Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Co mi přineslo prvních šest let života. Album Ondřeje Suchého

22.01.2022
Co mi přineslo prvních šest let života. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: Gratulace naší mamince od začínajícího výtvarníka Jiřího byla vytvořena v roce 1948. Já se tenkrát ke kreslení ještě nedostal.

„Ještě jsem nebyl in a už jsem retro,“ zpívá zpěvák, který si píše skvělé písně a který se proslavil pseudonymem Xindl X. To jsem nějak moc nepochopil, tím spíš, že má tak krásné křestní jméno - Ondřej (Ládek). Ovšem citované konstatování, že ještě nebyl in a už je retro, se mi moc líbí, vzdor tomu, že pan Ondřej X je skoro o pětatřicet let mladší než já.

Ale abych se vrátil ke svému místu narození, zpátky na Spořilov. Co mi tam přineslo prvních šest let života? Tak třeba první údiv nad žlutočernými housenkami v keřích podél chodníku, první údiv nad černožlutým mlokem, spatřeným na kraji Krčského lesa, a v nedalekém potůčku první setkání s potápníkem, kterého jsem chytil do sklenice a žasl nad tím, že vyplouvá na hladinu nadechnout se zadečkem, aby pak s bublinkou zamířil opět ke dnu. Líbili se mi čolci, které jsem na příkaz maminky musel posléze vrátit zpátky vodě, protože: „Domů si to brát nebudeš!“ To všechno a mnoho dalšího jsem poznával v doprovodu tatínka nebo maminky, občas i sourozence.

Když jsem se narodil, byl tehdy na světě už celých 14 let a 14 dní přede mnou. O tom, jak přišel kdysi k svému jménu, mi vyprávěl tatínek: Maminka v roce 1931, kdy se bratr narodil, snad v jakési touze, aby měl jméno neobvyklé, našla v kalendáři jedno takové – Sáva. I poslala tatínka na matriku, aby byl Sáva zapsán na patřičný dokument. Náš tatínek, to byla kapitola sama pro sebe (spíš kapitoly samy pro sebe, ale k těm se dostanu později). Tatínek tedy šel, ale než došel na onu instituci, jméno Sáva zapomněl. Předstoupil před kompetentního úředníka, a protože se nemohl rozpomenout, jaké neobvyklé  jméno můj sourozenec měl dostat, vyhrkl prý první, co ho napadlo: Bude to Jiří! Když se pak vrátil k mamince, tak na její otázku: „Tak máme Sávu?“ odpověděl zkroušeně: „Ne, máme Jiřího.“ O tom co se dělo pak, o tom se mi už nesvěřil.

Aby tahle příhoda měla pointu, posuňme se o několik desítek let následujících, kdy se v divadle Semafor Jiří rozvzpomněl a prozradil v souboru, jakému křestnímu jménu unikl. I stalo se, že prý kdykoliv se v kalendáři objevil den se jménem Sáva, přicházeli jízliví členové divadla bratrovi popřát všechno nejlepší k svátku. (Mimochodem, dopídil jsem se na internetu, že Sáva má svátek 14. listopadu a v České republice se tak jmenuje 69 osob. Mohlo jich být o jednoho víc a to by pak vyšlo zaokrouhlené číslo 70.)

Sáva – pardon, Jiří – se zas až tak moc asi neradoval, když jsem přišel na svět. Určitě nemohl být nadšený z toho, když byl nucen chodit se mnou v kočárku na povinnou procházku. Přišlo to do nejnevhodnějšího času dospívajícího mladíka. Zrovna když s ním začala cloumat puberta, byl maminkou nemilosrdně odsouzen k ,venčení' bratra-nemluvněte. Že se mnou na procházkách tichými spořilovskými uličkami nemohl stihnout nic jiného, než po holkách pouze pokukovat, je téměř jisté. A to už se raději vůbec nesnažím domýšlet, co všechno jsem asi navíc prováděl uvnitř kočárku! Když jsem se mu později v dospělosti za tuhle pro něj neveselou životní etapu omluvil, smetl celou záležitost se stolu větou: „Není vyloučeno, že budeš mít za pár let příležitost mi všechny ty záležitosti oplatit." No nazdar! Naštěstí v době, kdy mu táhne na jednadevadesátku, zatím mi nic takového nehrozí. Je to holt ,jura'.

 

Jiří nad kočárkem, uvnitř jáJiří nad kočárkem, uvnitř já

Na Spořilově jsem zažil také trochu absurdní příhodu. Jiří mě jednoho dne vzal na promítání filmů k nedaleko bydlícímu malíři jménem Jan Černý-Klatovský. Vzpomínám si na ten pokoj s malířovými obrazy, kde z kraje stála obrovská promítačka pětatřicítka a pod ní jsem se na podlaze krčil já a ještě dva moji vrstevníci, zatímco za námi na židlích sedělo pár dospělých. Promítal se, myslím, film s Laurelem a Hardym, ale tím si už dnes nejsem jist, protože jsem byl svědkem zvláštní události: Film se hned v úvodu několikrát přetrhl (anebo rozlepil) a pan Černý-Klatovský neovládl svůj spravedlivý hněv. Když film slepoval a znovu ho do promítačky zakládal, ulevoval si od zlosti a jeho paní mezitím přišla manžela uklidňovat. Dneska se nad tím zamýšlím s úsměvem i údivem, co všechno zůstane v paměti malého kluka, kterému uniklo, jaký film se tam tehdy vlastně promítal, zato však si vybavuje rozčílení promítače.

