Genealog Horner: Lidé mi odřekli už rozpracovaný rodokmen, aby nevyšlo najevo, že jejich předci byli Židé či Rusové. Svět Tomáše Koloce
19.12.2021
Foto: Se svolením Zdeňka Hornera
Popisek: Zdeněk Horner
ROZHOVORY NA OKRAJI Narozen 1963 v Teplicích v Čechách. Ač agnostik, absolvoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Jeho hlavními zájmy jsou historie, poezie a filozofie a nekonfesní teologie a jeho povoláním je genealogie. Je rozvedený a má tři dcery. Dnešní rozhovor je tedy se spoluautorem profilů osobností do této rubriky, genealogem Mgr. Zdeňkem Hornerem.
Jak se promovaný teolog dostane ke genealogii?
Kvůli honbě za kredity jsem se přihlásil na kurs paleografie (čtení starých rukopisů) a ono mi to šlo a už mě to nepustilo. Natolik, že se z toho postupně stala vášeň. Jelikož jsem se při svém studiu vzdálil představě o duchovním působení, hledal jsem nějaké využití nových znalostí. První příležitost k sestavení placeného rodokmenu byla dílem náhody. A pak už jsem byl v tom.
Genealogií se dnes na amatérské úrovni zabývá řada lidí. U nás tomu napomohlo zdigitalizování většiny archivů na území ČR, mezinárodně silně i sociální síť MyHeritage, na níž dnes už miliony lidí budují gigantický strom života, díky němuž člověk může objevit své příbuzné. Dalším fenoménem jsou testy DNA pro účel určení příbuznosti. Jsou vám tyhle fenomény při vaší práci nápomocné?
Digitalizace českých archivů je už dnes takřka stoprocentní. To je veliký pokrok. Dříve se jezdilo do archivů na celodenní i delší výlety. Dnes můžete základní část rodokmenu udělat z domova. Také jsem příznivcem a uživatelem sítě MyHeritage. V mnoha ohledech ji však dohánějí i jiné sítě: Geni, Family Search a další. Máme dokonce i českou bezplatnou verzi genealogického amatérského softwaru, který se jmenuje Ancestry a například amatérům úplně postačuje. Na velkých systémech se platí například pravidelně datové poplatky, což si asi amatér nemůže dovolit. Analýza DNA u nás je stále ještě poměrně drahá. S ohledem na dosti abstraktní a spekulativní výsledky, kde se ztrácí příběh rodiny, o to český klient nemá přílišný zájem. Lidé touží odhalit příběhy, které jim napoví něco o jejich talentech, případně životních problémech. V posledním případu, který jsem řešil, třeba skrze domnělé příbuzenství se starostou Chicaga, panem Čermákem, českým rodákem z Kladenska. A já k tomu postupně používám vše, i DNA testy.
Dá se popsat bodový postup stavby rodokmenu?
Nejdřív je potřeba si správně uvědomit klientovo zadání. Chce to pro sebe nebo pro někoho? Je aktivní, nebo ani nenajde vlastní rodný list? S aktivnějšími je lepší práce. První vážný krok je dohoda o rozsahu a ceně. Po dohodnuté ceně vznikne limitní ujednání a shánění prvotních rodinných dokumentů. To jsou rodné listy, oddací listy, úmrtní listy a oznámení, pozůstalostní rukopisy, ale i různé články, vysvědčení, rodinné fotografie apod.
Vyhotovení průměrného rodokmenu trvá šest až deset měsíců. Někdo má předky jen v jedné lokalitě, někdo i v cizině. Nakonec se sestavuje výstup. Tím může být velký nástěnný plakát rodu, datová publikace nebo i graficky vyvedená rodinná kronika. Potom se všechno uloží na datová média. Mezi všemi programy pro genealogii existuje jednotný výměnný standardní formát (s koncovkou .GED); do něj se data exportují a v budoucnosti se může někdo další zabývat třeba pokračováním. Ještě k cenám genealogické práce: Panují značné mýty, že je genealogie drahá až nedostupná. Není to pravda. Dají se udělat i jen menší dílčí nálezy, třeba jen ve směru rodinných legend za poměrně nízké peníze. Práce genealogů stejně jako každá intelektuální práce v této zemi je nedoceněná.
Studium něčích předků do velké míry stojí na existenci a druhu matrik, které byly původně výhradně církevní. Jak se liší váš výzkum a jeho úspěch v případě, že předkové klienta, jemuž stavíte rodokmen, byli vyznání katolického, protestantského či jiného, například pravoslavného, židovského? A co když kořeny zadavatele sahají do zahraničí?
To je otázka na středně dlouhou odbornou publikaci. Ale zkusím to. U nás není problém ohledně vyznání křesťanských, a dokonce existují i státní matriky bez vyznání, které vedly některé magistráty zhruba od 90. let 19. století. Matriky všech se dostaly po roce 1950 do archivní péče státu a v ní již zůstaly, ačkoli tu a tam archivy shořely a s nimi i některé matriky (takto jsou postiženy třeba Jindřichův Hradec nebo Roudnice nad Labem). Obecný problém je pouze s matrikami židovskými, které se kvůli holocaustu (ten se totiž týkal nejen živých, ale i dokladů o mrtvých) dochovaly v omezené míře. Navíc existují vedle matrik i dokumentační zápisy o Židech v katolických matrikách, ve kterých se až do 50. let scházely záznamy i o věřících jiných vyznání. Tenhle fenomén není řádně zmapován, což je škoda. V budoucnu bych se tomu rád více věnoval.
Za 'know-how', kde v daném regionu hledat, vděčím své orientaci v církevních dějinách. Naproti tomu v zahraničí je tohle všechno často jinak. Třeba v Německu si některé církve ponechaly matriky ve své péči dodnes a za rešerši záznamu si řeknou průměrně 15 eur, ovšem když si tam dojedete, pak to stojí jen náklady na cestu a ubytování. Nejpříznivější situace je momentálně v Rakousku, které je značně zdigitalizováno a vesměs zdarma přístupno. Podobně je díky databázi snímků Family Search téměř zdigitalizováno Slovensko. Ale třeba v evropské části někdejšího SSSR je problém, že za války shořelo všechno, ale není tomu tak všude a korespondenčně se dají údaje z matrik vydolovat i tam. Český zájemce o rodokmen ale většinou pořídí jeden zahraniční zápis, a pak v tom pro nákladnost už nepokračuje.
Když pracuji pro cizince, zejména z amerického kontinentu, kteří hledají svoje evropské kořeny, jsou zase vedle matrik důležité dnes již přístupné různé placené i neplacené databáze, které evidují pasažéry lodí, které se plavily přes Atlantik, nebo i naturalizační záznamy apod. Z českých zemí emigrovalo v 19. století na americký kontinent podle odhadů asi půl milionu občanů legálně a stejně nebo více ilegálně, přičemž u ilegální imigrace to bylo tenkrát stejné jako dnes. Migranti neuváděli pravdivé informace. Pak někdo přijde se starou černobílou fotografií chalupy s kouskem pole, jeho jméno má poangličtělou (v Jižní Americe pošpanělštělou, v Brazílii poportugalštělou) transkripci, takže není jisté, jak znělo původní příjmení, a před vámi je nerozluštitelný rébus. Proto k důležitým pomocným archiváliím patří i pozemkové a různé trhové knihy, kde jsou zapsány přechody vlastnictví nemovitostí, obchody nebo i svatební smlouvy. Jak říkám, bylo by to na samostatnou publikaci.
Dobrým pomocníkem může být i sociální síť. Díky Facebooku jsem před lety objevil, že mám v USA právě tolik příbuzných jako v ČR, a jeden ze zápisů, o nichž hovoříte, mi vysvětlil proč. Dvě rodiny Koloců opustily 1. května 1904 navždy evropský kontinent na lodi Bismarck, plavící se po stálé lince Hamburk-New York. Vedle toho taky někdy ,pokouším' genealogii umělců. Vzpomínám si na radost, když jsem objevil příbuznost mezi českým hercem a režisérem Hugo Haasem a francouzským hercem a režisérem Jacquesem Tatim. Vy jste nedávno zveřejnil svou expertizu tradované příbuznosti mezi zemřelým muzikologem a spisovatelem Zdeňkem Mahlerem a hudebním skladatelem Gustavem Mahlerem, jímž se ZM zabýval. Věnujete se podobným genealogickým ,perličkám' častěji?
Ano, umělci mě v tomhle ohledu zajímají nebývale a v nynější žni jejich odchodů, ale i jubilejí si vždy rád vytvořím základní rodokmen, z něhož ve svých článcích často citujete i vy. Umělci jsou pro českou genealogii důležití už proto, že jedním z otců naší moderní genealogie byl Karel Jaromír Erben. Měl představu, že budou genealogicky zmapovány všechny vynikající české osobnosti, i když jeho vlastní původ paradoxně není zcela objasněn. Takové oříšky mne zajímají.
Na své odhalení také čeká původ Julia Zeyera, stopa jehož předků končí ve Štrasburku, a momentálně taky pátrám, zdali nebyli příbuzní básníci Vladimír Holan a Petr Bezruč (Vladimír Vašek). Holanovi mají hlavní rodovou linii v Rovensku pod Troskami a do stejného místa vede jedna rodová linie Bezručova.
Zajímavá spojení s uměním probleskla i během vytváření rodokmenů našich prezidentů pro životopisy do vaší série. Podezření na příbuzenství Klementa Gottwalda se scenáristou Jiřím Křižanem a Antonína Zápotockého s hercem Oldřichem Kaiserem jsem posléze vyvrátil. Rodinné spojení Gustáva Husáka s hudebním skladatelem Karlem Vágnerem, Václava Klause s výtvarníky Mikolášem Alšem a Josefem Váchalem jsou však potvrzena a spojení Miloše Zemana s grafikem Josefem Herčíkem, a přes něj i s rodinou jeho protikandidáta z prezidentských voleb 2018, textaře Michala Horáčka (včetně vědecké rodiny Heyrovských a šlechticko-biskupské rodiny Hanlů z Kirchtreu), je v procesu ověřování.
Nalezení prokazatelných písemných důkazů, zda pradědeček Václava Havla, mlynář Václav Julius Havel (1821-1884), který se zapletl s revolucí 1848 a po vypovězení z rakouského císařství v exilu potom pracoval i v cirkusech, byl opravdu předobrazem cirkusáka Honzy Bureše alias mlynáře Vladimíra Smetany z Bassova románu Cirkus Humberto, to už je na vás…
Je to naše společné dobrodružství. Když jsem se začal zabývat českými uměleckými rody, zejména těmi divadelními, nabyl jsem po čase pocitu, že všichni čeští umělci jsou příbuzní, a to ne dál, než do začátku 19. století. Zbývá jen vytvořit jejich rodokmen. Šel byste do toho?
Může to být pravda, zejména protože u herců existovaly v minulosti herecké kočovné společnosti, rodiny. Ano, to by mě bavilo.
Vděčným ,žánrem', souvisejícím s genealogií, je také šlechta. Během let jsem v naších plebejských zemích s překvapením zjistil, kolik českých a slovenských umělců (jmenovitě Petr Haničinec, Boris Rösner, Ladislav Županič, Saša Rašilov, Felix Le Breux, Kamil Lhoták, Jaroslav Dušek, Jiří Stránský, Nina Divíšková, Hana Hegerová, Július Satinský, Zeno a Zuzana Dostálovi, Antonín a Pavlína Moskalykovi, Herbert Lom, Oleg Reif, Jiří Voskovec, Zita Kabátová, Petr Markov, ale i politici Radola Gajda a Vladimír Clementis) údajně vzešlo ze šlechty. Milena Jesenská, Jan Vodňanský a Eugen Brikcius dokonce byli/jsou potomky v roce 1621 popravených 27 pánů, a Josef Škvorecký byl dokonce z rodu, z něhož tehdy vzešel kandidát na českého krále, hrabě Albrecht Smiřický. Je podle vás něco na teorii, kterou nedávno formulovali italští historici, že totiž společensky úspěšné rody jsou úspěšné po celá staletí napříč sociálními zlomy a revolucemi?
Zůstanu u dvou, jimž jsem se věnoval, Jiřího Voskovce a Jana Vodňanského. Voskovcovu příbuznost s rodem z Heslova, z něhož pocházel i známý renesanční piják a básník Mikuláš Dačický, nemám dosud prokázánu. Voskovcův dědeček Soběslav Hypolit Pinkas, sídlící v Praze na Kampě, byl synem baronky von Schauroth a sám si vzal Francouzku Adriene Denoncin, u níž písmena DE z počátku jejího příjmení mohou napovídat také na nějaký minulý styk rodu se šlechtou, který by ale musel být prozkoumán.
Údajný rodinný příslušník Jana Vodňanského Nathanael Vodňanský z Uračova (je ale třeba říct, že toto příbuzenství nemáme doloženo a vycházíme jen ze zmínky samotného básníka Vodňanského) opravdu zahynul při exekuci 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, spolu s potvrzeným příbuzným Děpolda Czernina Divišem Černínem z Chudenic a příbuzným básníka Eugena Brikcia Ondřejem Kocourem z Votína, či se slavným lékařem slovenského rodu Janem Jesseniem z rodu Jesenských, z něhož pocházely nejen spisovatelka Milena a její dcera, básnířka Honza Krejcarová, ale i spisovatelka Růžena Jesenská, slovenský básník Janko a překladatel Fedor Jesenští, ale třeba i první maďarský ministr zahraničních věcí po pádu minulého režimu Géza Jeszenszky.
