Když člověka zlikviduje covid, protipandemická opatření i osobní život. Komentář Štěpána Chába
komentář
04.01.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Člověka nejde odhodit jako použitou roušku, tak bychom neměli fungovat
A vezmu to pěkně z gruntu. Před (asi) patnácti lety jsme s hrůzou v oku utíkali po čtyřletém bydlení ze Semil. Maloměstská zkušenost nás prohnala tím nejhorším, co lidská společnost nabízí. Zažil jsem na vlastní kůži pojem pracující chudoba, kdy jsem bral plat, přesto má rodina měla hlad. Práce v sociálních službách, v té době dobrovolnictví za almužnu. Utekli jsme do Prahy s tím, že tam to maloměsto zmizí.
Tam jsem okamžitě obeslal všechny antikvariáty s tím, že v Praze přece člověk může pracovat v oboru, který je mu blízký (skončil jsem, jen tak mimo jiné, v řetězci IKEA, kde jsem se tahal s bednami, holt, hladová rodina a nedostatek známostí). Ale z antikvářů se mi jeden ozval. Zaujala ho moje drzost a odvážný styl psaní. Pozval si mě na audienci. Dohodli jsme se, že mu budu sepisovat recenze na knihy. Pak pokračoval společný projekt časopisu AK-29 plný nezřízené nevážnosti a kašlání na zábrany. Někdy se v něm vršila trapnost na trapnost, někdy to byla vysloveně legrace k potrhání. Další spolupráce, to už jsme se stali přáteli, vyústila v sepisování společného románu Davos. Další zcela absurdní činnost, která nás oba bavila.
To už jsme ovšem sepisovali na dálku, protože Praha pro mě byla drahá a já po jedenácti měsících v jejích útrobách utekl do svého rodiště, kde jsme doposud. Ale spolupráce s ním na recenzích, časopisu i románu Davos ze mě udělala to, co jsem teď. Začal jsem psát. V rozvíjení přátelství a sledování vlastních osudů jsme pokračovali virtuálně. Moje cesta se začala trochu narovnávat, jeho cesta se začala klikatit. A nakonec končila zdí. Pandemickou i osobní.
Úderem pandemie se mu začalo všechno sypat. Jeho dlouholetá partnerka vzala kramle, přišly exekuce, zavření podniku, přesun pouze do virtuálního světa, snaha udržet se ještě u finančního zdroje tím, že začal přes různé páky prodávat knihy na farmářských trzích, když jinde už nemohl, do toho přišel těžký infarkt, po kterém mu jede srdce na půl plynu, takže je vyřazený z jakékoliv namáhavější práce. Holt podnikal v prostředí, kde se finanční polštář vytváří těžce. Vnitřní vyčerpání, nabalující se dluhy, protože platit si stánek na trzích vyšlo ve výsledku dráž, než kolik si vydělal. Nervózní pan domácí, který chce zaplatit už mnohý nezaplacený nájem. V poslední době už jen beznaděj a utíkání před životem. Rozpad v přímém přenosu. V současné době už jen snaha doprodat poslední zbytky knih na skladu a…?
Na počátku pandemie, v době, kdy ještě naděje nedýchala hrobníkovi na lopatu, sepsal svou vlastní knihu. Autorský výdělek 10 tisíc jednorázově a nazdar. Spisovatelství je dobrovolná a krutá řehole.
Mám pocit, že onen člověk, s krásnou duší něžného romantika, křehkého nadšence do bláznivých gest a velkopanských jízd o chlebu a vodě, onen šťastný blázen, v jehož bezprostředním okolí už se dějí jen zvěrstva, začíná ukončovat svou snahu o existenci. Reálně mu, ač si to zatím nepřipouští, hrozí ztráta úplně všeho, co dávalo celé jeho existenci smysl. Zůstala mu rozverná hravost a dobrodružný duch, ale v každém dobrodružství musí přijít okamžik s kakaem a bábovkou a vstřícnou náručí, dobrodružství nesmí být jen zběsilý útěk o život. Jeho existence nezkrachovala pouze jeho vinou, ale z velké části kvůli fiasku s covidem, který jsme si tu připravili a umíchali. Chaotická rozhodnutí měněná ze dne na den. Viz třeba vánoční trhy, kde doufal v poslední kotvu, ta se ovšem po vládním zrušení stala jen dalšími dluhy.
Hledám v tom smysl. Snažím se ho najít. Podnikatel, který v dobrých časech skoro položil na lopatky Levné knihy, podivínská postava pražského antikvářského světa, zároveň člověk, který literaturou vydláždil celý svůj život, stal se básníkem, romanopiscem, skončil vinou chaotických opatření na dlažbě vlastního života a vyděšeně se rozhlíží, kdo a proč mu to udělal. A já se rozhlížím s ním. Zdroje se přesunuly jinam. Jenže se tam nepřesunuly rukou trhu.
Je mi to blbé a jsem z toho celý na rozpacích, ale musím, jsem tím tak nějak povinován svou vděčností onomu člověku, který se stal ve své podivné mnohorozměrné existenci jednou z ústředních postav mého života. Sem tam ukradnu z vlastního rozpočtu a trochu peněz mu pošlu. Ale je to jako plivnutí do moře. Ne všichni máme duše šelem, on ji nemá, proto teď trpí a jako nerozumný romantik hledá neustále jen lásku, ten kousek, který bude dávat smysl jemu, jenže nikde není. Teď už k němu přichází jen nezasloužený trest.
Proto se s rozpaky obracím na vás s prosbou o pomoc. Dát zase naději člověku, který měl ještě před chvíli velké plány a nápady, ale už jen uzavírá kapitolu svého života, protože všechny cesty se zavírají, ač tluče na dveře jako smyslů zbavený. Jenže jeho údery slábnou. Všechno je zalígrované. Tak hloupě a nespravedlivě. Stačí pár korun, 251584119/0300, když se nás spojí víc, třeba to moře přeplivneme a vrátíme jednomu člověku možnost zase vidět cesty, kterými má smysl se vydat. Pokorně děkuji a omlouvám se za osobní text, musel jsem ho sepsat, bojím se.
Vložil: Štěpán Cháb