Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Prezident v odboji. Zachránil život 20 tisícům Židů. Sebevraždu mu z Londýna zakázal Beneš a historie se na něj pokusila zapomenout. Svět Tomáš Koloce

29.01.2022
Prezident v odboji. Zachránil život 20 tisícům Židů. Sebevraždu mu z Londýna zakázal Beneš a historie se na něj pokusila zapomenout. Svět Tomáš Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Emil Hácha

Ročník 2022 přináší řadu významných národních výročí. Kromě jiného jde i o 150. výročí narození jednoho ze dvou našich prezidentů, za nichž se československý stát zmenšil na český. Emila Háchy, vedle TGM našeho jediného skutečného prezidenta-hrdiny, z jehož života ale dějiny vyrobily nespravedlivý obraz prezidenta-zbabělce. Jak to s ním ale bylo doopravdy?

Příbuzný české politiky

Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech a pocházel z rodiny s politicky nejzajímavějšími kořeny ze všech našich dosavadních prezidentů. Jeho babička z otcovy strany pocházela z rodů Jakešů, kteří jsou v starých matrikách psáni jako Jakschovi, přičemž bydliště rodiny, dvojjazyčné Trhové Sviny, kde mateřský jazyk rodiny byl často určen zkrátka ženitbou a stěhováním do českého či německého prostředí, leží deset kilometrů od Dlouhé Stropnice, odkud pocházel vůdce demokratických sudetských Němců Wenzel Jaksch (1896-1966), a dvacet kilometrů od Českých Chalup, odkud pocházel bývalý politik Milouš Jakeš (1922-2020, v letech 1987-1989 generální tajemník ÚV KSČ, faktická hlava našeho státu). Vzhledem k rozsáhlosti rodiny Jakschů-Jakešů je velká šance příbuznosti Emila Háchy s oběma těmito politiky.

Co se týče německých kořenů, matka Háchovy matky Teresie‚ rozená Nietsche, byla navíc pražská Němka stejně jako její vnučka, Háchova pozdější manželka Marie (1873-1938). Jak Emil, tak jeho mladší bratr Theodor (1874-1957) si totiž vzali své sestřenice, které se obě stejně jako matka bratrů Háchových jmenovaly Marie. Emil si vzal dceru Františka Klause, bratra své matky, Theodor dceru Josefy Šittlerové, sestry svého otce. (Ač Hácha pocházel z rodiny Klausovy, se svým následovníkem Václavem Klausem spřízněn nebyl. Klausovi prvního prezidenta pocházeli z východočeského Chrudimska, Klausovi toho druhého ze západních Čech.)

Talentovaný mladý muž

Háchův otec Josef Emanuel Hácha (1832-1884) stejně jako jeho syn vystudoval práva a působil v rodných Trhových Svinech jako berní úředník. Zemřel, když bylo jeho synu Emilovi dvanáct a syn Theodorovi deset let. Oba byli velmi talentovaní, u Emila byly při zápisu do obecné (základní) školy rozpoznány takové schopnosti, že nastoupil rovnou do druhé třídy. Po otcově  smrti byl přijat do českého gymnázia v Českých Budějovicích, kam se za ním přestěhovala matka Marie Karolína Pavlína Klausová (1837-1914) s bratrem Theodorem. (Později, když začal na českém oddělení Karlo-Ferdinandovy univerzity studovat práva, přestěhovali se za ním i do Prahy.)

Stejně jako Masaryk vyrůstal v společnosti brněnského policejního ředitele Le Monniera a Beneš u pražského policejního komisaře Oliče, také Hácha měl jako nadprůměrně talentovaný student svůj salon, v němž se pohyboval a v němž nacházel první kontakty, které později využil jako čelný právník země. Byl to salon českobudějovického německého továrníka Franze Hardtmutha, zakladatele dodnes věhlasného tužkařského podniku, pojmenovaného podle tehdejšího největšího diamantu světa Koh-i-noor (v překladu Hora světla).

Hardtmuthova syna Emil Hácha od sexty (tedy od svých šestnácti let) učil česky. Sám v té době už uměl dokonale německy, anglicky a francouzsky a učil se rusky, polsky a slovinsky. Slovinsky proto, že k jeho nejoblíbenějším sportům kromě bruslení patřil alpinismus, který provozoval zejména v Julských Alpách. Když později v té oblasti Klub českých turistů stavěl horskou chatu, zúčastnil se její stavby.

K literatuře jej přivedl rodinný přítel dr. Engelmeyer, tajemník hraběte Chamaré (ze starého mecenášského rodu, o němž vznikl známý film Zdeňka Trošky Poklad hraběte Chamaré), k výtvarnému umění zase architekt Josef Fanta (mj. autor Fantovy kavárny na hlavním nádraží v Praze), který se podepsal i na vzdělání jeho bratra Theodora, jenž vystudoval strojní inženýrství a léta pracoval jako konstruktér v USA. To podnítilo zájem Emila Háchy o anglosaské země, už během studia se zaměřil na srovnávání právního systému Velké Británie (který pokládal za nejdokonalejší v dějinách) a Rakousko-Uherska, a poté strávil několik měsíců jako právní koncipista (praktikant) v Anglii. S prací na téma srovnání právních systémů obou zemí promoval v roce 1895 (v pouhých 23 letech!).

