Celý život od zákazu k zákazu. A když nekonečné stopky definitivně smetla doba, bylo už pro něj pozdě. Tajnosti slavných
12.01.2022
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Jeden z nejpozoruhodnějších filmových a divadelních režisérů v dokumentu Viktora Polesného Zrcadlení Evalda Schorma
VIDEO Další tvrdý zákaz paradoxně přispěl k tomu, že se velmi výrazně zapsal i do historie divadla, režíroval dokonce i operu. A když už konečně pracovat směl, bylo pozdě. (Pokračování z pondělí 10. ledna)
Krátce před Vánoci jsme si připomněli hned dvě výročí mimořádně talentovaného muže, který procházel po celý život od zákazu k zákazu. Jméno Evalda Schorma nejčastěji zaznívá v souvislosti s takzvanou novou vlnou a esejisticky, meditativně založenou tvorbou, tuto polohu ale měly i jeho dokumenty. „Vždycky, pokud jde o tvůrčí akt, stojí tvůrce sám proti nicotě a musí z ničeho stvořit hodnotu. Jediné, co se může stát důvodem k existenci, která má smysl, je tvorba hodnot,“ napsal Evald Schorm ve svých poznámkách k filmu Návrat ztraceného syna, který natočil v roce 1966. Publikovány byly v jeho knize Sám sobě nepřítelem, kterou vydala Nadace Divadla Na zábradlí v roce 1998. Zemřel jen pár měsíců před zhroucením režimu, který mu ostudným způsobem znemožnil plnohodnotnou tvorbu.
Král a žena:
Za kamerou i před ní
Hudbu k většině jeho filmů složil Jan Klusák a za kamerou stál Jan Špáta, kterého spolupráce se Schormem inspirovala k vlastní tvorbě. V roce 1963 začal spolupracovat i s Československou televizí. Natočil řadu televizních písniček, hudebních pořadů, v nichž se projevil i jeho zájem o operu a vážnou hudbu, i několik středometrážních filmů. Mimo jiné například hravou etudu o vztahu anglického krále Jindřicha VIII. s Kateřinou Paarovou Král a žena, alegorickou esej o chápání spravedlnosti Rozhovory či rodinné drama o vztahu otce a syna v atmosféře počínající normalizace Lítost, v němž rozehrál herecký koncert Rudolf Hrušínský se svým synem Janem. Před kamerou stanul i jako herec, jako manžel v komedii Jana Němce O slavnosti a hostech, kaplan v alegorii Antonína Máši Hotel pro cizince a jako laborant Kostka v podobenství Žert, které natočil Jaromil Jireš podle stejnojmenného románu Milana Kundery. A poprvé se také pokusil o divadelní režii.
Pražské noci:
Osudový rok
Srpnovou okupací v roce 1968 bylo inspirováno jeho apokalyptické podobenství Den sedmý, osmá noc, které natočil v roce 1969 ve spolupráci s Janem Kačerem. Metafora o tom, co dokáže s člověkem udělat strach, úzkost a panika, se odehrává během pouhých čtyřiadvaceti hodin, během nichž se vlivem pocitu ohrožení naplno projevuje malověrnost, egoismus a stádnost. Ústřední půjčovna filmů film převzala 19. prosince 1969, do distribuce už ale nebyl uveden, putoval rovnou do trezoru a premiéry se dočkal až v roce 1990. Stejně dopadl i dokument Zmatek, v němž Schorm zachytil průběh srpnové okupace. Do trezorů zamířilo všech pět jeho celovečerních filmů, přidal se zákaz natáčení a v roce 1970 byla ukončena i jeho pedagogická činnost na FAMU. Naposledy směl pracovat v roce 1971 na povídkové komedii Psi a lidé podle scénáře Vojtěcha Jasného, po jehož emigraci mu bylo nařízeno film dokončit. Definitivní tečkou za jeho filmovou a televizní tvorbou se stala slovenská inscenace Úklady a láska, jejíž odvysílání rozhořčilo člena ÚV KSČ Vasila Biľaka. A jakákoli další filmová tvorba mu byla definitivně zakázána.
Den sedmý, osmá noc:
Tleskal celý svět
Nekompromisní rozhodnutí z ,nejvyšších míst‘ ho na dvě desetiletí nasměrovalo do divadelního světa. Na řadě scén působil jako režisér. V Činoherním klubu inscenoval Dostojevského Zločin a trest a hru Pavla Landovského Hodinový hoteliér, v Brně a Olomouci realizoval své první operní režie. Celkem režíroval na pražských i mimopražských scénách během normalizace zhruba osmdesát činoherních i operních inscenací, od počátku osmdesátých let působil i v zahraničí, především jako režisér oper Leoše Janáčka. Mimořádně významná byla ale jeho spolupráce s pražskou Laternou magikou, kde realizoval sedm inscenací, mimo jiné slavný Kouzelný cirkus. Premiéru měl v roce 1977, dočkal se téměř 6500 domácích repríz a dalších více než 550 v sedmnácti zemích celého světa.
Psi a lidé – Hry lásky:
Návrat už nestihl
Průběžně spolupracoval s libereckým i pražským Studiem Ypsilon, ústeckým Činoherním studiem, s divadlem Semafor a s Divadlem na okraji. V roce 1976 začal působit i v Divadle Na zábradlí. Přesto sklízel průběžně jeden zákaz za druhým a v roce 1984 dostal po inscenaci Hrabalovy Hlučné samoty stopku dokonce na celý rok. K filmu se směl vrátit až v roce 1987, kdy natočil komorní psychologické drama o vztahu matky a dcery Vlastně se nic nestalo, premiéry už se ale nedožil. Zemřel 14. prosince 1988 na mozkovou mrtvici, pouhý den před 57. narozeninami. V roce 1992 mu byl udělen Řád TGM in memoriam a je po něm pojmenováno komorní kino Evald na pražské Národní třídě.
(zdroje: Nadace Divadla Na zábradlí, Česká televize, FAMU, Činoherní klub, Národní divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské, Komorní divadlo Evald)
Vložil: Adina Janovská