Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Upjatá, protivná a nemilovaná? Nepostradatelná byla hned pro dva, přestože už v sedmatřiceti hrála babičku. Tajnosti slavných

07.01.2022
Upjatá, protivná a nemilovaná? Nepostradatelná byla hned pro dva, přestože už v sedmatřiceti hrála babičku. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Národní filmový archiv

Popisek: Herečka, pedagožka, divadelní režisérka a publicistka Lola Skrbková

FOTO / VIDEO Špetku ženskosti aby v ní hledali se svíčkou i v pravé poledne. Nepřitažlivé a leckdy až nenáviděné staré panny, honosící se především všemi požadovanými ctnostmi, se extrémně štíhlé herečce staly osudnými. Ze svého vzhledu ale uměla až překvapivě těžit.

Ve své generaci byla mimořádně vysoká a dnes by se díky své postavě určitě stala terčem spekulací, zda netrpí poruchou příjmu potravy. Mindráky ale rozhodně netrpěla a ze svého vzhledu dokázala vytěžit maximum. Občas hrála i mužské role, oživlé předměty či zvířata a své mimořádné pohybové, deklamační i pěvecké nadání vyšperkovala smyslem pro satiru a grotesku. Velmi brzy působila spíš jako zralá žena a pro radu si k ní chodili i mnohem starší kolegové. A přímo nepostradatelnou se stala hned pro dva muže. Stěží by se bez ní obešel E. F. Burian, kterému dělala asistentku. Otevřeně to přiznal v roce 1929 ve své stati k divadelním fotografiím, nazvané Černošské tance. Stejně na tom byl o pár let později manžel Vilém, jenž ji doprovázel coby nezbytný herecký doplněk po oblastních divadlech, když na ně zanevřeli šéfové socialistické kultury. Milovníci filmů pro pamětníky si Lolu Skrbkovou nejspíš vybaví jako přísnou a upjatou profesorku Suchánkovou bez špetky ženskosti z komedie Škola základ života, možná si ji už ale nespojí s žebračkou Marynou z Kladiva na čarodějnice.

 

Kladivo na čarodějnice:

Cílevědomá studentka

Dcera vrchního geometra na ministerstvu financí ve Vídni se narodila 16. února 1902 v Čáslavi a dostala po otci jméno Aloisie, které později při vstupu na uměleckou scénu zkrátila na Lolu. V malebném historickém středočeském městě prožila první roky, do školy už ale nastoupila v Praze. Po základní škole začala studovat na klasickém gymnáziu, po absolvování sexty přešla na obchodní akademii. Současně začala v roce 1922 navštěvovat i Dramatický kurs Jiřiny Budilové-Balákové, tety Jiřiny Steimarové, a hudební a deklamační kurzy Husovy školy Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze, s nimiž začala účinkovat v prvních představeních. Od roku 1923 už byla členkou sboru elévů Národního divadla a studovala herectví v dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze pod vedením Anny Suchánkové, Marie Laudové-Hořicové a Jaroslava Hurta. Nezapomněla ale ani na pohybovou průpravu, takže absolvovala taneční kurzy u avantgardní tanečnice a choreografky Milči Mayerové a u průkopnice moderního výrazového tance Jarmily Kröschlové. A také se učila šermovat a žonglovat.

 

S Ladislavem Pechem v v tanečním intermezzu v Osvobozeném divadle

S Ladislavem Pechem v v tanečním intermezzu v Osvobozeném divadle; foto se Svolením Moravské zemské muzeum Brno

Královna avantgardy

Opravdový divadelní debut si odbyla přímo na jevišti Národního divadla v roli bezejmenné ženy v pohádkovém poetickém dramatu Julia Zeyera Radúz a Mahulena, které mělo premiéru 18. června 1924. Na konzervatoři se ale zapojila do mimoškolních aktivit spolužáků, sdružených kolem režiséra Frejky, a díky tomu se koncem roku 1925 stala členkou zakladatelského souboru legendárního Osvobozeného divadla. Hrála v představeních Jiřího Frejky i Jindřicha Honzla a mistrně dokázala vyhovět všem jejich požadavkům, často s vysokými pohybovými, deklamačními i pěveckými nároky. Neměla problém ztvárnit mužské role, oživlé předměty či zvířata. Po jejich roztržce odešla v roce 1927 s Frejkou a E. F. Burianem do divadélka Dada a o rok později do Moderního studia, v němž od počátku působila ve sboru Burianova voicebandu a první zkoušky se dokonce konaly v jejím bytě. Po rozpadu avantgardních scén hostovala až do roku 1934 v Národním divadle, dostávala ale jen ,štěky‘, což bylo pro její vyhlášenou pracovitost nedostatečné, takže v roce 1934 odešla k E. F. Burianovi do nového divadla D.

 

Škola základ života:

Nepostradatelná pro dva muže

Díky novému angažmá se seznámila s Vilémem Pfeifferem. Ochotník, který zběhl ze studií na bratislavském gymnáziu, putoval od roku 1927 po republice s kočovnými společnostmi a Burian ho objevil v roce 1936 během mimopražského zájezdu v Kostelci nad Ohří. Představitel milovníků a chrabrých hrdinů se po uši zamiloval, o osm let starší, moudrá a rozvážná Lola mu ztělesňovala jistotu a bezpečí. Vzali se v roce 1938 a prožili pak spolu celý život. Lolu předurčil čistý alt, muzikálnost a precizní přístup k jevištní řeči k významným úkolům ve voicebandových pasážích Frejkových představení, současně ale patřila k čelním interpretům Burianova samostatného voicebandu. Působení v Burianově divadle D znamenalo vrchol její umělecké dráhy, ať šlo o herecký výkon, tanečně pěvecké či recitační výstupy. Fyzický zjev ji předurčil pro role tvrdých žen a intrikánek, kterým dokázala dodat groteskní rysy. V roce 1934 připravila během Burianova pobytu v Moskvě samostatně textové pásmo Písně písní, a poté ji Burian jmenoval svou asistentkou. Působila pak i jako dirigentka sboru, při reprízách ho zastupovala, svěřoval jí nácvik voicebandu a v jeho herecké škole při D 41 učila jevištní řeč a recitaci.