Osobou svého bratrance, kněze a kanovníka Vyšehradské kapituly Eduarda Šittlera (1864-1932) se celoživotní vřelý katolík a monarchista Hácha propojil s životem v církvi, jež se stala jeho první zaměstnavatelkou. Nastoupil do kanceláře dr. Josefa Sobičky, která se starala o církevní statky. Se šlechtou ho kromě hraběte Chamaré propojil jeho druhý zaměstnavatel, maršálek Zemského výboru království českého (cosi jako předseda tehdejší autonomní vlády), kníže Jiří Kristián z Lobkovic, jehož syn Jaroslav Lobkowicz, mimochodem jeden ze svědků na svatbě Háchova prezidentského nástupce Antonína Zápotockého!, byl pak v roce 1938 jedním z Háchových prezidentských protikandidátů. Maršálek Lobkowicz si Háchu po třech letech jeho práce pro církev vybral z více než stovky uchazečů do funkce zástupce tajemníka tohoto zemského orgánu.

S rakousko-uherskou monarchií stoprocentně loajální Hácha, jehož nejvyšší ambicí byla i v letech nadějí na samostatnost za první světové války pouhá reforma rakouského práva podle britského vzoru, byl spokojený muž. Žil s múzou, která ho ještě v pozdních letech inspirovala k veršům (Marie Háchová se věnovala opernímu zpěvu a jen choroba jí v tomto oboru znemožnila profesionální kariéru), k třicátým narozeninám dostal dceru Miladu (1903-1989), bratranec Eduard Šittler, velký znalec výtvarného umění, jej propojil jak s životem v církvi, tak v moderním umění, jehož se Hácha stal sběratelem a později i kurátorem Moderní galerie království českého, předchůdkyně dnešní Národní galerie.

Byl také členem České akademie věd a umění a České učené společnosti. V roce 1916 byl pak Hácha povolán do Vídně jako člen Nejvyššího správního soudu s titulem císařského dvorního rady, což z něj automaticky učinilo i soudce Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Háchovi bylo tehdy 44 let, byl dobrým lyžařem, vášnivým řidičem automobilu (jeho úslovím bylo: „Mám se zabít při šedesátce, to se radš zabiju při stovce.“), překladatelem z angličtiny, který překládal především Jeroma Klapku Jeroma (s bratrem Theodorem vytvořili první překlad jeho slavné knihy Tři muži ve člunu – o psu nemluvě) a Rudyarda Kiplinga, a ještě po zvolení prezidentem, snad na rozloučenou, anonymně vydal soubor svých básní pod symbolickým názvem Omyly a přeludy.

U kolébky republiky

Vznik Československé republiky byl pro Háchu do jisté míry překvapením, nová republika se však nemohla obejít bez takových odborníků a upřímných Čechů, třebaže během prvního odboje neprojevovali republikánské smýšlení. (Hácha byl navíc z Klubu českých turistů celoživotním přítelem jedné z hlavních osob pozdější republiky, spisovatele Rudolfa Medka, který si v legiích vysloužil generálskou hodnost a po válce se oženil s nevlastní dcerou syna TGM Herberta Masaryka. Medkovi synové a Masarykovi pravnuci, malíř Mikuláš a rozhlasový hlasatel Rudolf Medkovi, později vzpomínali na dovolené, které rodiny Medkova a Háchova trávily společně v Krkonoších či na Šumavě.)

Již 23. prosince 1918 byl Hácha jmenován soudcem Nejvyššího republikového správního soudu Republiky československé, což byla jakási kombinace dnešních institucí odvolacího soudu a ombudsmana (nad tímto soudem stejně jako dnes stál už jen Nejvyšší soud bez přívlastku). To v praxi především znamenalo odjet do Vídně a vytřídit všechna odvolání, týkající se území nově zřízené republiky (které v té době navíc nebylo ještě definitivní). Na tom, že instituce vůbec vznikla, měl Hácha lví podíl a nová republika to vzala v úvahu. Už 20. března 1919 byl jmenován zástupcem prezidenta instituce a v roce 1925 se stal jejím prezidentem sám. Jako autor řady odborných článků i publikací (například olbřímí Slovník veřejného práva československého) byl Hácha pokládán za špičku naší právnické vědy a jako takový se roku 1920 stal i docentem. Když se jeho dcera Milada roku 1927 vdala za zástupce tajemníka (vzpomeňme, že to byl stejný titul, s nímž v státní správě začínal Hácha) Nejvyššího správního soudu JUDr. Zdeňka Rádla, těšil se Hácha i na vnoučata. Těch se už bohužel nedočkal.

Osudný rok 1938

Ačkoli za první Československé republiky patřil Hácha k lidem, kteří měli patinu ,Rakušáků', jmenovitě jeho předchůdce Tomáš Garrigue Masaryk ho považoval za jednoho ze svých nejvěrnějších a zároveň i nejskromnějších. Bohumil Hrabal, který, jak známo, sbíral své historky v pražských pivnicích, v roce 1967, v knize ‘Bohumil Hrabal uvádí‘, napsal:

 

