Jak jsem se chtěl stát pionýrem a co všechno bylo za jediný padesátník. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Obrázek z časopisu ILUSTROVANÝ SVĚT ukazuje, jak škola, kam jsem začal chodit do první třídy, a nuselský kostel vypadaly v roce 1902

Z klidného a tichého Spořilova se naše rodina přestěhovala do Nuslí, a já se tak rázem octl ve ,víru velkoměsta', tak na mě Nusle tehdy zapůsobily. Zastávka tramvají číslo 19 a 23 byla přímo před vchodem do našeho domu na Leninově třídě a Svatoslavova ulice (takzvaná Svatoslavka) byla hned za rohem domu, kde jsme bydleli. Neměl jsem to do školy daleko. Tady jsem se naučil číst a psát.

Když jsem v roce 1992, coby redaktor Českého rozhlasu Praha, začal uvádět neděli co neděli svůj zábavný týdeník Padesátník, zavzpomínal jsem si tehdy na to, co si mohl kluk za padesátníkovou minci všechno koupit: Za padesát­ník našeho dětství, tedy v letech padesátých, se dalo koupit buď v kině jedno eskymo, anebo v cukrárně dva dvoubarevné šumáky. Dítě si za tuto min­ci mohlo koupit jednu jízdu tramvají (30 halířů) a přikusovat při ní mejdlíčko (20 halířů), podivný cukrářský výrobek zvláštní tvrdosti a chu­ti, který zaměstnával pusu asi tak jako dnešním dětem dva polštářky orbitu bez cukru. Žvýkačku jsme si ostatně uměli ve své době vyrobit také, stačilo zajít s padesátníkem do drogerie a odnášet si odtud celkem pět fialových dortových svíček. Svíčka se rozžvýkala, knot se vy­plivl a změklá parafínová hmota, nahrazující žvýkačku, se pro ,vylepše­ní' občas namočila v krystalovém cukru. Mít tenkrát v neděli pár pade­sátníků, to nebylo pro desetiletého kluka vůbec marné!

S prvními školními diktáty mi rodiče schovali sešit, kde jsem psal i takovéto úkoly

Prožíval jsem ideální dětství. Moje prostá dětská duše tu dobu vnímala tak, jako že to takhle přece všechno má být, tako­vý že je prostě náš svět. Rodiče mi logicky nic nevysvětlovali, abych snad ve škole zbytečně nežvanil. I tak jsem je hned v první třídě přivedl do nepříjemné situace, to když jsem se na výzvu, abychom nakreslili jab­líčko, přihlásil paní učitelce s otázkou: „Mám nakreslit jablíčko kubis­tické, anebo surrealistické?" Maminka to musela jít druhý den do školy vysvětlit: „Víte, on má o čtrnáct let staršího bratra a ten pracuje jako výtvarník...“ Moje nemístná otázka mi poté byla prominuta.

Vracím se ke vzpomínce na některé neděle, kdy jsem byl obvykle maji­telem několika padesátníků. Ta skutečnost mi nabízela úžasné chvíle! Při dopolední mši svaté v nuselském kostele svatého Václava jsem postával hned nedaleko vstupních dveří, kde býval stolek, na němž se rozkládalo nespočetné množství svatých obrázků v cenách, pohybujících se od deseti a patnácti halířů výše. Čím byl obrázek barevnější a krásnější, tím byla jeho cena vyšší. Jenomže já chtěl obrázků vždy několik, a tak jsem tu celou hodi­nu vybíral a vybíral, až jsem se nakonec definitivně rozhodl pro dva tři levnější.

V nuselském kostele jsem šel také k prvnímu svatému přijímání. Díky dnešní technice nemusím pátrat v paměti, jak to tenkrát všechno přesně probíhalo, neboť vzpomínku na tuto chvíli mi oživila na internetu Wikipedie. Cituji: „K prvnímu svatému přijímání přistupují děti po zhruba jednoroční katechetické přípravě zpravidla ve věku kolem devíti let. Příprava by měla navazovat na již absolvované vyučování náboženství v délce jednoho či dvou let. První svaté přijímání je organizováno ve farnostech zpravidla jednou ročně v květnu nebo na počátku června. Koná se slavnostním způsobem při nedělní mši za účasti rodičů a kmotrů. Po mši zpravidla následuje společné fotografování, popřípadě oslava.“  Ano, takhle to bylo i tenkrát.

Na mši v našem kostele si chodilo tehdy množství lidí poslechnout kázání pátera Tylínka. Aby jeho kázání slyšeli, stávali i před vchodem plného kostela na schodech a části chodníku. Jedné neděle lidí ubylo a páter Tylínek byl vystřídán jiným knězem. Tenkrát mi na tom nepřipadalo nic divného, až teprve nyní jsem se dočetl, že „Alois Tylínek (1884-1965) byl český politik, římskokatolický kněz, papežský komoří a osobní arciděkan, který byl farářem a následně děkanem letech 1922 až 1959 ve farnosti u kostela sv. Václava v pražských Nuslích“.

