Slavné Staré řecké báje a pověsti? Byly napsané jako podobenství, každý bůh představoval jednoho politika. Svět Tomáše (z) Koloce

ROZHOVORY NA OKRAJI První díl vánočního rozhovoru s Martinem Petiškou, synem slavného českého spisovatele (Staré řecké báje a pověsti, Birlibán, Pohádkový dědeček, scénáře k filmům o Krtečkovi), spisovatelem a vydavatelem každoročního 'gothajského' almanachu (nejen) o jeho tatínkovi a jeho celoživotním zájmu: mapování české šlechty.

Eduarda Petišku zná většina národa jako autora knihy Staré řecké báje a pověsti. Jakým byl tento nestor české literatury tatínkem?

Já měl do jisté míry štěstí, že v době, kdy jsem se narodil, byl můj tatínek jako spisovatel zakázaný. On byl svým způsobem zázračné dítě, už kolem své dvacítky se stal nositelem ceny nakladatelství Družstevní práce, básník Konstantin Biebl ho tahal na Barrandov, kde z něho chtěl udělat scenáristu, ale pak přišel rok 1948, Biebl spáchal sebevraždu a z mého tatínka se radši stal soukromý překladatel z němčiny. Měl k tomu předpoklady. Zaprvé byl vystudovaný germanista a zadruhé byl z dvojjazyčné, česky i německy mluvící rodiny. Jeho pradědeček byl ředitelem Ringhofferovy továrny a z druhé strany rodina pocházela z rodu holandského malíře Winandta, který střídavě odcházel do světa a zase se vracel, a vždy, když se vrátil, tak se prababičce narodilo další dítě.

Tatínek byl tedy v době mého dětství placen od řádku, překládal klasiky, hrál mi loutkové divadlo, jezdili jsme na chatu a na rozdíl od jiných jsme měli svatý pokoj. To se změnilo až v roce 1958, kdy tatínkovi povolili publikovat, a vydal zmíněné . Když se to rozkřiklo, od knihkupectví na Václavském náměstí stála fronta až k Vltavě, a knížka pak byla přeložena do více než dvaceti jazyků (jen ve Francii vyšla pětadvacetkrát), takže jsem se pak setkal s Řeky, kteří se divili, jak to, že Češi znají jejich pověsti líp než oni sami. Kromě toho byly v knize na svou dobu velice odvážné ilustrace, které Jarek Nohavica ve své písni Když jsem tahal kačera charakterizoval verši: „…kdo chtěl vidět kousek nahé baby / musel do knížky / Staré řecké báje / Eduarda Petišky…“

 

 

Váš tatínek obcoval s bohy, vy obcujete se šlechtici. Necítíte to jako pád z Olympu do Schönbrunnu?

Já věřím na andělské vteřiny, které mění život člověka a určitým způsobem ho směrují. Takové náhody, jako že člověk přidá do kroku a potká ženu, se kterou potom stráví celý život, nebo mu díky něčímu vtípku vydají knihu a může začít psát. Napsal jsem o nich dokonce i knihu. Jednou takovou andělskou vteřinou mého života byla nabídka stát se autorem pamětí manželky jednoho ze čtyř největších malířů dvacátého století Oskara Kokoschky. Kokoschka byl sice Vídeňák, který uměl česky jen dvě slova, čepička a brambory, ale byl velký vlastenec, takže si na sklonku života vzal mladou Češku Olgu Pavlovskou, která po Kokoschkově smrti žila ve švýcarském Villeneuve.

Za takovou knihu by byl honorář, ze kterého by si na své přišel i stát, a tak mě pustili ven a já jsem se díky paní Kokoschkové mohl ve Vídni osmdesátých let seznámit s otcem našeho dnešního českého politika Karlem VI. Schwarzenbergem, knížecím rodem Valdštejnů, hrabaty Nostitzi, a nakonec jsem skončil v Římě, kde jsem se mezi pomerančovníky učil nazpaměť vzkaz kardinála Špidlíka pro kněží u nás doma, který jsem pak doma v sněhové vánici předával dál. Při té příležitosti mi pan kardinál Špidlík, muž s největším smyslem pro humor, jakého jsem poznal, a taky nejlepší vypravěč anekdot, věnoval svou báseň. Takže vzhledem k tomu, že se teď připravuje jeho blahoslavení (pozn. aut: první stupeň prohlášení za svatého), jsem v naději, že budu mít doma dílo světce s vlastnoručním věnováním.

Od syna posledního císaře Otty Habsburského jste zase dostal pamětní medaili…

Ano. A jak mi řekl jeden genealog, dostal jsem ji o nějakých sto let později, než jsem měl, jinak bych od jejího udělitele odcházel automaticky jako baron… V Čechách a na Moravě, kde kdyby se všichni rodoví aristokraté vešli do jednoho domu, má šlechtický predikát stále zvuk, ale Tomáš hrabě Kolowrat-Krakowský, který žil po desetiletí v exilu, mi řekl: „Když jsem v Americe řekl, že jsem hrabě, tak na mne kouknou a řeknou: No a co umíš?“

To jistě. Ale dá se tedy nějak poznat, že je člověk šlechtic?

Když otevřete poslední díl našeho Almanachu českých šlechtických a rytířských rodů, zjistíte, že se nemusíte jmenovat Šternberk, Kinský, Czernin nebo Valdštejn, abyste se ocitl v Almanachu. Stačí, když se jmenujete jako někteří příslušníci šlechtických rodů, v něm uvedení: Bažant, Bambula, Benda, Braun, Brožík, Ondra, Oulík… Mohl bych vyprávět neuvěřitelné příběhy o lidech, kteří vůbec netušili, že jejich předkové byli šlechtici, a kdyby trvala monarchie, náhle by se jim prodloužilo příjmení…

Nicméně úředně v této zemi není šlechtic nikdo. Šlechtické tituly jsou zrušeny a je třeba říct, že úřední proces, kterým bylo toto rušení realizováno, probíhal v ryze českém duchu. Například MUDr. František Lobkowicz (se kterým jsem Almanachy začal kdysi připravovat) měl pro úředníka mluvnicky nepochopitelné příjmení, které nebylo v prvním pádě, jako česká jména jsou; rod se po staletí jmenoval Z LOBKOWICZ. Úředníkovo hbité razítko tedy vzalo onen druhý pád a jedním bouchnutím z něj udělalo pád první, LOBKOWICZ, což je stejný nesmysl, jako by se někdo, kdo je JAN Z PLZNĚ, musel úředním výnosem přejmenovat na JAN PLZNĚ.

Mně se ale doneslo, že stát se z šlechtice nešlechticem bylo možné už za monarchie. Mám přítele, který nese jméno slavného českého rodu, nemá prý ale právo na šlechtický predikát, protože jeho prapředek kdysi za třicetileté války prohrál v kartách veškerý rodinný majetek. Je možné, aby někomu za tohle sebrali šlechtický titul?

Když pomineme vznik republiky, je ztráta titulu z vnějšku nemožná. Je ale možné, že se někdo titulu vzdá sám, což byl asi případ prapředka vašeho přítele. Znám případ knížete z rodu Thurn-Taxis, kterému se jeho chudoba zdála neslučitelná se ctí knížecího titulu, a tak přijal nižší titul a jméno a jako baron Troskov se vydal sloužit ruskému carovi, v jehož službách opět nabyl cti a majetku, načež se opět vrátil do vlasti. Existovali i lidé, kteří se stejných výsad dobrovolně vzdali, aby se osvobodili, jako byl arcivévoda Jan Salvátor z toskánské větve Habsburků, který se stal cestovatelem a pod jménem Jan Orth se ztratil ve světě.

Ano, toho znám z filmu Mayerling jako hlavního poradce korunního prince Rudolfa (jehož hraje sličný Omar Sharif) ze spiknutí, v němž chtěli už roku 1889 Františka Josefa I. připravit pro změnu o jeho trůn. Nicméně zpátky k tomu odmítnutí šlechtického titulu. Známe takové případy i z dějin českých zemí?

Samozřejmě. Odmítl ho například František Palacký. Rektor Karlovy univerzity Václav Vladivoj Tomek zase nezaplatil určenou taxu, a tak se k baronskému titulu nedostal. Nicméně třeba Antonín Dvořák přijal.

Říkáte, že jste se minul se šlechtickým titulem o sto let. Přesto jste se v 70. letech mohl dostat do velmi vysoké šlechty, jeden čas se vyprávělo, že jste měl před svatbou s československou ,korunní princeznou'…

Za to mohl Ladislav Smoljak. Já jsem v 70. letech dokončil studia divadelní vědy a polštiny (tu jsem si zvolil, protože z toho koukala možnost cestovat do liberálnějšího katolického Polska), živil jsem se tím, že jsem dělal pořady pro rozhlas, což v době, kdy za jeden pořad bylo devadesát korun a měsíční nájemné bylo za šedesát, šlo.

Kromě toho jsem napsal svou první sbírku básní Můj Faust, se kterou mě z nakladatelství Mladá fronta pro její náboženskou tematiku obloukem vyhodili. Když jsem si ale potom přišel vyzvednout rukopis, všichni chodili v předklonu a oznámili mi, že tu knížku vydají. Ptal jsem se, proč tak náhle změnili názor. „No, víte, když si teď berete tu prezidentovu vnučku…“ Tehdy byl prezidentem republiky armádní generál Ludvík Svoboda a přítel Láďa Smoljak, v jehož divadle tehdy hrál můj strýc František, během představení Cimrmanů u nás v Brandýse udělal žert, že si beru jeho vnučku, dceru ministra kultury a doktorku historie Luďu Klusákovou, čemuž okamžitě všichni uvěřili a ze mě se rázem stal prominent. Paní Klusáková zemřela před rokem (už jako profesorka), aniž jsem ji jedinkrát za život stačil potkat a udělat to, co jsem si předsevzal. Odevzdat jí s poděkováním kytici růží...

Z čeho pramení pověstná šlechtická uhlazenost?

V podstatě jde o to, že šlechta žije ve ,skleněném domě'. Je na ni příliš vidět, a to, co si může dovolit někdo jiný, si dovolit nemůže, protože do skleněného domu je vidět ze všech stran. I z toho plyne noblesse oblige – rčení o vznešenosti, která zavazuje a které se člověk už nezbaví… Bylo tomu tak i za minulého režimu, kdy být šlechtic bylo někdy velice nebezpečné.

Nicméně aristokratičnost je vlastností srdce, duše a svědomí, ne úředníkova rozhodnutí. Takovým rozhodnutím se nedá získat ani ztratit… ,Šlechtice ducha' jsem potkal v desítkách profesí a sociálních vrstev a poznal jsem v nich pravé gentlemany. A také se toho nezbavili, i když by jim to někdy přineslo veliké výhody. Pan Novotný je plebejec a pan z Nováků je šlechtic a fakticky se neliší v ničem. Oba jsou z určité adresy, oba mají určité vzdělání, určitou minulost, určité předky. Pan z Nováků ovšem zná své předky a jejich vlastnosti několik století nazpět stejně jako odborníci, kteří se zabývají jeho rodem. Takový rodový pohled může člověka, který k němu má přístup, nesmírně obohatit. Třeba já, jím obohacen, právě píšu román o jedné rodině, který začíná na Silvestra 1900 a končí na Silvestra 2000. Ta fiktivní rodina je vytvořena z několika rodin, které znám, a je na ní vidět jedno století českých dějin.

Je vztah nás Čechů k šlechtě jiný, než v jiných zemích? A pakliže ano, jak vznikl?

Těžko poznáte větší demokraty, než jsou čeští aristokraté. Je to paradox, který jsem si mnohokrát ověřil. Slyšel jsem před lety, že jedna učitelka na dotaz žáka, jestli jsou ještě na světě nějaké hraběnky, odpověděla, že snad nějaké jsou, v Austrálii. Šlechta, i protože se u nás jako šlechta netváří, je u nás něčím exotičtějším, než byla a bývá v některých jiných zemích, a z toho vyplývá i to, jak je v našem prostředí přijímána.

Po revoluci jste začal sestavovat a vydávat každoroční almanach české šlechty. Byla to těžká práce?

Už před revolucí jsme s MUDr. Františkem (princem) z Lobkowicz plánovali, že jednou, až se změní poměry, budeme vydávat almanachy šlechty, jaké existují v demokratických zemích. Plánovali jsme to jako žert, nevěřili jsme, že to někdy bude možné. Ale pak bylo. Když jsme se do toho se spolupracovníky dr. Vladimírem Pouzarem, dr. Petrem Maškem a dr. Pavlem R. Pokorným pustili, netušili jsme, jestli se takový seznam podaří zrekonstruovat.

Šlo to skutečně těžko, protože čeští šlechtici nebyli ani v Gothajském almanachu, což je nejprestižnější a nejpodrobnější almanach evropské šlechty. Potomky některých rodů, jako jsou třeba příbuzní slavného maršálka Radeckého z Radče, jsme ale neobjevili vůbec. Výhoda byla, že tehdy ještě žily ty tetičky a strýčkové, kteří si pamatovali, kdo odešel do jižní Ameriky, kdo do severní, kdo je čí bratranec…

U nás se, obrazně řečeno, potopila celá pevnina a my byli jako archeologové, kteří z desetitisíců úlomků skládají její obraz. Nedávno se při průzkumu mezi Francouzi zjistilo, že asi čtyři procenta Francouzů jsou šlechtického původu. U nás, jak s oblibou říkám, se veškerá šlechta vejde do malého tanečního sálu Kaiserštejnského paláce, a ještě má dost místa na to, aby tam tancovala…

Část české šlechty, která do té doby nebyla v zahraničních databázích uváděna, se nyní díky naší práci do genealogického povědomí vrací. Nejde jenom o nějaké rodopisné sepisování, jde o nový pohled na jednu dlouho utajovanou vrstvu národní společnosti. Nyní s námi na Almanaších spolupracuje (hrabě) Hugo Mensdorff-Pouilly a s Ing. Karlem Vavřínkem nyní vydáváme i Almanachy nižší šlechty (ty mají na rozdíl od almanachů vyšší šlechty, které jsou tmavomodré a jejichž počet už překročil dvacítku, barvu bleděmodrou).

Vracíte tedy vědomí jejich šlechtictví i mnohým z těch, kteří o něm neměli ani tušení. Co pro naše současníky znamená být příslušníkem české šlechty?

Některé rody, které jsou v emigraci, už příslušnost k české šlechtě vůbec necítí, což je přirozené, vždyť i já jsem také částečně holandského původu a necítím se být Holanďanem. Jiné rody se ale o navázání styku s českou společností opravdu snaží, například lichtenštejnský kníže k nám posílá svá vnoučata, aby se naučila česky, protože jazyk je důležitý. Když se kdysi rakouský kancléř Bruno Kreisky dozvěděl, že vídeňští Schwarzenbergové mezi sebou doma mluví česky, následovalo nápadné oteplení rakousko-československých vztahů.

Se šlechtici, co za minulého režimu zůstali, je to zase trochu jiné, protože mnozí z nich svým dětem o jejich šlechtickém původu vůbec neřekli. Například Žerotínové se za komunismu odstěhovali do Košic, kde je přece jen nečekala taková šikana jako v Čechách, protože je tam nikdo neznal. Když se pak vraceli, jejich děti kulily oči, když jim tatínek vyprávěl: Tenhle kraj nám patřil, tenhle hrad jsme vystavěli my… Představte si dítě, které si pod stromeček přeje třeba kolečkové brusle, a najednou dostane hrad.

Kdy a kde jste vlastně potkal svého prvního šlechtice?

Když jsem chodil čerstvě do školy a doprovázel svou kamarádku Káťu Brázdovou k její sestřenici a tatínek té sestřenice se jmenoval Lobkowicz. Ta hlavní noblesa, kterou jsem vídal od útlého dětství, byli ale umělci. To proto, že můj tatínek byl spisovatel, ač v té době zakázaný. Já jsem to ale v té době nevnímal jako něco výjimečného, za tatínkem kluka, který je zedník, chodí zedníci a za mým tatínkem chodil pan Seifert, který říkával, že si mám z tatínka vzít příklad ve všem kromě vlasů (ty v poměrně útlém věku všechny pozbyl), nebo Bohumil Hrabal, a básník Jiří Kolář pro moji maminku napsal jediný rým své básnické tvorby, o němž vím: „U Petišků / dobře bříšku“. Z toho mála, co tehdy bylo, uměla maminka uvařit skvěle.

Mám takovou teorii, že každý má v historii svou dobu, ve které žije, i když je od ní někdy vzdálený i několik let. Jaká je vaše doba?

Budete se divit, ale budoucnost. Napsal jsem několik knih, které se v ní odehrávají. Za normalizace bylo velice ošidné psát takzvaná současná díla. Na minulost jste se taky musel dívat tak, jak žádal oficiální pohled, a tak zbývala budoucnost. Proto jsem taky s oblibou psal knihy z 22. století. Napsal jsem například povídku Hurá! o závodě budoucnosti, v němž vyhrává ten, kdo je nejpomalejší.

Jedna moje kniha, Manželka z Venuše, se taky odehrává na Marsu. Když mi tady bylo špatně, vystřelil jsem se zkrátka na Mars, a bylo mi dobře. Tenhle futurismus mě vyhledává i v běžném životě. Nedávno jsem například s jedním americkým producentem podepisoval smlouvu, v níž bylo napsáno, že postupuji autorská práva nejen na existující nosiče, jako jsou knihy, CD či DVD, ale také na všechny typy nosičů, které budou VYNALEZENY V BUDOUCNOSTI.

Když jsme u těch nosičů, na které přispíváte, jaké můžete našim čtenářům aktuálně nabídnout?

V prosinci vyšla knížka, se kterou jsem pomohl, jmenuje se Kočkolásky, skvěle ji připravila milovnice a zachránkyně koček Lucie Gebouská. V knížce se vypráví o kočkách a o těch, kteří je zachraňují, starají se o ně. Napsal jsem sám o kočkách dvě knížky Kočičí příběhy a Tajný život koček, a vím, že na životě kočky se dá ukázat metaforicky život člověka a vyprávět o životech lidí, o soucitu, o lásce. O životech řady pokolení českých lidí vyprávím v knize Česká kniha mrtvých, o které mluvím, protože kdyby všech více než osmdesát knížek, co jsem napsal, hořelo na hranici, sáhl bych po téhle.

Jeden čtenář řekl, že možná brzy budou některé moje tituly, jako Maminko, máme tě rádi a Tatínku máme tě rádi, zakazovány, protože používají nekorektní výrazy jako tatínek, maminka a kdo ví, jak to v době, kdy se na evropské bázi zakazuje slovo Vánoce, dopadne s dalšími mými knížkami z ,andělské řady', třeba těmi s opět nekorektními názvy Rodiče máme vás rádi, nebo Babičky jsou nejmoudřejší.

Jak vypadaly vaše Vánoce v dětství, kdy inkriminovaná slova ještě nebyla zakázána?

Měl jsem štěstí na skvělé dětství, na báječné rodiče i prarodiče a jsem jim za to velice vděčný. Můj otec a moje matka byli, in memoriam, zapsáni loni do pelhřimovské knihy rekordů, protože tatínek věnoval mamince během jejich dlouhého manželství jedenáct knížek, což je prý rekord nejen v českém, ale i mezinárodním měřítku, podobně jako i to, že umělec vydrží s manželkou tak dlouho v šťastném vztahu, a navíc spolupracují a on má v krásné a laskavé ženě moudrou rádkyni, kritičku, korektorku i přepisovačku.

V jednom příběhu ze svých vánočních knížek (vydal jsem už čtyři: Srdečné pozdravy z Betléma, Ježíšek pro mne, Je tu přece Ježíšek, Ježíšek podává ruku ) píšu o dlouhém vánočním stole, který je jen jednou svou částí v našem světě, a jeho pokračování je ve světě pro nás neviditelném. U toho stolu sedí ti, které máme rádi, ale už nejsou na tomto světě s námi, ale my s nimi stejně jsme u jednoho stolu.

Druhý díl tohoto rozhovoru, pojednávající o zahraniční, zejména ruské šlechtě a o tom, co měli se šlechtou společného první kosmonat Jurij Gagarin nebo autor sovětské hymny Sergej Michalkov, se v Krajských listech.cz dočtete zítra, v neděli, na druhý svátek vánoční neboli na svatého Štěpána.

 

Kdo je  PhDr. Martin Petiška (pseudonym Eduard P. Martin, v anglicky mluvících zemích Martin P. Edwards) Narozen 1951. Je předobrazem Martínka, chlapečka malovaného paní Helenou Zmatlíkovou do knížek jeho otce Eduarda (1924 - 1987), autora knih, čtených už čtvrtou generací čtenářů po celém světě. Vystudoval divadelní vědu a slovanské jazyky (ruštinu, polštinu a bulharštinu). Pracoval jako vysokoškolský učitel literární teorie. Je autorem čtyřiceti knižních titulů. Píše romány, povídky, verše, eseje, scénáře, životopisy, meditace a divadelní i rozhlasové hry. Jeho sci-fi román Prorok? o naklonování Ježíše Krista, ač uzavřen doslovem římského kardinála Tomáše Špidlíka, vzbudil nebývalou vlnu kontroverze. Jeho neobyčejně úspěšné knihy příběhů o andělích z obyčejného života, které píše pro Karmelitánské nakladatelství, se počítají na desítky. Je také vydavatelem každoročního Almanachu českých šlechtických rodů a dalších knih, spojených s tímto tématem, a organizuje pravidelná setkání české šlechty. Některé ze svých knih a knih svého otce dal autor k dispozici zdarma ZDE.

 

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Martin Petiška, Rozhovory na okraji,