„Jednou přijel do Československa na oficiální návštěvu ministerský předseda Francie Herriot, který uměl česky. Když se setkal s představiteli politického a veřejného života první republiky, projevil přání, že by rád navštívil českou hospodu. Doprovázel jej sekční šéf, který na rohu koupil pro každého po půl kilu teplé krkovičky, a vešli k Zlatému tygrovi. Hostinský pan Skořepa přinesl ,beštek', to je talíř, vidličku a nůž, pak pečoval pouze, aby ucha půllitrů byla pořád natočena k hostovi tak, že stačí jen hmátnout, vzít a pít. Herriot jí a pije, rozhlíží se a poznává u protějších stolů své oficiální známé. Zvedá sklenici, připíjí vzduchem na zdraví a šeptá svému průvodci: ´Tam to je univerzitní profesor Hoetzel, tvůrce ústavy, ale kdo to sedí vedle něj?´ Sekční šéf, pivař a štamgast Zlatého tygra, říká: ´To je holičský mistr z Husovky.´ Herriot pije dál, klaní se a šeptá: ´Ale tam sedí předseda poslanecké sněmovny Malypetr, ale toho vedle neznám.´ Průvodce šeptá: ´To je natěračský mistr z Melantrišky.´ Herriot přiťukává vzduchem sklenicí až k oknu a pak šeptá: ´Ale tam sedí president nejvyššího správního soudu (Hácha), toho vedle ale neznám.´ Jeho průvodce říká: ´Toho neznám taky.´ A tu soused zprava informuje: ´To je ciselér a výrobce pohřebních svítilen z Malé Karlovky.´ Herriot se ptá souseda: ´A kdo jste, prosím, vy?´ Soused přiťukává sklenicí a povídá: ´Já jsem domovník ze Skořepky.´ Ministerský předseda Francie Herriot pak prohlašuje: ´Pánové, omyl. Demokracie není ve Francii, ale tady.´“

 

V některých osudech, které se mnoho let vyvíjely víceméně směrem k harmonii, se v určitém bodě objevují roky zlomu. Tak tomu bylo i v životě Emila Háchy a s rokem 1938. Nejprve se jeho dcera rozvedla se svým manželem a Háchovým dlouholetým kolegou Zdeňkem Rádlem. (Důvodem byla bezdětnost, nicméně její nový status byl později, ve chvíli zvolení jejího otce, dvakrát vítaný, jednak protože nahradila svou matku, jež týž rok zemřela, v roli první dámy, a jednak protože její bývalý manžel byl poloviční Žid, který by jako jeho zeť v době aplikace Norimberských zákonů byl nepřijatelným stínem v prezidentově profilu.) Dne 6. února téhož roku Háchovi zemřela milovaná žena Marie (1873-1938), s níž prožil 36 let (a která stejně jako její teta, Háchova matka, byla zčásti Němka).

V září 1938 se pak němectví v Háchově životě objevilo znovu v mnohem méně přívětivé podobě. Po Mnichovské dohodě, uprostřed odstupu Sudet Německu (ten probíhal od 1. do 10. října 1938), abdikoval 5. října prezident Beneš, který 22. října emigroval do USA. Nastalo období, které pozdější česká historiografie nazývá druhou republikou. Oblasti obsazené fašistickým Německem, ale i Polskem a Maďarskem, představovaly třetinu rozlohy první československé republiky a zůstalo v nich mimo jiné 1,5 milionu Čechů. Z obsazených území do zbytkového vnitrozemí uprchlo 171 401 lidí, nepočítaje v to 50 000 státních zaměstnanců, které statistika nezahrnovala. Z civilních uprchlíků bylo 141 037 Čechů, 10 496 Němců a 18 673 Židů. (Pro některé z nich se druhá republika stala jen tranzitní zemí stejně jako pro řadu obyvatel vnitrozemí, kteří tou dobou začali prchat do demokratických zemí, jako byly Británie a Francie, přestože po Mnichovských událostech tyto země příliš nemilovali.)

Prchali do země, jejíž správní a právní řád se tou dobou pod tlakem nacistického Německa změnil. Byla vyhlášena autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi, snížen počet příslušníků československé armády, byly zakázány Komunistická, Sociálně-demokratická a Židovská strana a v německých menšinových organizacích (i po odstoupení Sudet žilo v republice skoro 400 tisíc Němců, především v Praze, Brně, Olomouci a Jihlavě) bylo povoleno zavádět Norimberské zákony (některé české organizace si je ovšem jako ,úkol z pilnosti' zavedly též, například Národní divadlo v Praze už v zimě 1938 propustilo herce Hugo Haase pro jeho židovský původ). Ke slovu se dostávaly fašistické organizace, zatímco na exponenty bývalého režimu byl pořádán hon. Nespravedlnosti první republiky vyplouvaly na povrch v pervertované podobě, a tak se k honu na Karla Čapka, který byl vnímán jako přeplácený hradní pěvec, přidali i někteří umělci.

Úřad prezidenta tohoto prapodivného druhorepublikového státu zůstal téměř dva měsíce neobsazen. Kandidátů byla celá řada: průmyslník Jan Antonín Baťa (který tváří v tvář německému nebezpečí vypracoval tehdy hojně přetřásaný plán přesídlení českého národa do Argentiny), bankéř Jaroslav Preiss, hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, právník Josef Šusta, ministr zahraničí František Chvalkovský, velvyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný, velvyslanec v Paříži Štefan Osuský, premiér Jan Syrový nebo výše zmiňovaný synovec bývalého Háchova šéfa Jaroslav Lobkowicz.