Na fotografii, pořízené po prvním svatém přijímání, jsem se svým kamarádem a spolužákem Vláďou Pilíkem, kterého – jak vidno – celá událost asi zrovna v dost ,sebrala'

Pokud jsem si nějaké padesátníky našetřil, dělal jsem to proto, abych se po čase vypravil na Václavské náměstí, do prodejny So­větská kniha. Ve škole jsem z vlastní iniciativy odebíral jako jediný z celé třídy časopis Ogoňok a na Václaváku jsem si v Sovětské knize nakupoval malé korunové ,gramplastínky'. Stal se ze mě prostě malý rusofilek. Byl to pro mě tehdy stejně vzrušující rituál, jako ten předchozí u svatých obrázků v našem kos­telíku. Pionýrem jsem přitom nikdy nebyl, spíš pravý opak. Tedy takhle to bylo: Pionýrem jsem chtěl být, ale rodiče tento můj zájem jaksi mlčky přehlíželi. Jednoho dne, kdy jsem zase žadonil, že chci být pionýrem a že zrovna toho dne bude schůzka pionýrů, maminka řekla: „Tak si tam jdi!“ Šel jsem, na sobě pro mě maminkou ušité kanárkově žluté skampolo (což byla košile s velkým rozhalenkovým límcem, dole s velkými kapsami) a v hlavě vidinu, jak se konečně stanu pionýrem. Toho dne se však na schůzku pionýrský vedoucí nedostavil a jeden z pionýrů mi polil skampolo inkoustem, takže jsem šel nešťastný domů. „Já už nechci být pionýrem!“ kňoural jsem ve dveřích a maminka jen řekla: „Tak vidíš. A sundej to ze sebe, já se pokusím s těma skvrnama něco udělat.“

Tenkrát jsem také občas chodíval ke kolotočům a střelnicím v Michli, kde jsem zasněně poslouchal z amplionů Kučerovce a s obdivem si přitom nenápadně prohlížel shlukující se skupinky pásků, předchůdců chuligánů. Do toho pak doma zněly z našeho gramofonu vedle jazzu z Jiřího desek i ruské písně z mých zvukových psaníček: „Daleko, dalekóóó...“ anebo „My jéděm, jéděm, jéděm v dalěkyje krajá - vjesólije sasédi, charóšije druzjáááá...“. Při nich jsem si pořádal svou sbírku svatých obrázků, k níž časem přibyla sbírka zápalkových nálepek.

Obal ,gramplastínky', což bylo zvukové psaníčko, na které se mohl zezadu napsat vzkaz či pozdrav adresátovi. Dnes nad hromádkou těchto psaníček žasnu, jak byly důmyslně a pracně dělané: Maličká fotografie interpreta jednominutové písničky byla do každého výtisku vlepena a doplněna notovým zápisem i s textem písničky, malá deska se pak dala přehrát na tehdejších gramofonech s rychlostí 78 otáček.

Mimochodem – písničku Daleko, daleko nazpívali českým textem v padesátých letech Rudolf Cortés a v šedesátých letech Marta Kubišová. Písnička je to totiž krásná.

Měl jsem to tehdy všechno krásně pomotané, ale vůbec mi to nevadilo. Za­tímco někteří pionýři si u nás ve třídě ilegálně zakládali Klub Rychlých šípů a pod lavicí četli rodokapsy a cliftonky, já, proměňující se zvolna v třídního ,pásečka', zaklá­dal Nachimovský kroužek, četl Biankiho Lesní noviny a Ogoňok a na vlastní žádost se stal ve škole hlavním nástěnkářem. Ovšem původně jsem chtěl vydávat noviny. Naťukal jsem na našem stařičkém psacím stroji značky Corona něco jako žádost o povolení dělat noviny, a když jsme s kamarádem Jarkou Přibylem přišli až k místní stanici SNB, pojednou jsem se začal bát tam s obálkou se ,žádostí' dojít. Toho úkolu se Jarka Přibyl ochotně a nebojácně ujal. Když se vrátil, odpověděl na mou zvědavou otázku, že mu neřekli nic, jen že se na to podívají.

Hned druhý den po ránu jsem byl povolán do ředitelny. Vstoupil jsem vystrašený, protože tam stáli dva příslušníci SNB a začali se divně usmívat. Pan ředitel mi pak před nimi slavnostně oznámil, že noviny ,vydávat' nemohu, zato ale že mě pověřuje, abych na hlavní školní chodbě připravoval obsah velké nástěnky. Byl jsem zklamán, zase však ne moc,  jelikož jsem mohl do rohu nástěnky špendlíky připíchnout informaci, že nástěnku „Připravuje: O. Suchý“. Po prvním ,čísle' nástěnkových novin mě funkce nástěnkáře přestala bavit, a tak tam po celý rok pak zůstalo jen to, co jsem všechno napoprvé vyvěsil - výstřižky z novin, obrázky své i spolužáků… na víc už si už dnes nepamatuji. Ještě snad poznámka k tomu mému Nachimovskému kroužku. Do něj jsem získal pouze dva spolužáky - Pilíka a Černého. Po dlouhém přemlouvání nakonec s členstvím v mém spolku souhlasili, neboť jsem jim navrch slíbil, že od nich nikdy nebudu vyžadovat žádnou činnost.

Knížka Mořská sůl byla určena dětem a pojednávala o mladých nachimovcích, budoucích námořnících ze školy admirála Nachimova. Bylo mi divné, když jsem v dospělosti nemohl v antikvariátech o tuto už dávno ztracenou knížku zavadit, až jeden z posluchačů Padesátníků mi ji věnoval a vysvětlil mi, proč je tak těžce k dostání: Jejím ilustrátorem byl malíř Zdeněk Burian a všechny knížky – zvláště pak tuto raritní - později v antikvariátech vykupovali sběratelé Burianových ilustrací.

Pokračování příští sobotu

Vložil: Ondřej Suchý