo herec? Zatímco první vystudoval, druhému propadl na celý život. Tajnosti slavných

Foto: Se svolenímSe svolením Národní divadlo - Karel Drbohlav

Popisek: František Roland v roce 1952, jako Žán v Jiráskově Lucerně

FOTO / VIDEO „Režisér je člověk, který učí jiné, co sám neumí,“ říkával mimořádný mistr tragikomedie. Přestože legendární Eduard Vojan ho odhalil okamžitě, film jeho umění nedokázal využít. Navíc jeho nejvýraznější roli kritika neprávem odsoudila jako projev antisemitismu.

Menší a kulaťoučký, s výrazně zabarveným, zvučným hlasem. Díky tomu se stal představitelem rozličných starších i starých pánů, od různých ředitelů a šéfů přes vysoce postavené úředníky až po moudré řemeslníky a muže z lidu. Sice si zahrál v téměř padesáti filmech, navzdory svým kvalitám ale na hlavní roli čekal marně. Nejspíš si ho vybavíte coby přísného zemského školního inspektora Randu v nestárnoucí studentské komedii Škola základ života, kterou natočil v roce 1938 Martin Frič. Málokdo už ale dnes ví, že byl František Roland čtyřicet let jednou z výrazných osobností činoherního souboru Národního divadla. Vtipný vypravěč precizně vypointovaných historek a anekdot byl také autorem drobných literárních humoresek, grotesek a aforismů.

 

Škola základ života:

Velké rozhodování

Narodil se 22. ledna 1888 v Praze do umělecké rodiny, jeho matka byla členkou baletního souboru Prozatímního divadla. Talentů ale zdědil víc a několik let řešil vážné dilema, kterou cestou se má v životě vydat. Nejprve dal přednost výtvarnému umění a vystudoval malířství na Uměleckoprůmyslové škole. Divadlo, kterým byl odmalička doslova obklopen, mu ale přesto nedalo spát, takže souběžně absolvoval v letech 1905-1907 i hereckou průpravu v soukromé dramatické škole Karla Želenského, legendárního zakladatele herecké dynastie, jejímž prozatím nejmladším členem je Jakub Prachař. Právě díky Želenskému se František nakonec definitivně rozhodl pro herectví, i když měl později na jeho úspěchu největší zásluhu Želenského dlouholetý umělecký rival, mistr Eduard Vojan.

 

V roce 1922 jako Parasit v alegorickém dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu

V roce 1922 jako Parasit v alegorickém dramatu bratří Čapků Ze života hmyzu; foto se svolením Národní divadlo

V kabaretu se neohřál

Až do vypuknutí první světové války prošel několika divadelními společnostmi. Začínal u Josefa Faltyse, jehož kočovná společnost byla jednou z prvních, která hrála česky. V následujících sedmi letech vystřídal společnosti Václava Choděry, J. Chládka, Vladimíra Housy, Adolfa Marka, Jana Blažka, Bedřicha Jeřábka a Aloise Janovského. V roce 1914 se vrátil do rodné Prahy a v listopadu si v kostele sv. Štěpána vzal o jedenáct let starší Albínu Celetkovou. Začal vystupovat v různých příležitostných pořadech na zábavných večírcích a jeho živelné komediantství a plastická mimika neunikly pozornosti, takže velmi brzy získal angažmá ve Švandově divadle na pražském Smíchově, na jehož jevišti prožil celou válku.

 

Baron Prášil:

Nový Mošna

V roce 1918 mu režisér Karel Hugo Hilar nabídl stálé angažmá v souboru Městského divadla na Královských Vinohradech, František se v něm ale dlouho neohřál. Zaujal totiž tehdejšího šéfa činohry Národního divadla Eduarda Vojana, na jehož doporučení byl přijat a na naší nejprestižnější divadelní scéně pak prožil až do oficiálního odchodu do důchodu čtyřicet let. Od počátku kariéry profesionálního herce ztvárňoval převážně charakterní postavy starších a starých mužů. Postupně si vypracoval velice živou, plastickou mimiku a základem jeho herectví se stala komika, která přes tragikomiku přecházela až k tragice. Říkávalo se o něm, že připomíná styl legendárního Jindřicha Mošny, jednoho z nejosobitějších a nejoblíbenějších herců své doby, a to nejen sklonem k nadsázce až frašce, ale současně i schopností hluboce dojímat publikum a vystihnout drobnými detaily podstatu. Vynikal v Molièrových postavách stejně jako představitel rázovitých lidových figurek v české klasice i současném repertoáru.

 

František Roland Svatopluk Beneš Minulost Jany Kosinové

Truhlář Sutnar se svým filmovým synem, studentem filozofie Jiřím (Svatopluk Beneš – vpravo), v melodramatu s kriminálními prvky z roku 1940 Minulost Jany Kosinové; foto se svolením Elektafilm

V nejlepší společnosti

S filmem začal spolupracovat už v němé éře během první světové války, poprvé stanul před kamerou v roce 1916 jako úředník v půlhodinové komedii Antonína Fencla Zlaté srdéčko, natočené podle scénáře populárního kabaretiéra, písničkáře, ale také prozaika, dramatika a režiséra Josefa Švába-Malostranského. Za jeho nejlepší výkon v tomto období byla považována postava jednoho z tuláků, které si zahrál společně s Václavem Vydrou starším v roce 1922 v pohádce Zlatý klíček. Natočil ji Jaroslav Kvapil, jenž současně napsal s Karlem Čapkem i scénář, a Roland se v ní ocitl ve vybrané herecké společnosti, mimo jiné v ní hráli i Olga Scheinpflugová, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta či František Kovářík. Film se ale bohužel nedochoval.

 

Jan Cimbura:

Kdo chce psa bít…

Díky výraznému hlasu snadno zvládl nástup zvuku a jeho filmová kariéra vrcholila na přelomu třicátých a čtyřicátých let, kdy hrál až v sedmi projektech během jediného roku. Přestože dostával jen vedlejší role, vždy byl nepřehlédnutelný. Ztvárňoval policejní komisaře, vysoké úředníky, bohaté podnikatele a několikrát si zahrál i otce některého z mladých hrdinů. K jeho nejvýraznějším postavám patří komorník Ronald v komedii s Vlastou Burianem Baron Prášil či židovský krčmář v historickém dramatu Jan Cimbura, které natočil režisér František Čáp podle stejnojmenného románu Jindřicha Šimona Baara. Po válce se ale film stal právě kvůli Rolandově postavě terčem kritiky jako ojedinělý projev antisemitismu v českém filmu během okupace. Přitom jeho židovský krčmář nebyl ve filmu sebeméně znevážen, o karikatuře už nelze mluvit vůbec. Jenže, jak praví staré přísloví, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

 

František Roland Maryša

Strouhal v slavné tragédii bratří Mrštíků Maryša; foto se svolením Národní divadlo - Jaromír Svoboda

Zapomenuté paměti

Na Rolanda naštěstí poválečná kritika nemířila, takže mohl i po osvobození dál spolupracovat s filmem. V roce 1946 si zahrál lakomého konšela Slacha v historické komedii Otakara Vávry Nezbedný bakalář, Severu ve válečném dramatu Václava Wassermana Nadlidé a starého Slavíka v hudebním životopisném snímku Václava Kršky Housle a sen, věnovaném osudům předčasně zesnulého houslového virtuosa Josefa Slavíka, který byl označován za nástupce legendárního Paganiniho, bohužel ale zemřel na chřipku v pouhých sedmadvaceti letech. Pak už filmových příležitostí ubývalo. V roce 1954 si František Roland ještě zahrál jednoho z konšelů ve Vávrově historickém velkofilmu Jan Hus a o rok později se naposledy mihl před kamerou jako penzista ve filmu pro děti o trampotách s nalezeným psem Punťa a čtyřlístek. V roce 1953 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a v roce 1959 odešel oficiálně do důchodu. Ještě stihl napsat své paměti, které se ale vydání dodnes nedočkaly. Mimořádný herec, komik a autor literárních humoresek a grotesek zemřel 16. listopadu 1967 v Praze a odpočívá na Vinohradském hřbitově.

(zdroje: Národní divadlo, Český film, ČSFD, Wikipedie, FDB, IMDB, Citáty, Encyklopedie Prahy 2)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská