Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Za Barunku dostala stejně jako Brzková a legendární Hana Vítová jí později pekla buchty. Tajnosti slavných

20.12.2021
Za Barunku dostala stejně jako Brzková a legendární Hana Vítová jí později pekla buchty. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Nataša Tanská jako Barunka v Babičce režiséra Filipa Čápa, která se stala během druhé světové války národním filmem

FOTO / VIDEO Poprvé tatínka neposlechla a díky tomu se stala slavnou. Tři týdny pak prožila jako v opravdovém filmu a na chuť smažených kuřat, které byly za druhé světové války svátečním jídlem, vzpomínala celý život.

Řízením osudu se stala v pouhých deseti letech hvězdou filmu, který nás dodnes provází všemi svátečními dny. Půvabnou, vzorně vychovanou a zvídavou holčičku, která má v Babičce Boženy Němcové ztělesňovat autorčino vlastní dětství, ztvárnila v první zvukové verzi z roku 1940 Nataša Tanská. Úspěšný debut jí pootevřel dveře k filmové kariéře, kterou ale brzy navždycky zhatily vážné zdravotní problémy. Současně jí ale také přivedl do cesty muži, jenž se měl stát její osudovou láskou. Ona si ho tenkrát nevšimla, on jí ale ano.

Osudová ,štace‘

Narodila se v roce 1929 v Praze a původně měla v matrice omylem zapsané datum 30. listopadu. Maminka si toho ale všimla, takže nápravu chyby vzápětí zařídila. V rodokmenu měla ale Nataša pořádný guláš. Matka pocházela z rodiny ruských emigrantů, kteří uprchli před bolševickou revolucí v roce 1917, dědeček ale pocházel z Itálie a jeho předkové dokonce z Dánska. Otec byl pro změnu Estonec a vystudoval v Praze stavební inženýrství. Stal se silničním projektantem a kvůli jeho profesi se rodina každou chvíli stěhovala. Nataša se tak v dětství postupně přesunula z Čech na Moravu, a nakonec dokonce až do slovenského Trenčína. Vyrůstala v kulturním prostředí, hodně se jí věnoval především dědeček, který byl profesorem hudby. A doma se také díky původu rodičů naučila rusky a francouzsky. První válečné roky prožila ve Zlíně, kde se v roce 1940 konal první ročník festivalu Filmové žně. Právě tam mohli diváci poprvé vidět nestárnoucí snímky Roztomilý člověk, Advokát chudých či Noční motýl, potkávat na ulici zbožňované hvězdy Oldřicha Nového, Jiřinu Štěpničkovou, Adinu Mandlovou, Natašu Gollovou či Jaroslava Marvana a vychutnávat si atmosféru velkolepého Baťova průmyslového města.

 

Babička:

Festival ve stínu války

Navzdory rozpínavým nacistům uspořádání festivalu organizátorům tenkrát ještě prošlo, takže do Zlína zamířily davy fanoušků. „Ti byli velmi urputní, protože to byla pro místní velká událost, když přijely takové hvězdy. Stíhali je na každém kroku. A když šli po ulici, tak se za nimi hnal houf fanoušků. Traduje se, že se před nimi herečka Jiřina Štěpničková schovala v telefonní budce,“ prozradila loni zlínské redakci Českého rozhlasu u příležitosti dalšího ročníku nejstaršího dětského filmového festivalu na světě Zlín Film festival Filmového festivalu pro děti a mládež jeho mluvčí Kateřina Martykánová. „Prvorepublikové hvězdy přicestovaly do Zlína po železnici. Na nádraží ve Zlíně je vítali představitelé festivalu. O něco dříve tehdy přijely dvě herečky Adina Mandlová a Nataša Gollová, a to na kole. A už od Otrokovic se předháněly s vlakem, kdo přijede do cíle jako první. Herečky to zvládly rychleji, takže potom uvítaly své kolegy na nádraží.“ A mezi malými diváky nechyběla ani vášnivá milovnice biografu Nataša, která si nenechala ujít jediné představení, na které ji v jejích pouhých deseti letech pustili.