Ale abych pana Černého-Klatovského nepomlouval. Byl to skvělý malíř a ilustrátor, který bravurně kreslil a maloval stylem jiného skvělého malíře, známějšího Zdeňka Buriana. Teprve nedávno, když jsem si koupil v antikvariátu knihu V prachu cirkusu a pouště, vydanou v roce 1948, zjistil jsem, že jejím ilustrátorem je Jan Černý-Klatovský. Dnešní zázračná technika mi vzápětí z Googlu ,vyplivla', kdo vlastně tento umělec byl. Cituji z jeho zajímavého životopisu:

„Narodil se 16. května 1919 v Klatovech a zemřel 13. října 1993 v Pule, kde si léčil astma, na zánět žlučových cest. Gymnázium vystudoval v Klatovech. Po maturitě se přestěhoval z Klatov k tetám do Prahy na Spořilov, kde žil až do konce života. V letech 1937-1942 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a malováním se pak živil až do své smrti. Byl členem výtvarného spolku Mánes a členem Československého svazu výtvarných umělců. Proslul jako ilustrátor dětských časopisů a také jako grafik. Hodně se věnoval krajinomalbě. Spořilovský výtvarník již v mládí propadl novému fenoménu, filmu. Svůj zájem později realizoval jako sběratel a amatérský filmař a fotograf, nicméně jeho stěžejní tvorbou byly ilustrace. Během protektorátu se seznámil s jím obdivovaným Zdeňkem Burianem, který byl později kmotrem jeho syna… Jan Černý začal spolupracovat s časopisy Rozruch, Ahoj, Junák, Mateřídouška a dalšími. Kvůli záměně jmen se stejnojmennými výtvarníky si přidal k příjmení Klatovský, dle místa svého narození. Ilustroval přes 40 knih…“ Ten životopis Jana Černého-Klatovského končí smutně: „Posledních 15 let pracoval především s litografií s tematikou historické Prahy. Bohužel, při požáru spořilovského domu deset let po jeho smrti bylo mnoho kreseb, obrazů a filmů zničeno.“

 

Detail ilustrace Jana Černého-Klatovského z knížky, o které se zde zmiňuji. Vliv o devatenáct let staršího malíře Zdeňka Buriana, se kterým se pan Černý-Klatovský přátelil, je zde patrný.

Detail ilustrace Jana Černého-Klatovského z knížky, o které se zde zmiňuji. Vliv o devatenáct let staršího malíře Zdeňka Buriana, se kterým se pan Černý-Klatovský přátelil, je zde patrný.

Jedna ponižující spořilovská epizoda se mně stala tehdy, kdy mě soused z naší ulice chtěl vyfotografovat s jeho dceruškou Miluškou. Ten pán se jmenoval Miroslav Štefek a pochopitelně, že jsem o něm nevěděl to, čeho jsem se dopídil také až po nějaké době. Pan Štefek byl významný český hornista a pedagog. Od roku 1942 až do své smrti (zemřel v pouhých 53 letech) působil jako 1. hornista v České filharmonii a externě vyučoval na pražské konzervatoři. Místo pro snímeček dětské dvojice vybral pan Štefek před plotem u vilky. A tu slyším, jak mi sólista České filharmonie říká: „Zapni si hangár.“ Špitl jsem: „Já nevím, co je hangár.“ Zopakoval srozumitelněji: „Zapni si poklopec!“ A tak jsem si před Miluškou potupně zapnul rozevřený poklopec, a teprve pak cvakla spoušť. No, není divu, že se na té fotografii tvářím tak, jak se tvářím.

 

Jak vidno, zde nemám veselou náladu. Fotil nás výše zmiňovaný otec dcerušky.

Jak vidno, zde nemám veselou náladu. Fotil nás výše zmiňovaný otec dcerušky.

Loučím se touto kapitolou alespoň na čas se Spořilovem, neboť před mým sedmým rokem jsme se přestěhovali do Nuslí, kde se toho dělo kolem mne přece jen víc. K Spořilovu dodám ještě jeden postřeh. Náš tatínek pracoval nějaký čas jako telegrafista na Masaryčce (jak se říkalo Masarykovu nádraží i později, vzdor tomu, že už to pak bylo nádraží Praha-střed). Někdy stoupal z konečné stanice tramvaje číslo 19 vzhůru do kopce k domovu ještě ve společnosti jednoho pána, se kterým si povídal. Možná i proto, protože také on tehdy působil nějaký čas zrovna na Masaryčce. Pro mě měl onen pán později v životě velký význam, leccos jsem se od něj naučil. Stal se z něj známý spisovatel a já byl jeho čtenářem a obdivovatelem. Jmenoval se Adolf Branald a časem vstoupil do mého života několikrát. Jak, kdy a čím? Naposled knihou, kterou o Spořilovu napsal a která mi tuto krásnou zahradní čtvrť a její obyvatele po mnoha létech přiblížila tak, jak jsem ji neznal.

 

Kniha Adolfa Branalda z roku 2002 – pro každého Spořilováka skoro povinná

Kniha Adolfa Branalda z roku 2002 – pro každého Spořilováka skoro povinná

Pokračování příští sobotu

 

Ondřej Suchý

 

Vložil: Ondřej Suchý