Pro matku znamenala přítěž, s láskou pak měla celý život problém. Bála se totiž někomu patřit. Tajnosti slavných
21.01.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Libuše Geprtová jako krajčířka Eva v dramatu Gazdina roba, natočeném v roce 1971 podle úspěšné divadelní hry Gabriely Preissové
FOTO / VIDEO Doma bylo příjemně jako v lednici, s narozením dvojčat totiž rodina nepočítala. Věčně smutnýma očima uhranula krásná brunetka kdekoho, neodolal jim ani Jandák. Jenže než si ho vzít, to raději zůstala svobodnou matkou.
Její nejslavnější rolí se stala bláznivá Viktorka v televizní adaptaci Babičky Boženy Němcové. Výrazná a charismatická brunetka se smutnýma očima se stala pozoruhodnou osobností našeho filmu, televize, rozhlasu i divadla. Kromě hereckého talentu ale měla krásná Libuše Geprtová i další talent, kterým si komplikovala život – neomylně si vybírala nesprávné partnery. Soukromí si ale pečlivě střežila a nikdy o něm na veřejnosti nemluvila. Navíc její duši tížila vážná rodinná zdravotní zátěž, z níž měla po celý život obrovský strach. Byla nekompromisní a nedokázala se nikomu podbízet, což o ní tvrdili i kolegové. Tvrdá, ale laskavá, někdy hrubá, aby vzápětí pohladila.
Milenka Kateřina v nesmrtelné komedii Ladislava Rychmana z roku 1966 Dáma na kolejích; foto se svolením Filmové studio Barrandov - Jindřich Panáček
Místo radosti šok
Takový byl první pocit, které přepadl 21. prosince 1941 v Kolíně novopečenou matku. Namísto očekávaného miminka se jí totiž narodila rovnou dvě. Po chlapečkovi se hlásila o její lásku i holčička, která dostala jméno Libuše. Navíc na ně doma čekala starší sestřička, což v těžké válečné době znamenalo pro rodinu existenční problém. Matčino prvotní odmítnutí se jí zřejmě stačilo zapsat do duše a citově mimořádně chladné prostředí intelektuální, spořádané a vážené rodiny její start do života ještě víc zkomplikovalo. Děti byly vychovávány velmi přísně a bez bližších citových projevů. Vliv na to možná měla i rodinná zdravotní zátěž, celou její historií se táhla velmi brzká úmrtí na onkologická onemocnění. I Libušin otec, který pracoval jako technik, zemřel, když jí bylo pouhých pětadvacet. Krásná herečka pak žila v neustálém strachu z budoucnosti, který jen obtížně potlačovala.
Maruša v dramatu z roku 1969 Paradajs, které natočil Jiří Svoboda podle románu Rudolfa Těsnohlídka Kolonia Kutejsík; foto se svolením Česká televize
Uhrančivá Manon
Navzdory problematickému vztahu s rodiči se jí podařilo prosazovat svoji lásku k divadlu. Brzy začala navštěvovat různé dramatické kroužky, později působila v ochotnických spolcích. Přesto nejprve vykročila ve stopách matky, která byla středoškolskou profesorkou, a vystudovala kolínskou Střední pedagogickou školu. Učit začínala v Zlonicích u Slaného, časem přešla do Hořic. K divadlu ji to ale táhlo stále víc a po získání ceny v soutěži Lidové umělecké tvořivosti se definitivně rozhodla. Pověsila kantořinu na hřebík, bez jakékoli profesionální průpravy nastoupila v roce 1960 do souboru divadla v Karlových Varech a někteří pamětníci dodnes vzpomínají na její uhrančivou Manon Lescaut. Poté hrála v Těšíně a Jihlavě, aby nakonec zakotvila v Brně. Původně sice chtěla ještě vystudovat herectví na DAMU, nakonec ale dala přednost praxi. Vypracovala se ve výbornou divadelní herečku a brzy dostala příležitost předvést své umění i ve filmu.
Viktorka a babička ve zfilmování Babičky Boženy Němcové z roku 1971; foto se svolením Filmové studio Barrandov - Josef Vítek
Zrazená láska
Před kamerou stanula poprvé v roce 1961 jako Bětka v dramatu Kohout plaší smrt, o skupině diverzantů pátrajících po skladišti zbraní, které ukryla nacistická armáda. Po několika dalších menších rolích ve filmech či televizních inscenacích ale nastal obrovský zlom, když ztvárnila postavu bláznivé Viktorky v televizní adaptaci Babičky, kterou natočil v roce 1971 režisér Antonín Moskalyk. Nezapomenutelným a výrazným způsobem zahrála zlomenou zamilovanou dívku i později pomatenou ženu, její chladná krása a uhrančivý pohled dodaly Viktorce realistickou přesvědčivost. Díky ní také dostala v roce 1973 nabídku angažmá v pražském Divadle Na zábradlí, v němž pak působila déle než třicet let.
Jožin:
Zuzana Dobiášová v Povídce z cyklu Bakaláři z roku 1978
Odmítnutá svatba
S city měla problém, životní lásku potkala teprve v třiatřiceti letech. Zamilovala se do herce Vítězslava Jandáka, otěhotněla s ním, svatbu ale odmítla. Raději se rozhodla zůstat svobodnou matkou a vychovávat dítě sama, přestože byl prý její cit k Jandákovi velmi silný. Porodila syna Svatopluka a vztah mezi ní a Jandákem byl kvůli jejímu rozhodnutí dlouho velmi napjatý. Později se ale stali dobrými přáteli. Otec a manžel sice v rodině chyběl, ale Libuše prostě nechtěla nikomu patřit. Svatopluk navíc přišel na svět v době, kdy byla její sestra těžce nemocná a nakonec zemřela, takže o to víc se upnula na jediné dítě a nepřestávala se o syna velmi bát ani později, když už byl dospělý. Byla sice několikrát zamilovaná, nikdy to ale dlouho nevydrželo. Později v jednom rozhovoru prozradila, že neměla v partnerských vztazích štěstí, a také si chtěla udržet nezávislost.
Bratři Karamazovi:
Divadlo Na zábradlí, 1979
Nedodržený slib
Z Divadla Na Zábradlí, v kterém strávila tolik let, nakonec odešla. Bylo jí sice přislíbeno, že se s ní počítá i do dalších let, nakonec to ale nebyla pravda. Hrát sice nepřestala naráz, role ale postupně ubývaly. Pro ženu, zvyklou vždy tvrdě pracovat, to byl problém, bez práce a milovaného divadla se cítila nesvá. Najednou zůstala s prázdnýma rukama, protože syn už měl svoji rodinu. Stesk po práci jí vynahrazovali alespoň vnuci. Za peníze po otci si pořídila auto, kterému říkala děvenka, ráda vyrážela po různých místech, vzpomínala a přemýšlela. Rozhodně ale na svět nezanevřela. Dbala o sebe, byla upravená, cvičila, chodila s přáteli na delší procházky… V té době pracovala pro Český rozhlas, kde uváděla svůj pořad rozhovorů se zajímavými hosty, nazvaný Co máš v rozhlase rád aneb Splněná přání. Když už to vypadalo, že se na jeviště nikdy nevrátí, vzpomněl si na ni v roce 2004 s nabídkou Karel Heřmánek z Divadla Bez zábradlí. Po několika letech znovu stanula na jevišti jako paní Stoneová v legendárním muzikálu Cikáni jdou do nebe.
Plechová kavalerie:
Utajený boj o život
Zdálo se, že se vše vrací k dobrému, nemilosrdný osud ale rozhodl jinak. Stačila si ještě zahrát pod vedením Antonína Moskalyka v úspěšném seriálu Četnické humoresky. V divadle účinkovala až do jara 2005, to už ale byla těžce nemocná. Krásná, cílevědomá a nesmírně pracovitá žena se nemínila vzdát. V létě 2005 podstoupila na neurologii Všeobecné fakultní nemocnice na pražském Karlově náměstí operaci nádoru na mozku a věřila, že nemoc překoná. O svých zdravotních problémech nikdy nemluvila, bojovala s nimi sveřepě a sama, jako ostatně po celý život o všechno, čeho kdy chtěla dosáhnout. Přesto tentokrát neměla šanci vyhrát. Poslední měsíce života strávila v pražském hospicu, kde ji navštěvoval pouze syn Svatopluk. A protože vždy tak tvrdě chránila své soukromí, bylo pro mnohé velkým překvapením, když se 18. listopadu 2005 dozvěděli o její smrti.
(zdroje: FDB, IMDB, Česká televize, Divadlo Na zábradlí, Blesk, Encyklopedie dějin Brna, Česká divadla)
Vložil: Adina Janovská