 

Se Zdeňkou Baldovou v komedii Škola základ života

Se Zdeňkou Baldovou v komedii Škola základ života; foto se svolením Universum Film

Suchá lípa

Před filmovou kamerou stanula poprvé v roce 1937 jako pokrytecká, zlá a užvaněná Terezka, žena krejčího Fialy, v komedii Naši furianti, kterou natočili Vladislav Vančura a Václav Kubásek na motivy stejnojmenné divadelní hry Ladislava Stroupežnického. O rok později se stala nepřehlédnutelnou v nesmrtelné komedii režiséra Martina Friče Škola základ života jako profesorka Suchánková, jediná opravdu výrazná žena v profesorském sboru, které studenti přezdívají Suchá lípa. A už o rok později si v pouhých sedmatřiceti letech zahrála v lyrickém dramatu E. F. Buriana babičku, bigotní, do vzpomínek pohrouženou, přísnou a současně naivní paní Vilemínu, která nemá pro problémy dospívající dívky špetku pochopení. Celkem ztvárnila více než třicet filmových postav a vzhledem k osobitému zjevu a ostře řezaným rysům ji filmaři obsazovali nejen v komediích, ale také jako představitelku charakterních postav starších žen, především učitelek, služek či venkovanek.

 

Věra Lukášová:

(v sedmatřiceti letech hrála babičku Vilemínu)

Putování po oblasti

Okupaci přežila v angažmá ve Vinohradském divadle, přesto ale byla často nasazována na nucené práce. V roce 1941 se stala pedagožkou dramatického oddělení Státní konzervatoře, a aby udržela tradici Burianova voicebandu, založila a vedla od roku 1944 dvanáctičlenný Komorní recitační sbor. Po Burianově návratu z koncentračního tábora a obnovení divadla D ale interpretovala verše manifestačního provedení Hrubínovy Jobovy noci s tak pádným akcentem a chladnou silou, že ji už pak kromě rolí v obnovených nastudováních do repertoáru neobsazoval a do souboru ji nepřijal v změněných podmínkách ani umělecký šéf Národního divadla Jindřich Honzl. Od roku 1947 patřila s manželem k hereckým oporám nového Divadla města Žižkova, v roce 1948 strávili oba jednu sezónu na jevišti Divadla pracujících ve Zlíně, poté působili v Ostravě a v Benešově. V roce 1955 zakotvili v Horáckém divadle v Jihlavě, kde se Lola věnovala i režii.

 

Lola Skrbková (vlevo) v roce 1953 v představení Horká kaše

Lola Skrbková (vlevo) v roce 1953 v představení Horká kaše; foto se svolením Národní divadlo moravskoslezské – Jarmila Podbierová

Trable se soudruhy

I přes levicové názory měli oba manželé neustálé problémy s režimem, po propuštěni z ostravského divadla v roce 1953 jim dokonce hrozilo vyloučení z KSČ a z toho vyplývající existenční problémy. V roce 1957 Lolu obsadil režisér Jiří Weiss v slavném dramatu Vlčí jáma, které proměnilo v hvězdu mladou Janu Brejchovou. Lola v něm jako fyzicky a mentálně postižená služka Petronila jasně předvedla, že i postižení lidé vnímají velmi citlivě události kolem sebe a současně chápou hranice, které by nikdy neměli překročit. A tak pravdu do očí se odváží Petronila říct své tyrance až po její smrti. V roce 1959 Lola oficiálně ukončila divadelní kariéru, v roce 1962 byla jmenována zasloužilou umělkyní a až do roku 1968 působila jako pedagožka na brněnské JAMU a její manžel získal dlouhodobé angažmá v brněnském Divadle bratří Mrštíků.

 

Žebračka Maryna v dramatu Kladivo na čarodějnice

Žebračka Maryna v dramatu Kladivo na čarodějnice; foto se svolením Filmové studio Barrandov

Naivní čarodějnice

V roce 1969 na sebe dokázala strhnout pozornost i ve vedlejší roli v historickém dramatu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice, v němž její žebračka Maryna Schuchová svou naivitou a snahou získat obživu odstartuje brutální čarodějnické procesy. Film měl premiéru 23. ledna 1970, jenže atmosféra strachu a vynucovaná přiznání příliš připomínala dobu stalinismu a procesů padesátých let, takže byl obratem nejprve přesunut do menších kin, později byl stažen z distribuce úplně a promítán pouze ve filmových klubech. Bez omezení ho mohli diváci zhlédnout až po roce 1989. Maryna se stala Lolinou poslední filmovou rolí, pak si ještě zahrála ve dvou televizních inscenacích, tou poslední byla v roce 1973 komedie Spolužáci. Pečlivá pedagožka nám zanechala významná písemná a rozhlasová svědectví o tvorbě E. F. Buriana a v několika studiích rozpracovala metodu výuky jevištní řeči jako samostatné pedagogické disciplíny. Výrazná herečka, skvělá režisérka a precizní pedagožka Lola Skrbková zemřela 28. září 1978 v Brně na následky ischemické srdeční choroby.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská