Někdy je nutné udělat cosi, co ve viditelném horizontu je svým způsobem marnost. 45 let od vydání Charty 77. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se souhlasem Česká televize

Popisek: Významný český filozof dvacátého století a jeden z prvních mluvčí Charty 77 v televizním dokumentu, nazvaném Jan Patočka: darovat smrt

Ve dnech 6. a 7. ledna roku 1977 byl v západním tisku zveřejněn text, kterým de facto začala existence Charty 77, největší a nejznámější občanské iniciativy v době tzv. normalizace, jež započala po roce 1969 nástupem husákovského režimu.

Dnešnímu čtenáři, který si text přečte, musí nutně připadat jako krotký spisek, který pouze upozorňuje na nutnost dodržování naprosto běžných věcí, o jejichž existenci dnes nikdo ani neuvažuje. Dnes není nikdo ostrakizován za své politické názory, může vyznávat veřejně svou víru bez toho, aby měl strach, že bude vyhozen z práce či že se režim pomstí na jeho dětech. Dnes není nikdo pronásledován tajnou policií jen proto, že si cosi myslí či že chtěl pobavit společnost v hospodě peprným politickým vtipem.

Prohlášení Charty 77 bylo reakcí na skutečnost, že Československá socialistická republika podepsala v roce 1976 tzv. Helsinskou deklaraci o občanských a politických právech, nicméně kterou nikdy ani v náznaku nedodržovala. V té době rovněž probíhal soud s členy hudební skupiny The Plastic people of the Universe, kteří se stali rovněž jakýmsi lakmusovým papírkem o skutečném dodržování lidských práv v ČSSR.

V té době byla husákovská normalizace na vrcholu své aktivity, v Moskvě to jistil stárnoucí a dementní, nicméně stále mocný Leonid Iljič Brežněv, takže se režim musel cítit velmi pevný v kramflekách. Přesto byla reakce na vydání prvního prohlášení Charty 77 hysterická. Její mluvčí byli zadrženi a profesor Jan Patočka, významný filosof 20. století, zemřel po 13 hodin trvajícím výslechu na StB. První signatáři byli zadržováni, vězněni, biti, nuceně vystěhováváni mimo republiku, jejich dětem bylo znemožněno studium.

V duchu 50. let dvacátého století byly vydávány rezoluce pracujících, kteří hromadně odsuzovali text, který si – paradoxně – nemohli nikde přečíst, vyjma samizdatu, jehož šíření bylo velmi nebezpečným činem. Režim shromáždil umělce na tzv. antichartě, kterou podepsali takřka všichni tehdejší významní představitelé kultury. (Jednou ze světlých výjimek byl dle vlastních slov František Ringo Čech, jehož podpis na Antichartě je, on sám byl vyfotografován s tužkou v ruce nad archem, ale přesto to nepodepsal – zde). Jiřina Švorcová jako jakási nepsaná mluvčí tehdejší ‚kulturní fronty‘, obohatila náš slovník o termíny ztroskotanci a samozvanci, kam zařadila třeba i svou kolegyni Vlastu Chramostovou, jíž se nemohla po umělecké stránce ani náznakem přiblížit.

Charta 77 nikdy nedosáhla masového rozšíření, jako tomu bylo kupříkladu o tři roky později v Polsku, kde vznikla Solidarita, která přerostla v nezávislý odborový svaz. Byla však prvním protestem svého druhu proti komunistické zvůli a totalitě. Dnes někteří bývalí vysocí ústavní činitelé tvrdí, že i bez její činnosti by se režim zhroutil. To je jistě pravda. Stejně tak by se zhroutil i nacistický režim, pokud by třeba nebyl zabit Reinhard Heydrich. Možná bychom bez Charty 77 přešli do nějakého systému, který dnes vidíme kupříkladu v Číně, kde je jistě mnohem větší blahobyt, než před 30 lety, ovšem za cenu profízlované společnosti s tichou likvidací nepohodlných jedinců, omezováním lidských práv celých etnických skupin atd.

Její odkaz je univerzální. Někdy je prostě nutné udělat cosi, co ve viditelném horizontu je svým způsobem marností, pokud je člověk pevně přesvědčen, že koná správně. A udělá to bez ohledu na svůj osobní prospěch, jen pro ryzí pravdu.

Vložil: Tomáš Vodvářka