Statečně se vrhám na tenký led plynoucího života – začínám psát ,paměti'. Album Ondřeje Suchého

Foto: Se svolením Ondřej Suchý

Popisek: V naší spořilovské ulici. Kromě mé maličkosti v kočárku zde stojí maminka a z okna vyhlíží její sestra Fan a moje sestřenice Miruška.

Nevěřili byste, jaký zmatek nastane člověku v hlavě, když je vyzván, aby napsal své paměti. Kdysi jsem četl, že každý mužský by chtěl v pokročilém věku psát své paměti. Menší část mužské populace paměti skutečně napsala, větší část je chtěla napsat, ale zůstalo jen u zbožného přání, a pak tu byla a je drtivá část mužských, kteří na psaní rezignovali – zjednodušili své představy a začali své paměti vyprávět.

Nedobrou pozici má ten třetí případ. Nejhůř se vypravují vlastní vzpomínky rodině a blízkému příbuzenstvu. Dědové, otcové a strýci nejčastěji slyší (anebo brzy uslyší) větu: „Ale tohle už jsi nám říkal nejmíň desetkrát!“ To ovšem pamětníka velmi zraňuje. Pamětník se cítí být potupen a uraženě zmlkne. Po čase však na potupu zapomene, neudrží se a opět se přihlásí s nějakou vzpomínkou.

Rozhodl jsem se pro první řešení – rozšířit onu menší část mužských, kteří nakonec skutečně paměti začnou psát. Vybavují se mi při tom různá slova varování. Jednou jsem v úzké společnosti předčítal přítomným poznámky ze svých návštěv na Kampě u pana Wericha. Každou návštěvu jsem měl označenou datem, ba i hodinou, kdy se uskutečnila. Na konec mi povídá spisovatel Karel Pacner: „Víš co se mi u tebe líbí? Že jsi ke každé té návštěvě připsal datum, a dokonce i hodinu. To dělej, protože nikdy nevíš, kdy se Ti to může v budoucnu hodit.“ Ach, milý Karle, ani nevíš, kolikrát jsem si na tato tvá slova vzpomněl, právě teď, kdy probírám diáře, zápisníky, notesy, nekonečné štosy fotografií a výstřižků, knížky své i nesvé, počmárané papíry a papírky všeho druhu, a často jen odhaduji, ve kterém roce se to či ono událo. I přesto se statečně vrhám na tenký led plynoucího života – začínám psát ,paměti'.

Zatímco Jiří byl vždy veselý chlapec…

…já měl občas splín

Křtěný Vltavou

Maminka mi říkala: „Pamatuj si, že ses narodil na Vyšehradě a jsi křtěný Vltavou!“  Tak si to dodnes pamatuji. Pak jsem si také zapamatoval, že jsem se narodil 16. září v roce 1945, a to  v neděli v 17:04 hodin. Maminka si totiž od okamžiku mého narození schovávala všechny dokumenty o této události, takže dnes vím i to, že jsem vážil 4 kg, poprvé jsem se usmál 22. října, první slovo jsem vyslovil po 6 měsících (žel, nevím o jaké slovo šlo), první krok jsem učinil po 14. měsíci a očkován jsem byl od roku 1949 až do roku 1958 nesčíslněkrát (mám z té doby pro jistotu schované dva Očkovací průkazy s upozorněním: „Tento průkaz uschovejte se svými osobními doklady!“ – nepřipomíná vám to něco?).  Oznámení o mém narození sepsal můj sourozenec Jiří. Když jsem mu před časem řekl, že mě pohled na cedulku, kterou také naše maminka uchovala, dojímá, odpověděl mi: „To tě nemusí vůbec dojímat. K tomu mě donutili rodiče a bylo mi přikázáno tohle psát a kreslit všem našim příbuzným."

Oznámení světu

Rodiče obdrželi můj rodný list vystavený na jména Ondřej Václav (po kmotrovi) Suchý. Musím přiznat, že jméno Ondřej se mi líbilo. Už i proto, že jsem nikdy ve škole žádného jiného vrstevníka jménem Ondřej nepoznal. V roce 1945 se Ondřejové nerodili. Výjimkou byl můj pozdější přítel, kterému rodiče také určili toto jméno – Ondřej Neff, dnes známý spisovatel, fejetonista, fotograf a vydavatel u nás prvního internetového deníku Neviditelný pes. Přiznám se, že jsem byl tak trochu pyšný i na to, že už dávno před námi měl zrovna autor Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka ojedinělé křestní jméno Ondřej (Sekora). Dnes už je jméno Ondřej běžné, ale vzpomínám na to, když jsem přišel do kontaktu s jinými, podstatně už mladšími Ondřeji – třeba s Ondřejem Havelkou, Ondřejem Rumlem či Ondřejem Hejmou – jak jsme si navzájem svá křestní jména pochvalovali.

Vilka, z větší části zakrytá stromem, kde jsme bydleli v prvním patře. Adresa Jihovýchodní IV. A Jiří mi dodatečně upřesnil detaily: „Číslo 19/899 je zakryto stromem, ale naše okno v patře už je vidět dobře. A skrz něj taky bylo vidět dobře. Ten vikýř tam nebyl a dům byl omítnut břizolitem.“

