Jeho jméno prodávalo a svět filmu mu ležel u nohou. A pak přišel zvuk, který mu kariéru málem zničil. Tajnosti slavných
26.01.2022
Foto: Se svolením Lucernafilm
Popisek: Náš nejobsazovanější herec Jan W. Speerger v roce 1939, jako stěhovák v nesmrtelné romantické komedii režiséra Otakara Vávry Dívka v modrém
FOTO Okouzlující bohém a mistr pantomimy byl bezesporu nejobsazovanějším hercem počátků české kinematografie. Jeho kariéru ale málem zničil vývoj technologií. Zrodil se zvuk a rázem bylo všechno jinak.
Zbožňovaný milovník a obletovaná filmová hvězda starých filmů. Při vyslovení těchto superlativů se zpravidla jako první vybaví čtenářům jméno Oldřich Nový. Mnohem významnější hvězdou a nejobsazovanějším hercem počátků českého filmu byl ale úplně jiný muž, jehož jméno neprávem už téměř upadlo v zapomnění, přestože v jeho filmografii můžeme najít téměř tři stovky titulů. Přitažlivý bohém a elegantní gentleman Jan Wenceslaus Speerger se stal právem jedním z prvních představitelů milovníků. Byl okouzlující společník, skvělý vypravěč s mimořádným smyslem pro humor, grotesku a satiru a mistr pantomimy. Přesto nebyla jeho kariéra přímočará a po celý život se musel neustále něco nového učit.
Na nejstarším dochovaném filmovém snímku (vpravo), v komedii Karla Antona z roku 1923 Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku; foto se svolením Antonfilm
Kouzlo prvního biografu
Narodil se 29. dubna 1895 v Adamově u Českých Budějovic a ve skutečnosti se jmenoval Jan Špergr. Jako nemanželský syn služebné Rosiny Špergrové to neměl od dětství snadné a brzy pochopil, že se o své místo na slunci bude muset pořádně porvat s osudem. Vyučil se kamnářem a v této souvislosti bývá zpravidla uváděno, že absolvoval keramickou školu v Bechyni, dnešní Střední uměleckoprůmyslovou školu, která byla založena už v roce 1884. Pravděpodobně protože práce s keramiku byla důležitou součástí Janova řemesla, ve školním archivu ale byste po jeho jménu pátrali marně. Stejně jako většina ve své generaci brzy propadl kouzlu nové zábavy, filmu, takže se rozhodl vyučit promítačem u kinooperatéra Jirouška v Koubkově biografu. Jedno z prvních pražských stálých kin, Grand Bio Koubek, sídlilo v zadním traktu domu ve Francouzské ulici č. 28 na Královských Vinohradech. Pravidelný provoz zahájilo 26. listopadu 1908, nejprve v sále restaurace U velké Prahy, později ho typograf Josef Koubek přestěhoval do bývalého tanečního sálu, který měl 320 sedadel. Doprovodné zvuky prováděl za plátnem legendární komik Ferenc Futurista a v létě se promítalo venku, v zahradě Sieglovy restaurace.
Životní roli dostal v roce 1926 v psychologickém dramatu Gustava Machatého Kreutzerova sonáta; foto se svolením Národní filmový archiv
Holka pro všechno
Svůj smysl pro humor a umění napodobovat různá zvířata i lidské charaktery začal veřejně uplatňovat už od sedmnácti let, umožnil mu to na počátku dvacátého století rozmach veřejné zábavy a popularita kabaretů. Po vypuknutí první světové války musel narukovat do rakousko-uherské armády. Odjel do Srbska, kde byl zraněn. Pak už nemusel zpátky na frontu, ale byl přidělen do Škodových závodů v Plzni. A díky tomu si shodou okolností si poprvé zahrál v divadle. Z vojny si ho takzvaně vyreklamoval herec, operní pěvec, režisér, divadelní podnikatel a tehdejší ředitel Společnosti českého divadla v Plzni Karel Veverka. Díky tomu Jan také poprvé stanul v roce 1915 před kamerou, zahrál si v rakouském válečném propagačním filmu Sen záložníka (Der Traum eines österreichischen Resservisten). Stal se zaměstnancem nové filmové výrobny Weteb herce, scenáristy, režiséra a podnikatele Václava Binovce, zpočátku jako ,holka pro všechno‘, takže zajišťoval a vyráběl rekvizity, vozil materiál, vymýšlel reklamu, běhal na poštu a do banky, vymáhal peníze od dlužníků… Zařadil se i do kompasu také brzy začal dostávat drobné ,štěky‘, které rychle nabývaly na velikosti a významu.
Pucflek Sepl a setník v.v. František Procházka (Vlasta Burian) v komedii z roku 1930 C. a k. polní maršálek; foto se svolením Elektafilm
Dvakrát v jednom filmu
V roce 1916 se oženil s Annou Šubrtovou, s níž měl pak o tři roky později syna Oldřicha, který se stal později známým filmovým střihačem. Jako jeho oficiální filmový debut je uváděna jedna z vedlejších bezejmenných postav v milostném dramatu Václava Binovce Evin hřích, který je považován za ztracený. Tehdy se pro veřejnost změnil z Honzy Špergra v Jana Wenceslause Speergera, což v očích filmařů vypadalo lépe a na publikum dělalo mnohem větší dojem. Byla to tenkrát móda, koneckonců i hvězda Janova prvního filmu Suzanne Marwille se ve skutečnosti jmenovala Marta Schöllerová. Od počátku dvacátých let dostával stále více příležitostí, čímž narůstala i jeho popularita. Například jen v roce 1925 si zahrál ve dvanácti filmech. Rychle se zařadil mezi přední hvězdy a v němé éře se objevil na plátně v téměř osmdesáti projektech. Často hrál drobné epizodky a ztvárnil v jediném filmu i několik postav. Například v Lamačově adaptaci Haškova Dobrého vojáka Švejka ztvárnil tajného Brettschneidera, loupežného vraha ve vězení i kuchaře Jurajdu. Brzy přišly velké a hlavní role, stal se žádaným představitelem milovníků i bezohledných svůdců. A opět dokázal zahrát v jediném projektu postavy zcela odlišného charakteru, například v dramatu Josefa Rovenského z roku 1927 Dům ztraceného štěstí se proměnil v zavražděného lesníka Taranta i jeho syna Blažeje.
S Josefem Kemrem ve filmové grotesce Josefa Macha Nikdo nic neví; foto se svolením Československý státní film
Zvuk zabiják
Několik příležitostí dostal i v umělecky hodnotných filmech. V roce 1925 se stal Karlem Havlíčkem Borovským v stejnojmenném životopisném filmu a stejnou postavu ztvárnil vzápětí ve filmu Josef Kajetán Tyl. V roce 1926 vytvořil svoji životní roli v psychologickém dramatu Gustava Machatého Kreutzerova sonáta. Jeho Pozdnyšev se během děje mistrně postupně měnil ze zamilovaného mladého novomanžela v chorobného žárlivce, dohnaného vášní k vražednému šílenství, a pak v osudem zlomenou lidskou trosku. O tři roky později si zahrál knížete Boleslava v historickém dramatu Svatý Václav, v němž exceloval Zdeněk Štěpánek. A pak přišel zvuk, který jeho rozjetou kariéru málem definitivně zničil. V podstatě začínal znovu od nejmenších epizodek a musel na sobě tvrdě pracovat, protože se jeho hlasový projev na filmové plátno vůbec nehodil. Přijímal prakticky všechno, co se naskytlo, jen aby na něj publikum nezapomnělo. Hrál sluhy, čeledíny, hajné, dráby, profesory, policisty, inspektory, vojáky, úředníky, prodavače…
Četník ve vlaku v povídkové komedii Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky; foto se svolením Československý státní film
Vysněné angažmá
Koncem třicátých let o sobě prohlašoval, že je nezaměstnaný herec. Aby uživil rodinu, hostoval ve Vinohradském divadle, když bylo nejhůř, klidně se přihlásil do davových scén v Národním divadle. Jezdil po Čechách a Moravě s různými divadelními společnostmi, protože si v malých divadelních rolích se svým přirozeným hlasem vystačil. Po osvobození se s další várkou energie sobě vlastní vrhl do služeb zestátněného filmu v celé řadě epizodních rolí, takže ho můžeme vidět mimo jiné například jako kasaře Kočku v kriminálním dramatu Martina Friče z roku 1946 13. revír, kočího v Divé Báře či strýčka v komedii Josefa Macha Vzbouření na vsi. Nechybí ani v slavné parodii na prvorepublikové romance Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, kterou natočil v roce 1949 Martin Frič a v níž mistrně zahrál svérázného lupiče Joe Pelíška. Třikrát se také odvážně pustil do filmové režie, poprvé již v roce 1922, kdy natočil drama Tulákovo srdce, a o čtyři roky později natočil podle literární předlohy Václava Beneše-Třebízského drama Bludné duše. V roce 1938 se pokusil i o zvukový film a zrodilo se romantické drama Cikánská láska. V roce 1949 se ještě stihl stát členem souboru Divadla státního filmu, angažmá, přinášejícího jistotu stálého příjmu, si ale dlouho neužil. Náš bezkonkurenčně nejobsazovanější herec Jan Wenceslaus Speerger zemřel 25. června 1950 v Praze, po delší nemoci na selhání jater.
(zdroje: Náš region, ČSFD, IMDB, FDB, Wikipedia, Český film, SUPŠ Bechyně, Encyklopedie Prahy 2, Národní filmový archiv)
Vložil: Adina Janovská