Malá komediantka

Měla dobrou paměť a bezesporu v ní dřímal i herecký talent a notná dávka komediantství, takže pak předváděla kamarádkám různé scénky z filmů na koupališti. Její exhibice neunikla pozornosti ředitele Lucernafilmu Viléma Brože. Zaujala ho, takže ji požádal, aby mu přinesla svoji fotografii na vrátnici Společenského domu, v němž bydlel. Jenže rázný tatínek jí to zakázal. „Tehdy jsem ho poprvé neposlechla a tu fotku se svojí adresou jsem tam odnesla,“ prozradila po letech redaktorovi magazínu Blesk pro ženy. Ani ve snu ji tenkrát nenapadlo, že tím ovlivnila svůj celý další život. Po třech týdnech ale dostala dopis z Prahy, v němž bylo pozvání na konkurz na roli Barunky ve filmu Babička. A doma byl zase oheň na střeše. „Tatínek byl znovu proti, ale to už jsem měla maminku na své straně. A tak si jako podmínku, kdyby mě náhodou vzali, stanovil, že musím dostat stejný honorář jako představitelka hlavní role Babičky.“

 

V melodramatu Preludium se znovu setkala před kamerou s Terezií Brzkovou

V melodramatu Preludium se znovu setkala před kamerou s Terezií Brzkovou; foto se svolením Česká televize

Vyhlédnutá nevěsta

Konkurz Nataša zvládla na jedničku a produkce dokonce splnila i otcovu podmínku, takže dostala stejný honorář jako Terezie Brzková. Deset tisíc korun byly tehdy obrovské peníze. Na cestu domů rovnou dostala scénář a za pár dnů už byla s maminkou ubytována na tři týdny v hotelu v Ratibořicích. Během natáčení vystřídala patery šaty a ve velkém si dopřávala smažená kuřata, která byla tehdy spíš svátečním jídlem. Během natáčení její výkon zaujal i tehdejšího šéfredaktora časopisu Kinorevue, doktora práv Bedřicha Rádla. Vyhlášený pražský elegán, který se tenkrát právě podruhé ženil s úchvatnou kráskou Hanou Vítovou. Hluboké oči malé Barunky ho zasáhly a v komentáři Natašina talentu nešetřil superlativy. „Až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že na své svatbě jednomu z kamarádů položertem polovážně řekl, že Vítová jeho poslední manželkou určitě není. Počká si prý na mě, až vyrostu,“ prozradila po letech Nataša, která během natáčení ještě neměla o jeho existenci ani ponětí.

Slibná kariéra

První zvuková Babička, kterou natočil režisér František Čáp, se stala národním filmem, který v těžké době německé okupace posiloval češství a je považována za nejzdařilejší adaptací románu Boženy Němcové. Malé Nataše vynesla vzápětí další nabídku, Čáp, který byl s její prací velmi spokojen, ji obsadil jako malou Pepičku v melodramatu o lásce a nevěře Preludium, v němž ztvárnili její rodiče Zdeněk Štěpánek a Jiřina Štěpničková. Na další konkurz se přihlásila až v roce 1947, když Otakar Vávra hledal představitelku hlavní dívčí hrdinky v dramatu Předtucha, natočeném podle stejnojmenného románu Marie Pujmanové. O rok později ji Vávra obsadil znovu jako dceru venkovského lékaře Tomeše ve filmové podobě vizionářského románu Karla Čapka Krakatit. Vzápětí se k ní vrátil i František Čáp, který jí nabídl postavu Rozky ve válečném dramatu Bílá tma, které vzniklo na oslavu čtvrtého výročí Slovenského národního povstání jako jeho první projekt pod hlavičkou Československého státního filmu ve skupině Otakara Vávry a Karla Feixe.

 

Jako dospívající Jarmila v dramatu Otakara Vávry Předtucha

Jako dospívající Jarmila v dramatu Otakara Vávry Předtucha; foto se svolením Československý státní film

Lékaři řekli dost

Mezitím Nataša odmaturovala na gymnáziu a v roce 1952 stanula ještě jednou před kamerou v roli Marie Podhajské v životopisném dramatu Mladá léta, které natočil Václav Krška o době, kterou prožíval spisovatel Alois Jirásek coby mladý kantor v Litomyšli. Pak ale do jejího života tvrdě zasáhl osud. Musela podstoupit několikahodinovou operaci mozku a doporučení lékařů bylo neúprosné: Pokud se vůbec uzdraví, náročné herecké povolání pro ni už nepřichází v úvahu. V té době už studovala dramaturgii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, takže po absolutoriu zůstala ještě nějaký čas na katedře, a pak se rozhodla pro novinářskou profesi. Začínala v týdeníku Kultúrný život jako redaktorka divadelní rubriky a díky tomu se znovu setkala s Bedřichem Rádlem.

Přetlak v bytě na nábřeží

O čtyřiadvacet let starší lamač ženských srdcí na okatou Barunku nezapomněl, v době nemoci ji všemožně podporoval a v roce 1954 se Nataša stala v Bratislavě jeho třetí manželkou. S Rádlem se přesunula do Prahy a stala se redaktorkou nakladatelství při děti a mládež Albatros, počátky jejich soužití ale nebyly vůbec snadné. Podobně jako nyní ovládla naši zemi po druhé světové válce obrovská bytová krize, takže se novomanželé vrátili do spolkového domu Hlaholu na Masarykově nábřeží. Jenže v něm bydleli i Rádlovi rodiče a bývalá manželka Hana Vítová s dcerou Bedřiškou, takže bylo v domácnosti více než těsno. Navíc Nataša neuměla vařit, takže nakonec pro celé osazenstvo bytu vařila a pekla Vítová, jen aby mohla s dcerou v bytě zůstat. Počátkem šedesátých let se manželství rozpadlo, Nataša se vrátila do slovenské metropole a Rádl si pak do bytu přivedl čtvrtou manželku.

 

V roce 1948 v dramatu Krakatit, natočeném podle stejnojmenného románu Karla Čapka

V roce 1948 v dramatu Krakatit, natočeném podle stejnojmenného románu Karla Čapka; foto se svolením Československá filmová společnost

Na volné noze

Do kinematografie se Nataša poprvé zapsala v roce 1961 jako autorka námětu a scenáristka filmu Jána Lacka Vždy možno začať, dramatického příběhu z prostředí studentů bratislavské divadelní školy. Od roku 1973 působila jako spisovatelka na volné noze, občas i pod pseudonymem Jana Danková, a napsala řadu knih a rozhlasových her pro mládež. Své první knihy vydala v Bratislavě a do Prahy se přestěhovala natrvalo až v roce 1969. Mimo jiné se stala autorkou některých dílů populárního rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? Působila také jako překladatelka z ruštiny a vedle rozhlasových inscenací se věnovala i dramatické divadelní tvorbě. V roce 1974 získala za hru Hodina angličtiny první cenu v soutěži o nejlepší hru roku. O tři roky poději ji režisér Václav Matějka zfilmoval pod názvem Hodina pravdy.

Stáří v osamění

V letech 1990-1997 žila v Londýně, kde byl její druhý manžel Jan Válek konzulem. V té době začala nejen psát knížky o společenském chování, ale konečně měla dostatek času i na výtvarné umění. Začala malovat a v metropoli nad Temží odstartovala sérii výstav svých koláží a obrazů. O čtyři roky mladší manžel ale v roce 2008 náhle zemřel a Nataša ztratila smysl života. Zůstala sama, odkázaná na pomoc druhých, a poslední roky prožila v pečovatelském Domově Sue Ryder v pražské Michli. Ačkoliv dne 30. března 1945 vyšla v Lidových novinách zpráva, že představitelka první mluvící filmové Barunky zahynula během jednoho z náletů na Prahu, ve skutečnosti Nataša Tánská zemřela až 17. července 2014.

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská