Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jan Palach byl socialista, slavjanofil i protestant, který pohrdal hromaděním peněz. Unikátní svědectví. Svět Tomáše Koloce, který prožil kus života ve Všetatech

komentář 16.01.2022
Jan Palach byl socialista, slavjanofil i protestant, který pohrdal hromaděním peněz. Unikátní svědectví. Svět Tomáše Koloce, který prožil kus života ve Všetatech

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Okamžik z filmu Hořící keř Agnieszky Holland, která natočila o Janu Palachovi dvoudílný film

Osobní svědectví o Janu Palachovi, o tom, který se upálil přesně před 52 lety, od Tomáše Koloce, toho, kterému bylo už v dětství dáno hovořit s Janovými pozůstalými, protože vyrůstal v stejné vesnici…

Předevčírem jsem byl pozván jako host do Radia Proglas, abych po dalších periodikách, která mě během let požádala o totéž (Reflex, Britské listy, Kulturní noviny, Deník N) i zde vyprávěl o Janu Palachovi bez ideologického nátěru, který je bohužel od jeho osobnosti skoro už neoddělitelný.

Jan Palach byl už desátý rok po smrti, když se naše rodina včetně mě, tehdy jednoletého batolete, v roce 1979 přestěhovala do Všetat, městysu, v němž své dětství a dospívání prožil i Jan Palach (přestože se tu nenarodil). Můj otec tu začal pracovat jako podnikový zubař místního JZD, nejstaršího jednotného zemědělského družstva v kraji, proslaveného produkcí všetatské cibule (zmínky o této speciální odrůdě se objevují již v 17. století).

V roce 1973 nechaly normalizační úřady ve vší tichosti tělo Jana Palacha, jemuž na olšanský hrob lidé nepřestávali pokládat květiny, zpopelnit a uložit do neoznačeného hrobu na hřbitově ve Všetatech. Obyvatelé městysu dostali shora nakázáno, že pohřební průvody od této chvíle musí končit už u posledního domu, a pozůstalí se pak musí vrátit domů. Na hřbitov, který se nachází asi půl kilometru za Všetaty, jel vůz s nebožtíkem už sám a s mrtvým se u jámy ,rozloučili' jen řidič a hrobník. To mělo zamezit možné nevítané demonstraci, týkající se nejznámějšího člověka na místním hřbitově. Nezamezilo.

Můj otec svůj vztah k Janovi demonstroval tím, že jsme každou neděli chodili na rodinný výlet na hřbitov, kde jsme jako přespolní naplaveniny nikoho neměli, a na jeden neoznačený hrob jsme položili kytičku, kterou místní hrobník podle příkazu vrchnosti obratem vyhodil. Ze stejného důvodu se musel přestěhovat i vstup do zdejší základní školy z hlavních do bočních dveří. U těch hlavních se totiž původně nacházela stará Janova pamětní deska z roku 1969, kterou ovšem záhy zakryla štukatura. Zdejší bdělé orgány dospěly k závěru, že se bude raději vstupovat jinudy, aby žalující hora sádry neprovokovala kolemjdoucí.

Je paradoxní, že kvůli člověku, jako byl Jan Palach, který měl Všetaty tak rád, zmizela v době, kdy jsem vyrůstal, i značka 'všetatská cibule'. Hlídalo se, aby se 'manifestačně' neobjevovala na křídou psaných poutačích u prodejen ovoce a zeleniny. Ze stejných důvodů se cibulí proslavené JZD Všetaty muselo přejmenovat, dostalo jméno sousední obce, kde žádné družstvo neměli, na JZD DŘÍSY (nápis se skvěl nad jeho branou, vyvedený velkými písmeny, a jen malými pod ním stálo „se sídlem ve Všetatech“). Zahlazovací politika režimu šla dokonce tak daleko, že když měl můj otec, jehož koníčkem byla účast ve vědomostních televizních soutěžích, v roce 1983 v úvodu jedné takové soutěže odpovědět, kde pracuje, dostal od dramaturga jasný příkaz: Nemůžete říct, že jste zubařem ve Všetatech, musíte odpovědět, jsem zubař z Prahy.

Mé dětství (a zrání) s Janem

Já jsem zatím rozum bral mezi lidmi, kteří byli malému Janovi blízcí tak, jako později mně. Na začátku 80. let mě ve školce měla na starosti paní učitelka Michalová, která před lety vychovávala i jeho, ve škole byla ředitelkou bývalá Janova třídní učitelka Holubová, v lavici vedle mne seděl Petr Čurda, jehož otec chodil s Janem do třídy, a naším zastupujícím třídním byl nějakou dobu učitel Brůžek, který šokované paní Palachové během společné jízdy vlakem do Prahy přečetl z novin informaci o činu jejího syna. V paneláku s námi bydlel všetatský poštmistr (a zároveň pomalu a jistě se prosazující literát) Ludvík Kůs, který kdysi jezdil s Janem vlakem na mělnické gymnázium, jež oba navštěvovali.

Přítelem mého otce (a manželem místní učitelky ruštiny, u níž jsem to měl nahnuté stejně jako kdysi Jan) byl nejuctívanější normalizační občan naší dvoutisícové obce PhDr. Miroslav Slach (1919–2001), který se na stará kolena stal oblíbeným autorem historických románů. Za Janových časů působil ve škole jako ředitel. To on měl zásluhu na tom, že rodiče poslali Jana na studia. Bohužel se nejspíš také nepřímo podepsal i na jeho smrti, když Janovi, který se ho jako přítele svého otce (zemřel, když bylo Janovi 15 let) na přelomu let 1968 a 1969 přišel zeptat, co v době marasmu nastupující normalizace dělat. Pan ředitel, obávaje se provokace, odpověděl přesně to, co Jan od lidí nechtěl slyšet a proti čemu svým činem později protestoval: „Strana a vláda si s tím poradí.“

Ve Všetatech jsem chodil nakupovat do prodejny smíšeného zboží, která se nacházela v bývalé Palachově rodinné cukrárně (tu museli jeho rodiče už v padesátých letech z moci úřední zavřít, otce stát přidělil na práci do mělnické pekárny a maminka se stala prodavačkou v nádražním kiosku). Často jsem obešel blok. Z druhé strany stál neobydlený a zdevastovaný Palachův dům, z něhož se jeho poslední žijící obyvatelka, Janova matka, odstěhovala krátce po Janově smrti (jeho bratr odtud odešel už několik let předtím). Tehdy jsem začal o Janovi hlouběji přemýšlet a bavit se o něm s lidmi, kteří ho znali.

Mnohonásobná osamělost

Z jejich vyprávění mi vyvstala osobnost, jejímž hlavním rysem byla několikanásobná osamělost. Osamělost evangelíka v městečku, které tvořili napůl katolíci a napůl komunisté. Osamělost idealistického intelektuála mezi místními lidmi, orientujícími se především na svůj vlastní prospěch. Osamělost kluka, kterého o nedělích vychovával tatínek, zahloubaný do své milované historie. Právě on mu vyprávěl o velikém světě a dával mu za příklad prvního evangelíka dějin, Jana Husa.

O chlapce se přes týden staral dědeček, který hyperaktivní dítě na louce, ale i na procházkách prostě uvazoval jako pasoucí se kozu, aby mu neuteklo. Ve světle téhle osamělosti vnímám všechny Janovy další činy. Od úsilí, které věnoval tomu, aby se z žáka, který měl na základce špatné známky i z ruštiny, stal studentem, který jak z ruštiny, tak angličtiny dával kondice a za léto 1968 projel Sovětský svaz i Francii, přes projev neposlušnosti, který podnítil během studentské brigády v Kazachstánu, aby pro sovětské studenty získal stejné výhody, jaké měli studenti z ostatních zemí, až po to, k čemu nakonec dospěl a co na smrtelné posteli vysvětloval své matce slovy „k životu potřebujeme prostor…“.

Neodpustím si ještě jednu drobnou příhodu na okraj. Když vidím, kolik autorů dnes Jana líčí pomalu jako militantního vyznavače pravice, vzpomenu si, jak jsem po revoluci poprvé viděl film Starci na chmelu. V něm si hlavní hrdina Filip (hrál ho Vladimír Pucholt, kvůli jehož emigraci a emigraci autora Vratislava Blažka byl film za normalizace zakázán) pořídil do své chmelové knihovničky „Masaryka, Marxe a Senecu“. Při tomto výčtu jsem si vzpomněl na svědectví Janových spolužáků, kteří mi vyprávěli, že dva z nich (Masaryka a Marxe) vídali i v knihovničce Janově.

Existuje také seminární práce, kterou Jan napsal na FF UK u profesora Milana Machovce o kořenech socialismu v křesťanství. Tato práce nebyla nikdy vydána na světlo a já to připisuji tomu, že by to porušilo propagandistický obraz Palacha jako antikomunisty, který je nám prezentován ideovou doktrínou dnešního režimu. Stejně tak je to s projekcí rusofobů, kteří si svou nesnášenlivost absurdně projikují do osoby Jana Palacha, esenciálního slavanofila, který ani po okupaci nevinil ze zrady slovanské národy, které se jí zúčastnily (mezi něž počítal nejen sovětské Rusy, Ukrajince a Bělorusy, ale i východoněmecké Lužické Srby).

Naproti tomu existují Palachovy požadavky, v nichž lze číst a které psal v majestátu smrti, kdy už se nebylo čeho bát, kromě ní. Nestojí tam ani slovo o svržení režimu; Palachovy požadavky jsou jen dva: zákaz rozšiřování Zpráv (což byla propagandistická tiskovina tehdejších sovětských okupantů) a znovuzrušení cenzury (která byla zákonem 84/1968 vůbec poprvé v českých dějinách zrušena 26. června 1968, ale po okupaci znovu nastolena).

Ve vyprávění našich společných sousedů jsem (kromě ostychu a strachu) vnímal především respekt k jeho činu, ale nikoli jeho pochopení. Pro své bezprostřední všetatské okolí byl Jan Palach podivný jinoch, přemýšlející o odtažitých věcech. Kluk, který i v dospělosti chodil po obrubnících a u toho si zpíval, který až do své smrti používal malou dětskou peněženku, protože do ní prý stejně nemá žádné peníze, a kterému i jeho vlastní strýc říkal s despektem „doktor Kecal“. Kvůli represím, které městys stihly po jeho smrti, se odstup Všetatských ještě prohloubil. A to ještě nevěděli, co se s obcí bude dít během dvacátého výročí jeho činu…

Palachův týden na vlastní oči

Už několik dní před Palachovým týdnem v roce 1989 byla náves naší obce (na níž stála i naše škola) zaplněna vozidly zahraničních televizních štábů. Většina z mých spolužáků nikdy auto se zahraniční poznávací značkou neviděla a jen málo z nás si dokázalo dát dohromady, proč tam jsou. Málokdo z nás o tom ale přemýšlel a nenadálou atrakci (větší, než byl každoroční příjezd pouti) jsme si jako děti užívali. Od členů štábu rakouské ORF, kteří uměli česky, jsme loudili žvýkačky, francouzský štáb nás točil, jak soutěžíme ve vědomostech o Sovětském svazu jako kulisa k rozhovoru s ředitelkou naší školy, která se západní televizi zpovídala z oddanosti režimu (byla to nástupkyně oné ředitelky, někdejší Palachovy třídní učitelky, která musela na sklonku normalizace své místo opustit). Rozhovor s ní točili mimo jiné proto, že nedlouho předtím sochaře Olbrama Zoubka (který v roce 1969 pořídil posmrtnou masku Jana Palacha a na sklonku minulého režimu přišel naší ředitelce nabídnout, že ji umístí na školu) doslova shodila ze schodů.

V den D, ve čtvrtek 20. ledna, televizní štáby náhle zmizely. My žáci jsme přišli do školy, a namísto plánované první vyučovací hodiny k nám měl řeč učitel přírodopisu, zástupce ředitelky naší školy ,pro věci politické'. Tehdy jsem od něj poprvé oficiálně slyšel jméno Jana Palacha, a také lež o jeho smrti, kterou v 60. letech šířil šéfredaktor Rudého práva Vilém Nový (spor rodiny Palachovy s ním tvoří hlavní zápletku filmu Agnieszky Hollandové Hořící keř). Školní ideolog nám odvyprávěl báchorku o tom, že našemu někdejšímu spolužákovi „západní centrály namluvily, že se na něm vznítí takzvaný studený oheň, který nepálí, čímž ho – nevědomého – zneužily“. Pak vysvětlil, proč nám to říká: Dnes se bude do naší vesnice, na hřbitov, kde leží ostatky upáleného, chtít vetřít řada nepřátel našeho zřízení, kvůli čemuž má bezpečnost v obci pohotovost. Proto máme jít hned domů a až do zítřka nevycházet ven.

Když jsem došel k našemu paneláku (k onomu poslednímu domu na konci obce, kde pravidelně končívaly pohřební průvody a pozůstalí se vraceli zpět), poprvé jsem na vlastní oči viděl absurdní úřední opatření, které snad nejlépe vystihuje výraz kafkárna. Rovná, mezi poli vedoucí silnice k hřbitovu, kterou jste mohli sledovat ještě řadu kilometrů až na obzor, byla překopaná napříč a před výkopem (za nímž stálo policejní auto s hlídkou!) stála značka, označující slepou ulici. Můj otec, který byl ten den na návštěvě u své matky v Praze, vyprávěl, jak na nádraží uniformovaní příslušníci Veřejné bezpečnosti legitimovali každého, kdo vystoupil z vlaku. Pokud neměl v občanském průkazu trvalé bydliště ve Všetatech, posadili ho do vlaku zpět. Někteří z těch, kteří chtěli položit květny u Palachova hrobu, ale vystoupili dveřmi na opačné straně a vyzbrojeni mapou vydali se poli k hřbitovu za vsí. Jeden z nich, kteří jeli v kupé s mým otcem, se proplížil až k zátarasu u našeho domu, a tam byl hlídkou zatčen… Když jsme pak s otcem po několika dnech odjeli do Prahy, užili jsme si i tamního Palachova týdne, zalévaného vodními děly.

 

Nová 'sláva' po převratu

Leden 1990. Opět výročí Palachovy smrti, a Všetaty jsou opět plné štábů zahraničních televizí. Památku Jana Palacha přijel uctít mimo jiné bývalý předák Solidarity, polský premiér Tadeusz Mazowiecki, a také velký ctitel Pražského jara 1968, francouzský zpěvák a herec Yves Montand, hlavní představitel filmu Doznání, natočeného rok po Palachově smrti režisérem Costou-Gavrasem podle předlohy jednoho z mála přeživších odsouzených v procesu s Rudolfem Slánským, Artura Londona (většina Čechů ale zná Montanda spíše z filmu Pošetilost mocných, kde si zahrál s Louisem de Funèsem).

V té době už na naší škole, narychlo pojmenované po Janovi, visela Zoubkova posmrtná maska, kterou si vyžádala naše ředitelka, jež ji rok předtím odmítla, a ve škole se chystala expozice o Janově životě. Na jejím vzniku se aktivně podílel jeden ze zakladatelů spolku, který měl připomínat Janův život, ještě nedávno obecní normalizační aparátník. Později (v době, kdy se Janovy ostatky už opět nacházely v Praze) se na jeho bývalém všetatském hrobě objevila i další Zoubkova socha, kterou ovšem kdosi záhy ukradl.

Když jsem se roce 2012 vydal k Palachovu domu, našel jsem ho (kromě zbrusu nové pamětní desky na fasádě) v témže stavu, jak jsem ho znával po roce 1989, kdy se z něj odstěhovali nástupci Palachovy rodiny: vybydlený, vytlučená okna a uvnitř rumiště vybydleného domu fotografie muže, silně připomínajícího Palachova otce. Možná i moje tehdejší fotoreportáž, zveřejněná v Britských listech, napomohla k jeho opravě a zřízení památníku, který zde byl otevřen v roce 2019.

 

Dědicové

Během svého mapování Janova života jsem se dopátral několika očitých svědků Janova činu, herce malých rolí v českých filmech Václava Kotvy (1922–2004) a tehdejší studentky Aleny Moranové. Pan Kotva, v době Janova činu mu bylo 46 let, se v osudnou hodinu vracel Opletalovou ulicí domů na Václavské náměstí. Řekl mi, že byl přesvědčen, že jde o natáčení historického filmu, u něhož oceňoval „herecký výkon kaskadéra, který sugestivně sténal“. Tehdy šestnáctiletá paní Moranová utekla ze schodiště rozstříleného Národního muzea v hrůze, že zde opět vraždí okupanti. Olga Guthová (narozená 1938) šla tou dobou kolem se svým tříletým synem Jiřím Guthem (1965, mimochodem pravnukem slavného dr. Gutha-Jarkovského a dnešním šéfredaktorem Kulturních novin), kterému v době, kdy chytnul plamen, v hrůze zakryla oči.

Další pamětnicí zraněného Palacha, která byla mými rodiči požádána, aby mi udělala drobnou kosmetickou operaci, a v dospělosti se opět objevila v mém životě jako matka mého známého, malíře Otty Plachta, byla vedoucí oddělení, na něž byl popálený Palach přivezen: Prof. MUDr. Radana Königová, CSc. Ti všichni se nestačili divit, kolik do té doby strachy mlčících pamětníků se po pádu minulého režimu rozvzpomnělo na Jana Palacha, ale i Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého, Miroslava Malinku, Jana Bereše, Michala Lefčíka a dalších 22 Čechů a Slováků, stejně jako Poláka Ryszarda Siwiece, Maďara Sándora Bauera a Ukrajince Vasyla Makucha, kteří se tehdy zabili ze stejného důvodu jako on. Aby protestovali proti zmařenému pokusu o znovuobnovení demokracie v socialistickém Československu roku 1968. Jejich jména se přes dvě desetiletí snahy o zapomnění (a po třiceti letech svobody o nich mluvit) nyní postupně dostávají do učebnic.

Zapomínat bychom ale neměli ani na ty, kteří, inspirováni Palachem, protestují svou smrtí proti marasmu a lhostejnosti současné společnosti. Tak jako jsem sbíral vyprávění jeho blízkých o Janu Palachovi, nyní sbírám střípky životů lidí, jako byli noví apelativně upálení po roce 1989. Například Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Čechách, se v roce 1992 upálil v Nymburce na protest proti rozdělení Československa, upálení z roku 2003 Zdeněk Adamec (jehož příběh inspiroval k ztvárnění nejen české písničkáře Pepu Nose a Dášu Vokatou, ale i polského publicistu Mariusze Szczygieła a rakouského spisovatele, nositele Nobelovy ceny Petera Handkeho) a Roman Mášl po sobě zanechali manifesty proti narůstající asociálnosti a odcizenosti režimu. Prezident Klaus (podobně jako Ludvík Svoboda v roce 1969) tehdy „vyzval mladé lidi, aby se neupalovali“, aniž by zreflektoval, nakolik je se svou asociální politikou sám příčinou jejich odchodu.

V roce 2003 mediální statistika končí a nahrazují ji náhodně ,uniklé' zprávy o obětech asociálního exekučního zákona č. 120/2001 Sb., které nabyly intenzity v druhém desetiletí 21. století. V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili zaměstnanec Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že byl pravděpodobně v souvislosti s tím, že se stal organizátorem antiexekučních demonstrací, propuštěn z práce, u Jaroslava Janoty dvanáctiletý trest, který mu byl vyměřen za to, že v rozespalosti a zděšení, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, prostřelil dveře (byl to exekutor a Janotův trest měl očividně odstrašit onu tímto zlořádem trpící desetinu národa, který má českých exekutorů, co dokáží z čtyřiceti korun za lístek udělat dluh ve výši šest tisíc, už plné zuby).

Strnadův a Janotův případ jsou ovšem pro naše média možná ,mimo téma' tím, že se neupálili. Strnad se zřejmě ,jen' otrávil (na jeho případ se vztahuje policejní zákaz) a Janota doloženě ,jen' skočil z okna. Poslední jméno v mém seznamu zatím zní Thomas Jendges, vedoucí prestižní kliniky v německém Chemnitzu, který 1. října 2021 skočil ze střechy svého ústavu a o němž světová periodika, jako španělský Las Repúblicas, napsala, že to provedl z důvodu protestu proti nátlakovým praktikám povinného očkování. Během několika hodin pak z některých listů zazněla křečovitá dementi, tak podobná době počínající normalizace, kdy svůj čin spáchal Jan Palach.

 

Vložil: Tomáš Koloc