Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Školu nedokončil, uměl ale nabrat ,správný‘ směr. Nakonec vyštípal ze židle legendárního Václava Vydru. Tajnosti slavných

03.01.2022
Školu nedokončil, uměl ale nabrat ,správný‘ směr. Nakonec vyštípal ze židle legendárního Václava Vydru. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Národní divadlo – Josef Heinrich

Popisek: Ladislav Boháč jako první poválečný Mlynář při slavnostním znovuotevření Národního divadla 28. května 1945 představením Jiráskovy Lucerny

VIDEO Zakladatel české statistiky z něj chtěl mít právníka, to by ale synek nesměl studovat na slavné pražské ,Křemencárně‘. Zbožňovaný prvorepublikový milovník v pravý čas přehodil výhybku a dotáhl to až na post nejvyšší.

Hrdina bez patosu a přehrávání, nebo naopak muž velkého dramatu? V tom se dobové kritiky rozcházejí. Každopádně byl Ladislav Boháč mistrem kultury řeči a přednesu, své hrdiny uměl proměnit ve výrazné a jedinečné, aniž by si pomáhal přehnanými gesty. Po druhé světové válce ale představitel zbožňovaných milovníků rychle zjistil, že v znárodněné kinematografii už není pro jeho elegantní hrdiny místo. Přesto se jeho další kariéra rozjela hlavně v divadle přímo závratnou rychlostí, především díky politické angažovanosti. Nutné je ale dodat, že ho k tomu nevedl kariérismus, ale přesvědčení a upřímná víra v lepší budoucnost pod taktovkou komunistů. Divadelního projevu se sice před kamerou nikdy úplně nezbavil, přesto ho publikum milovalo.

 

Filosofská historie:

(filosof Vavřena ve filmovém zpracování stejnojmenného románu
Aloise Jiráska, které natočil v roce 1937 Otakar Vávra)

Křest na ,Křemencárně‘

Narodil se 14. dubna 1907 v Uherském Brodě v prvním manželství Antonína Boháče, pozdějšího docenta Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, synodního kurátora českobratrské církve a zakladatele naší moderní demografie a statistiky, který v letech 1921 a 1930 organizoval v Československu první sčítání lidu. Jeho matka Karolína a sestra Vlasta zemřely v roce 1918 na španělskou chřipku. Otec se pak v roce 1924 podruhé oženil a měl s druhou manželkou Evou ještě mladšího syna Antonína. Do základní školy chodil Ladislav v jihomoravských Kobylnicích až do roku 1915, kdy se rodina přestěhovala do pražských Nuslí. V září 1917 nastoupil do slavného gymnázia v Křemencově ulici, kde v té době jeho otec učil francouzštinu, němčinu a češtinu. V školním divadelním souboru poprvé otestoval svůj herecký talent jako Václav Thám v divadelní hře nazvané U Butteauů, jejíž děj vycházel z románu Aloise Jiráska F. L. Věk. A v kvintě mu profesor Milan Svoboda, pozdější pedagog na konzervatoři a režisér Národního divadla, doporučil studium herectví.

 

Madla zpívá Evropě:

Divadlo místo paragrafů

Po maturitě v roce 1925 se tedy přihlásil na konzervatoř a současně i na právnickou fakultu, na které trval jeho důsledný tatínek. Už v prvním semestru byl díky prokazatelnému talentu přeřazen rovnou do druhého ročníku, v němž vyučoval režii právě Svoboda. Ve škole se ale setkal mimo jiné i s Jiřím Frejkou, který mu nabídl spolupráci v Osvobozeném divadle. A rázem bylo po studiích. Ladislav se vrhl po hlavě do světa umění a opustil konzervatoř i právnickou fakultu. O prázdninách vyrazil do Francie, kde se seznámil s hercem a divadelním režisérem Vladimírem Gamzou, s nímž navštěvoval pařížská divadla, a na podzim pak přešel se Světlou Svozilovou, Bohušem Záhorským a Václavem Tréglem do jeho Uměleckého studia. Souběžně ale dál hostoval na konzervatoři i v Osvobozeném divadle. Po zániku Uměleckého studia dostal v listopadu 1927 stálé angažmá v smíchovském Švandově divadle a později říkával, že se právě tam naučil na malých rolích ,provozní‘ herectví.

 

Karel Hynek Mácha:

Do Národního rychlostí blesku

Jeho herecká dráha pak nabrala rychlý spád. Od června 1928 hostoval ve Vinohradském divadle, v září už ale zase hrál v Osvobozeném divadle pod vedením Jiřího Honzla a o měsíc později začal hostovat v Národním divadle. A počátkem roku 1929 se stal členem jeho činoherního souboru. Současně ale hostoval i ve Frejkově Moderním studiu. V roce 1934 absolvoval povinnou vojenskou službu, a krátce nato se poprvé oženil s lékařkou Taťánou Hálkovou, dcerou politika a poslance Ivana Hálka a vnučkou básníka Vítězslava Hálka, manželství ale skončilo v roce 1939 rozvodem. Po čase se stala jeho druhou manželkou herečka Hana Porgesová, kterou nacisté kvůli židovskému původu poslali do vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim. Podařilo se jí přežít a s Ladislavem pak žila až do smrti.

 

Rozina sebranec:

(sklářský tovaryš Nikolo v historickém dramatu Otakara Vávry,
natočeném podle stejnojmenného románu Zikmunda Wintera v roce 1945)

Hvězdou díly Haasovi

První zkušenost s filmem získal Ladislav v roce 1932 v jednom z prvních zvukových filmů, poetickém dramatu Gustava Machatého Extase. Tehdy ale diváci slyšeli pouze jeho hlas, který propůjčil stavebnímu inženýru Adamovi, kterého hrál německý herec Aribert Mog. První roli dostal až o tři roky později v romantickém dramatu Jana, v němž si před kamerou i zazpíval. O rok později si zahrál po boku Hugo Haase v úspěšné komedii Mravnost nade vše. A pak už dostával jednu příležitost za druhou. Mimo jiné v dramatech Výdělečné ženy a Panenství, ztvárnil postaršího učitele v komedii Děvčata, nedejte se!, filozofa Vavřenu ve Filosofské historii, bezcharakterního svůdníka a maloměšťáckého frajírka Zusku v romantickém dramatu Hlídač č. 47... V roce 1937 se objevil na plátně celkem v devíti projektech, dostal i hlavní roli v životopisném filmu o předním romantickém básníkovi Karel Hynek Mácha. Hvězdu z něj ale udělala až postava maršálova pobočníka Pavla v Čapkově dramatu Bílá nemoc, které natočil Hugo Haas a současně v něm také ztvárnil hlavního hrdinu doktora Galéna.

 

Hrdinové mlčí:

(úředník nakladatelství Vojtěch Tomek ve válečném
dramatu Miroslava Cikána z roku 1946)

Sláva v době temnoty

Během následujícího temného období, které do naší země přinesla druhá světová válka, se stal jedním z největších a nejpopulárnějších milovníků českého filmu. Jeho úspěch byl založen hlavně na výběru rolí, málokdy se objevil v povrchnějších a umělecky nenáročných projektech. Nejčastěji spolupracoval s režiséry Martinem Fričem a Otakarem Vávrou a na jeho úspěchu měl velký podíl i přítel Hugo Haas, který ho obsazoval ve svých filmech. Sice se svým postavám snažil vtisknout osobitost, úkol to byl ale téměř nadlidský, protože byly vlastně stále stejné. Ušlechtilí elegáni s dobrým srdcem a pokud možno akademickým titulem. Jeho partnerkami byly největší hvězdy, od Zdeny Sulanové přes Hanu Vítovou či Lídu Baarovou až po Vlastu Fabianovou. Po osvobození sice nebyl na rozdíl od řady kolegů z ničeho obviněn, přesto jeho pověsti válečná sláva uškodila. Obratem se ale mistrně vyvlékl z dosavadní milovnické škatulky. Přešel ke kladným hrdinům a už v roce 1947 doslova zazářil v prvním českém barevném filmu Jan Roháč z Dubé, v němž ztvárnil kněze Jana Rokycanu.

 

Kardinál Zabarella:

(Pierre d’Alli a kardinál v podání Jiřího Adamíry v historickém
dramatu Jana Matějovského z roku 1968)

Až na židli nejvyšší

Až do uzavření českých scén souběžně hrál v Národním divadle. Soustavně pracoval na svém přednesu a rytmice, což ho předurčilo hlavně pro postavy klasického repertoáru. Jeho postupného hereckého vyzrávání a dokonalosti jevištní řeči si nemohla nevšimnout kritika, která ho označila za jednoho z nejlepších Faustů v historii českého divadla. Po osvobození se stal prvním Mlynářem v zahajovacím představení Jiráskovy Lucerny a po následných změnách ve vedení činohry se zaměřil hlavně na postavy české klasiky. Stal se jedním z předních stoupenců komunistické ideologie a jako předseda odborové rady tak dlouho útočil na ředitele Václava Vydru staršího, až dosáhl jeho odvolání a v roce 1949 byl do této funkce jmenován. Dál ale působil také jako herec a začal se věnovat i divadelní režii. Počátkem padesátých let převzal místo nemocného Otakara Jeremiáše i vedení opery. V roce 1953 byl z funkce odvolán, v souboru ale zůstal.

 

Poslední dobrodružství:

(Aramis a Miriam Hynková jako Marie Gautier v televizní
inscenaci Evžena Sokolovského z roku 1970)

Dopsal a odešel navždy

V té době začala jeho spolupráce s filmem stagnovat, mnohonásobně mu to ale vynahradila televize dlouhou řadou rolí v inscenacích i seriálech. Jeho hlas zněl z rozhlasu, jako komentátora dokumentů a spolupracoval s dabingem. V roce 1967 začal vystupovat na progresívní scéně Otomara Krejči Divadlo Za branou, o rok později požádal o ukončení pracovního poměru v Národním divadle a zahájil dlouhodobou neplacenou dovolenou. V sezóně 1971-1972 působil v Divadle Za branou také jako umělecký ředitel, po jeho administrativním zákazu se ale nakonec do Národního divadla vrátil. Na jevišti stál naposledy v roce 1973 ve hře ruského dramatika Ignatije Dvoreckého Člověk odjinud, jeho poslední filmovou postavou se stal soused Halík v psychologickém dramatu Jakub a televizní diváci ho viděli naposledy krátce před smrtí jako moudrého vládce Gadeira v inscenaci Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Politická angažovanost mu vynesla řadu ocenění a v roce 1958 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. Pouhý den před smrtí dokončil své paměti, nazvané Tisíc a jeden život. Herec a režisér Ladislav Boháč zemřel 4. července 1978 v Praze.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská