‚Největší hloubka oceánu je také jednou z největších záhad.‘ Odešla legenda oceánologie, Zdeněk Kukal. Vzpomeňme na něj rozhovorem

Foto: Se svolením Paměť národa

Popisek: Zdeněk Kukal

ROZHOVORY NA OKRAJI Absolvent Univerzity Karlovy docent RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc., který 12. 12. 2021 zemřel ve věku osmdesáti devíti let, byl doyenem české oceánologie a ředitelem Ústředního ústavu geologického. Po deset roků pracoval v Radě vlády pro výzkum a vývoj a takřka stejně dlouhý čas trávil v mnoha částech světa. Rovněž byl profesorem na univerzitách v Kuvajtu a Bagdádu. Ve státní službě Iráku pracoval svého času jako hlavní geolog. Co víc, na rozličných výzkumných lodích se plavil Perským zálivem, Karibikem, Černým mořem, Atlantikem... a mnoho let přednášel u nás i ve světě. Přitom napsal okolo čtyřiceti knih včetně Základů oceánografie, Geologické abecedy anebo svazku Atlantis ve světle moderní vědy.

Moc rád jsem četl jeho Záhadu bermudského trojúhelníku, kde se ovšem s taji oné oblasti věru nemazlí; celkem vzato je popírá. A miluji taky jeho Přírodní katastrofy či publikaci Oceán-pevnina budoucnosti. Zdeněk Kukal však je i významným spoluautorem Soumraku kouzelníků, Hradů Čech a Moravy či Geologické paměti krajiny. Vedle toho velmi ctil poezii, rád hrával na klavír a věnoval se vícero sportům.

Jako šéf Ústředního ústavu geologického (respektive dnes České geologické služby) se naprosto nenechal rozhodit skutečností, že její sídlo v malostranských palácích připadne parlamentu, a objevil nedalekou náhradu, a totiž prostory někdejšího Klárova ústavu slepců.

A již jen pro pořádek: Nezaměňujme Zdeňka s jeho synem Zdeňkem Kukalem, který roku 1990 založil jednu z prvních cestovních kanceláří u nás a jenž vystudoval ekonomickou a regionální geografii na UK.

Zdeněk Kukal přijal svého času pozvání Městské knihovny v Plzni, kde jsem uvedl v Polanově síni jeho excelentní přednášku. Následovala řada rozhovorů, které jsme realizovali, a jejichž rozsah se přiblížil knize. Zveřejněny byly dosud jen částečně, i vzpomeňme jedním na Zdeňka Kukala i jako na vtipného borce a sebevědomého vypravěče.  

Vystoupil jste v Polanově síni v rámci cyklu Záhady a záhadologové a mj. tu hovořil o vírech. Je jich víc, než se dřív odhadovalo, tušilo. Jak se na to vlastně přišlo?

Jak? Vlastně snadno. To, že oceán je plný neznámých vírů, je ovšem poměrně novým objevem a časosběrné družicové snímkování víry odhalilo na všech částech oceánského povrchu. Jsou různě velké, v průměru mají od několika do stovek kilometrů, a nejsou stálé, mění se a posunují, některé posléze zaniknou. Nejvíce jich je na hranicích mezi stálými proudy, které tvoří koloběh zvaný gyry. Tyhle menší a nestálé víry se liší třeba od Maelströmu, o kterém psal Edgar Allan Poe ve známé povídce, i vírů jemu podobných, známých ze severských průlivů. Tyhle severní víry jsou vázány na dmutí v místech, kde je odlivový proud obzvlášť silný, a podobné odlivové proudy mají na svědomí životy více plavců, ačkoli si současně představte, že se dnes na některých surfuje.

Zajímalo by mě taky, zda je nejhlubší bod oceánského dna stanoven definitivně.

Největší hloubka oceánu je souběžně jednou z největších oceánských záhad. V starých učebnicích a na starších mapách pořád čteme, že je to 11 041 metrů (ruské měření) anebo 11 022 metrů (americké měření). Objevovala se i další čísla. Téměř všechna se přitom vztahují k Marianskému příkopu v Pacifiku (a pozor, ve slově Marianském je krátké A).

Ani nejmodernější sonar ovšem neumí změřit hloubku přesně a v hloubkách kolem deseti kilometrů se může splést až o dvacet metrů. Kromě toho mají podmořské příkopy příkré srázy. Hlavně ty připevninské jsou takové a obvykle jde o čtyři až osm stupňů (byly ale nalezeny i čtyřicetistupňové svahy).

Sonarové impulzy se pak odrážejí nejen od dna, ale taky od těchto stěn - a obraz je rušen. V roce 1960 se už zdálo, že bude vše jasné. To se Francouz Jacques Piccard - ze slavné rodiny - a americký kapitán Don Walsh připravovali sestoupit do Marianského příkopu batyskafem a potvrdit zdejší největší hloubku. Batyskaf se, jak asi víte, jmenoval Trieste, a čtěme, jak se to píše, protože byl vyroben v Terstu, což je italsky Trieste.

Dosedl do prohlubně, hloubkoměr naměřil 10 912 metrů. Lákavá jedenáctka tak dosažena nebyla a o další útok se pak pokusil vědec, technik a režisér James Cameron až v roce 2012. Uskutečnil jej v ponorce Deepsea Challenger a v jisté prohlubni dosedl na dno v hloubce 10 908 metrů. To místo je přitom přes třicet kilometrů západně od přistání Piccardova.

Co s tím?

No, takže máme dvě hloubky (10 908 a 10 912 metrů) a víme, jaké jsou odchylky v možnostech měření. A sám bych řekl, že ta hloubka tedy bude 10 910 metrů plus minus pár navíc či méně, ale přijde ještě někdo další a s lepší ponorkou a najde třeba ještě nižší sníženinu - a bude to jednoznačné.

Řadu let jste strávil na výzkumných lodích. Například na jedné německé v Perském zálivu. Dostal jste se na cestách i do skutečného nebezpečí?

Téměř vždy se člověk dostane aspoň do nepříjemností. Třeba na jedné vrtné lodi jsem byl svědkem těžkého zranění technika lodním jeřábem. Ale nejriskantnější byla expedice vystrojené bulharské lodi Družba na černomořský šelf. Hledali jsme tam zásoby železných rud a při jedné z cest jsme u sonaru pozorovali dno. Najednou se objevilo cosi, co tam jednoduše nepatřilo. V hloubce něco přes třicet metrů. Pokusili jsme se zakotvit a poslali dolů dva zkušené potápěče. Za pár vteřin se vynořili. Jeden řval: „Kotva jede do hromady min.“

Kotvy šly tedy nahoru, dán zpětný chod a místo se muselo vybójkovat. Samozřejmě jsme vše oznámili pobřežní bulharské marině a po dvou dnech nám sdělili, že to byly ještě aktivní miny z druhé světové války. Do vody je kdysi odhodili Němci, když utíkali z černomořských přístavů. „Byla by to pěkná rána, kdyby opravdu kotva narazila na miny,“ říkali jsme si tenkrát.

Holdoval jste vždy sportu; tenisu, plavání, atletice, basketbalu…

Sport by měl být součástí každého života: udržuje tělo v kondici a učí nás vyhrávat, ale především prohrávat…

Začal jsem v mládí lehkou atletikou, a to docela úspěšně. Pokračovalo to sporty dalšími, a to podle kamarádů, podmínek a možností. Box přišel na řadu, basket, tenis. A ten mě, podobně jako Klause, drží dodnes.

Nějakou zkoušku z potápění jsem taky udělal, ale pod hladinou, a to vás možná zarazí, za mě vždy pracovali profíci.

Jak jde život, snižuje se ovšem výběr sportů a výkonnost. I co? Člověk může z aktivního sportu přecházet i do pasivity a snít, jak ve finále Wimbledonu porazil Federera. Anebo v boji o mistra světa těžké váhy v boxu Vladimira Klička. A nejlépe oboje, abych nebyl zbytečně příliš skromný.

Řekněte mi teď, jak je to s regulérností nového oceánu okolo Antarktidy. Co tvoří tamní hranici a proč se na nejstudenějším kontinentě - na rozdíl od Arktidy – prokazatelně neotepluje?

Antarktida se svými poměry skutečně liší od Arktidy. Obtéká ji Cirkumantarktický proud a kolem i ten nejmohutnější proud v oceánech vůbec, Proud západních větrů. Oba zcela, totálně izolují antarktický kontinent od zbytku oceánu. Proto je těžko říct, co se odledňuje a jak rychle. Na některých částech to i naše expedice pozorovaly, ale komplexně na kontinentu to těžko posoudíte. Antarktida je izolovaná především tím, že jde o kontinent v moři. K Atlantskému, Tichému, Indickému a Severnímu ledovému oceánu ale skutečně připočtěme oceán další: táhne se od 66. stupně dál na jih a jde o linii, podél které se chladné antarktické vody noří pod teplejší vody z vyšších zeměpisných šířek.

Arktický oceán se liší tím, že je propojen s oceánskou cirkulací a že tam proniká severní větev Golfského proudu. Má napojení na Grónské a Norské moře, na Tichý oceán… a pozorujeme, že se zbavuje ledu. Lze dokonce vypočítat, kolik ledu průměrně za rok odtaje, a jsme zde svědky skutečně mohutného oteplování Země.

Dna moří známe lépe a lépe. Je ale možné zcela vyloučit existenci údajně se kdysi propadnuvších kontinentů?

Míníte hledání Atlantidy! Patří, to vám povím, k docela ušlechtilým zábavám. Sám Platon popsal tu civilizaci a tamní znalosti písma, jejich vyspělé politické zřízení, jejich armádu, architekturu a taktéž jejich konečné vítězství nad nepřáteli. To ale stejně skončilo obrovskou katastrofou. Vše se dá najít v dialozích Kritias a Timaios, nicméně země jako Mu a Lemurie jsou jen výplodem esoteriků.

Proč?

Kam by se vešly? Vždyť dnes je oceánské dno provrtáno víc než dvěma tisícovkami hlubokých vrtů, podle kterých můžeme sestavit jeho historii od druhohor až do dneška.

Něco se ale pod hladinu vždy ponoří a propadne, to je fakt. Třeba velké výlevy láv.

Své poutavé vyprávění jste svého času v Plzeňské knihovně dokonce prokládal verši. Mimochodem, Viktor Dyk psal o tzv. deváté vlně. Existuje? Anebo: jak podobná legenda vznikla?

O deváté vlně se mluví už dlouho. I my – s přáteli - na břehu moře počítali, zda devátá vlna bude největší, ale nikdy bohužel nebyla.

Ani stopování vln ze satelitů nic podobného neodhalilo.

A proč asi ta devítka?

V antice byla posvátné číslo. Platon datoval Atlantidu do doby před 9000 lety a v Egyptě se devítka taky ctila. V jiných civilizacích a náboženstvích též.

Po vašem pořadu i četbě vaší knihy jsem přestal věřit na Bermudský trojúhelník!

Gratuluji. Proti všem nesmyslům, které ho propagují, by stačil i jen jediný argument.

Copak by nejznámější pojišťovna Lloyds nezvýšila pojistné, kdyby tam opravdu mizelo tolik lodí neznámým způsobem?

Dalším argumentem je, že právě Lloyds vede přesné záznamy o ztracených lodích. Po prostudování zvíte, že se v údajném trojúhelníku ztratí daleko méně lodí, než by se podle počtu oceánských plavidel ztratit mělo.

Z nesmyslů, které se stále objevují, vyberu jen pár. Jeden z letců třeba tvrdil, že tam 'potkal' takzvaně zkrabatělý prostor. A že cesta z Androsu do Fort Lauderdalu trvala o půl hodiny méně, než měla. Benzinu přebytek.

Na dně je tam také spousta křemene, jenž vysílá elektromagnetické vlnění, ohrožující lodě. Ale… Opravdu? Tak či onak, ve skutečnosti jsou tam i vápence, nejen křemen.

A co tzv. Biminská zeď?

To je prý zbytek atlantské civilizace na mořském dně, vím, a vládne nadpřirozenými silami. Ale… Prostudování geology Spojených států dokázalo, že jde o přírodní útvar. A to zbytek korálového útesu.

Máte, jak jste mi naznačil, i vztah k Plzeňsku.

K Plzni jsem měl vztahy příbuzenské, fandím vašim fotbalistům i házenkářům, ale především je tu opět geologie.

Už v letech padesátých se u vás jednalo o zpracovávání mnoha vrtů a zaměřeny byly na ordovické železné rudy v okolí Radyně i Ejpovic, na Radči a v Holoubkově.

Za časů Vládní komise pro oceánografii jsme pak na plzeňské univerzitě měli hned několik zasedání. Organizoval jsem taky velmi rád pro cizince řadu exkurzí do Kladrub, Stříbra, Plas, Potvorova, Manětína a Rabštejna nad Střelou. Dokonce po Šternberkových stopách. A geologicky? Zakončení Barrandienu u staroplzenecké rotundy je opravdu hodně zajímavé.

Vložil: Ivo Fencl