Shoda na Háchovi jako jediném kandidátovi byla dána tím, že se nikdy neexponoval v konfrontační politice Československa s Německem a byl známý svou příchylností k rakousko-uherské minulosti. Během volby 30. listopadu 1938 se Hácha s kolegy v budově Nejvyššího správního soudu těšil, že mu v parlamentu absentující Slováci a Němci (kteří nechtěli volit Čecha) pomohou nebýt do úřadu zvolen. Slíbil, že pokud se to povede, pozve všechny na guláš. Bohužel se to nepovedlo, což určilo zbytek Háchova života.

Hácha (který se okamžitě po zvolení odebral k hrobu TGM do Lán, a nedlouho poté na hrob Andreje Hlinky do Ružomberka) se k svému zvolení vyjádřil takto: „…musím myslit na svou dobrou ženu, kterou měl asi Pán Bůh rád, že ji povolal dříve, než se na mne přivalila tato pohroma. Myslím, že by to zaplatila životem. Neboť, co já prožívám, příčilo by se její beznáročné bytosti.“

Ze sídla tehdejšího parlamentu, Rudolfina (budovy, která byla paradoxně postavena u příležitosti narození rakouského následníka trůnu Rudolfa, jenž se dle nových historických výzkumů v roce 1889 zastřelil pravděpodobně z důvodu neúspěšného puče proti svému otci Františku Josefovi, po němž chtěl převzít trůn a provést reformy, které by zachránily monarchii), odjížděl autem se ,všemi svými premiéry': celorepublikovým Janem Syrovým, podkarpatoruským Augustinem Vološinem a slovenským Jozefem Tisem, který se za čtvrt roku stane prezidentem samostatného Slovenského státu.

Hácha, který byl v té době už těžce nemocen, se bál, že v této době sériových porážek bude muset rozhodovat. Nový premiér Rudolf Beran na to osobnímu lékaři prezidenta Adolfu Maixnerovi (kterého Hácha zdědil ještě po TGM a Edvardu Benešovi a kterého Němci strpěli v jeho blízkosti jen proto, že měl německou manželku) řekl: „Pan prezident nepřijde do situace, aby rozhodoval.“ Bohužel se mýlil. Žádný náš prezident nemusel udělat tak závažná rozhodnutí jako Emil Hácha, nevyjímaje z toho ani rozhodnutí TGM o samotném boji za zřízení republiky, pozdější Benešovo podepsání dekretů o odsunu Němců 1945 a demisi ministrů 1948, Gottwaldovo násilné uzavření hranic a připuštění politických procesů 1948 ani Svobodovo odmítnutí války se SSSR (ale i okupační dělnicko-rolnické vlády) 1968. Emil Hácha totiž na rozdíl od svých kolegů rozhodoval v době, kdy se jednalo o holé přežití či nepřežití národa.

Prezident-monarchista, obklopený šlechtou věrnou i nevěrnou

Od Edvarda Beneše zdědil Hácha loajalitu 35 hlav českých šlechtických rodů. Dne 17. září 1938 na podporu nedělitelnosti Českých zemí proti separatistickým tendencím sudetských Němců podepsali manifest a o rok později (v září 1939, už po vzniku protektorátu a začátku druhé světové války) napsali ti z nich, kdo pocházeli z německých rodů (bylo jich 31), další manifest, v němž odmítli výhody, plynoucí z říšského občanství, a přihlásili se k češství:

 

„Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí, jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.“

 

Autory obou manifestů byli orličtí Schwarzenbergové, prvního Karel VI., druhého jeho bratr František Schwarzenberg, oba za druhé světové války odbojáři. Karel VI. (otec dnešního českého politika), jehož manželka byla Rakušanka, dokonce po dobu protektorátu zrušil praktiku, podle níž se v rodině jeden týden mluvilo česky a druhý německy, a až do konce války používání němčiny (a to i ve styku s německými úřady) v rodině zakázal. Za tyto postoje byly rodu zabaveny všechny statky s výjimkou jihočeských Čimelic. (Kvůli čemuž je faktem i to, že Karel VI. pro své panství v Čimelicích využíval otrocké práce romského tábora v nedalekých Letech.)

V době, kdy na Háchu (vlastně po celou válku) útočili čeští fašisté sdružení ve Vlajce, Českém národním výboru svatováclavském, Národní obci fašistické, Zelených hákových křížích, Národopisné Moravě a Českém svazu válečníků v čele s Janem Rysem-Rozsévačem, Karlem Lažnovským, Vladimírem Krychtálkem, Radolou Gajdou, Jožou Uprkou a Otto Bláhou, si monarchista Hácha založil svou prezidentskou kancelář na svobodomyslných vlasteneckých šlechticích, na něž se mohl spolehnout, jako byli kníže František Schwarzenberg či bratři, hrabata Antonín a Zdeněk Bořek–Dohalský, kteří zprostředkovávali skrze odboj a premiéra Eliáše jeho spojení s Edvardem Benešem, jehož místodržitelem se Hácha cítil být.

(V rámci pravdy je ale třeba říci, že jiné šlechtické rody se přidaly k nacistům a republiku nijak nešetřily. Prezident Hácha byl kupříkladu nucen vyplatit 87 milionů zdejší větvi německého rodu Wettinů-Koburků jako náhrady za statky, které v roce 1918 propadly v Masarykově pozemkové reformě, ačkoli se jejich statky nacházely na území, které v době Háchova protektorátního prezidentství byly už součástí Slovenského státu a Maďarského království. Stejně jako evropská šlechta byl ovšem i rod Wettinů-Koburků, který v té době seděl na většině evropských trůnů, rozdělen. Zatímco jeho výše zmínění příslušníci z rodu Koburk-Kotary ždímali pokladnu Protektorátu Čechy a Morava a jejich příbuzný, bulharský car Boris III., se stal Hitlerovým spojencem, další příslušníci rodu se postavili proti Hitlerovi. Belgický král Baudouin I. se po okupaci Belgie stal Hitlerovým osobním zajatcem, britský král Jiří VI. po boku s lidmi, jako byl Edvard Beneš, stanul v čele války proti Hitlerovi v Evropě a syn posledního saského krále Fridrich August IV. byl za svou práci v protinacistickém odboji dokonce zavražděn jednotkou SS.)

Jak ustát 15. březen

Vraťme se ale k osudné noci z 14. na 15. března 1939. Německo zařídilo věci tak, že si povolalo nejdřív premiéra autonomního Slovenska Jozefa Tisa a dalo mu na vybranou. Buď vyhlásí samostatnost, nebo jeho zemi zabere fašistické Maďarsko. V reakci na odtržení Slovenska povolal Hitler prezidenta Háchu, který byl v nové funkci ,na koberečku' v Berlíně již poněkolikáté, vždy s týmiž výtkami: v zemi se útočí na německé menšiny, veřejný život se nezbavil ,masarykovštiny' a ,židobolševismu' atd. Ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským byl Hácha dezinformován, že je povoláván za účelem dohodnutí změny po odtržení zbytkového Slovenska (a zbytkové Podkarpatské Rusi, která udělala totéž vzápětí, s ní se ale Hitler o ničem nedohodl, jen dal Maďarům volné ruce k její anexi a tamní odpor československé armády k zabrání Maďarskem byl zlikvidován do čtyř dnů).

Skutečnost, že Hitler žádá konec státní suverenity, na Háchu tedy dopadla najednou a bez přípravy. Když později vzpomínal na okolnosti osudné noci, vyšlo najevo, že v popředí tentokrát nebyl Hitler, ale Göring, který „řval jako ďábel“ a skončil výhrůžkou rozbombardováním Prahy. Hácha se tedy po několika hodinách (jejich součástí byl i jeho kolaps, který musel injekcí likvidovat Hitlerův osobní lékař Theodor Morell) podepsal žádost o zřízení koloniálního protektorátu, napsanou Němci po vzoru ústavy francouzského Tuniska, a utěšoval se, že tak stejně jako Beneš učinil protiústavně, díky čemuž tedy bude možné daný krok v budoucnosti anulovat. (Kromě toho byla okupace právním porušením Mnichovské dohody. Když si na tuto věrolomnost stěžoval francouzský velvyslanec v Paříži Robert Coulondre, zástupce německého ministra zahraničí rytíř Ernst von Weizsäcker mu odvětil, že francouzský premiér Daladier mu v roce 1938 slíbil, že „Československo nebude napříště předmětem výměn názorů“. Pikantní je, že syn tohoto von Weizsäckera Richard byl v letech 1984–1994 oním spolkovým prezidentem, který znovusjednocoval Německo.) Traumata našich prezidentů byla rozdělena. Pro Beneše to bylo 30. září 1938, pro Háchu 15. březen 1939.

Ještě týž den Hitler s připravenými seznamy nařídil v protektorátu Akci Gitter (Mříže), během níž byli zatčeni vytipovaní komunisté, demokrati, Židé a osoby z prostředí německé emigrace, pražský primátor Klapka dostal německého zástupce, historika Josefa Pfitznera, a Brno čistě německého starostu (dle nového názvosloví velitele) Oskara Judexe, státním tajemníkem pro protektorát byl jmenován K. H. Frank (všichni tři jmenovaní byli sudetští Němci) a říšským protektorem se stal bývalý ministr zahraničí Německa ještě z doby Výmarské republiky, rytíř Konstantin von Neurath. Ten nepocházel z našich krajů, ale byl ze starého rodu diplomatů na dvoře württemberského krále.

Von Neurathovo částečné kavalírství a to, že si Němci nezvolili do čela protektorátní vlády žádného fašistu, ale legionáře generála Eliáše, s nímž se von Neurath znal z dob mírových dohod po první světové válce, vnímal Hácha jako výhru. Bývalý účastník bitev u Verdunu a Terronu a velitel československého V. armádního sboru se sídlem v Trenčíně Alois Eliáš udržel v protektorátní vládě kontinuitu předokupačních vlád (10 z 13 členů jeho vlády bylo ministry ještě za Československa) a spolu s Háchovým hradním týmem to byla bašta Háchových rezistentních postojů až do heydrichiády.

Po proběhnutí akce Gitter (v rámci níž byl zatčen třeba Josef Čapek) nechal Hácha ze státního fondu vyčlenit několik milionů, které tehdy ještě zcela transparentně (!) poskytl rodinám zatčených. Co se týče Židů, byla jeho politika jasná. Od počátku druhé republiky do vypuknutí druhé světové války podporoval jejich emigraci (včetně aktivit lidí, jako byl Nicholas Winton), takže se mu během té krátké ani ne roční etapy podařilo dostat z české kotliny dvacet tisíc Židů, tj. pětinu českého židovstva, což veřejně zdůvodňoval tím, že jde o českou aplikaci ,protižidovské politiky' Norimberských zákonů. Inspirován Maďarskem, kde byl striktně dodržován náboženský výklad židovství (lidé bez vyznání a křesťané za Židy pokládáni nebyli), také navrhl českou variantu Norimberských zákonů, kdy za Žida bude pokládán jen potomek čtyř čistě židovských prarodičů, což kdyby se mu podařilo, vyřadil by z budoucího holocaustu velkou část postižených. U ostatních žádal ekvivalentní právo milosti označit ,čestné Židy' (jako měl Hitler) respektive „Židy s prezidentským dekretem“ (jako měl Tiso), které by svým označením vyjmul z budoucího holocaustu.

Tyto plány mu bohužel zhatila další odhalení, která učinili Němci v případě jeho osoby. Skupina Hácha-Eliáš se také starala o to, aby byla naplněna nejdůležitější direktiva Benešova odboje, likvidace všech archivů, které by Němcům mohly padnout do rukou (to, že Hitlerovým jednotkám padly do rukou kompletní materiály čs. velvyslanectví v Paříži, stálo náš odboj několik tisíc životů). I díky této direktivě vznikla aféra s protektorátním ministrem zemědělství Feierabendem, za nímž v roce 1940 přišla německá jednotka zajistit archiv ministerstva, on jej spěšně zničil, úspěšně uprchl z protektorátu a do roka seděl v londýnské exilové vládě ve funkci ministra financí. I to ale Eliášova vláda pod Háchovou záštitou ustála ve stylu veršů, které Hácha přednesl během svého vánočního projevu 24. prosince 1939. Napsal je jeho bratranec, vyšehradský kanovník Eduard Šittler:

 

„Neopouštěj, Hospodine, národ ten,
jehož krev je krví mou
a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem;
chraň jej, střez a opatruj!“

 

Národní souručenství a nesouručenství

Co se týče stranického života, lidé kolem Háchy vytvořili projekt Národního souručenství, strany, která byla víc než jen spojením provorepublikové Strany národní jednoty (spojení pravicových stran) a Strany práce (spojením nekomunistických socialistů). Pod vedením Háchova spolupracovníka Josefa Nebeského (který na Háchovo přání vystřídal fašistu Adolfa Hrubého) zahrnovala 97 procent českého dospělého mužského obyvatelstva protektorátu a její původní program naznačoval začátek slibu vstupujícího: „Přiznávám se slavnostně a veřejně k české národní pospolitosti, ke společenství všech členů národa, ať kamkoli ve světě je zavál osud…“. Národní souručenství se, vzhledem k tomu, že fašisté do něj demonstrativně nevstupovali, stalo rezervoárem odbojových skupin (dalo si dokonce novou zkratku SN, což mělo být symbolem slov „Smrt nacistům!“).

Další bází byla Háchovi mateřská katolická církev, která po vytvoření protektorátu zintenzivnila svou činnost veřejnou (národní pouti, lidové misie, obnovy), ale i činnost neveřejnou. O úspěších Háchovy a Eliášovy taktiky říká vše fakt, že do událostí 17. listopadu po pohřbu Jana Opletala, který byl zastřelen při nepovolené demonstraci 28. října 1939 (po jeho smrti následovalo zavření českých vysokých škol a zatčení řady studentů a jejich odeslání do koncentračních táborů) mohly v protektorátu vycházet Masarykovy spisy a být hrány Čapkovy apolitické hry a až do roku 1940 v protektorátu stály Masarykovy sochy a pomníky legionářů. Lví zásluhu na tom měl advokátský mozek Emila Háchy, který důsledně požadoval doslovné plnění dohody z 15. března 1939.

Po 17. listopadu 1939 se Hitler nicméně vyjádřil, že proběhne-li ještě nějaká demonstrace, dá ji postřílet, Prahu vybombardovat a Čechy vystěhovat. Když ale 8. srpna 1940 čeští fašisté proti legální vládě udělali puč, Němci dali přednost protektorátní vládě a nechali českou policii, aby puč potlačila. V té době se jim už protektorátní taktika postavit do čela okupovaného státu namísto fašistů oblíbeného národního válečníka (v našem případě Aloise Eliáše) osvědčila v osobě prezidenta vichistické severní Francie, bývalého vrchního velitele francouzské armády Philippa Pétaina. Na požadavek, že má Hácha složit slib do rukou Hitlera, Hácha argumentoval, že by to národ v době masového zatýkání těžce nesl a zradikalizoval by se. Stejný argument použil Hácha, když chtěli čeští fašisti zorganizovat český legion na východní frontě. (To těžce nesl zejména rumunský fašistický vůdce Antonescu, jehož armáda v té době nesla na východě hlavní tíhu bojů.)

České vládní vojsko, podřízené prezidentovi, bylo použito až na samém konci války v Itálii, částečně i na doporučení K. H. Franka, který prohlásil, že nehodlá Benešovi dodávat na východní ani západní frontu další přeběhlíky. Za relativně drobné ústupky, jako byl blahopřejný telegram Hitlerovi k narozeninám, dar obrněného vlaku či převedení několika středních škol z češtiny na němčinu, se Háchovi například podařilo vyreklamovat z internace zatčené studenty mladší 20 let a všechny zatčené studenty ze 17. listopadu, kteří byli soustředěni ve čtyřech koncentračních táborech na území Německa, a umístit je ve vězeních na území protektorátu, kde bylo možné zajistit lepší stravu a zacházení.

V roce 1940 Beneš explicitně ocenil práci Eliáše a Háchy, když z exilu poslal depeši, v níž zakázal Háchovi a protektorátní vládě abdikovat. Ačkoli Beneš Háchu káral za každé oficiální vyjádření podpory říši, stále byl vděčen, že má co dělat s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou notu. Někteří Benešovi radikální spolupracovníci a redaktoři exilových médií, kteří neměli osobní zkušenost s mírou útlaku v protektorátu, nicméně na Háchu stále naléhali, aby věc vyřešil jako maďarský premiér Pál Teleki, který v roce 1941, poté co byl přinucen poskytnout území své země pro Hitlerův útok na jugoslávské království, spáchal sebevraždu. Hácha o sebevraždě skutečně opakovaně přemýšlel, ale Beneš mu ji (stejně jako premiéru Eliášovi) zakázal s odůvodněním, že je pro jeho exilovou práci nepostradatelný.

Obrat ve vztazích Beneše a Háchy nastal až po 22. červnu 1941, kdy Hitler zaútočil na Sovětský svaz a Hácha byl nucen ho veřejně podpořit. Tehdy Beneš Háchovi a protektorátní vládě vzkázal, že proti nim bude muset „začít dělat propagandu“ a že s novou válkou by snad pro účely jeho mise bylo lépe, kdyby v protektorátu byl nastaven podobný vyhlazovací režim jako v Polsku či Jugoslávii, nebo kdyby byl protektorát zrušen úplně a země se stala přímo součástí říše, neboť to by mělo pro západní odboj nepoměrně větší propagandistický význam. Poděkoval nicméně Háchovi za znemožnění nasazení českého útvaru na východní frontě.

I říše nicméně po vypuknutí války na východě zintenzivnila svou politiku. V září 1941 byl relativně měkký říšský protektor v Čechách a na Moravě von Neurath poslán na dlouhodobou dovolenou a jako jeho zastupující protektor se v protektorátu objevil zástupce říšského ministra vnitra a velitele SS Reinhard Heydrich, který právě paralelně s eliminací Čechů (o nichž se vyjádřil, že po válečné vítězství ty z nich, co jsou dobré rasy a dobrého smýšlení, poněmčí, špatné rasy a dobrého smýšlení vystěhuje na nucené práce na severní Sibiř a Čechy dobré rasy a špatného smýšlení pobije) plánoval konferenci o eliminaci Židů ve Wannsee a který ,na přivítanou' nechal zastřelit 481 Čechů a 2242 jich poslat do vězení i pracovních táborů.

V lágrech zemřeli jak Háchův tajemník, hrabě Zdeněk Bořek-Dohalský, který až do svého zatčení v roce 1941 zprostředkovával Háchovo spojení s Edvardem Benešem, tak jeho bratr, kněz Antonín Bořek-Dohalský, o kterém Hácha pro jeho věrnost odboji uvažoval jako o novém primasovi (nejvyšším představeném) české římskokatolické církve v Českých zemích. Oba po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy zahynuli v nacistických lágrech. K dalším obětem patřil i předseda vlády Eliáš, o jehož napojení na odboj Němci dlouhodobě věděli.

Háchovi samotnému se kontakt s Benešem dokázat nepodařilo (přestože i on byl vyslýchán) a nejspíš i v rámci klidu v protektorátu, zbrojním srdci říše, byl Hácha ponechán ve funkci, přestože Němci o jeho stycích s Benešem a odbojem věděli. Novým premiérem byl jmenován Jaroslav Krejčí, který byl obratem nucen přijmout do vlády jako ministra školství bývalého radikálního obránce ČSR z doby Mnichova a současného radikálního kolaboranta Emanuela Moravce, ještě na začátku protektorátu dopisovatele Peroutkovy demokratické Přítomnosti, který vedoucí redaktorce, později Němci umučené Mileně Jesenské, svou ,konverzi‘ zdůvodňoval starostí o budoucnost svých synů, kteří po své ruské matce dostali jména Jurij a Igor. (Moravcova konverze byla jednou z nejúspěšnějších akcí nacistické tajné služby v protektorátu, která si Moravce vytipovala a vyslala za ním s nabídkou jeho bývalého spolužáka z prvorepublikové válečné školy německého původu.) Druhým nadiktovaným ministrem byl nový ministr práce, říšský Němec Walter Bertsch, který měl napomáhat odvlečení české mládeže na totální nasazení do říše a kvůli jehož ostentativní neznalosti češtiny se všechny schůze české vlády musely napříště odehrávat v němčině…

Pád a život posmrtný

Odvoláním Josefa Nebeského z čela národního souručenství a jeho vyšetřováním, zatčením Eliáše, odstraněním Heydricha (který mimochodem zemřel v den, kdy v Helsinkách probíhalo Hitlerovo jednání s finským prezidentem Mannerheimem, z něhož byla finskými novináři tajně pořízena jediná nahrávka Hitlerova civilního projevu) a následnou heydrichiádou (za níž se Bláhův fašistický Český svaz bojovníků přihlásil do komand, které chtěly popravovat Čechy, odsouzené k smrti) došlo nejen k definitivní výměně odbojářů v Háchově okolí za kolaboranty a fašisty, ale i k definitivnímu roztržení Háchy s Benešem.

 

 

V lednu 1943 navíc konstatovalo lékařské konzilium, že Hácha trpí ,mozkovou sklerózou‘ (dnes bychom řekli Alzheimerovou chorobou). Háchův fašistický tajemník Popelka, který Háchovi napříště vedl ruku při podpisech, sepsal závěť, podle níž si Hácha přeje za svého následovníka buď premiéra Krejčího, či ministra Hrubého. Od té doby se Háchova nemoc rychle rozvíjela. Na rozdíl od dalšího Neurathova zástupce Kurta Daluegeho a pozdějšího plnoprávného protektora, exministra vnitra Wilhelma Fricka, kteří si své formální funkce užívali na dovolené, zatímco reálnou vládu nad protektorátem měl státní tajemník Frank, Hácha žil už jen ve svém vlastním světě.

Dne 19. ledna 1943 se jeho nesvéprávnost stala veřejnou, když jmenoval poslední protektorátní vládu, jejíž předseda Richard Bienert byl pověřen jeho zastupováním. Podle svědectví svého okolí už ani nežádal o jed, kterým by se zabil (o čemž uvažoval nejpozději od příchodu Reinharda Heydricha), nechával si číst z životopisu Jana Amose Komenského (snad mu jeho těžký osud připomínal, že není ve strastech sám). Nedokázal si už užít ani knihu Jihočech Emil Hácha, kterou u příležitosti jeho sedmdesátin vytvořili spisovatel Josef Menzel (otec režiséra Jiřího Menzela), fotograf Karel Hájek a výtvarník Jiří Trnka. Jako každý pacient v terminální fázi choroby přes den usínal a nedokázal udržet základní hygienu, byv přistižen, jak si hraje s vlastními exkrementy… Zachovaly se doklady, že Beneš Háchu hájil před Stalinem ještě během jednání v Moskvě v prosinci 1943, čeští komunisté s ním však chtěli skoncovat, neboť to byl on, kdo podepsal zákon, který v roce 1938 zrušil legalitu komunistické strany.

Když se Hácha v lánském prezidentském zámku, který jeho předchůdce TGM zabavil Habsburkům (a v němž Hácha dbal, aby úmrtní pokoj TGM zůstal neporušen), dozvěděl o porážce „Němečků“ (jak soukromě říkal Němcům) a „krokodýla“ (jak říkal K. H. Frankovi), ve chvíli příčetnosti řekl své dceři: „To je dobře. Mělo to však přijít dřív. Já už tu dlouho nebudu. Pozdrav Benešovi. Má to tady jako to měl předtím. (Míněn lánský zámek.) Ten pacholek musí být potrestán. (míněn K. H. Frank.)“ Jistě by ho potěšilo i to, kdyby věděl, že jeho zrádce z 15. března 1939, druhorepublikový ministr zahraničí František Chvalkovský, který strávil zbytek války v Berlíně ve funkci velvyslance protektorátu Čechy a Morava v mateřské říši, byl 25. února 1945 zabit letcem, který pro ten účel uskutečnil zvláštní nálet na jeho služební auto. Bez uvědomění Edvarda Beneše (který však akci později schválil) byl Hácha (který tehdy vážil pouhých 60 kg a byl na pokraji sil) jednotkami nového ministra vnitra, londýnského komunisty Václava Noska, 13. května 1945 zatčen, a přestože k dalším chorobám v té době trpěl i silnou krční angínou, umístili ho v holé cele ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci (ačkoli tamní lékaři navrhovali jako vhodnější nějaké sanatorium na způsob hospice).

Dne 19. června 1945 Edvard Beneš rozhodl, že i Hácha bude zařazen do soudu s protektorátní vládou, Hácha však 27. června zemřel. Jeho ostatky směly být vydány rodině jen na intervenci bývalého Háchova zetě JUDr. Rádla, který byl jako válečný poškozenec (jako poloviční Žid prošel perzekucí) ve funkci rady ministerstva financí. Díky jeho intervenci byl pohřeb povolen, ale pouze s těmi omezeními, že Hácha bude zpopelněn tajně v nějakém větším pražském krematoriu, pohřeb bude uskutečněn dopoledne a jen v rodinném kruhu, nesmí být rozesíláno parte, zpráva o Háchově úmrtí nebude zveřejněna a hrob označen (byl označen až po revoluci v roce 1989 na přání Háchovy dcery Milady).

 

 

Háchův osobní majetek, který čítal zejména stovky kusů uměleckých děl, byl tou dobou už rozkraden. Jeho dědicům se z něj vrátilo jen několik starožitných hrnečků. Za minulého režimu byla jeho role tak marginální, že v audiovizuálních historických dílech vůbec nevystupoval, jeho ,druhý život' začal až inscenací scenáristy J. S. Kupky a režiséra Pavla Háši Noc rozhodnutí (1993), s níž v roli Háchy svůj umělecký život brilantně skončil Rudolf Hrušínský, v seriálu Terezy Brdečkové a Roberta Sedláčka Bohéma (2017) jej ztvárnil herec Divadla na Vinohradech Jiří Čapka a v díle manželů Konášových a Bisera Arichteva Anatomie zrady (2020) o Emanuelu Moravcovi (toho hrál Marián Labuda ml.) ztvárnil Háchu rovněž Slovák, legendární Milan Kňažko.

Za pomoc s genealogickou stránkou textu autor děkuje Mgr. Zdeňku Hornerovi.

 

Vložil: Tomáš Koloc