Ze zkušenosti nevidím v šlechtě nutně dědičnou elitu. Řada vynikajících osobností měla zcela prostý původ. Šance příslušníků šlechty byly a stále jsou poněkud pravděpodobnější, protože drží pospolu. Podobně jako židovské rodiny. Obecně musím říct, že šlechtické rodiny jsou pro genealoga zcela jiný materiál. Mají svoje dvorské desky a šlechtické archivy a je o nich relativně dost informací, o které se také ve vlastním majetkovém zájmu sami starali. Fakt, že jejich archivy se v restitucích vrátily do soukromých rukou, díky nekoncentrovanosti do jediného zdroje a znepřístupnění některých z nich, naopak někdy výzkum znesnadňuje. Nicméně tento vývoj chápu.
Jména jako Turek, Tureček, Osmančík, ale i Janča, Jančura, Janžura či Jančařík (od osmanské pohraniční stráže, janičárů), a dokonce i Novák (do naší země nově příchozí) mohou svědčit o tom, že předek jmenovaného byl v 17. století součástí armády tureckého sultanátu, který se během její expanze dostal až na naše území, kde se díky respektování místních zákonů mohl usadit. Podle příjmení lidí židovského původu lze zase poměrně přesně vytušit, jaké měli jejich předci finanční možnosti. Vydavatel každoročního almanachu české šlechty, spisovatel Martin Petiška, mi zase kdysi v rozhovoru řekl, že znalec naší šlechty také zavětří, slyší-li jméno, které je pro ostatní úplně obyčejné. Například Bažant, Bambula, Benda, Braun, Brožík, Ondra, Oulík… Existují nějaké archivy, v nichž bychom my, kdo si nejsme jisti, mohli podle příjmení zjistit, k jakému stavu naši předkové patřili?
Analýza jmen křestních i příjmení je u nás celkem dokonale zpracována. Této oblasti se věnovali takřka všichni naši významní jazykovědci (nejdokonaleji Šmilauer). Populárně tuto problematiku shrnuje publikace Naše příjmení, Dobrava – Moldanová, MF 1983. Na internetu lze díky databázi ministerstva vnitra například zjistit lokální výskyt příjmení a jmen v republice (www.kdejsme.cz).
Jakou máte radu pro amatéra, který by si rád sestavil rodokmen daleko dozadu, pokud možno ještě před 18. století, kdy bylo v našich zemích nařízeno povinné matrikování?
Velmi dobrým zdrojem informací o svobodnících (tedy svobodných sedlácích, kteří u nás jako jedni z prvních ,vlastnili' příjmení) je internetová adresa www.svobodnici.cz. Ovšem pro takové zkoumání by mělo již být základní povědomí o lokalitě, z níž dotyčný rod pochází. První velkou evidencí obyvatelstva byla tzv. Berní rula. Po skončení třicetileté války byly evropské země na pokraji rozvratu. Válečné škody, masivní náboženská emigrace, která se netýkala jen světových intelektuálů a šlechty, ale i prostých lidí a sedláků. Tehdy bylo zejména potřeba zjistit, jak se věci mají nábožensky. Díky tomu máme Soupis poddaných podle víry zhruba kolem roku 1651. Poté následovaly soupisy majetkové podstaty na panstvích země české, které nazýváme Berní rulou, zhruba kolem roku 1654. Tyto soupisy se netýkaly Moravy, tam máme z pozdější doby lánové rejstříky a souhrnný Tereziánský katastr. Všechny tyto pomůcky pro bádání si může každý prohlédnout v archivních knihovnách, v státní knihovně. K berní rule existuje dvoudílný masivní rejstřík Berní ruly, sestavený abecedně podle příjmení.
Znamená to, že s pomocí těchto webových a knihovních pramenů si člověk může mnohé věci dohledat sám?
Ano. Zvláště v regionech jsou knihovny úžasným zdrojem a vodítkem pro místní průzkum. Také zde máme Českou archivní společnost a Českou genealogickou společnost. Vychází u nás také několikrát ročně Genealogické listy. I tam mají zajímavou knihovnu a programy pro začínající rodopisce. Pokud zájemce začne sám zkoumat rod, má to výhodu pro obě strany. Zájemce ví, co bádání obnáší, ale také se mu značně sníží cena, která může být i menší než poloviční. Amatérští badatelé dokáží vyhledat předky zhruba do roku 1840. Pak nastupuje pro laiky nečitelné období, tzv. úřednický kurent, což je trochu jiná abeceda, kterou se člověk musí naučit a neustále procvičovat. Rozhodně bych všem laikům v genealogii poradil první seznámení s možnostmi bádání pomocí návodné příručky, jichž u nás vyšla pěkná řádka. Na internetu jsou potom shromážděny všechny potřebné genealogické odkazy na stránce www.badame.cz.
Nedávno českými médii proběhl příběh o tom, že v databance DNA byl objeven blízký příbuzný faraona Tutanchámona Josef H., technik, který žije v Kopřivnici. Seriál televizních dokumentů Tajemství rodu se má zase zabývat rodokmeny význačných osobností, které se ale často ukáží být obyčejnými mediálními hvězdičkami s omezenou zářivostí (v tomhle smyslu jsem si vážil spíš televizní řady Potomci slavných, v níž byly zkoumané osobnosti spolehlivě mrtvé a skutečně významné). Průvodci všech těchto show se stávají profesionální genealogové. Pomáhají tato show profesionální genealogii, nebo spíš naopak?
Každého genealoga populární metody výzkumu trochu iritují. Ale podle mě nic není nezajímavé. Po každé sérii těchto pořadů vzroste zájem o rodokmeny exponenciálně, takže to je velká pomoc pro obor. Podle všeho mají tyto pořady nevelký rozpočet, nepředstavují rody celé, ale jen to nejzajímavější z nich, což je škoda. Takový výzkum bych si rád zkusil po svém a pořádně.
Na závěr jedna osobní genealogická otázka: Vy sám patříte k menšině těch mužů, kteří nenesou původní příjmení po otci, ale přijal jste příjmení po manželce. Chcete prozradit, co vás k tomu vedlo? A co jste vlastně vy sám zjistil o svém rodu?
Otázka změny příjmení u muže mne pronásleduje od samého začátku, kdy jsme se s manželkou na tomto řešení dohodli. V osmdesátých letech to bylo ještě velmi neobvyklé. Nejsem oprávněn vyzrazovat důvody, které vedly k tomu, že mne o to manželka požádala. Neměli jsme odvahu to sdělit rodičům před svatebním obřadem, takže to byl šok, který komentovala babička Hornerová po sdělení oddávajícího, že budeme užívat společné jméno Horner, výkřikem: No to je skandál!
O svém rodu jsem zjistil samé překvapivé věci, které možná vydají na román. V otcovské linii pocházím z Moravy, od Přerova na Hané. Moje původní rodové jméno Šiška je na Kroměřížsku dosud velmi četné. Babička z otcovy strany pocházela z Volduch u Rokycan. Otcovská linie po matce vede k ctihodné staropražské rodině sklepmistrů Horáků. Dlouho jsem nemohl prorazit v bádání po matečné linii mé matky. Jméno Pánek nic zvláštního nenapovídalo. V zápisu narození babičky Pánkové byly podivné nesrovnalosti. Přeškrtané místo narození otce Pánka v Uherském Hradišti, pak v Uherském Ostrohu. V příslušných matrikách nic.
Jednoho dne jsem nazdařbůh na internetu zadal Cecílie Pánková a vyskočil na mne odkaz na databázi holokaust.cz. Pro celou rodinu to byl šok. Vůbec nic jsme netušili. Prababička Cecílie skonala v roce 1942 v Terezíně. Posléze jsem zjistil, že Pánkovi v Uherském Ostrohu byli šperkaři ve službách rodu Lichtenštejnů. Paradoxní souvislostí mého částečně židovského otcovského rodu je, že praprastrýc v mužské linii se jmenoval Karel Dostál-Lutinov, známý katolický kněz, protagonista katolické moderny, vydavatel a přítel Julia Zeyera a antisemitský novinář.
Cesty rodového spojování zdánlivě nespojitelného jsou nevyzpytatelné. Mne tato pestrost národnostní, konfesní, sociální, naplňuje nadšením, ne vždycky se ale setkám s tímtéž u svých klientů. Už jsem se setkal i s odřeknutím rodokmenu, protože se v rodu objevila židovská nebo ruská linie. Lidé opět mají obavu, aby jejich původ nebyl nebezpečím pro budoucí pokolení rodu. Cítím, že je potřeba s tím něco udělat, třeba napsat nový román o genealogii. Připomínám, že knihy tohoto druhu už napsal třeba i Salman Rushdie (Maurův poslední vzdech) a u nás Marek Vajchr (Jména příběhu). Historie se odvíjí dál a uvidíme, jak to všechno dopadne…
Vložil: Tomáš Koloc