Spořilov, Nusle a Staré město

Větší část života v Praze  jsem prožil na třech místech – na Spořilově, v Nuslích a na Starém Městě pražském.Budu se ještě chvíli držet pokud možno posloupnosti, a tak zůstávám stále ještě na Spořilově. Na konci naší ulice byl malý krámek s názvem Bratrství. Tam mě maminka, když už mi bylo asi pět let, posílala s lístečkem, na kterém bylo napsáno: půlka chleba, osminka másla, cukr, možná droždí… vím já, co tam všechno bylo napsáno? Vždyť jsem neuměl číst! Věděl jsem jen, že panu prodavači lístek podám a řeknu, že maminka to zaplatí později, až půjde kolem. Před domkem, ve kterém jsme bydleli v prvním patře, rostla neskutečná bříza, která jako by věděla, že se na ni jednou bude chtít šplhat malý kluk. Miloval jsem ten strom, na který jsem lezl tak, že jsem se kolenem opřel o její zdeformovaný záhyb, a odtud se pak lehce vyšplhal na první větev, na níž jsem vysedával a snil tam své nějaké dětské sny. Jaké, to už si nepamatuji. Vytrhovala mě z nich maminka, když z okna zavolala: „Ondro – svačina! Ondro – oběd!“

Tohle je moje milovaná bříza, jak vypadá dnes

Zlomyslný bratr :-)

Na Spořilově jsem se dočkal i prvních sourozencových zlomyslných vtípků. Asi ve čtyřech letech jsem první z nich zažil ponejprv. Mnohem později jsem to vyprávěl kdekomu, i v televizi a v rádiu, proto promiňte, jestli jste už toto mé ,žalování' někdy slyšeli nebo četli. Co se tenkrát odehrálo? Bratr si lehl na gauč a nabídl mi první výdělek v mém životě  - 1 Kčs. Práce, kterou jsem měl za onu částku vykonat, spočívala v šimrání na jeho chodidlech po dobu, kterou mi ukázal na ciferníku budíku. Že chytře využil mé neznalosti čísel, jsem pochopil po prvních pěti minutách. Velká rafička se šinula k určené číslici hlemýždím tempem a já měl možnost poznat nekonečnost celých dvaceti minut. Prstíky umdlévaly, avšak vidina slíbené mince mě vybičovala k heroickému výkonu. Po dvaceti minutách, vysílený, zacloumal jsem se sourozencem, který mezitím samozřejmě blaženě usnul. Dožadoval jsem se zasloužené slíbené odměny.

Pomalu vstal (nechci napsat, že neochotně), šel ke svému saku, sáhl do kapsy a vytáhl korunu. Přistoupil ke kredenci, vlastnoručně vyrobené naším společným otcem, stoupl si na špičky a korunu mi za ni hodil. Pak se ke mně otočil a řekl: „To abys věděl, jak nelehko se v životě vydělávají peníze!" Rukou jsem šmátral pod kredencí, až jsem si nakonec musel vzít na pomoc pohrabáč. Než jsem korunu vydoloval, uplynuly další minuty mého života. Jindy zase za mými zády snědl misku borůvek a přišel ke mně s ustaraným výrazem: „Ondro, já se bojím, že umřu, nemodrá mi už jazyk?“ Vyplázl na mě jazyka a bavil se tím, jak jsem se s velkým řevem běžel s oním hrůzným zjištěním svěřit mamince. Maminka pak řekla Jiřímu káravě něco jako: „Ale Jiří, co mu to děláš!“ Tak takhle jsem se, coby dítko předškolního věku, poprvé seznamoval s jednou z bratrových vlastností – smyslem pro humor.

Jiří s Ondrouškem

První setkání s Ivanem Vyskočilem

Na Spořilově jsem také poprvé viděl lidi, kteří byli, anebo se teprve v brzké době měli stát, slavní. Jménem jsem je neznal, jen po očku je čas od času registroval. Uviděl jsem tam například poprvé vousatého muže. Jiří se s ním a s několika dalšími přáteli setkával pokaždé, kdy jsme šli spolu z kostela, kam jsme chodili v neděli na mši. Mladíci si cosi povídali a já se nudil. Zajímal jsem se proto o zvláštní košatý strom, který rostl za kostelem a byl obsypán dolů visícími tmavými tobolkami (dnes bych je možná vzhledem připodobnil k vanilkovým luskům). Tobolky byly dlouhé a uvnitř byla ochmýřená semínka, další můj objev. Ale abych se vrátil k onomu vousatému muži; doma jsem párkrát zaznamenal, že o něm Jiří mamince říká: „Mluvil jsem také s Pousťou.“ Dnes už vím, o koho šlo, ale tenkrát jsem tomu nerozuměl. Po létech jsem se zeptal, zda se těm vousům neříkala později také bradka? A proč se tomu mladíkovi říkalo Pousťa? A sourozenec mi to vysvětlil: „Pozor, to nebyla bradka – on se zpočátku spíš neholil, ale bradku si tenkrát ještě nepěstoval. To přišlo později. Tehdy to byla ochmýřená postpubertální tvář, pokud si vzpomínám. A pro tu zarostlou tvář, což bylo tenkrát neobvyklé, se mu říkalo Pousťa, od slova poustevník, ti se také neholili.“

Já jsem toho pána, se kterým jsem se poznal až mnohem, mnohem později, samozřejmě nikdy neoslovoval pane Pousťo, ale zprvu pane doktore, později pane profesore. Jmenoval se Ivan Vyskočil, který vystudoval herectví, režii, psychologii a pedagogiku, stal se známým dramatikem, spisovatelem, hercem a společně s mým sourozencem také spoluautorem text-appealové scény Reduta a spoluzakladatelem Divadla Na zábradlí. Od roku 1990 je či byl profesorem a vedoucím katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Pana profesora Vyskočila, coby Spořilováka, jsem tu nyní vylíčil trochu detailněji, přesto se k němu ještě v budoucnu vrátím. Ovšem až mnohem později.

Ivan Vyskočil na plátěném přebalu jeho knižní prvotiny Vždyť přece létat je snadné

Pokračování příští sobotu

Vložil: Ondřej Suchý